Tuesday, May 14, 2019

Výlety po Inckých ruinách II. Maras, Moray a Ollantaytambo

Na tento celodenní výlet jsme si zařídili osobního řidiče. Do Ollantaytamba se sice dá dostat hromadnou dopravou, ale k solným jezírkům Maras a kruhovým terasám Moray už žádné collectivo nejezdí a tak bychom stejně v polovině dne museli řešit taxíka. Řidič stál 700 kč a byl to príma milý pán, který se kamarádil s naší paní domácí a dokonce si pak ode mě objednal květinový věněček pro svojí dcerku.
Po cestě nám vyprávěl všelijaké příběhy z okolních vesniček a zastavoval nám u těch nejlepších skrytých vyhlídek.




Ve vesnici Chinchero nás zavezl na malinké tržiště kde se nás hned ujaly paní v tradičním oblečení. Vedly nás rovnou k expozici přírodního čištění lamí vlny (drhly ji ve vodě zářivě bílým kořenem a záhy byla zářivě bílá i ta vlna), představily nám barviva získaná z minerálních prášků, bylin, bobů i malilinkých broučků co bydlí na listech kaktusů a jsou svítivě červení.

Po představení následovala přehlídka výrobků a pobídky ke koupi všelijakých suvenýrů. Nejvíc jsme toužili po tom kořenovém mýdle, ale to jediné nebylo na prodej. Tak jsme si vybrali alespoň skřítkovské čepice.


Z Chinchera jsme pokračovali dál, k solným jezírkám Maras. Už samotná vyhlídková jízda byla velkým zážitkem. Pořád jsme někde stáli u krajnice, kochali se výhledama a spoušt cvakala.




Na Salineras de Maras se nevztahuje bolleto turistico, u vjezdu se platí vstup 7 solů (50kč). Procházka po hřbetu hory který je pokrytý malinkými jezírky ve všech odstínech bílé ale rozhodně stojí za to.




Už po staletí se zde těží sůl stejným způsobem. Archelogové se domnívají že slané prameny objevila kultura Wari, která obývala místní hory ještě před Inky. Nicméně byli to právě Inkové kteří si uvědomili ekonomický potenciál těžení soli a rozšířili solné pánve dál po hřebeni hory. Důmyslným způsobem je voda rovnoměrně rozváděna do všech jezírek. Jakmile je v nich vody dostatek, přívod pramene se zastaví a voda se pak několik dní odpařuje, až zbyde pouze sůl.
Místní sůl je velice bohatá na minerály. Produkuje se zde také vzácná růžová sůl, která se těží jen na pár místech na světě.

Ze Salinera de Maras jsme pokračovali dál, ke kruhovitým terasám Moray.


Nikdo tak uplně neví k čemu tyto terasy sloužily. Zda jako amfiteátr - je zde dokonalá akustika. Nebo jako zemědělská laboratoř - na každém stupni jsou maličko jiné podmínky, což nasvědčuje tomu že Moray mohlo být ideálním místem k testování efektivity zemedělství.
Rozdíly teplot mezi nejsvrchnějím a nejspodnějším levelem jsou neuvěřitelných 15 stupnů. Navíc studie odhalily že jsou zde vzorky půd i ze vzdálených oblastí. To vše napovídá, že zde snad doopravdy geniální Inkové zjištovali v jakých podmínkách se které plodině nejlépe daří..


S hlavou plnou otázek jsme chodili dokola a magie místa nás lákala do odvážných teorií. Kruh je symbol který člověka odjakživa fascinuje.


Kdybych měla vybrat nejvíc mystický zážitek který jsem v Peru pocítila, bylo by to možná právě tady, na planině uprostřed hor, nad obrovskými kruhy s nejasným původem jejichž dokonalost mě vábila a děsila zároveň.


Poslední část výletu bylo městečko Ollantaytambo, které protilehle k Pisaqu chrání vstup do Sacred Valley. Leží tady další obrovské ruiny. V této pevnosti odolávali poslední Inkové španělskému nátlaku a bylo to právě zde, kde měl v době největší slávy Incké říše sídlo státník Pachacuti.

Tyto ruiny jenom odkazují k tomu, jako obrovským muselo být Ollantaytambo areálem. Kromě mnohastupňových teras jsou zde chrámové okrsky, pohřebiště i dodnes fungující aquadukty.



