Playa del Coco. Opičí farma a žahanec od medúzy

A jaká je Playa del Coco? Vlastně dost krásná. 

V sobotu ráno jsme volali s Tomovou rodinou, zbytek dne jsme strávili na pláži. Nejdřív jsme šli zpátky, směrem do města, tudy kudy nás včera přivezl náš pan řidič. Během jízdy totiž jednou mávnul rukou, že tam někde je odbočka k pláži. Na airbnb ale psali že je pláž vzdálená 200 metrů a my už jdeme snad kilák. Tak se vracíme a druhým směrem je to samo uplnej kousíček.
Podél cest je hrozně moc nepořádku, ale poprvé za celou dobu vidíme, že to tu snad aspoň trochu řešej. Spousta kluků v modrých tričkách háže odpadky do obrovskejch pytlů. Na autě jich mají naloženo už minimálně pět. Ale bordel jakoby ani neubyl. Tomuhle fenoménu moc nerozumíme. Jestli jsou tu některý lidi tak povznešený nad jakoukoliv čistotu a přírodu a je jim všechno tak moc jedno, že házej láhve a sáčky od čehokoliv za sebe hned, jak to dokonzumujou. Nebo tu tak fouká, až se převracej koše? Těžko říct. Každopádně to je dost smutnej pohled, jak země zkomírá pod nánosama igelitů a lidskýho hnusu. Navíc to pak můžou sníst zvířata a to je přece hrůza.

Pláž je z obou stran obemknutá kopcema. Z jedné strany to vypadá skoro jako bychom se dívali na Lanzarotský hory, který známe z Famary. Stejný křivky, stejný přechod od nejmenších oblouků k větším kopečkům, stejná stínohra. Zvláštní dejavu. 

Oceánský vlny tu nejsou. Ze surfování nic nebude. Vyšlo nám to půl na půl. Měsíc se surfem a měsíc bez. Ale stálo to zato. Díky tomu že jsme se nehnali pořád jenom za vlnama jsme mohli vidět třeba místo jako je Corcovado. 

Výhled na moře je plnej lodiček a lítaj tu elegantně řezaný ptáci s rozpětím větším než je malej člověk a s hlubokejma zobákama na lovení ryb. Nejspíš to budou pelikáni. Ve vodě se k nám lísaj ryby a já z toho jančim. Jsou přítulný, ale veliký a ještě teď z nich mám husí kůži. Ve městě jsou obchůdky kam se podíváš a tak si to pro jednou užíváme a Tom ochutnává kávy a domácí bonbony a k obědu má gallo pinto a sladký plátanos. Já mám furt ty stejný břichový problémy a tak trénuju vůli a chřoupu suchý toustový krekry. Dieta by snad mohla pomoct.

Pak nám dá v obchodáku holka ochutnávku místního rumu, lepšího než je ten zevláckej co jsme jednou koupili a pak s sebou všude vláčeli a nebyli s to ho vypít. A je to tak mňam že kupujeme mini lahvičku a já mám k těm toustům aspoň co na zapíjení.

Dochází smecta a tak se vydáme do lékárny. Doufám že mi slečna porozumněla a kupuju dvoubarevný pilulky a probiotika po kusech - jo, nekupujete si tu léků plnou krabičku ale jenom jednorázovky. Drahý je to přibližně stejně jako to velký balení u nás. Ale zase lidem doma neprochází poloplný balení léčiv.

Po obědě jdeme s mini rumem na pláž a tam se válíme zbytek dne pod stromem ve stínů, povídáme si a vyrábíme si mini drinky do panákovacího kelímků co jsme dostali spolu s ochutnávkou. 

Holčička kousek od nás dělá salta a přemety, supy našli na břehu mrtvou rybu a perou se o ní. Na kraji hejna dva supi drží stráž. Vedle nás vyhrávají reggae a je to taková fajn plážová pohodička. Je pozdní odpoledne, zvedáme se a jdeme na kafe do plážovýho baru. Zpomalenej čas. Mám pocit že do toho nízkýho křesílka asi zapustim kořeny, hrozně moc se mi chce spát. Potřebuju se probudit a studenej oceán je ideální budíček. Zase jsme na Guanacaste, tam kde hadi nezvládali ochlazení vody a vyplavovalo je to polomrtvý na břeh. Jojo, voda je tu správně ledová.
Nemám sice plavky, ale tady nikdo nic neřeší a tak se koupu v oceánu ve spodním prádle a Tom si na břehu čte o fotácích a pak následujeme rady pátečního pana řidiče a po západu slunce se radši z pláže zdekujeme. 

Doma se dívám na Fight Club a Tom dál zaujatě zkoume fotáky. Už se to blíží, brzo totiž objednáme novej. Teď to zase vypadá že super zoomovací vlastně nepotřebujeme a vybereme nějakej mirrorless s vyměnitelnými objektivy. Je to docela věda se v tom technologickým vesmíru zorientovat.

V neděli to nejdřív vypadá že nikam nepůjdeme. Bolí mě bříško jako ďas, pak mi Tom namasíruje záda, tak to přejde a po pomalým nedělním ránu se vypotácíme na rozpálenou ulici a vydáme se na výlet na playa Ocotal. Je 2,5 kilometrů vzdálená, tak je to taková milá procházka. Kolem cest roste Ledvinovník západní, což je strom jehož hlavním plodem jsou kešu oříšky! Ty rostou na takový zvláštní měkký paprice, říká se jí "kešu jablko". Celý to vypadá maličko nepochopitelně. Ty plody někomu voněj, ale mě to přijde smradlavý. Vyrábí se z nich pálenka a nebo džem. Oříšky nejde jen tak otrhat a jíst, ale musí se nejdřív opražit. Jsou totiž ve slupce která obsahuje kardol, což je smolnatý olej, který dráždí pokožku. Takže k jednomu vyloupnutýmu kešu máte jako bonus vyrážku. Všude je taky spousta mangovníků a tady už nejsou všechny manga na stromech zelený, ale začínají chytat barvu. Vsadím se, že hlavní mangová sezona začne hned jak odjedem. Viděli jsme i avokádový strom a prý že je po sezoně!

