Kyoto! Gejša, kimono blešák a první dojmy

A konečně!

Na řadu se dostává snové, historické město Kyoto, jistojistě plné pohádkových příběhů. S detaily i celkovou atmosférou tradičního Japonska.

Druhý pokus na nádraží v Kanzawě vyšel. Tentokrát nás neodchytila žádná slečna v roztomilém oblečku s rukou plnou papírů co by se nám snažila vysvětlit že cesta je pořád zavřená. Úspěšně jsme si v jízdenkovém automatu navolili cílovou destinaci, prošli jsme turniketama, našla správné nástupiště a zařadili se do fronty v nerezervované části vlaku. 

Fronty Japonci zvládají na jedničku. Nikdo nepředbíhá, všichni spořádaně stojí. A na vlak se stojí fronty v takových srandovních s kolejema rovnoběžných řadách. I s kuframa jsme se nalodili a usadili se strategicky zhruba v půlce vagonu. 

Aby tolik lidí nemuselo obcházet můj kufr co se zkrátka nahoru na odkládací prostor nedal vyzdvehnout. Chudák hodnej Tom se stejně ale co zastávku zvedal a co to šlo uvolňoval cestu lidem co procházeli kolem nás.

Projížděli jsme krajinou, kde byly domečky ledabyle rozsypány. Působilo to zvláštně. Jak je nespojovalo žádné centrum. Pár domů tady, pár zase o kus dál. A všechno to byly takový sídla s typickýma střechama a se zahrádkama. Působilo to podivně neživotně. A když se asi deset kilometrů táhnul pás s hřbitovním zbožím, kamenejma náhrobkama, menhriama postavenýma v řadách, radši jsem zatáhla žaluzie.

Jeli jsme asi dvě hodiny a už jsme byli v Kyotu. Budova nádraží tam je fascinující, taková vysoká futuristická konstrukce z tyčí, tvořících různoúrovňové klenby nad restauracemi a obchody sídlícími v několika patrech. 

Když jsme se vymotali ven, nasedli jsme do taxíku a jeli jsme k našemu airbnb. Nebylo to daleko. Bydleli jsme ve starém domě. Mohli jsme si vybrat ve kterém. Náš nájemce měl hned několik pohledávek a jelikož v námi původně zarezervovaném domě byla zrovna skupina dvanácti Filipínek, vybrali jsme si domeček kde zrovna nikdo jinej nebyl. Pokoj v patře znamenal sice příkré schody, které jsou s kuframa vždycky trochu zapeklitou překážkou. Ale podlaha tam voněla po tatami a bylo tam větší soukromí než v pokojíčku dole co sousedil s kuchyní i s koupelnou.

První den jsme akorát nakoupili nouzový předdělaný obědy v nejbližším obchůdku a Tomovi začala práce.

Já jsem se šla později projít podél řeky Kamo a došla jsem až do Gionu!

Zrovna jsem dočetla příběh Gejši od Artura Goldena a tak jsem měla v živé paměti, že Gion je synonymem právě pro tyhle paní z jiného světa. Když jsem teda na mapě v telefonu viděla že se blížím právě k téhle čtvrti zatajil se mi dech a v očekávání co v temnoucích uličkách najdu jsem přešla na druhou stranu řeky. 

Měla jsem štěstí.

Hned za začátkou, v první starodávné uličce, úplně prázdné od lidí jsem spatřilu jednu opravdickou. V Kanazawě, někdy přezdívané malé Kyoto, už byly k vidění ženy oblečené v kimonu, drobnými krůčky v bílých ponožkách se mihotající uličkami samurajského městečka. Ale tahle paní neměla jenom kimono. Měla taky nádherně upravené vlasy. V dokonalém tvaru, ani jeden vlas nebyl tam kde neměl být.  Obličej bíle namalovaný doplňovaly výrazné oči a rty. Kimono měla krásně hladce splývavé a pás obi přesně přiléhající k tělu. Spíš než šla tak se cupitavě vznášela a než jsem se nadála provlála kolem mě a já jsem se neudržela a chvíli jsem jí sledovala. Na rušnější ulici už se mi ztrácela mezi auty, a stejně se to nesluší, někoho takhle pronásledovat jak na honu. 