Na skále jsou vidět sýpky - zde Inkové skladovali zásoby potravin.

Slunce zapadalo, když jsme scházeli po dlouhých schodech zpátky do městečka. Bývala bych se ráda toulala po romantických starobylých uličkách, ale neměli jsme času nazbyt, čekala nás ještě dlouhá cesta tmou zpátky domů, do Cusca.

Friday, May 10, 2019

Výlety po Inckých ruinách. Sacred Valley a okolí Cusca

Výlety jsou v okolí Cusca vskutku velkolepé. A je toho spousta, co se tu dá dělat. Cusco bylo hlavním městem Incké ríše, koncentrace památek v jeho okolí je tudíž neuvěřitelně bohatá.

Kamkoliv zde zamíříte - na pevnost Saqsayhuaman která leží přímo nad Cuscem a stráží údolí, do městečka Pisaq či Ollantaytambo jež protilehle k sobě chrání vchod do Sacred Valley a nebo třeba na fascinující zemědělské terasy Moray či solná jezírka Maras, vždycky budete plní dojmů, okouzlení schopnostmi lidí kteří byli na světě více než půl tisíciletí před námi.

V souladu s přírodou, jejich svět podléhal přísným pravidlům. Jejich důvtip a nekonečná síla vůle dovedla k existenci ohromně složitá sídla v tak nehostinných podmínkách jakými vysoké hory dokážou být.



První ruiny které jsme v Cuscu navštívily byly ruiny pevnosti Sacsayhuaman.

Bylo to někdy hned po našem příjezdu. Šli jsme se jen tak projít, z hlavního náměstí Plaza de Armas jsme náhodně odbočili. vystoupali jsme na vyhlídku u kostela San Christobal a pak jsme na mapě zjistili že Saqsayhuaman už je jenom o kousek výš. Neměli jsme o inckých ruinách zatím žádné velké znalosti a tak jsme vůbec nevěděli co nás nahoře čeká.

Pamatuji si jak mě pak uplně ohromila velikost kamenů ze kterých jsou zdi pevnosti postavené. Jsou tak obrovské, a přitom na sebe dokonale pasují. Jak něco takového Inkové ve své době dokázali?


Potkali jsme spoustu lam, v klidu se na tom tajuplném místě pásly. Pod náma bylo Cusco jako na dlani a na protějším kopečku stála zářivě bílá socha Ježíše. Vnímali jsme v tom kontrastu tíživý příběh minulosti která se tu odehrála. Přišlo nám to hrozně zvláštní, vidět vedle sebe v tak těsné blízkosti symboly dvou tak odlišných kultur. Odkazy světů které na sebe tvrdě narazily, promísily se a znovuutvořili identitu místa.
Za zády jsme měli trosky obrovských kamenných základů a před námi svítil bělostnej Ježíš. Po cestě k soše jsme přemítali jaké by asi Cusco bylo kdyby nikdy Španělé k jeho břehům nedorazili..

U vstupu na Saqsayhuaman jsme si koupili desetidenní boleto turistico - vstupenku s desetidenní platností která nám umožnovala navštívit dalších 16 turistických míst, z nichž mnohé jsou incké ruiny.

Další naše výprava tedy vedla k ruinám Tambomachay a Puka Pukara. Tyto dvě místa jsou kousek od sebe, v horách, dvacet minut jízdy nad Cuscem.




Památky jsme za chvilku obešli. Domnívá se že Tambomachay byly královské lázně, zatímco Puka Pukara měla nejspíš význam v obraně města. Rozsah těchto areálů není nijak obrovský a tak jsme měli ještě půl dne před sebou a nekonečný obzor hor k prozkoumávání.




A tehdy začalo začalo opravdické dobrodružství, které předznamenalo spoustu dalších víkendových výprav. Rozhodli jsme se že využijeme času a do Cusca se vrátíme pěšky horskou pěšinou která se klikatila okolo vesničky, dál skrze lesy a mezi skalami.

Hned na začátku nás přišel pozdravit osamělý oslík, který se rád nechal pohladit a nechtěl nás svojí roztomilostí pustit dál. Tam už ale čekaly stáda srandovních nervozních lam. Zvědavě si nás prohlížely, s obezřetnou nedůvěrou nás sledovaly z povzdálí a ve chvíli kdy jsme se přiblížili moc blízko, začali vyplašeně hýkat a panikařit.



