Víkend v pralese a pod oceánskou hladinou. Krokodýli, tapíři, žraloci a mořský želvy

Stalo se toho tolik že ani nevím odkud začít. Příběhy z minulého týdne o tom, jak jsme se toulali pralesem a celý den nás doprovázeli dva náhodní psí strážci a kamarádi, jak jsme si našli dokonalé místo pro život - napůl postavené dřevěné chýše se střechou z palmových listů vysoko v kopci s výhledem na oceán. O tom, jak nás každé ráno vítá krákorání ara papoušůu. Jak jsme jeli na kanoi oceánem přímo do vln zbarvených západajícím sluncem i o zapomenuté pláži nad kterou se snášela tma, zkrátka o konci světa na kterém jsme znenadání potkali další Čechy.

O tom všem bych chtěla napsat, jsou to zážitky které nechci zapomenout. Patří do našeho příběhu. Ještě teplé a živé vzpomínky z posledních dvou dnů jsou ale tak v popředí mé pozornosti, že tentokrát začnu s vyprávěním od konce.

Setkání se žralokem a mořskou želvou na živo, plavali jsme ve stejné vodě, kousek od sebe. Den předtím jsme si prohlíželi krokodýla, tapíra a viděli jsme hnízdo s kolibřími ptáčaty. Bez klece, bez akvária. Obklopoval nás mořský svět i hluboký prales. Chcete-li víc než zkratku, čtete dál.

První výprava začala v sobotu v pět ráno, to jsme vstávali. V šest už jsme byli nastoupení u ranče Corcovado, kam nás doprovodil táta od rodiny u které bydlíme. Vyfasovali jsme svačinu a představil se nám náš dnešní průvodce, Alberto.
Když jsme byli kompletní, nalodila se naše osmičlenná evropská skupina a jeden kostarický průvodce, na loďku podobnou té kterou jsme týdnem předtím přijeli z civilizace. Směr plavby byl ale tentokrát opačný. Jeli jsme déle než hodinu ještě dál na jih, podél pobřeží, a podél nekonečného pralesa až do míst kde byl kousek ráje přístupný veřejnosti. No jeli, spíš jsme hodinu lítali nad vlnama zatímco myšlenky se toulaly. Tom cestou přišel na pracovní inovace, já jsem sledovala krajinu vln a mraků a korun stromů a přemýšlela jsem o krajině duše a byla to taková příjemná meditace. Na přídi lodi, pod probouzejícím se sluncem, s větrem ve vlasech.
Klidně bych takhle jezdila lodí širým oceánem každé ráno (nebo aspoň tak dlouho, než by to moje záda ustály, občas to jsou docela pecky do páteře).

A už jsme na místě, brodíme se mělčinou na písek, zdravíme strážce parku a je to tu. Čeká nás čtyřhodinová procházka hustým pralesem. Pokud jsme si v Manuel Antonio mysleli že jsme zažili prales, mohlo to být jenom proto že jsme ještě neznali Corcovado. Teď už napůl v pralese bydlíme. A tam kde jsme teď, se ani nesmí chodit bez průvodce.
Alberto nám vyprávěl o tom jak před čtyřiceti lety byli všichni obyvatelé z oceánského kraje Corcovada vystěhováni a začalo se s přísnou ochranou pralesa. Za těch 40 let se prales samovolně obnovil, narostly vysoké stromy, kterým bych jejich věk věru nepřičetla. Typla bych jim klidně o jedno století navíc, tak vysoké a mohutné byly. Teplo a dlouhé období deštů asi zajištuje zrychlený růst, jinak si to nedovedu vysvětlit. Navrátila se sem i zvířata a život šel dál, jakoby si tu prostor nikdy lidé nenárokovali. 

Většina tohoto národního parku je ale kompletně nepřístupná, jen malinkatej výsek je otevřený pro veřejnost. Do některých částí lesa dokonce nikdy nevkročila lidská noha. Chytala mě závrať, když jsem se pokoušela představit si úplně původní, primární prales s jeho prastarými stromy. Prostředí tak čisté, jako už témeř žádné místo na světě. Nikdo tam nebyl a tak o něm nikdo nemuže vyprávět. A to je dobře, i planeta potřebuje svoje tajemství.

Tam kam se smí, ale vážně stojí za to jít. S pomocí Alberta, jsme viděli spoustu obyvatel lesa.  Jako první nám nad hlavou přeběhla zvědavá veverka. Pak jsem konečně zjistila co jsou ty hnědé boule na stromech - termití hnízda! Nestačili jsme ujít víc než pár metrů a už se nám ukázala spider monkey (v českém překladu chápán hnědohlavý) máma s mini dítětem na zádech a pár metrů za ní skákalo větvema ještě jedno, už odrostlé dítě. Opice byly dost v pohybu, dlouhejma končetinama a stejnědlouhým ocasem - podle kterých mají své pavoučí přízvisko, se chytaly lián a větví a zkušenně cestovaly korunami stromů. Když se na chvíli zastavily na odpočinek, zaměřil je Alberto teleskopem a tak jsem na vteřinu viděla velikánský oči roztomilýho opičího mimina. Pak už zase hop a skok a byly mimo záběr. 

