Wednesday, December 13, 2017

Vzpomínky na Kyoto. Opičí svět, dům ze zlata a tisíce bran tori.

Týden v Kyotu uběhl příliš rychle na to abysme tohle město pulzující příběhama ochotně opustili a tak jsme si pobyt o dalších pár dní prodloužili.
A stálo to za to!
Vymysleli jsme pravidlo plánování dní. Střídáme se. Jeden den je podle Toma a další podle mě. Je to úžasný. Tom to měl doteď pod palcem a takhle má dny kdy si odpočine od neustálého navigování a já mám podnět se ujmout kormidla a entusiasticky se vrhám do vyhledávání míst která bych si přála vidět.

I když teď na Kyoto vzpomínám s měsíčním odstupem, některé chvíle vidím jasně v plných barvách. A věřím že z paměti mi je nic nevymaže. 

V Kyotu totiž existujou místa který jsou dočista magický.
To třeba kamenná zahrada Ryoanji. Ta je fantazijní. Neuchopitelná. Ale tímtéž nadoblačnem právě konkrétně upozorňuje na tíživou lehkost vesmíru. V umístění jednotlivých kamenů tam hledá princip spousta návštěvníků najednou. Sedí se na dřevěné vyvýšené podlahové lavičce. Vedle mě si holky, věkem asi středoškolačky, ve školních uniformách cosi vzrušeně ukazovaly a zaníceně hleděly skrz kamennou zahradu. 
Ta soustředěnost. Nebo spíš klid všech kteří na sebe nechali genius loci toho místa působit mě vábí.


 Podivuhodnou moc, to tam mělo. I když jsem tomu celkově neporozumněla, i když mě to svojí prazvláštností trochu dopalovalo, zároveň ve mě Ryoanji vyvolával nepolapitelné satori, vesmírnost stálosti a ohraničenosti která je zdánlivá. Jako bysme všichni byli takové kamenné ostrovy. Sami o sobě, ale v rámci celku příliš nenahraditelní. Vzájemná provázanost prostoru a kamenných objektů se transofrmovala v povšechnost a chtěla jsem tam sedět ještě nekonečně dlouho a nechat v sobě rezonovat ten dojem, tu myšlenku. Ale Tom se těšil ještě na nedalekou pagodu a odpolední slunce se začínalo sklánět. Inu, nebylo to poprvé co čas příliš spěchal.
A tak jsme šli.

Pagada to byla velkolepá. Několikapatrová. Obrovská stavba, vyvedená celá ve dřevě, zdobená a detailně propracovaná. Okolní zahrada byla japonsky krásná a ještě jsme si povídali s hrnčířem co měl výrobky ve stylu wabi-sabi. Vstupní brána kterou jsme odcházeli byla neskutečná. Opět celá ve dřevě, zašedlém věky, ale neztrácejícím lesk historie. 




Další báječný den v Kyotu byl když jsme se vypravili na opičí kopec. Je to kouzelné místo, které si musí každý návštěvník zasloužit. Vede k němu totiž půlhodinovej kopec. A tak spousta konzumentů laciných zážitků zůstává dole u řeky. 

Stojí to ale za to! Nahoře je výhled na celé Kyoto. A hlavně! Žije tam veliká opičí rodina. Není to umělé zoologické prostředí, kde se za podívanou platí z druhé strany vězením. Zvířata tam nikdo nedrží. Sami tam chtějí být. Zničehonic se tam ocitnete obklopeni různorodostí opičích osobností a jejich jedinečných zvyků. 

Tu se vám vedle nohy ležérně projde opičí máma s miminem pověšeným na hřbetě, či vysícím pod břichem. Dovádivá drobota zlobí ve větvích nad vaší hlavou. Skáče z koruny na korunu a jen tak tak že nikomu neskočí na hlavu. Opodál zase v důverné poloze lenoší adolescenti a alfa samci na sebe pokřikují až se z toho člověk lekne, jak je ta zvířecí energie odzbrojující.




Měli jsme štěstí, přišli jsme zrovna v čase krmení. Ošetřovatel posunkama lákal primáty na pamplsky a bylo zábavné sledovat jak se vlna informace šíří do vzdálenějších oblastí parku. Viděli jsme jak opičky porozumí gestu a vytrhne je to z jejich interního světa rozjímání, zlobení, spánku, rvačky.
Taky tam byla místnost s mřížema místo oken, kde se dalo koupit hrst buráků a nebo krájenej banán a z ruky opičky krmit. Přišlo nám to srandovně super. My jsme v kleci, zatímco oni jsou navolno. Tak nějak to místo souznělo s tím, jak přírodu vnímáme.