Ikdyž jsme je nezajímali, těšili jsme se z jejich přítomnosti. Lamy, alpacy a vicuňi jsou jedny z nejroztomilejších zvířat týhle planety.

Klikatá pěšinka nás vedla eukalyptovým lesem, po mnoha šlépějemi zvýrazněných stezkách. Otevíralo se před námi údolí, okouzlující hory zářily pod paprsky ostrého slunce, potkali jsme jen pár vesničanů pracujících na políčkách a největším překvapením bylo když jsme zničehonic mezi skalami objevily další, méně známé ruiny Chukimarka, Chrám měsíce a Kusilluchayoc. V turistických průvodcích nejsou tyto ruiny nijak zvýrazněné a tak tam nikdo kromě nás nebyl a kouzlo místa mohlo promlouvat hlasitěji. Takovýhle zapomenutý neobjevený poklady máme vždycky nějak víc v oblibě. Užívali jsme si je pak ještě mnohokrát, rádi jsme se do těchto míst vraceli. Byl to náš oblíbený útěk do ticha přírody, půl hodiny cesty nadosah.
V lese jsme objevovali nové odbočky, jedna pěšina nás dovedla k dalším velkým a volně přístupným ruinám - InkillTambo.
Stále mě to tam nahoru volalo a tak jsem se někdy do těchto hor vypravila i úplně sama. Na trhu jsem si koupila k obědu choclo s čerstvým sýrem - kukuřici s obrovskými zrny a pak jsem se donekonečna toulala a hledala jsem nové výhledy a zkratky v úbočích prudkých kopců. Sedala jsem si mezi staré incké zdi, za zavřenýma očima ožívaly stíny a já si představovala jací asi byli ti rituální lidé kteří znali přírodu uplně jinak než jak ji dnes vnímáme my.
Dny strávené v těchto skalách a lesích byly jedny z nejkrásnějších.

Poprvé jsme nahoru jeli taxíkem za 20 solů (140 kč), ale pak už vždycky jedině collectivem co jede do Pisaqu. Collectivo vyšlo na dva soly (14 kč), takže nádhera.


Jiná krásná jednodenní výprava kterou jsme z Cusca podnikli byl výlet do Pisaqu.
Pisaq je starobylé městečko které ohraničuje jižní vchod do Sacred Valley (údolí okolo řeky Urubamba kde je velice úrodná půda a kde Inkové pěstovali plodiny). Sacred Valley byla pro Inky velice důležitá oblast a dodnes je zde spousta ruin které připomínají slávu Incké říše v jejím největším rozkvětu.
Pro nás osobně byly tyto ruiny jedny z nejlepších které jsme v Peru navštívili. Jednou nám je vidět nestačilo (a taky jsme to nestihli, ve 4 odpoledne - právě když jsme se vyškrábali na nejvyšší bod - nás začali popohánět at se pomalu začneme vracet zpátky dolů). A tak jsme se sem o pár týdnů později vrátili a znovu (tentokrát s časovou rezervou) jsme se vyškrábali nahoru a prošli si celý rozsáhlý areál.


Pevnost která zde dřív stála jako štít chránila město. Zeshora pouhým okem přehlédnete celé údolí. Na protějším kopci jsme viděli malilinké tečky automobilů sjíždějících dolů a pod náma se klikatil had z čepiček stánků pisaqského marketu.



Nahoru jsme stoupali pěšky a vyplatilo se to. 500ti metrové převýšení jsme nabírali pomalu, ale užívali jsme si proměnlivé úhly pohledu které se s každou vrstevnicí zdály jiné, nové a absolutně okouzlující.

Spousta lidí se nechá k ruinám vyvést z druhé strany autem a pak obejde jen zadní část areálu, kde jsou slavné zemědělské terasy. Rozsah těchto ruin je ale daleko větší. Rozhodně stojí za to je obejít celé. Tím že jsme stoupali vzhůru od úrovně města jsme si je užili se vším všudy.



Představovali jsme si ten dávný svět lidí kteří žili v oblacích a rozuměli hvězdám. Jaký život si asi tohle místo už prožilo? Ve své době měl Pisaq pro Inky velikou důležitost, jelikož leží na hlavní incké cestě. Potkávali se tu lidé, dole ve městě se obchodovalo a nevítaní návštěvníci zakusili tvrdý odpor vojenských oddílů.

