Fuji! Je nádherná, podmanivá, okouzlující, neskutečná a přesto skutečná. Královna. Jako správná výsost se ukáže jenom občas. Zato je to vždycky parádní překvapení. Když se nic netušící (protože jak je pořád v mlze, nebo mracích, tak nějak zapomenete že tam někde je) podíváte jejím směrem a je zrovna čirý nebe, podlomí se vám kolena a nedá vám to a ať jste kde jste, budete chvíli přitlučený k zemi stát a zírat na její symetrický hřbety a zkosenou lávovou hlavičku. Takovou má moc. Umí uhranout.
Z balkonu na ní máme výhled a tak první co ráno děláme, tak se zalepenýma očima žmouráme jakou má po ránu tahle posvátná krasotinka náladu.
V její blízkosti se vyplatí strávit pár dní. Být tu na otočku, můžete mít klidně dojem že vás oblafli, že nikde žádná Fuji není. Je, ale už je holt taková, že se často schovává (koho by taky bavilo být neustále pod palbou pohledů, ještě když jí zrovna chybí alespoň ta skoro celoroční sněhová čepička).
Bydlíme v nádherným údolí. Obklopení horama, s jezerem za pár zatáčkama. Jezer je kolem hory Fuji celkem pět.
Nad jezerem krouží havrani velcí skoro jako orlové. A orla jsme už taky viděli.
Dvakrát! Dneska nám přeletěl nad hlavou a usadil se na střeše svatyně ke který jsme se zázračnou zkratkou dostali.
Tohle pohádkový místo je na měkký půdě, na výběžku pevniny těsně u břehu jezera. Tráva už je tam podzimně medovorezavozelená a horám to dneska obzvlášt slušelo. V stříbrném oparu se tyčily obloze vstříct. Jezero se blyštilo a světlo bylo takový hladivý, objímací. Barvy dnešního dne byly jedinečný. Toulali jsme se tím horkým éterem.
Dneska tu, i když ve výšce, bylo zpátky léto. 30 stupnů a tíživě lehkej vzduch. Pozorovali jsme motýly. Nevídaný, různý, a kolik jich tam poletovalo! tolik, žlutásci, hnědobíle krajkovaní, velicí puntíkatý s červeným lemem! Vážky vážené taky kolem frr a už jsou pryč. Poslouchali jsme havraní skřeky a s hlavou v záklonu sledovali jejich nebeský souboje. Na břehu se válely veliký škeble a kostry ryb, ale perla žádná. Vyhýbali jsme se vysoký trávě, pavouci jsou tu strašidelní a je jich tu tolik!
Tom si našel poutnickou hůl, do vlasů jsem mu zapletla lesklý orlí péro a bylo to odpoledne co by mohlo být nekonečný. Schovala bych se v něm před pádícím časem a trvalo by mi desetiletí než bych se vynadívala.
A za levandulovou zahrádkou měli dvě roztomilý paní panenkovskou cukrárnu a kdyby jsme mohli, sedla bych si do květovanýho čalouněnýho křesílka, prohlížela si dětský obrázky v jahůdkovým bločku co ležel na stole a jedla bych jednu zmrzku ze zelenýho čaje za druhou. Čas se ale naklonil a tak jsme si odnesli zmrzku s sebou. Vraceli jsme se labyrintem uliček mezi domečkama kde zahrádky lemují pečlivě zastřižené stromy. Bizárdní tvary jako ze světa neskutečné dokonalosti. Z pod kaki stromu jsme sebrali jeden spadnuvší nepovšimnutý plod a hledali jsme kudy. Já jsem pak ještě neodolala a šla jsem mezi mojí nejoblíbenější louku v našem okolí.
Přes ulici se na trávníku pásla koza a já jsem si malovala tyhle hedvábný kopretiny, sledovala mandaly v jejich středu květu a všechny fáze jejich rozkvětu. Zahrála jsem jim na dobrou noc, poklonila se Fuji co v růžové mlze červánků byla obzvlášt okouzlující a vrátila jsem se za svým pracujícím mužem.
K večeři jsem dělala speciální salát z klíčků a grapefruitu. A těstoviny s rajčatovozázvorovou omáčkou co zbyly od oběda. Experimenty s jídlem mě dneska napadly kdovíodkud. Snad mi ta inspirace vydrží. Baví mě objevovat podivné kombinace co chutnají tak jako by tak a né jinak měly odpočátku být.
Joo, dnešek mě baví ve všech směrech.
Ráno mi Tom ukázal článek o tom jak zefektinit svůj pracovní čas. 25 minut něco soustředěně dělat. Jednu jedinou věc. Pak si dát pět minut pauzu a takhle párkrát za sebou je to báječný. Spolu s tvorbou rituálů, co mi zase doporučila Bětu a pěkně odrbanou knížkou všímavosti co jí mám znovu rozečtenou se mi zdá že to moje věčný bezčasí konečně získává nějaké konkrétní kontury. Vydržet a bude to parádní.
