Druhý týden v národním parku Manuel Antonio uběhl ani nevíme jak. V pátek večer jsme se rozloučili s Carlosem a v sobotu ještě před rozbřeskem už jsme zase jeli o dům dál. Někde v dálce na nás čekalo místo plné klidu, fantazijní přírody a opuštěných pláží.
Národní park Corcovado. Místo, které vážně stojí za to navštívit. Další poklad přírody, který mi přijde nepřekonatelný. Jestli se mi zdálo že jsem absolutně zažila prales v parku Manuel Antonio, mohlo se to stát jenom proto, že jsem ještě neznala Corcovado. Teď v pralese žijeme. Sedím na verandě a kam se kolem sebe podívám, všude se oči topí v odstínech zelené. Neznámé stromy, tak plné života, vysoké, bujné, rozlehlé, kdyby mohly, snad by nikde nekončily. Listy veliké jako slunečníky, ve formacích, které by člověk nevymyslel, kdyby snad chtěl takové sochy vytesat do kamene. V nekonečné zeleni, se sem tam mihne svítivě červená, medověžlutá a nebo nebeskymodrá, to když barevní ptáčci přiletí zpívat blíž k nám. Teď se na větvi kousek ode mě usadil ptáček s tyrkysově lesklou hlavičkou, hnědozelnooranžovým bříškem a modrozeleným peřím, houpe se a dívá kolem. Pod verandou dozrávají červené banány, rostou prapodivné květiny a slepička vodí kuřátka na exkurzi do terénu plného nástrah. Vedle nás roste mangovník a hned o první snídani jsme se dělili s opičí tlupou.
Malpy kapucínské měly to ráno cestu právě přes větve zmíněného košatého mangovníku. Přicházely jedna za druhou, prohlížely si nás stejně zvědavě jako my je a elegantně se procházely vysoko ve větvích. Tom se pak na chvilku vzdálil a já jsem se ocitla na verandě sama. Nejodvážnější z kmene se odhodlala, skočila nejdřív na střechu a pak jako akrobatka přeběhla po zábradlí až ke mně a ke stolu s banánama, toustama, marmeládou a horkým čajem. Můžete si typnout co si vybrala. Hned jak měla co chtěla, skočila zpátky na strom, zkušenně oloupala slupky, odehnala mlsné sokyně a vydatně si po ránu pochutnala. Můj ochránce to všechno zdokumentoval. Exklusivně pro vás tedy přinášíme záznam opičího lupu.
Dostat se sem není jen tak. Snad i díky tomu jsou místní pláže i cesty poloprázdné. I když je Manuel Antonio podle mapy od Corcovada vzdáleno něco málo přes 200 kilometrů, byla před náma cesta s pěti přestupama. Jelikož nebylo tolik možností které by na sebe navazovaly, vstávali jsme v sobotu v pět ráno. V půl šesté už jsme byli nastoupení na cestě nad Carlosovým domem a netrpělivě jsme vyhlíželi taxíka, kterého nám prý večer předtím objednal. Půl a pět, taxi nikde a my jsme měli už jen 25 minut na to, dostat se do vedlejšího městečka a stihnout autobus do Uvity. Nedalo se nic dělat, zpruzení a naštvaní jsme zmobilizovali síly a se všema našema zavazadlama jsme se vydali na autobusovou zastávku vzdálenou dva kopce a spoustu výmolů.
Cestu celkem krátkou, ale o to náročnější jsme zvládli za necelých deset minut a uřícení jsme vyhlíželi autobus do Quepos. Nikde nic. Zkusili jsme stopovat, ale chlápek co zastavil, poté co viděl co všechno s sebou máme zkonstatoval, že se do jeho auta nevejdeme a bezlístostně odjel. Jak se vteřiny přesouvaly v minuty a ve slabé ranní dopravě po autobuse ani stopy, pomalu jsme ztrácely naděje. Jak to tak v příbězích bývá, v tu poslední chvíli zastavilo zaprášené červené autíčko a řidič řekl ta nejsladší dvě slova "taxi Quepos?". Naložily jsme oba dva kufry, surfy trčely z okýnka přímo do nebe a jeli jsme si serpentýnama dolů z kopce. Pán dostal od Toma dýško a ode mě slovíčko které jsem se naučila v kavárně s nejlepší kávou. Jmenovala se Milagro, česky Zázrak. A tenhle milej pán to slovo vystihoval ještě daleko víc než ta nejvýbornější ledová káva s čokoládovou zmrzlinou. Ušetřil nám den plnej nadávek a zasekanosti.