Tak jsem odbočila kam ona nešla a motala jsem se starým městem dál. Žádnou další gejšu jsem ale ten den nepotkala. Jen spoustu lampionu u restaurací a dřevěné domečky vydechující vůni staré doby, spoustu moderních lidí blýskajích foťáky v jejich okolí.  A cestou zpátky fialovej paprsek mířící k nebi. Kdoví

Další den jsme s Tomem jeli na bleší trh. Byl sice všední den, ale tady se trhy řídí datumem v kalendáři. Jsou většinou jednou měsíčně vždy v den toho samého pořadového čísla

. 

Než jsme se ale vůbec dostali ke svatyni Kitano Tenmagu, kde se dnešní bleší trh pořádá, zabralo to asi hodinu. Zorientovat se na obrovské křižovatce, kterým směrem přejít aby jsme byli na autobusové zastávce ve správném směru byl největší oříšek. Pak už jsme jeli přímým autobusem až na místo.

Cestou mi začalo trvale docházet, že Kyoto je celkem obrovská metropole, kde je to všude daleko. Žádná zapečeněná historická modla.

Na blešáku bylo spousta stánků s kimonama, daly se pořídit levně, za 200 korun oblek často přímo z pravého hedvábí. Ručně malované z jemnějšího hedvábí bývaly dražší. Oči přecházely z té záplavy barev a pod dotekem s látkou se zhmotňovaly příběhy. Kdo asi ta která kimona nosil. Co v nich prožil. 

Skrytá historie šeptala všude kolem nás. Byly tam i stánky s rukodělnými výrobky, třeba s hmyzem vyřezávaným z dřeva. Tak dokonalé jemné vážky. Nádhernou nebeskou modří, nebo zemitou hnědou, batikované oblečení...vějíře, ozdoby do vlasů, keramika, porcelán, kaligrafie.

 A spousta sušeného ovoce. Jídlo bylo vlastně to jediný co jsme si tam koupili. To je snad poprvé co jsem si na blešáku nic nekoupila. Ale je to tak. Líbily se mi luxusní obnošené i zbrusu nové deštníky. Japonsko je zdá se deštníková kultura. Ale nakonec jsem si nevybrala.

Zato jsem ochutnala červenýma sladkýma fazolema plněnou sladkou buchtu ve tvaru ryby, tofu karbanátek, černý česnek, všechny druhy sušeného ovoce který se daly zadarmo koštovat, vařenou kukuřici a Tom si dal ještě pastel de nata, kterou jsme dokonce portugalsky objednali.

A tenhle plyšák. Nejroztomilejší opravdovost.

Další den jsme se šli projít po okolních svatyních a chrámech. Moc se mi líbila procházka podél řeky Kamo. Byl tam takovej klid oproti rušným silnicím přeplněných auty a turisty. Zvuky se u řeky tišily, voda byla modro čistá. A žilo tam spousta vodních ptáků. Tom si novým zoomovacím objektivem, který se mu po dlouhém lovu konečně podařilo sehnat, fotil volavky a já jsem sbírala krycí pírka na ptačí sponečky, co jsem si po večerech vyráběla. 

Památky jsou v Kyotu na každém rohu. Během prvních dní jsme stihli třeba tuty. 

Cestou k té červené pagodě (nepamatuju si jméno a už je pozdě, doplním zítra) byl tenhle hřbitov. Přišlo mi to docela morbidní. Bylo to na kopci pod kterým bylo vidět nekonečné Kyoto. Jedném směrem město živých, druhým město mrtvých.

Vaření bylo docela dobrodružný. V domě totiž byla k dispozici jenom pánev. A tak jsem vařila v pánvi dokonce i špagety. Povedly se. 

Pár dní jsme měly za sousedky Thajky. Byly trochu divný, chtěli od nás peníze že prej jim bankomaty neberou kartu. Pff.

A pak přijel srandovní Němec. Cestoval sám a tak toužil po společnosti a občas jsme si spolu povídali. Rozčiloval se nad čínskejma turistama, že smrděj a prděj a krkaj a vůbec z nich byl celej vedle. Jednou přišel pozdě večer jenom v kratasech tak jsem se ho ptala jestli mu není zima a on že né, že byl ve veřejné koupelně. Další den jsem šla taky. Je to docela podobný onsenu. 

Všichni jsou tam nahatý. Nejdřív se pořádně umejou na takových malých stoličkách, tak že se polévají vodou z kyblíků a až pak se může do vany. Měli tam kromě klasických van s horkou vodou a masážními tryskami taky jednu aroma vanu s percimonovou vůňí a jednu elektrickou vanu. Ta mě trochu vyděsila. Kombinace vany a elektřiny, vážně?

