Jak vážně se ten čas přesouvá. Nemá stání. Jako písek v přesýpacích hodinách, zrníčko za zrníčkem, den za dnem. Ani jsme si toho nevšimli a uběhl další týden. Krásnej, jako malovanej.
A já už zase, na dalším z našich krátkodobých domovů, vařím poslední večeři. Už jen poslední noc v Corcovadu a frčíme do Uvity. Čekám až se konečně začne vařit voda v pomalém elektrické hrnci, v kuchyni s výhledem do zahrady, která je právě skrytá ve tmě. Občas se daleká obloha rozsvítí a já si představuju jak na vzdálený obrovský prastarý stromy prší tropickej déšť. Musí to být nádhera.
Dva deště jsme tu zažili a byla to velkolepá podívaná. Ze střechy se jako v provázcích kutálela voda, vodpády hutné a životodárné. Tak toužebně očekávané, vždyť dva měsíce tu rostliny, celá krajina usychala žízní. Zaprášené stromy a keře vadly podél cest, víc oranžovošedé než zelené.
Konečně je omývala tak dlouho, dlouho očekávaná voda. Kapky tloukly do velikánských listů banánovníku, omývaly zelená manga, která se každý den o milimetr zvětší a o kousek zežloutnou. Voda se valila jako právě narozená řeka trávou a hlínou. Cestami vyšlapanými, vymletými každým předchozím deštěm. Bylo mi líto kytek v květináčích, co zplihle vadly pod střechou a tak jsem je poponesla aspoň o pár schodů níž ať se taky napijou, a těm co se nevešli jsem dala trochu vody aspoň od sebe z láhve. Přišlo mi to tak smutný, ten jejich květináčovej osud.
První déšť přišel deset dní po nás. Celou tu dobu byla tíže vzduchu připodobnitelná k letnímu dusnu v našich krajích, když sotva odeznělo polední parno a vlivem reakce oblohy je těsně, těsně před bouřkou. Vzduch dusnej, hutnej, těžkej. Vzdochoprázdno. S každým nádechem se zamotá hlava. První ze dvou déšťů přišel s tmou. Tloukl do plechové střechy, radovali jsme se s přírodou, větraly a dívali se na Pustinu.
Druhý déšť se rozpršel zrovna když jsem připravovala snídani a Tom měl nahoře na terase volat s kolegy. No z telefonátu sešlo, slyšeli by akorát dešťobití do plechový střechy, a internet v takovém nečase taky zrovna nehraje první ligu.
Pršelo, a já jsem se houpala v síti a dívala se, jak mezi kapkami zkušeně poletují motýli. Kdovíjak se dokázaly vyhnout smrtícím kulkám a dostat se tam kam potřebovaly.
Dneska jsem teda našla kousky motýlích křídel na pláži. Zářivězelenočerné útržky. Z toho mi bylo smutno. Ležely v tom mokrém písku. Možná ho, chudáka, srazila právě nějaká z nečekaných těžkých ran z nebes. A nebo ho chytil u břehu pták, kdoví.
Když jsme byli s Tomem před týdnem na kanoi, podivovala jsem se proč se nad tu zrádnou vodu ta jemná křehká stvoření vydávají. Ale je myslím i přímo takový druh motýlů, který migruje přes oceán. (Á tak mi to nedalo a našla jsem o migrujících motýlech tenhle dechberoucí článek http://1url.cz/4t3Ie. ) Motýli jsou schopnější než by se mohlo zdát.
Houpala jsem se a déšt bubnoval a tloukl všude kde se naskytl-.Byl to hluk že jsme na sebe s Tomem skoro museli křičet. Hned co dopršelo, nebylo po deti až na pár kaluží ani památky. Půda všechno žíznivě vypila, skryla všechny stopy.
Taky jsme tu ještě mnohokrát viděli Ara papoušky. Často když křiklavě letěli kolem, zastavili se na chvíli na tom velikém vysokánském holém stromě před naším domem. Jako jedinej v okolí neměl listy a čněl do výšky jako rozhledna, takz nej měli jako dlani celý obzor. Po druhém tropickém dešti ale i tenhle strom zeleně obrazil a oblékl se do lístků. Zrovna jsme dojídali kukuřičné palačinky a zbytky marmelád, za chvíli nás čekalo další putování, naposledy se dívám do zahrady a právě tohodle zázraku jsem si všimla. Život je v pralese prostě rychlejší, má spád. Jednou zaprší a strom už se zelená.