Mohutné terasy které lemují horskou stráň a svým tvarem dokonale kopírují ráz krajiny jsou nejen nádherné, ale také efektivní - musely vyprodukovat nepředstavitelné zásoby!



Areál má mnoho úrovní. Je tu všechno co mohlo město potřebovat. Zemědělské terasy, obytné prostory, chrámy, pohřebiště, vodní lázně, aquadukty...
Obdivovali jsme tu nebetyčnou námahu přes kterou budovali sídlo takovýchto rozměrů. 3000 metrů nad mořem je kvůli řídkému vzduchu těžké vůbec existovat a oni zde přesto stavěli chrámy..


Kromě ruin má Pisaq pro své návštěvníky další milé překvapení. Každý čtvrtek a neděli je ve městě autentický trh. Z okolních hor se sjedou domorodé ženy a prodávájí to co vypěstovaly na svých zahrádkách a políčkách. Oblečené v tradičních látkách sedí na zemi, kečuánsky spolu promlouvají a nabízejí zeleninu která uplně svítí čerstvostí, květiny všech barev a voňavé horské bylinky.
Kromě tohoto autentického farmářského trhu je přes celý týden v Pisaqu také klasický market se suvenýrama. V Cuscu se dají sehnat v podstatě ty stejné věci, ale tenhle trh se nám pro svou komornější atmosféru zalíbil víc. Mimojiné se tam dají sehnat práškové přírodní barvy v zářivých odstínech - z kořenů, květů, minerálů. Při kontaktu s vodou mění barvy svoje odstíny! Tuhle specialitu jsem nikde jinde neviděla.

Cesta z Cusca do Pisaqu je tak na hodinu, ale pokud chcete stihnout v klidu trhy i rozsáhlé ruiny nad městem, doporučujeme vyrazit z Cusca hned po ránu. Ruiny totiž ve 4 zavírají.

V Pisaqu naše dnešní putování Sacred Valley ukončíme. O dalším velkém výletu - okruh Chinchero (trh kde jsme si chtěli koupit kořen na mytí vlasů), Maras (tajuplné kruhovité terasy okolo nichž je mnoho otazníků), Moray (solná jezírka) a Ollantaytambo (pevnost strážící Sacred Valley protilehle k Pisaqu) až někdy jindy. 
A nezapomente - příští středu 15.5 od 19:00 v Praze v Zázemí budu o Peru vyprávět na živo. Kromě výletů v okolí Cusca bude řeč taky o největším inckém festivalu Inti Raymi a o naší pouti na Machu Piccu. Tak doražte, těším se na setkání.

Wednesday, April 17, 2019

Loučení se s Cuscem


V Cuscu jsme strávili tři měsíce. To je na našich cestách celkem nevídaná věc. Většinou jsme všude tak 14 dní, maximálně měsíc a už nás zase cestovatelský pud žene dál. V Peru se ale stalo něco výjimečného. Zabydleli jsme se v jednom domě na kopci pod posvátným kruhem z kamenů. U Anahi a její rodiny, s papouškem Sofi na zahradě. 



Po dlouhé době (a na dlouhou dobu naposledy) jsme vydechli a zpomalili. A stálo to za to! Cusco je nádherné město, jedno z nejkrásnějších co znám.  
Je toho mnoho co bychom o něm mohli vyprávět. Jednou vám vylíčím dojmy z Inti Raimi - týdenních slavností letního slunovratu. Výlety které jsme v okolí Cusca a v Sacred Valley podnikly také vydají na samostatnou kapitolu. Dneska vás ale zvu na jiný výlet - do světa vzpomínek. V archivu jsem našla jedno zapadlé cusqueňo povídání, myšlenky z poslední dní kdy jsme ještě byli na místě.

Bylo to těžké Cusco opouštět. Zabydleli jsem se tam tak, jako nikde jinde. Ale odjet jsme potřebovali. V posledním týdnu mi omrzl malíček z ledové vody ve které jsem myla nádobí. Tom zase chronicky kašlal, ani 3 těžké deky a jedna peřina nezvrátily dopad studených horských nocí v nevytápěném domě. Taky hrozilo že mě brzo udusí úlovky z blešáků. Bylo to nezvratné, potřebovali jsme se pohnout z místa, ale přesto...





