Svět Alenky v Říši Divů, plavání s delfínama a horké prameny.

Poslední týden na Sao Miquel jsme strávili v městečku Furnas. Navštívili jsme ho na chvilku už během prvního cyklovýletu. To jsem ale spěchali aby jsme do tmy sehnali odvoz a jelikož bydlení vedle termálních pramenů se zdálo jako ideální lokalita, vydali jsme se na závěrečných pár dní právě sem. Do neprobádaných oblastí ostrova, směrem na východ. 

Tom sehnal nádherné airbnb v exotické zahradě, v domě, kde každý pokoj byl pojmenován podle jiné květiny. Ten náš se jmenoval Agapanto - jako ten v květu vybuchující ohňostroj.

Jednu noc jsme ale měli plonkovou, Agapanto byl dostupný o den později než bysme potřebovali a tak jsme jednu noc spali ve vykachličkovaném domě u milé portugalské babičky co nás u sebe nechala další den asi o pět hodin déle, než byl check-out. Tam jsem si uvyla věneček z umělých hortenzií a spálila jsem si nohu tavnou pistolí. A taky jsem odtamtud podnikla výpravu /vloupání se/ do zahrady Terra Nostra. (chtěla jsem si někde číst a tohle byl nejbližší park, ale nevloupala jsem se tam úplně, spíš tak naokraj, abych ušetřila osm euro na vstupu, musela bych ještě přebrodit řeku se strmejma břehama). Četla jsem si tam Sophiinu volbu a během toho pohlcujícího příběhu jsem kolem sebe plyvala pecky černorudejch třešní a napsala si tohle do deníku.

      Ztratila jsem perly od tety Moniky. Jeden z nejcenějších šperk co jsem kdy měla. Přemýšlím o tom kde jsem ho viděla naposled. V jakém z našich týdenních domovů by mohl ležet za skříní, pod postelí..

Kolem utíká voda a stromy nehybně stojí. I když mě ta ztráta mrzí a trochu bolí, tak vím že jsou jiné, co se nenahradí. A že náhrdelník z perel si můžu navléct imaginární. Korálek za krásu stromů, za lesk světla v husté řece. Za voňavej vzduch, za zahradu ve které sedím bez zaplacení. Načerno, pod staletými stromy, v opuštěné zahradě vzdálených bohatých, kteří mají perly, mají sídla. Ale možná nemají oči pro krásu. Tu bohatství a majetek zdá se mi, často z očí smývá. Až zbyde jen chtíč, hon, věčná touha a starosti. 

Příroda je tak...

...báječná učitelka. Šeptá o trpělivosti. O řádu a koloběhu života a smrti. O cyklech proměn dnů a nocí, léta a zimy. O rovnováze.

...laskavá léčitelka. Voda smyje utrpení. Smyje žal. Zapíjíme nervozitu, uhášíme vztek. Voda tě uklidní. Ať prší, vodopádem padá, přes kameny spěchá někam do údolí. Ať oceán s ní houpá.

Stromy tě tiší. Tuší tvojí duši. Tak hmatatelně, stačí je obejmout. Pohladit, na chvíli se v jejich stínu zastavit. Otevřít srdce a zastavit mysl. A všechno vedle stromů bude dávat smysl. 

Od kamenů známe pevnost, pevninost. Stálost. Prastarost. 

od nebe...

od slunce...

od měsíce...

A od zvířat. Taky od květin. Učme se od nich. Vnímejme je. 

Bohatstvím je moudrost. Vědomí sebe samého. Bohatstvím je láska. A ta je jako křehká květina co vyžaduje speciální péči. Není na to návod. Přesně daný postup. Ale proto aby byla láska stále s námi se musíme přičinit. Volat jí. Povídat si s ní. Naslouchat jí...

pak jsem spěchala za Tomem na oběd a perly jsem nakonec našla. Pomalovala jsem ubrus. Když už byl papírovej a pak jsme měli pizzu. 

José - majitel exotického květinového domu nebral telefon a tak jsme se do nového pokojíčku dostali až kolem páté odpoledne. Tom ještě pracoval a stejně to se všema našema věcma bylo stěhování na dvakrát. Šla jsem tedy napřed. Všechny komunikační přestupky jsem Josému odpustila hned jak jsem ho viděla. Ukazoval mi náš krásnej pokoj a kuchyň a zahrádku s bylinkama a citronama a barvama a vůněma, tak dlouho, až mi Tom volal, kde jsem se zabloudila. Zabydlování bylo docela zábava. Hodinu jsme chodili sem a tam a José mi ukazoval všechny možné detaily našeho týdenního domova a mluvil srandovní angličtinou. Všechno pro něj bylo "she" a tak občas vznikaly roztomile vtipné komunikační zákruty.