Šli jsme dál oceánem zvuků a Alberto, který pozná ptáky podle zpěvu, vždycky zaimitoval ptáčka co se zrovna ozval a našel nám na tabletu ve svý ptačí aplikaci obrázek toho kterýho zpěváčka. To se mi moc líbilo, jak se vyzná a jak podle nich umí pískat. My se ale taky učíme za běhu. Už z dálky poznáme ara papoušky i tukana. Ara tak specificky krákají a tukani zase vysokofrekvenčně pískají. Občas jsme si některýho ptáčka prohlíželi dalekohledem. Je to zvláštní nástroj, jakoby se člověk díky němu ocitnul přímo před tím kterým zvířetem. Okolní svět přestane existovat a úplně vás to vtáhne do reality sledovaného tvora.

U první vody na kterou jsme narazili, jsme chvíli postáli, dalekohledem jsme si prohlíželi jasně žlutého ptáčka a pak Alberto namířil prstem do vody, že tam je krokodýl. Vyčuhovaly mu nozdry a to bylo všechno. Ale byl tam. První krokodýl toho dne. 

Na zemi jsem viděla kostru listu. Všechna zelená část byla pryč a zbývala jen průsvitná žilnatina, připomínající vybělenou absenci života. Mizející mapa znázorňující distribuci rostlinného dechu. Nic se ale z pralesa nesmí odnášet a list mi po chvíli stejně samovolně vypadl z ruky. Věděl kam patří, kde bude ještě mít svůj význam, kde koloběh přírody dává témeř viditelnej smysl. V pralese se všechno zužitkuje a přemění. A tak zatímco mě tohle napadalo, nechala jsem ho ležet a šla jsem dál.

Viděli jsme krásně zbarvenou velikánskou kobylku, odpočívala na stonku už napůl spaseného keře.

Viděli jsme to nejmenší hnízdečko s malinkými ptáčátky, s děťátky kolibříků. Byli tři, tmavomodrý, a chvěli se zachumlaní do klubíčka titěrných pírek a zobábáčků. Nevím jestli na světě vůbec existuje něco roztomilejšího.

Viděli jsme hada, co se schovával v listech u kořene stromu. Skoro neviditelně čekal až dozraje jeho nová kůže, chytne tu správnou barvu a bude se moct odplazit dál, lovit ptáky. Ti a jejich vajíčka tvoří převážnou část jeho diety. Alberto nám ukazoval jeho fotky z dvou předchozích dnů. Jak se ze světlé, téměř bílé barvy had vybarvoval do červenocihlové.

Taky jsme díky němu viděli tapíry. Mámu s dítětem, v poklidu odpočívali ve stínu, pod stomy. Roztomilá ouška, srandovní hlavy, a velká masa těla. Pohodáři, co nemají žádné nepřátele. Jenom když jsou malý, loví je jaguáři.

U druhý řeky jsme měli pauzu na svačinu, pod nohama se nám hemžili krabi a prali se o drobky toustů a Alberto přivolával žraloky a krokodýla. Vířil klackem ve vodě a opravdu, po chvíli byl tam pět metrů od nás vidět další krokodýlí nos a ve vodě se občas rychle mihnul stín, prý opravdickej žralok, konkrétně žralok bělavý. 

Moje noční můry se zhmotňily, nechápala jsem co dělám na břehu řeky ve který si jako blesk plujou žraločí ploutve, který jsem naštěstí neviděla a panika a přirozenej strach způsobovali závrať. Tak jsem šla radši dál od břehu a trnula jsem hrůzou při pohledu na našeho statečného průvodce, který už žraloka lákal dokonce nohou v holině co měl na sobě, a kterou teď vyměnil za klacek pro víření vody.

Po obědě jsme šli dál do lesa, prohlídli jsme si ochranářskej dům, kde se mohlo chodit jenom bez bot a taky se tam dá přenocovat, kdyby člověk chtěl do návštěvy pralesa zainvestovat trochu víc. 280 dolarů za dvou denní prohlídku a jedno spaní. Celkem drahej špás, ale jistojistě prvotřídní zážitek. Po návštěvě ranger station jsme následovali ara krákání. Znělo to jako důležitá a důsledná debata. A za chvíli už byli v teleskopu, nádherný pár vysoko ve větvích. Okusovali se zopákama, probírali si peří a hašteřili se. Říkala jsem Albertovi, že asi řeší něco důležitýho a on se smál, že to je jasný. Jsou to dlouhověcí ptáci, dožívají se více než sto let a nemají televizi, takže mají spoustu času na spoustu důležitých témat. "They are plaing, they are fighting, they are loving each other, you know?" Říkal a bylo to tak krásný, vidět zblízka barevnou velkolepou ptačí lásku.

