Tukaní přehlídka, ryby z ruky, a Janne!

Zítra nám to tu končí a my ještě ani nevíme kam odtud dál. Chtěli jsme do la Fortuny, podívat se na sopku. Poslední dobou nám ale přijde že chceme hlavně někam do přírody, před tím výbuchem hlavy aka hlavní město, srdce Evropy.

La Fortuna bude turistická až hanba. Zvažujeme proto i jiné kraje. Další možnost, která je pořád blízko od našeho letiště je oblast Monteverde, oblíbenej les holky z Corcovada. Dominical, ten je taky kousek, jsme už vyloučili. Tom spadul ze sítě a odřel si rameno a to by nebyl příjemnej surf.

A nebo pojedeme na těch posledních pár dní někam úplně jinam? No dneska večer to rozlousknem. Chtěli jsme to řešit už včera, ale konečně začalo pršet a internet nefungoval, občas ani elektřina. Tak se nám to střídalo, světlo, tma.
Déšť asi přivolal Richard, ráno tu rukama vzýval nebesa, pěsti k oblakům, skotačil a křičel "RAIN".
No a večer to přišlo. Na plechovou střechu se z nebe lily hektolitrový kýble vody a tak jsme radši řičeli spolu s tím rámusem, mlátili se do stehen, zběsile tančili a radovali se se stromama. Zpívali jsme "kytičky se radujou, že se napijou." Joo, byl to dobrej slejvák. Dopíjeli jsme naší první Kostarickou láhev vína a byli jsme opilý po jedný skleničce. To jsem zvědavá jak zvládneme tu pražskou alko kulturu. No, kdyžtak kofola to jistí.

V noci se nám na terasu přišli podívat nějaký návštěvnící. Asi mýválci. Richard nás na začátku varoval, že občas přijdou loupit, ať nenecháváme nic na stole. Nebyla jsem si jistá jestli jsem rozjařená z vína nenechala otevřený dveře do spíže/dětského pokoje, co je v druhé půlce domu. To by si odnesli i naší zásobu plátanos a mang a plechovek s rajčatovou omáčkou. Tak jsme poslouchali čenichání a hrabošení a neměli jsme odvahu to tam jít ošéfovat.

Když jsme zklidnili rozbušený srdce a zase usnuli, tak nás zase pro změnu vzbudil déšt. A pak už bylo ráno.

K snídani jsem si dělala odvar ze stromu. To je víc hořký pití než fernet. Tak snad se to mý břicho konečně zklidní. Cvičila jsem si jogový pozice, mám tu na to knížku. A je to fájn, nehledat si cviky na internetu ale mít je pěkně vysvětlený na papíře. Jogová kniha je must have na další cesty.

Pak jsme snídali nejsladší minibanánky a meloun a papáju a oranžovej meloun a ty nejlepší kakaový boby co jsem kdy měla. Jsou snad pečený v ohni, nebo tak aspoň voněj. A vůbec to není takovej hořkej škleb jako jsem byla z vejšky zvyklá. Před zkouškou lup a jedeš jako vrtulka. Tak tyhle jsou spíš jako luxusní bonboniérka. Dneska nakoupim zásoby tak vám pak dám ochutnat.

Taky mám svojí kartičku s kostarickejma zvířátkama, takže naprostá připravenost na všechny srazy a povídání. Tom si přeje svojí vlastní, aby jsme se o ní nemuseli střídat. Tak dneska půjdeme na nákup a já si možná vyberu ještě třeba tu se stromama, protože stromy. Ach, ty tu vážně stojí za to. Jeden strom, no už zase nevim jak se jmenuje, má právě plody a ty vypadají jako ucho. A dá se s nima chřestit a semínka uvnitř vypadají jak tříbarevné korálky.

Včera jsem šla odpoledne ven s Janne, tak jsme tři hodiny vysedávaly nad ovocnejma štávama a vyprávěly si příběhy.

Ona mi říkala jak měla náročnej první trimestr, že se u ní projevily snad všechny nepříjemný příznaky těhotenství a jak to špatně snášela. Že je to uplnej zázrak že takhle rychle otěhotněla, protože brala 18! let antikoncepci a hned druhej měsíc co jí vysadila tak už bylo zaděláno na mimčo. Doktoři si mysleli že možná ani nebude moct mít miminko. A že nevěděli s Willem jak na to reagovat, dítě chtěli, ale až v budoucnu, teď chtěli cesty, cesty, cesty. No, ale je jí už 34, takže vlastně nevyšší čas. Všechno má svůj smysl, taky na to věří. A tak jim to vesmír takhle naservíroval.

Taky mi říkala o tom, jak bydleli v domečku pod kterým měl hnízdo jedovatej had se kterým si hrálo kotě. Že Puerto Viejo nic moc, všude drogy a sjetý lidi. Panama, kde se původně chtěli usadit je taky příliš nenadchla, všude odpadky, neustálej déšt a zločinnost. Zlatá Kostarika. A tak má Will už svojí motorku, jezděj na výpravy do lesa, viděli jedovatou mini barevnou žabku a vymejšlej hawajský jméno pro svý dítě.