 "This is your garden" opakoval José vypadající jako Paulo Coelho stále dokola a tak jsme to brali jak to říkal a vařili jsme si nejlepší jídla, protože bylinky - ty prostě nejlepší jídla tvoří. 

Když mě José prováděl zahradou, seznámila jsem se s další  jednonoční obyvatelkou domu. Přišla z ulice, že se jí moc líbila zahrada a my dva s Josém v ní a pak si povídala a malovala až jí ujel bus do jiného městečka kde bydlela a tak si zaplatila jednu noc u Josého (bylo to levnější než platit taxi na druhou starnu ostrova). 

Do deníku jsem si další den napsala
....Dneska jsem potkala učitelku (vážně mi připomínala Buchtelovou z vejšky). Bylo to krásné ráno. A dalo mi spoustu energie a naděje a víry v sebe. Takovej dobrej pocit, že odpovědi a pomocná ruka jsou vždycky na dosah. Naučila mě krásný vesmírný cvičení. Mluvila o věcech který dávaly smysl. O čakrách, o proudu energie. O tom že mám psát, tak já chci psát. Tak jako bych psala román svého života. Něco za čím si můžu stát. 

Povídaly jsme si jako kdyby jsme se dávno znaly a pak jsem jí dala věnec aby si přišla v Terra Nostře tématicky a taky jako vzpomínku na památku. Mám ráda cizí lidi co odejdou do svých světů s  kouskem ze světa mýho...

Do Terra Nostry jsem ten den šla taky. A pak další a další den znova. A chodila bych tam pořád dál a koupila bych si celoroční permanetnku a byl by to život snů, vedle stromů, mechu, leknínů a vzácných květin. Tam by se mi psalo. Soustředilo, 

Je to nádherná zahrada, veliká, plná zatáček a labyrintů kapradinovejch i palmovejch cest. Je tam gingo biloba alej. A schovávají se tam mnohá tajemství. Zákoutí chundelatých stromů, labyrint camélií, zvláštní stavby bromélií a ostré hrany cykas. Kamenná zvířátka porostlá mechem v údolí obklopeném pohádkovým hájem. A zkamenělý plameňáci v jezírku do kterého s mými kroky naskákaly zelenkavé i hnědotmavé žabky. Synchronní skok. A už jsou pod hladinou. Jako Alenka v Říši Divů jsem pomalými kroky procházela kolem mechové sochy dinosaurů a medvěda. U králičí podobizny už jsem nepochybovala. Ocitla jsem se ve správné domněnce. Teda pohádce. 

Bylo to tak nádherné, inspirativní a kouzelné místo, že je pro mě těžké ho popsat slovy. Jako sen. Kdybych se ale měla smířit s tím, že jenom proto že je něco těžké, stane se to nemožným, nikdy bych se nikam nedostala. 

...Jahody se smetanou a lžičkou exotické marmelády v zahradě nádherných stromů a kamélií, hortenzií, bromélií a horkých pramenů. Na ostrově uprostřed Atlantického oceánu na jemné podlaze opřená o zemí změkčený kmen. Stromu s bohatou rozeklanou korunou na kruhovém náměstíčku s orchestrem lesních pěvců a sluncem malovanými ornamenty na zemi, na zeleném mechu. Jahody se smetanou a lžičkou exotické marmelády pod stromem co je Láska. Voňí tak. Jeho objetí hřeje. A když jsem po chvíli posvátného klidu zvedla oči, přímo nade mnou se ve vánku třepotal lístek ve tvaru jasného symbolu. Jahody se smetanou a lžičkou exotické marmelády by nikde nemohly chutnat lépe...

...Mech jako kolem leknínového jezera v parku Terra Nostra, takový mech jsem znala jenom z pohádek. Bílozelenej, jako lišejník. Měkkej, jak jenom nejměkčí mech může být. Když ho pohladíš, trochu šumí a je tak heboučkej jako králičí srst. Uvelebila jsem se v něm jako v pelíšku a dala jsem si svačinu z nejsladších tepenně rudých třěšní, sladkýho pomeranče z portugalskýho Algarve a banán z místních plantáží. Po leknínech mezitím skákaly ptáčci. Velcí jako sýkorky, se žlutým bříškem. Byli tak lehcí, že skákaly vážně z listu na list jakoby nic, jakoby vlastně vůbec nechodili po vodě. Lovili na hladině vodoměrky. Zatímco vínově červené lekníny nečině na vodě stály. Z boku šuměla voda utíkající spádem kamenného vodopádu a skřehotaly žáby....