Ten den jsme taky navštívili bambusovej les Arashiyama. Ale z něj jsme tak nadšení nebyli. Místo to bylo krásný, což o to. Ale plný lidí. A tak jeho kouzlo které se má schovávat v hudbě která šumí mezi bambusama když fouká vítr zatímco jejich dlouhé kmeny se do výšky chvějí a narážejí do sebe, jaksi neprojevilo. Přehlušil ho šum turistů.


Naopak svatyně Fushimi Inari-taisha - kopec lemovaný tisíci červenými branami tori, ten svojí magičnost pod davem návštěvníků neztratil. Zezačátku jsme teda byli celkem součástí davu, ale čím jsme stoupali výš, tím lidí ubývalo a pak najednou ticho a kolem nás jenom nekonečno červeně bran a přišli jsme si jako v pohádce, schovaní v japonském příběhu. Jedna každá z bran je totiž věnována od jiného podnikatele, nebo firmy. Inari je nejen bohem rýže, ale také obchodu. 
Místo to je mystické. Takové ryze japonské, řekla bych. 


 
 

Moc se mi na Japonsku a na šintoismu líbí přístup k přírodě. Jako tady byl svatyní kopec Inari, na poutní cestě Kumano Kodo, která nás dál v budoucnosti čekala, byl chrámem vodopád Nachi. Další poutní místo, svatyně Kamikura jinja, byla zase s úctou věnována obrovskému kameni který v městečku Shingu stojí na vrcholu kopce. Věří se že do něj sestoupily Kumanští bohové. 
Takovými váženými přírodními, neumělými místy je Japonsko prodchnuté. Kameny, stromy, řeky, hory. V přírodě je zde zvykem vnímat posvátnost. 
Po celou dobu naší japonské návštěvy jsem hluboce cenila a obdivovala právě tento japonský přístup ke krajině, uctivost směrem k přírodě a né směrem od ní (jak je bohužel dle mého cítění vkořeněno do západního smýšlení).

O víkendu jsme jeli na jeden celodenní výlet vláčkem pryč z města. Chyběl nám klid lesa. Cesta vlakem byla jako malovaná. Kopce kterými jsme se motaly byly podzimem barvený. 
Konečná zastávka, vesnice Kurama tengu. A před náma byl posvátný les s obrovskými stromy, zvláštními sochami a na kopci s nevídaným výhledem. Dali jsme si tradiční vegetariánské buddhistické jídlo, které sice krásně vypadalo, ale chutí nás nijak neoslovilo (až na sezamové tofu, mňam). A v podvečer jsme šli do onsenu. Byl venkovní a tak byla krásně vidět hvězdná obloha. Poprchávalo a byl to báječný relaxační závěr dne.








Kuriozitu, zlatý chrám Kinkakuji, jsme také nemohli vynechat. Když se nám podařilo odfiltrovat turistickou vřavu a zaostřili jsme na ostrůvek kde se ve zlatě slunečních paprsků lesknul chrám blýskající se svojí okázalostí i v rybníčku který ho chránil, byla to docela pohádková scenérie. Jedině to, že jak jsme jednou prošli kolem pana strážce, nemohli jsme se vrátit na druhé kolo obdivu, to mě trochu vyvedlo z rovnováhy. Nojono, pravidla turistického provozu. Na to mě moc neužije. Ale alespoň jsme si v chrámovém obchůdku koupili speciální bloček na umělecké kaligrafie. A teď máme vzácnou památku.


O víkendu jsme se večer toulali uličkama Gionu. Vyhlíželi jsme gejši, vnímali jsme historii a obdivovali jsme ambient tradičního Japonska. 

Navštívili jsme rozlehlý labyrint Nishiki marketu, kde jsme si dali to nejlepší Kappa maki - okurkové sushi a kde jsem pak vybrala tátovi japonskej nůž, pšš!


Užívali jsme si řeku Kamo a její elegantní ptačí obyvatele.




A to je z mozaiky Kyota asi to nejfantastičtější, co jsme Vám chtěli představit. Mějte krásný den. A nezapomeňte, každý den, je den ideální na to si dát zmrzlinu.