Mezi nebem a zemí, pod padákem.

V neděli jsme začali den polehoučku. Dlouho jsme snídali, pak jsme šli na půlhodinovou procházku k bance, vybrat týdenní rozpočet. U bankomatu si tady člověk přijde jako velkej boháč. Platí se totiž tisícovkama. A přepočet je následující. 1000 collonů = 50 kč. Takže mačkáme nuly a doufáme že se neuklikneme a nevybereme místo 100 000, sto milionů, to by se nemuselo vejít do peněženky. Ale peníze jsou to moc hezký, na každé nominálii je jiné zvíře, třeba lenochod, opička, žralok, nebo motýl.

Pak si ještě prohlížíme kávy v kavárně Milagro a plánujeme jaký všechny typy zrn před odjezdem nakoupíme. Před obědem máme pravidelnou dávku kontaktu s domovem, voláme s Tomovýma rodičema a vyprávíme si o událostech minulého týdne. A pak už je to raz dva. Oběd, bus, pláž a už jsme u stánku  společnosti Aguas Azules a domlouváme podrobnosti parasailingu. 

Myslela jsem že si v klidu zarezervujeme termín, já se na to pěkně připravim. Alé né, pán hlásí že teď je ideální chvíle, že přichází příliv, ať na to jdeme rovnou. A už nás vede rozpáleným pískem ke svým kolegům, těm cestou rovnou výsílačkou hlásí ať nám chystají padák. Jsme tam, dostáváme obal na telefon, já poutko na brýle, oblékají nás do popruhů a vest, mluví na nás anglickými pokyny jak se máme držet a pak pustit a v vodě odepnout karabiny a já docela panikařim. Popruhy a karabiny mi připomínají nemilý zážitek, jak jsem na školním projektu sjela po laně, když jsem se špatně slaňovala. Takže mám zrychlený vnímání času a zmocňuje se mě lehká hysterie podmíněná nejistotou, že jsem si to všechno v klidu nezkontrolovala. Takže vsadim všechno na jednu kartu, podívám se zakuklenci co to na mě všechno přikurtoval, do očí a zeptám se ho jestli jsem v bezpečí. Řekne že jo. A už tři, dva, jedna a zvedáme se do vzduchu. To je jeden z nejkrásnějších pocitů co znám. Mám to moc ráda na lítání letadlem. Ten okamžik, kdy se odlepují kolečka od povrchu země, ten okamžik změny stavu. Ale zavřená v kovovym tubusu dopravního prostředku a na volno, v plavkách na konkrétním místě vystátýho důlku v písku. To je přeci jenom něco jinýho. Výš a výš. Závratnou rychlostí se vzdalujeme od pláže. Loďka daleko pod náma uhání po nekonečné modré pláni a nechává za sebou bílou stopu rozvířené vody.

 Vlastně takhle zespoda to vypadá právě jako kondenzační stopa na obloze za letadlem. Paradoxy zdání. Díváme se z výšky na houpající se masu oceánu, rozšířenými obzory výhledu si prohlížíme patra pralesa. Přibližujeme se ke kamenitému ostrůvku s ostrými hranami. Kolem něj krouží hejna mořských ptáků, vlny se houpají a s bezmeznou jistotou se stále vrací a posuvají hranice jejich dosahu. Bílá pěna maluje a rozpíjí modrou plochu a neobyvatelný kus skály se tyčí klidem a stálostí, na věčnost v rytmu oceánského objetí. Za jeho hranicí se už otáčí naše loďka a my se vlnou setrvačnosti přenášenou provazem otáčíme s ní a pak i padák za náma, jako barevný nafukovací balonek se pne a ohraničuje svůj vzduch a příjmá změnu, jako po reflexní dráze lanem zpomaleně přijatou.

Mávám rukama jako racek a prohlížím si kluka s nádhernou duší a velikou trpělivostí a srdcem rozměrů oceánu a oblohy, co se houpe ve vzduchu vedle mě. Jeho vlasy jsou štěstím bez sebe, jsou rozevláté, přímo ve svém živlu. Oči má prudce do široka otevřený, a pevně se drží. Přepadá mě náhlá vlna citu z neohraničenosti možností naší lásky. Co všechno spolu můžeme zažít. A právě tím "spolu" tomu dát rozměr sdílení, který události a zážitky pečetí do vzpomínek a mytologie nás.

Vracíme se zpátky. Realitu kamene a jeho auru podobnou poklidnému chrámu necháváme za sebou. Teď si prohlížíme přibližující se pláž, její pískovou barvu a zaoblenost, ostrou životnost a živelnost země šlahounovitě vybíhající bočně rostoucími mandloněmi. Hemžící se mraveniště ruchu, stále zábavu hledajících individuálních lidí, povyk a trajektorie jejich pohybů.
Stahují nás níž a níž, za chvíli budeme ve vodě. 

Teď zase já uklidňuju Toma, že to nic nebude. A taky není, hned jsou u nás, nasedáme na vodní skůtr, ještě si chviličku užíváme tuhle další vodní radovánku plnou energie a adrenalinu a jsme zpátky, na stabilní zemi. 

Jak jiná se najednou zdá. Nebo si přijdu jiná já? Předáváme si věci. Jsem jako v mrákotách, potřebuju to všechno vstřebat. Jdu pískem, tak konkrétním, tvarovatelným, přizpůsobivým a dívám se kolem sebe. Přijde mi zvláštní že svět je pořád stejnej, lidi jsou stejní. Jakoby vůbec nevěděli co jsem teď všechno prožila. Jak moc se toho stalo, za, v reálném čase, krátkých patnáct minut. Tolik dojmů, vjemů, vnitřních pochodů. Ale svět běží dál, svým vlastním časem. 

Zbytek dne ležíme na zemi ve stínu, v písku pod stromem. Pijeme kokosy co jsme náhodou našli. Ještě držely na větvi na které vyrostly. Spolu s ní se žřítily.

Podplavávali jsme vlny a pod vodou poslouchali šum přesýpajících se kamínku. Slunce zapadalo krvavě, do mraků, napůl se ztrácelo v mlze. 

A my jsme se vraceli přeplněným autobusem. Stoupali jsme do kopce růžovou oblohou a zlatými listmy obklopeni. Nádhernej, přenádhernej víkend byl za námi.