...U barevných kaprů co svítí skrze hlubiny. Hodila jsem jim kousek svojí svačiny. A oni si toho ani nevšimly. Snobský ryby!...

A taky jsou tam černý labuťe!

Termální lázně jsou tam úplně zámeckého charakteru. Jeden velikej kruhovej bazén s ostrůvkem uprostřed a pak dva menší, intimnější bazénky. 

Ve městě jsou pak ještě jedny lázně. Jmenujují se Poca Da Dona Beija. 

Dona Beija je zaměřená hlavně na prameny. Je tam asi 6 bazénku se stejnou vodou ale s různou úrovní hladiny. Takže jediné co je potřeba, je najít, jaká hloubka vám nejvíc vyhovuje. Taky je tam jeden trochu chladnější prostor, kam jsme si chodili zklidnit horkem rozbušený srdce. Je to řeka do které se v jednom místě vlévá horký pramen. Boží. 

Koupili jsme si tam dvojčecí náramek z lávových kamenů. A před vchodem prodává srandovní pán kukuřici uvařenou v přírodní horké páře. Mňam

Dona Beija je o polovinu levnější. Terra Nostra stojí na den 8 euro. Dona Beija jenom 4 a mají tam otevřeno až do 11 večer, v Terra Nostře jen do 7, ale můžete tam záhadně být až do 8. Toho jsme s Tomem využili a byli jsme snad jediní. Celou zahradu i prameny jsme měli sami pro sebe. Romantika a klid.

No a kromě nádhery Terra Nostry jsme taky o víkendu vandrovali. Spali jsme u jezera plnýho kaprů a zelenejch řas. Náhodou jsme našli vstup do parku k nádhernýmu vysokánskýmu vodopádu, k sekvoji a oranžovýmu sametovýmu lesu. A pak jsme jeli a jeli a jeli až jsme dorazili do městečka Villa Franca do Campo, kde nás čekalo nejnádhernější dobrodružství. Plavání s delfínama! Viděla jsem jich tolik. Pod vodou, nad vodou a ve vodě! Plavala jsem s nima, jenom malej kousek od nich. A viděla jsem delfíní mládě a z Toma se stal jeden z nich. Plaval  nad nima úplně daleko a vůbec se nebál hloubky, ničeho. Byl to nádherný zážitek. Jeden z nejcenějších co mám. Slyšet jak si povídají a vidět je tak zblízka, v přirozeném prostředí. 

Byla to asi dvou hodinová výprava na malým člunu vstříc širému oceánu. Voda byla naštěstí klidná a tak nás záda neboleli, jako Toma tenkrát z výpravy na velryby. Byli jsme z toho ale docela utahaní a Tom se cítil nemocně, tak jsme jeli ještě ten den zpátky do Furnas. Autobusy už nejezdili a tak nás vezlo taxi s kolama čouhajícíma z kufru. Dobře to ale dopadlo, ani kola ani auto se cestou nezníčilo. 

A před námi byl poslední večer v termálních vodách. Nasávání minerálů a vyhřívání kloubů a kostí. 

Kola jsme pak nechali Josému. Jen tak. Jeden kluk si je chtěl koupit, ale dělal kolem toho hrozný poskoky a plánoval jak by to pro něj mohlo být ještě levnější, a ať mu ty kola přivezeme a podobně. Tak nemá nic a Tom si užil velký gesto a vlnu krásnejch pocitů. José byl štastnej a dal nám dvě okrasné dýně se kterýma jsem pak chodila na letištích jako zvláštní podivín. 

No a to je vlastně všechno. Jo, ještě jsem vlastně jeden den šla sama na výlet do lesů. Vylezla jsem na vyhlídku a toulala jsem se loukama. Tak nádhernýma loukama! S vysokou trávou různě zvlněnou a s tuctama ptáčků poletujích nízko nad ní. 

Zkrátka, než jsme se nadáli, poslední týden na Azorech uběhl a byl čas se vrátit se zpátky. Na letiště jsme jeli spolu a tam se naše cesty na pár dní rozdělily. Tom letěl přes Porto na Mallorcu, kde čtyři dny v kuse oslavoval s klukama bráchovu svatbu. Já jsem se vrátila domů.

Ale příběh se nezastavil. Vír událostí se stále točí. Nebude to tak ale vždycky. Jednou se čas zastaví, zpomalý se svět a my budeme mít čas vstřebávat. Do té doby je potřeba si to co nejvíc užít. 

O putování lesem, o nocích sama ve stanu, o nemoci, o svatbě, o návštěvě z Polska, o festivalu ticha a ambientu. O tom zase příště.