Budou mi chybět procházky po zapomenutých ruinách v horách. 
Sedala jsem si zády opřená o mlčenlivé kameny a představovala si jak asi ti fascinující dávní lidé vnímali přírodu, jak moc se jejich životy lišily od těch našich.


jsem ráda tam 
kde nikdo není
vysoko, daleko
mít mraky na dosah a necítit závratě
nechat vítr odvát napětí
cítit trávu růst a ptáky volat údolím
květiny kvést v posvátné geometrii

věčnost v jedné chvíli


Ráda jsem se toulala po starých stezkách. Vždycky se přede mnou objevily nové odbočky. Včera jsem zabloudila rovnou do pohádky! Našla jsem nádherný malý vodopád a potkala mě tam skupina skřítků. 
Poslouchala jsem zrovna jak řeka spěchá do údolí, když tu se v těch liduprázdných horách zjevili lesní elfové. Přivítali jsme se překvapeně, ale zároven úplně přirozeně, jako bychom se dávno znali. Hráli jsme spolu na bubínky a zpívali dávné melodie. Bylo to tak spontánní, zvláštní a přitom samozřejmé setkání.
Chvíli jsme pak šli všichni spolu a u odbočky na InkillTambo jsme se vydali opačnými směry. Oni stoupali vzhůru k Chrámu Měsíce a já jsem pokračovala dál údolím.
Ještě jsme na sebe dlouho volali a vesele si mávali až už jsme byli od sebe tak daleko že vítr rozfoukal naše pozdravy a všechno se to náhle zdálo jako sen. 
Večer jsem je ale potkala ještě jednou, u ruin Kusilluchayoq. Seděli jsme okolo kolového měsíčního kamene u kterého se scházel ženský kruh a Lomo vyprávěl o indiánských rituálech. Chodila jsem tudy mockrát ale teprve včera jsem zjistila že ten zvláštní kámen uprostřed je svatyní Srdce Země, lidé tam dodnes nosí květiny.  Pod Srdcem Země je jeskyně která symbolizuje svět mrtvých a nahoře je volné prostranství, svět Bohů.

...podobných památek je v troskách Incké říše spousta. Lomo vysvětloval že stejně jako má na sobě člověk miliony energetických bodů tak stejně tak je energetickými body protkaná celá země. A lidé všech kultur odpradávna taková místa vnímali a společně tam uctívali Matku Zemi...


Byl to krásný, neobyčejný večer plný nových souvislostí.


Budou mi chybět domy vybudované na starých kamenných základech. Ráda jsem pomalu chodila podél starých zdí, dotýkala se kamenných hran a hledala zapomenuté vzpomínky. Tak dokonale sedí kámen na kameni. Jako by pro sebe byly stvořené. Jejich perfektní objetí je dáno precizností dávných stavitelů. Dodnes nikdo nepřišel na to jak vlastně pracovali tehdejší kamenolamové. 



Budou mi chybět pro Cusco tak typické prudké uličky, tisíce schodů co vedou do nebe, výhledy které se člověku naskytnou, jenom když do těch výšin stoupá. Každá procházka městem je kvůli nadmořské výšce náročná, ale pokaždé stojí za to.

Po cestě vzhůru jsem potkávala maminky s miminky uvázanými v šátku, babičky s nůší plnou horských bylinek. Nebo mladé Peruánky oblečené do tradičních krojů, s nazdobenou lamou nebo jehnátkem na provázku, toulají se ulicemi a vybírají drobné za fotku.




Bude mi chybět žít v oblacích. Nebe je tady tak blízko. Vždyť my jsme tam kde se mraky rodí! 3500 metrů nad mořem. Když je úplněk, obrovský měsíc je nadosah. Možná proto měli Inkové tak rádi hvězdy a noční oblohu.
A to jak slunce v poledne zachvacuje krajinu do bílého jasu! Možná proto byl Inti (Bůh Slunce) tím nejdůležitějším z inckých bohů.. 
Nikdy se mi neomrzí pohled z naší kuchyně. Mraky na hory malují stínové obrazce, proměnují se..

mraky pomalu, líně a přesto tak záhy 
mění své formace k nepoznání
blízké slunce hřeje



Cusco je plné tajemství a otázek...
                                                       ....je to město se silnou energií /dobrou i špatnou/ jelikož historie tu byla obojaká (říkal jasnozřivej Mauricio který prodával špěrky s minerály). Dřív než jsme spolu stačili vyměnit věnec z růží za kámen odjel za svou intuicí do Asie). Ještě ale stihnul podívat se mi do očí a vyčíst z nich o mě věci které jsem sama nedokázala pojmenovat.