No a to je, co se týče zvířat asi všechno. O pralese jako takovým bych mohla básnit hodiny. Fascinuje mě tam každej strom, ale o těch vám povyprávím zase někdy příště. Už se mi hromadí zásoba fotek stromů. Jsou to nádherné bytosti, které si zaslouží více pozornosti. 

Utahaní jako koťata jsme nasedli na loď, hodinu jsme lítali nad vlnama a vstřebávali jsme zážitky posledních hodin. Na rozloučenou nám křídli mávali snad kormoráni.

Z poslednách sil jsme se dovlekli domů a zbytek soboty jsme odpočívali a užívaly si dozvuky překrásnýho zážitku. Brzo jsme usnuli a další den jsme pokračovali dobrodužně dál.

Zase brzká ranní loď, tentokrát s batůžkama plnejma šnorchlovacího vybavení. U Caňo island, jsme byli asi za třičtvrtě hodiny a pak náš dnešní průvodce, usměvavej Felix vyhlásil vylodění.

Přímo z lodi jsme měli naskákat do oceánu. Už jsme prý byli na místě. Trochu jsem se bála ty rozlehlosti a dalekýho břehu, ale kapitán slíbil že bude pořád na blízku a tak jsem si nasadila ploutve, brýle a skočila jsem za ostatníma. Pod vodou byl přenádhernej svět korálových útesů. Viděli jsme vysokopočetné hejno ryb, co měnilo formace dle potřeby, kdovíjak se samo řídilo. Viděli jsme opravdickýho Nema, svítil a schovával se do sasanky. I Dory jsme viděli, jak stále znova zkouší projít neprůchozím kamenem. Že by absence paměti? 

A spousta, spousta dalších přenádherných ryb. Tmavěmodré se závojem, tyrkysově lesklé veliké co se líně blýskaly ve větší hloubce, stříbrné s ostrými oranžovými ploutvemi co se objevily vždycky jakoby odnikud, mořští ježci s ostama vlajími v mořských proudech zatímco rybí vajíčka plula kolem nás jako korálky..

Po prvním šnorchlování následovala odpočívací pauza na pevnině a po chvíli lenošivé pláže jsme šli na další kolo. Asi půlka skupiny už měla dost a zůstávala na ostrově. My jsme šli samozřejmě znovu. Čekaly nás další krásné podvodní útesy, další průzračně modré pohledy. Sluneční paprsky prorážející modrou vodu byly skoro hmatatelné. Proudy světla a odstíny modré, nádhera.

A tu na mě mává Tom ať rychle plavu k němu, že je tam mořská želva, a né jedna, ale rovnou tři. A tak jsem plavala ze všech sil a už jsem viděla nádhernou želvu s krásnou mozaikou na těle i na krunýři. Sledovala jsem jí a plavala s ní nekonečnou vodou a bylo to tak krásný. Oceánský svět mě ohromoval, spíš teda uhranul. Byla to tak dokonalá protihra k zašmodrchaným liánám, opicím papouškům a tapírům včerejšího pralesa. 

Témeř před koncem, se zbytkama sil, koukáme dolů pod sebe a neveříme vlastním očím. Byl tam totiž opravdický žralok.

Zažívala jsem směsici paniky a úžasu. Tlouklo mi srdce na poplach a zároveň jsem se od něj nemohla očima odtrhnout. 

Možná se teď už vlastně tolik nebojím. Naše setkání proběhlo docela klidně, neplavala proti mě šílená paryba s čelistí nekonečnej zubů dokořán. Byli jsme mu dokonale jedno. Vlastně docela ztělesňoval klid. Ale po bitvě každej generál, žejo.

Když jsme byli zpátky na lodi, kapitán i Felix nám gratulovali, říkali že jsme štastlivci, že žraloka nevídi každej. No štastlivci. Nevěděla jsem jestli to je ironie, nebo nějakej špatnej vtip. Pak jsme ale na piknikovým obědě, od Alberta, našeho včerejšího průvodce, kterýho jsme náhodou potkali zjistili, že na Caňo Island není nebezpečný druh žraloků.  No, to jsme možná mohli vědět předem, říkali jsme si. 

Žralok, prostě tývado. Hustý no. Jeden velikej strach je třeba možná za mnou. Uvidíme příště. 

Na obědě jsem si třikrát přidala, pak jsme si ještě chvíli užili pláž San Jonsesito a letíme loďkou zpátky do Dračí zátoky. 

Uplně vyřízená se dopotácím domů, volám s rodinou a přijdu si uplně jiná. Je to možný že to jsou teprve/už dva měsíce? Tolik se toho stalo, ale tak rychle to uteklo. Čas je plastelína, to už dávno vím. No a teď už jdu. Než zapadne slunce a vkrade se noc. Třeba zase budou na pláži ara louskat mandle a házet mi šlupky na hlavu.

Pura Vida