Můj oblíbenej, je tenhle modrásek. Je malinekj a když letí vypadá jako vystřiženej z oblohy.
Taky tukana jsme na naší okruhové procházce viděli, byl docela blízko tak jsme sledovali jak ve větvích naříká. Možná nenaříká, ale ten jeho zvláštní zpěv tak zní. Jakoby někoho volal a pak se zase styděl když byl ten někdo blízko. Roztomile u toho komíhal hlavou. Tukany sledujeme s oblibou. Jsou zvláštní a speciální.
Tom si na jednom odpoledním výletě zkoušel nově nabyté znalosti o nastavování foťáku a tak mě pořád fotil. A tak to má být.
Den předtím jsem šla odpo sama na pláž, Tom doma odpočíval. Ten den jsem ztratila v oceánu brýle. Chtěla jsem si umýt pusu od manga, předklonila jsem se a moje vyviklaný brejličky, co mi stejně podle většiny z dotázaných neslušely,tradá a vzala je vlna. Brýle bez brýlí nenajdeš. A tak tam neležely ani další den při odlivu. No, stejně jsem chtěla hodně cvičit oční jogu. Už to asi jinak nepůjde. A když jsem svojí vtipněhloupou příhodu vyprávěla prodavači zeleniny, kam jsem den co den chodila a nevěděla jsem jak se právě brýle řeknou u slova antiojos mi teda došlo že brýle vlastně vážně nosit nechci. A tak svý druhý, náhradní brýle zkouším nosit co nejmíň. Takhle mě už nepotkáte.
Na pozorování ptáků, dělám výjmky, to ještě jinak nejde. Tak jsem viděla třeba ara louskat mandle přímo ze stromu, šlupky padaly na zem a bylo to uplně boží. Takový idylický. Takhle by měl lítat každej pták a né sedět doma v kleci. Já vím, taky bych si ho chtěla pohladit, ale jak pravil Tom včera, když jsme koukali na dokument national geographic právě o papoušcích "Né, na všechno si musí člověk sáhnout." a je to pravda. Divoký zvířata patřej do divočiny, né?
Nu a co ještě. Rozčesávali jsme kudrliny. Měli jsme švába v koupelně, tak s ním můj hrdnina svedl nelítostný boj. Každý den se za náma chodil tulit šedej usměvavej pejsek. Kuřátka za těch čtrnáct dní trochu poporostla. Vyhrávali nám děsný karaoke každou noc a tak jsme trénovali klidný nervy a pouštěli si nahlas filmy. Tom pak málo spal a bolela ho hlava. Jedli jsme spoustu ovoce a zeleniny ze zeleninový obchůdku, kde malá holčička tahala za uši můj medvědí batůžek. Třikrát jsem vařila gallo pinto a už mi to docela jde. Potkali jsme mravenčí dálnici, desetiproudý neustávající proud života. S lístkem tam, bez lístku zpátky. Taky jsme byli zkontrolovat náš vysněný prostor, a helemese, jedna chaloupka už byla zabraná. Ložnice, kuchyně, šatna. Tak snad budou naši sousedi fajn. Jo a závažná věc, postrádá se naše nejmenší hračka Ovečka. Možná je schovaná někde v kufru, ale možná taky ne. Jestli ne, tak z ní bude legenda, Tom mi už vymýšlí možné varianty jejího osudu. Našla si manžela? Odletěla na motýlkovi? Kráčí pomalu v prachu u cest směrem k naší chaloupce? Možná si myslela že už tam teda budeme napořád bydlet a někam si jenom na chvilku odešla a už nás pak nenašla. Ani v pračce se prý nezapomněla. Nebo si jí odnesl ten usměvavej pejsek a někde si jí schovává a olizuje? Achjo, kdoví. Zatim si zpívám "Ovečka, malá hračka, ovečka, kde je" a smutně vzpomínám jaká to byla dlouholetá kamarádka. 6 let se mnou všude jezdila!
No comments:
Post a Comment