Když jsem ale viděla jednu japonskou babičku jak si tam vysedává a bez úhony zase odchází, odhodlala jsem se a vlezla tam taky. Na dvou stěnách vany byly připevněné elektrické destičky mezi kterými dle mých laických odhadů běhal proud. Bylo to cítit jako takový štípání a občas se mi z toho zatnul nějakej sval. Ale měla jsem dojem že je to docela léčivý, že se ta elektřina cílí tam kde je potřeba léčit. No ale skeptická zůstávám.

Kanazawa. Samurajské městečko s dokonalou zahradou

Cesta z Hirayu do Kanazowy byla komplikovanější.  S dvěma přestupy. V prvním městečku jsme měli dvě hodiny do odjezdu dalšího busu a tak jsme čekali až otevřou restaurace a budeme si moct dát oběd. Nakonec jsme dobře pořídili. Dostali jsme azyl ještě před otvíračkou v týhle místňácký parádičce. Nepřetržitě nám dolévali čaj a dali jsme si moc dobrou tempuru a nudlovou polívku.

Na terminálu jsem v čekárně ochutnala houbovej čaj. Houbová polívka spíš. Ale proti gustu...

Cestou dál jsme měli pětiminutou zastávku ve skanzenové vesničce Shiragawago. Smáli jsme se, že nakonec se podíváme i sem. V průvodci je to totiž vyzvyhované místo z této oblasti. Pět minut nám klidně i stačilo. Byla to spíš atrakce pro turisty než místo s přidanou historickou hodnotou. Vyfotili jsme si tradiční dům a běželi jsme zpátky na bus.

V dalším městě jsme akorát přešli od autobusovýho na vlakový nádraží. Tam jsem si koupila na trhu zmrzlinu ze zvláštního výtečnýho jablkahrušky, zatímco Tom stál ve frontě na lístky aby mu pak řekli že u týhle kasy naše lístky neprodávaj. 

Ve vlaku jsme s našema kuframa byly trochu bagříci, ale nějak se to zvládlo. A seděli jsme jako VIP s výhledem rovnou na ubíhající koleje a pana strojvedoucího.

No a další stanice už byla na týden cílová Kanazawa.

Kanazawa - to byl takovej týden odpočinku. Potřebovali jsme se zastavit a tak jsme byli většinou celý dopoledne doma a po obědě jsme šli do Starbucksu na lepší internet, aby mohl Tom v pohodě pracovat. Já jsem byla v kavárně týhle značky snad poprvé a tak jsem ochutnávala až jsem znala všechny možný typy Frapuccina a Matcha latté a když jsme sehnali dobrý místa na sezení prohlížela jsem si lidi u okolních stolů. 

Studenti se chodili učit a vyšnořený holky odpočívaly mezi nákupy a zamilovaný na sebe hleděli a nebo civěli do telefonů. Studovala jsem křivky obličejů a ve výrazech tváře hledala nápovědu jací ti neznámí asi jsou. Bylo to milý být venku ve světě ale zároveň si hovět v ledabylým pohodlí.

Kenroku-en, zahrada dokonalosti nás vlastně ani tolik nezaujala. Jako krásná asi byla, proti tomu nic. Ale jak byla slavná tak byla taky přelidněná a tak jsme tam nakonec šli jenom jednou, dali jsme si černou sezamovou zmrzlinu - výtečná záležitost a šli jsme zase dál.

Zato naše bydlení bylo v nádherné lokalitě. Hned za zatáčkou začínala čtvrt s  historickými samurajskými domečky. Večer když jsme se vraceli tmou domů, byli zamotané uličky liduprázdné a éterem dýchala nálada někdejší doby. Tak tudy jednou chodili samurajové, říkali jsme si a za chůze jsme snili o dobách dřívějších. Kolem domů byly japonské zahrady plné kouzel a některé byly volně přístupné. Obdivovala jsem důmyslnost zahraníků, stromy sestříhané do požadovaných tvarů a záhonky vytvářejcí dojem odlehlých zákoutí. 

Uličky lemovaly poloskryté obchůdky s keramikou. V jedné takové vymazlené prodejně jsme našli neskutečně krásnou čajovou soupravu v barvách a tonech vesmírné galaxie. Ale byla moc drahá na to abysme riskovali jestli přežije další dva měsíce v kufru. A tak pijeme kávu a čaj nastřídačku z dřevěnýho hrnečku který si Tom koupil hned po příletu v Tokyu.