Předtím na internetu i teď různě po cestě, okolo silnice, vidíme směrovky na Opičí farmu. Odbočili jsme z našeho hlavního směru, že se tam zajdeme podívat. U těhle míst je teda dobrý mít předem zjištěný, čím se tam vlastně zabývají a jestli to není jenom turistická atrakce, kde jsou zvířata akorát k tomu aby si někdo nahrabal. Tady je to ale moc hezký. Jsou tu dobrovolníci z celýho světa a starají se o koně, prasátka, kozy, králíčky, mají i slepičky a pávy a včely co jsou přirozeně bez žihadel. 

Kluk co nás provází nám říká o léčivých bylinkách a o stromu Moringa, kterej je úplně boží a plnej kouzelných superschopností. Jeho lístky obsahují spoustu antioxidantů a vitamínů, železa i proteinů. Dokonce i dobře chutnají a tak je to bájo mít jeden takovej strom na zahradě a přihazovat jeho listí do salátů a vařit si z něj čaje. Navíc vyroste i z když se jenom ulomí větvička a dá se do hlíny. No prostě krásnej tropickej zázrak. Na rozloučenou nám dal tři vzácný semínka. 

Taky mají akvaponickej bazenek, o tom jsem si teď četla a dává to smysl.

Vůbec to tam vypadalo moc fájn. Horka jim teda všechno spálily a to, co ustálo slunce zase chodí ojídat leguáni. Banánovník pro změnu rozšlapalo hříbě na útěku. Takže to bylo maličko pusté od zelené, ale to se není moc čemu divit, když tu vrcholí období sucha. Jo a přízvisko "opičí" má farma proto, že jednou zachránili opičí mládě, kterému umřela maminka. Když povyrostlo tak zkoušeli která opičí rodina v okolí by ho adoptovala až se ho jedna ujala. Dodnes se jim chodí ukazovat.

Na výlet jsme s sebou vzali foták a Tom si zase hraje s nastavováním. Za chvíli trpělivosti, když na slunku přenastavuje ISO mám spoustu krásnejch fotek.

Pak už zbývalo jenom vyšlápnout krpál a zase ho sejít dolů a byli jsme u vody. Cestou jsem našla tenhle květ. Byl docela plyšovej a naprosto nevídanej.

Právě v pravý poledne byla docela síla  ujít těch posledních pár metrů. Docela zkouška charakteru. Ale stálo to za to. Čekala na nás boží playa Ocotal, čistá od turistů, s černým pískem co je od slunce uplně rozpálenej a háže barevný odlesky.

Na střídačku jsme se potápěli a oběma nám přišlo, že potápění je vlastně docela tajemný a občas strašidelný. Člověk je tam pod vodou sám, slyší svůj dech, kolem jsou podvodní skály, sem tam se mihne ryba. Napůl je to úžas a fascinace z návštěvy úplně jinýho světa a napůl strach z toho odkud se co vynoří a čeho se leknete. Těším se až budeme mít potápěčskej set oba a budeme si navzájem ukazovat barevný ryby a mořský květy.
Jo a taky mě ve vodě něco žahlo! Asi medúza. Pálilo to jako spálenina, nebo hodně kopřiv na jednom místě, ale tak po půl hodině to přešlo. Aspoň že tak.

Odpočívali jsme ve stínu, černej karbonovej písek se lepil na magnetky na batohu a dělal krásný obrazce, tak jsme si s ním hráli. Přišlo mi to zvláštní, magnetickej písek. 

Hledali jsme kam půjdeme na oběd, ale byla to tam docela pustina co se stravovacích zařízení týče. Po chvíli bloumání jsme se vrátili zpátky k oceánu, do jediné restaurace v okolí. Vůbec tam nevařili rýži a tak můj plán se suchou rýží k obědu padnul a objednala jsem si vegetariánskej hamburg, jojo dietka, já vím. Tom si dal vege tortily z kukuříčný mouky a měli jsme boží pitíčka a bylo to celý moc dobrý. 

Odpoledne na pláži uteklo jako voda. 

Kolem byli samý místňáci, kopali míčem, stavěli hrady z písku, holčičky běhaly za ruku a ječely. Nedělní pohodička. To se někde děti mají. Aby jsme se stihli vrátit než bude tma, ještě před pátou jsme se sbalili šli jsme zase zpátky do Coco.
Po cestě jsme viděli opičky jak skáčou z manga na mango, házej plody na plechový střechy a zajímaj je jenom lístky, zvláštní. Tom říkal, že ty zvířátka věděli jak mi bylo ráno špatně a tak se mi ukázali za odměnu, že jsem byla tak statečná. A viděli jsme jich dneska vážně hrozně mooc! Malinký zelený papoušky, modrýho chocholku, leguány, ještěrky, barevný rybky, opičky, pejsky a ještě všechna ta zvířátka na farmě.

Utrhli jsme si jednu kešu papriku a pak druhou protože mi ta první spadla na zem. Slunce zapadlo a to byl konec víkendu.