Díky bohu sedíme v buse směrem Uvita a snídáme pita chleba co zbyl ze včerejší návštevy falafel baru. V Uvitě hodinu a půl čekáme, maluju si pána v klobouku, povídám si s pánem z hor, Tom vidí tukany a už jedeme do Palmar Norte. Cestou se polopráznej autobus zaplní, lidi i stojí ale nikdo se nemračí, kolem je taková příjemná atmosféra. Lidi si povídají, smějou se a kopečky kolem nás objímají milou krajinu. Chlapeček ze sedadla přes uličku na mě kulí očka a tak si máváme. Pak nastoupí navoňenej smradoch, tak Tom otevírá všechna okna v dosahu a modlí se ať brzo vystoupí. Cestou míjíme polorozpadlej bowling bar, je to dobrej úlet, takhle v divočině. Ani se nedivím že se tu bussines plán nechytil. Co jsme vyjeli z Uvity, jsou mestečka a vesničky čím dál míň turistické.
V Palmar Norte se nás hnedka ujme taxikář a jelikož další bus do Sierpe jede tak pozdě že bysme nestihli první loď, nabíráme do party Rusku co jede do Corcovada kempovat a rázem máme slevu na jízdném. Projíždíme kolem kokosových hájů, jednou bych se chtěla takovou zahradou palem projít a pak na mostě taxikář zastavuje a ukazuje do zarostlé řeky, že tam je krokodýl. Když všichni kýveme že vidíme ten neviditelnej vyčnívající kus krokodýla jedeme zase dál, spokojení že krokodýl je na seznamu spatřených zvířat. V Sierpe u přístavu si nád od taxikáře převezmou mladící co rozdělují pasažéry do lodí, podle toho kde je jejich bydlení. Kapitán přidělen, hladíme se místního pejska/lištičku a povídáme si s Ruskou o její cestě světem za klidem.
Čas vyplutí nastal, snašíme zavazadla k lodím a už sedíme s Tomem hnedka na přídi, v první řadě. Máváme právě odjíždějící kamarádce.
Zezadu najednou někdo vyvolává moje jméno, tak se otáčím, odkud hlas vane a tam je naše hostitelka, mává na nás že jedeme spolu. Loď je plná, připravená k odjezdu a kapitán jde na to. Startujeme pomalu, ale za chvíli už mi vítr strhává kytky z klobouku a vlasy lítaj vzduchem a kolem nás je široká řeka a na jejím břehu mangrovy a pak do dálky všude jenom prales. Je to velikej zážitek a když dorazíme do míst kde se řeka vlévá do oceánu, začne to být i adrenalin. Vlny jsou tu veliké, jak do sebe naráží protisíly masy vody a my lítáme vzduchem, dopadáme zpátky na hladinu a jsou to rány, že až křičim, jak se zdá že od vyklopení nemáme daleko. Kapitán to všechno zkušenně vymanévruje a veze nás dál oceánem, kolem opuštěných pláží a zelených kopců.
Pak už jsme v Drake Bay, česky v Dračí zátoce, platíme a vystupujeme přímo do vody. Nad hlavou si neseme kufry a po pár krocích jsme zpátky na pevnině. Tam už na nás čeká auto s přívesem, sedíme na lavicích, držíme zavazadla i sebe ať nic po cestě neztratíme, vyjedeme kopec a jsme v cíli. V našem týdením domově.
Paní majitelka by si s náma ráda vykládala, ale stále trvající jazykové bariéry moc tok informací neumožní.
Na chvíli se natáhneme v našem super luxusním velikém pokoji, jehož velkorysé rozměry umožnují i rozmáchlé pohyby, a dokonce máme i svojí koupelnu.
Na obojí jsme si u Carlose odvykly. Chce se nám spát ale neodoláme a jdeme se podívat alespoň na pláž. Voda je příjemná, písek jemňoučkej a lidí poskrovnu. Ještě před západem slunce se vracíme zpátky do pokoje, pouštíme si japonskou pohádku Zámek v oblacích a než se nadějeme, už spíme. Do očistných snů - vážně mi přijde že prales působí jako mírná regresivní terapie plná uvědomění, nám hraje hmyzí i ptačí orchestr. 12ti hodinový spánek je po celém dni ten nejcenější dárek.
No comments:
Post a Comment