A taky jinačí zajímavá místa jsme náhodou potkali. 

Třeba tuhle červenou cestu vedoucí ke krásnému stromu lemovanou destičkama. Na každé bylo vepsané přání.

Nebo tuhle zahradu okolo svatyně. Po jezírku se dalo suchou nohou přejít a sem tam z mechu vyrůstaly vesmírné objekty.

Taky jsem byla nakupovat. Neodolala jsem slevám a tak mám nový bronzovoměděný šaty ve střihu co mi nejvíc sluší a kalhoty s výšivkama růží. Pro týden v Kanazawě to nějak bylo moje velký téma, odlávat pokušení. Podlehnout je ale snažší než odolávat. Prohlížela jsem si sama sebe v tý změti myšlenek a tendencí s tématem materálna jako stěžejního bodu otáčení. Zvláštně si dovedu protiřečit.

Tom se zase vzhlížel v oddělení pro kávové fajnšmekry a vymýšlel co všechno jednou bude mít.

Tomovi se nechtělo a tak jsem šla o víkendu sama do muzea umění 21.století. Bylo to docela zábavný místo který mi svým uspořádáním dost připomínalo pražskou výstavu Pokoje kam jsem vždycky ráda šla. 

Každej pokoj měl jinej styl. Někde byl design, jinde byly pestrobarevný lampy ze stropu i od podlahy, vyrobený z odpadu vyplavenýho mořem. Svíralo se z toho srdce a oči se nemohly vynadívat. Od toho stejnýho umělce pak běžel venku před pokojem krátkej film o původu těch plastů. A hned naproti byla ještě výstava kamenů. Ale takovejch! Jeden skvost vedle druhýho. A pak ještě psaní o tom že ta největší krása je v přírodě. A my si myslíváme že na něco důmyslnějšího příjdeme. Není zajímavější hledat zpátky tam? Inspirativní pán. Jmenoval se Jurgen Lehl.

Taky tam byly k vidění dva parádní optický klamy. Jedno byla regulérní černá díra která pohlcovala všechno kolem a litovala jsem kustoda co tam celý den musel stát a hlídat že nikdo neleze dovnitř a nejde moc blízko aby ho to černočerný rozpínavý nic nevcuclo. Chápu že racionálně šlo asi o černej ovál namalovanej na správně zkosený stěně, ale oči to mátlo, břicho svíralo a fantazii fascinovalo. 

Druhej klam byl bazén ve kterým se dalo chodit po dně i když to zeshora i zespoda vypadalo že jako normální bazén plnej vody. Voda tam byla ale krytá sklem a jenom nahoře na hladině a kdovíjakým kouzlem rozvlněná že to působilo tak jak působilo. 

Ještě se mi líbila dřevěná svatyně která interagovala se svými návštěvníky a když člověk přišel až nejblíž k oltáři tak se tam rozevlály papírové origami, skládanky pověšené ze stropu. V tu chvíli si měl člověk podle návodu u vchodu něco přát. To bylo docela kouzelné.

Když jsem vyšla z muzea tak jsem sledovala srandovní interaktivní hry promítané na betonovou zeď. Třeba jste si mohli ve dvojici svými stíny pinkat s míčem a nebo se nechat vyfotit a nechat svůj obličej poletovat zakletý v bublině s dalšími plovoucími obličeji. Bylo to správně japonsky ujetý a když jsem se vyblbla, vyplnila jsem dotazník co mi místní kluci překládali do angličtiny. Vyšlo najevo že je o projekt středoškoláků! To jsem docela koukala čeho jsou tu děcka schopní.

Než jsem šla do muzea, procházela jsem se v přilehlém parku po stáncích co tam na den vyrostly. Šlo o nějaký etno fest a přes silnice byl festival jídla a saké. 

Zkoušela jsem si kaligrafii a byl to docela zážitek. Sedět ve svých pětadvaceti letech a obřích rozměrech mezi dětma co nohama ani nedosáhnou na zem, ale kaligrafickej štetec drží úchopem mistrů a lehce, jemně, ladně, rychle jako blesk malujou na papír symboly pro hvězdu a květinu a měsíc na obloze a álej stromů... Moc mi to vedle nich nešlo, ale když jsem se pak menším štětcem z boku podepisovala klasickou latinkou co jí od mala znám, pochválila mi jedna s přístojících maminek jak jsem hezky ztvárnila písmeno Á. No vida, povzbudilo mě to a zkoušela jsem čmárat dál. Děti na mě zírali s neskrývaným úžasem jak někdo tak velkej může neumět něco co oni znají od plínek. Zjistilo se že holčička vedle mě se jmenuje Ana san takže vlastně stejně jako já a její maminka z toho měla velikou radost. 