No a já jsem jí vyprávěla zase naše příběhy a ona mi říkala jak je Tom vzácnej, že zná málo kluků, který by byli jako on. Chce abych byla štastná a to je celý. Tak jsem věděla že je to pravda, že Tom je velikej poklad, kterej každej den září víc a víc.

No a pak už začínaly tmavnout mraky, tak jsme se vydaly každá domů dělat večeři.

Já jsem cestou ještě brodila řeku a mávala kravám, který si jsou klidně jen tak na ulici, nebo kde se jim zrovna chce.

Mají asi svojí trasu. V tý říčce jsem je potkala pokaždý, když jsem tudy šla. Ony si tam poklidně žvýkaly trávu a brodily se vodou a já jsem krmila ryby z ruky a byla to báječná pohodička. Chodila jsem tam tři dny po sobě, vždycky odpoledne poslouchat jak voda šumí přes kameny. Měla jsem tam dokonalý pozorovací místo na vzácný ptáky.

Vodu potřebuju mít nablízku. Pláž je tady buď placená a nebo daleko. Řeka byla fájn, moc se mi líbila tahle nečekaná změna od oceánu. Kamínky byly pod vodou barevný, úplně duhový, ty na suchu zase vybělený jako kost. Voda průzračná. V dálce kopce a stromy. Ptáčci se žlutým bříškem lítali kolem a občas se některý snesl k hladině a tam se buď napil a nebo cákal křidýlkama a chladil se. Taky lednáčka jsem myslím viděla. Byl tyrkysovooranžovej. A ibise! Je to takovej menší čáp s červeným zobákem i červenýma nohama. Bílý i černý volavky a jednou byl docela blízko ode mě tukan.

Kolem mě plavaly malinký rybičky, pěkně maskovaný. Ale i světlejší. V neděli jsme tam s Tomem viděli tátu s klukama, jak se potápí, asi si je taky prohlíželi.

No a když jsem dlouho jen tak nehybně seděla, tak už se nebály a přišly až ke mě a jedly chleba co jsem držela pod vodou. Přímo ode mě z ruky. To bylo tak krásný.

Řeka tu je moje oblíbený místo.

Taky ta chaloupka uprostřed zahrady ve který bydlíme.

Tom tu začal jíst moje oblíbený jídla. Kýble zmrzliny a vajíčka na hniličku. On je má teda radši na měkko.

Místo do vajíčkovýho kalíšku kterej tu nemaj si je dáváme do panákovejch skleniček. Já jsem si u toho vzpomněla jak mi táta, když jsem byla malá, půjčoval ten svůj, dřevěnej kalíšek.
O víkendu jsme jeden den zaplatili vstup a šli jsme na pláž. Bylo to moc krásný. Dlouhatánská písečná nekonečnost a pak ten velrybí ocas! Ráno bylo ještě hodně vody. Tak když jsme po něm šly, srážely se uprostřed vlnky a dělalo to krásný obrazce. Převlíkla jsem se tam hned do plavek a užívala jsem si tu zvláštní jedinečnou koupel. Pak jsme se střídali v potápění a viděli jsme spoustu ryb. Modrý a svítivě modrý a pruhovaný srandovní a růžovožlutý, malinkatý neonky a pak hejna takovejch velikejch. Tom když přišel poprví z vody, tak s vyvalenejma očima říkal že tam jsou stáda uplně obřích ryb. Tak jsem se smála, stáda ryb. Ale byly fakt zvláštní. Trošku splývaly s barvou vody takže nebyly dopředu vidět, a pak to byl docela šok, taková veliká ryba. Já jsem viděla i hvězdici a Tom zase pod kamenem mořskýho hada a pak srandovní rybu s vrtulkama. Tu jsem já bohužel nenašla.
Užívaly jsme si teplou, klidnou vodu, mysleli jsme na velrybí děti jaký asi jsou a pak Tom říkal že už půjdeme, začínalo totiž velký slunce. Mě se z vody vůbec nechtělo, ale pak jsem to skoro nemohla dojít zpátky a myslela jsem že si tam snad někde lehnu a budu spát. No doma jsem zjistila že jsem celá červená, takže v neděli jsme znova na potápění nešli. Váleli jsme se doma, volali jsme s rodinama, konečně jsme domluvily s mámama dubnovej výlet do Thajska. Už máme i letenky a bydlení! Tak se těším, bude to super úlet. Úplně jiná kultura a naše mámy s náma. Pak jsme se byli projít. A to byl konec neděle.

No a to je asi vůbec všechno. Hodně jsme odpočívali, došlo nám, že v Praze jsme někdy po práci byli prostě zbytek dne doma, zatímco tady nejsme na baráku, skoro ani jeden den. Nojono, nedá nám to. Ale pak se nemůžeme divit, jak jsme večer unavený. Taky jsme si hodně jsme povídali. Dělali jsme si barevný večeře.

Před spaním i po probuzení jsme poslouchali šum divočiny. Tahle klidná hudba mi bude chybět.
Jo a potkala jsem tenhle zvláštní hebkej skoro sníh. Asi nějaký strom se rozesněžil. Tak ahooj, já jdu ještě prozkoumávat okolí. Ještě pár psaní a pak budu zpátkyyy.