Přepisování deníků - projekt co mi zadal Vokolek je teda docela oříšek. Překvapujou mě závěry co jsem ještě nedávno brala za součást sebe a se kterejma už nesouhlasim a je mi z toho zvláštně. Pomalu ale tak nějak se tím prokousávám a zpětně sama sebe hádám.
Taky jsme už druhý den na dlouhé cestě k hiraganě - japonské abecedě. Nebo teda přesněji - jednomu ze dvou japonských slabičných písem. Aby to neměli tak jednoduchý používají Japonci tři druhy písma. A když jsme se dali do těch jazyků, znovu oprašujeme španělštinu, příští rok by se nám mohla zdá se hodit.
Ale zpátky k jezeru Kawaguchiko.
O víkendu jsme se vydali na tůru do kopců. Překonali jsme převýšení 500 metrů a prohlíželi jsme si údolíčko pěkně zvrchu.
Pod Fuji se táhne dlouhej pás lesa. Městečko je větší než se zdá. A les je plnej krásnej detailů. Stromy s červenou kůží, větvičky roztodivných jehliček a lístků, zvláštní hopsavé žížaly a stonožky.
A na naší cestě stála taky tahle svatyně skrytá v kopci u který jsme obědvali a bylo to krásný. Takový klidný a zasloužený a vrtačka z vesnice už nebyla slyšet.
Po lesní procházce jsme šli do onsenu - tradičních japonských lázní. Mají tady specialitu - oddělené dámské a pánské prostory. A do bazénků s horkou vodou se chodí nahatí. Byli jsme z toho nervozní tak jsme šli nejdřív na privátní vanu a tam jsme si užívali dřevěnou giga lázeň s nepřetržitou nově přitékající horkou vodou. Nedalo se tam ale moc větrat a tak jsem se co chvíli musela polejvat ledovou vodou ze sprchy. Po padesáti minutách kdy nám vypršelo předplatné prostoru jsme se vydali do separé prostor. Bylo to milý. Takový intimní, mámy s malejma dcerama a kámošky a všichni byly takový nenucení a v pohodě a líbilo se mi jak od malička je to pro ně normální, nahota a lidská přirozenost a že se tím možná vyseparuje spousta tabu který s sebou život za maskama oblečení nese.
Ve smluvený čas jsme se sešli a chvíli jsme sledovali jak Japonci odpočívaj v místnostech s lehátkama a jak si chodí jen tak v teplákách a tráví prostě pohodovej den v lázních. Pak nám došlo že máme hlad jako vlci a sešli jsme o patro níž do restaurace. Dali jsme si Hotou - pro tuhle oblast typickou nudlovou polívku se zeleninou (a hlavně s dýní, ta je tam nej!) a na vrch pak ještě desert - matcha zmrzlinu. Zelenou jako ten nejzelenější čaj.
Na recepci nám pak řekli že autobusy už nejezdí a že musíme taxíkem. No co se dá dělat. S tmou jsme se vrátili do pokojíčku a spali jsme jako koťata. Další den jsme šli akorát na výpravu na oběd a do giga supermarketu, kde jsme okouněli u ledniček s podivnostma všech druhů, sháněli jsme cizrnu kterou tady zatím nevynalezli a vymýšleli jsme co si uvaříme. Nakonec jsme nakoupili plastový krabičky se sushi a smaženou zeleninou a šli jsme zpátky. Doma jsme volali postupně s celou rodinou a já jsem pak šla ještě běhat k jezeru a cestou jsem náhodou narazila na místní slavnost se stánkama a s němým divadlem. Sushi jsme snědli u přátel a pak u Harryho a bylo to takový naše soukromí bezpečí, který si rádi nastolujeme kdekoliv jsme.
V domě s náma bydlí ještě kluk z Californie co chodí s Japonkou a tak spolu cestujou po její rodný zemi. Dneska přijela nová holka nevíme odkud a vystřídala Thajky co byly v jejím pokoji do dnešního rána. Včera jsem si s jednou z nich povídala, tak říkala jak maj lidi ze západu ztuhlý tělo a že někteří ani nezvládneme si v tureckým sedu dát kolena na zem a že spoustě turistů se vůbec nelíbí thajský masáže protože je to zkrátka děsně bolí a jak její máma tahá všude kudy chodí jogamatku. Joga everyday! Tak jsme si povídaly o všem možným a dneska už jsou fuč. Odnesli s sebou i moje čočky i s obalem. Jedna z nich měla čočky ve stejným pouzdře jako já a tak asi ve zmatku sbalila i ty moje. No co se dá dělat. Úskalí sdíleného bydlení.
Dopíjím už druhou konev senchy, máme chvíli po půlnoci a zítra nás čeká dopolední návštěva onsenu. Tak půjdu spát. Užíjte si zbytek kouzelnýho dne. Posílám pozdrav od spící sopky a přiště se ozvu nejspíš z městečka Matsumoto. Leží ve středním Honšú a dobře se odtamtud vychází na tůry po Japonských Alpách, našem snu.