Pan vedoucí mě asi balil. odnesla jsem si totiž leták na kaligrafické kurzy které už všechny proběhly, zato pan učitel vytrvale ukazoval na svůj email, asi abych věděla jak se s ním zkontaktovat kdybych potřebovala poradit jak správně vést ruku.

Na podiu vystupovaly soubory, reprezentující různé umění s kořeny napříč zeměkoulí. Japonci v afrických duhových kostýmech s péry ve vlasech, bubnující a tančícicí ohňové tance vypadaly správně bizardně.   

Tom našel nejlepší veganskou restauraci s výbornýma burgrama. Ztráceli jsme se na tržišti plným mořských vyplavenin a některý kousky co byly na prodej vypadali celkem strašidelně. Třeba obrovský krabi, chudáci, málo masa to má, že je radši nenechaj na pokoji. U jednoho stánku jsem koutkem oka zahlídla prvotřídní horor - obrovský oko, snad né velrybí. 

Měli tam ale i zeleninu, tak jsme si prohlíželi všemožné cizokrajné druhy. Místo čerstvým kokosů tu prodávají pomeranče s napíchnutým brčkem. Nedali jsme si, stálo to nesmysleně moc.

Našli jsme ale obchod, který na svou malou plochu nabízel překvapivě mnoho jídel co máme rádi, ale v Japonsku kdovíproč nejde sehnat. Třeba cizrna v plechovce. Jásali jsme a odešli jsme s přeplněnýma batohama evropských lahůdek. 

Ke konci týdne nám přišlo od airbnb upozornění na tajfun který bude mít cestu přes Japonsko. Docela mě to vyděsilo a pořád jsme sledovali jaká je situace. Ale reálně se v části Japonska kde jsme byli my, naštěstí nic nedělo. Večer víc foukalo, po cestě domů se vichrem zníčil deštník co jsem měla půjčenej. Horskej vítr minulý týden měl ale sílu mnohem větší. 

Ani jsme se nenadáli a balili jsme kufry, čekala nás cesta do Kyota.

Když jsme ale přijeli na nádraží čekala tam na nás informace, že do Kyota se ten den nedostaneme.  Tajfun! Museli bysme jet nejdřív do Tokia a to by se nevyplatilo ani časově, ani finančně a tak jsme trochu zaraženě koukali, dali si na nádraží oběd. Moc dobrou, ikdyž trochu moc mastnou tempuru - obalovanou smaženenou zeleninu v těstíčku. A přemýšleli co dál. V Kyotu jsme měli ode dneška zaplacená bydlení, ale nedalo se nic dělat.

Na bookingu jsme našli hotel co se zdál být blízko, ikdyž nakonec nebyl a jeli jsme taxíkem zase zpátky do centra. 

Na recepci jsme si stáli za svým že jsme si vybrali hotel se snídaní v ceně a tak po chvíli ne/ano přestřelky holka za pultem ustoupila a dala nám poukázky na ranní bufet. Hotel to byl snobáckej. Vysoký stropy a našnořený pracovníci a konferenčí místnosti s kytkama ve vázách a krásná kavárna s fíkovým dortem hned u vstupu.

Měli jsme kuřáckej pokoj s načichlejma zděma ve kterým se nedalo větrat, ale báječně velký postele a vanu jako v lázních. 

Další den jsme si užili tu snídani sto chodů - snídala jsem hranolky a brokolici a dýni a miso polívku a croasanty s třema druhama marmelády (mrkvová a jablečná se zázvorem mi utkvěly v paměti). Pili jsme čerstvý štávy dosytosti a vůbec to byl spíš oběd než snídaně. 

Vlaky už jezdili. Čekali jsme na ten náš s dostatečným časovým odstupem že jsme mohli sledovat jak se nový a nový příchozí řadí do front, zvláštně vedených rovnoběžně s kolejemi - a přitom si vzájemně nepřekážíc a pak už se jelo vstříct Mekkce japonské historie a kultůry.

O Kyotu ale zase příště :).