Zvykla jsem si tu. Našla jsem si svoje zákoutí a zkratky. Pomalu jsem si začínala tvořit kamarády.


Na trhu San Blas jsem vždycky zamířila k Veronice. Její zelenina je totiž uplně nejlepší, svítí!
Veronika denodenně trénovala moje španělské závity nezastavitelným tokem příběhů. Plánovaly jsme spolu výpravu na Choquequirao, posvátné sídlo Inků, sesterské k Machu Piccu. Když se blížil odjezd, dokonce mě navštívila u nás doma a donesla mi dárek - prémiovou macu na kterou jsem u ní na trhu pořád pokukovala. 



Našli jsme si oblíbené restaurace (spíš teda pivnice - Nuevo Mundo je top). Než jsme objevili kvalitu okusili jsme taky tu snad vůbec nejhnusnější pizzu na světě a v jedný hospodě jsme nastydli dřív než jsme stihli dopít jedno pivo. Po pár přešlapech jsme ale objevili delikátní klenoty. Koho zajímají konkrétní jména tak tady jsou:
Nejlepší pizzerie ve městě je Carpe Diem. 
Na palačinku jedině do jedné zapadlé palačinkárny co jí ted na google nemužu najít, ale je v uličce Quera
Churros maj úžasný v pekárně Dona-Dony. Cestou na San Pedro market ideální svačinka za jeden sol. Smaží je tam o sto šest a pořád mají čerstvý. 
Latelier Cafe concept je roztomilá kavárnička s krásným výhledem na střechy San Blas.
Nejlepší rajčatovou polívku mají ve vaganským ráji - Prasada veggie food
Další veganská restaurace kde maj ty nejmňamoznější meníčka - Green Point.
A kdo chce dobrej a ultra levnej oběd - zkuste jídlo na trhu. Na San Blas maj báječnej falafel a stánek tam má taky Govinda. Na trhu San Pedro je snad sto prodejců a vydatnej oběd si tam dáte za 5 solů (30 kč)





Soboty jsem trávila na blešáku Baratillo. Je to docela labyrint uliček, ale jakožto cotýdenní návštěvník už ted vím s jistotou kam zamířit pro punčocháče i kde je hrabárna těch nejlepších šatů. Jedna paní přímo pro mě napletla několikery páry rukavic, takové se jen tak nevidí. Sehnat se tam dá cokoliv. Ulovila jsem tam třeba mantu - tradiční ručně tkanou látku ve které mají místní maminky uvázané děti na zádech. Nosí se v ní také zboží na trh.
Blešáky miluju a ten v Cuzcu je jeden z vůbec nejkouzelnějších co znám. Jestli se ještě někdy v Cuscu ocitnu, Baratillo bude jedno z prvních míst kam se vrátím.



Když nás v neděli přepadla náhlá potřeba přírody, věděli jsme jak se rychle dostat do hor. Za půl hodiny a za dva soly jsme byli v horách. Collectivem ve směru na Pisaq jsme popojeli k ruinám Puka Pukara a pak jsme si celý den užívali tichou společnost srandovních lam a dredatých oslíků.





Objevili jsme tajnou rozhlednu hned nad naším domem. 


na vyhlídce
město jako mraveniště

měřím lidem kroky
když se zmenšují v dálce



Měli jsme čas všímat si detailů. 
Postupně jsme zkoušeli víc a víc místních dobrot. Třeba až v polovině našeho cusqueňo dobrodružsví jsem si dala ovocnej džus na trhu. Předtim mi to přišlo jako pouhé lákadlo na turisty. Ale teď na to nedám dopustit. Zkouším různé dokonalé kombinace (současný favorit je pomeranče+mango+jahody). Jsou to ty nejlepší a nejlevnější štávy ever!



Nosila jsem si domů duhu. Na nočním stolku mě těšily rudé růže a nebo kytička karafiátů.



A pomalu jsem se vyznala ve všech druzích brambor.



Moje oblíbená část dne byla v Cuscu ta před obědem. Hlavně teda ty dny kdy jsem vyrážela pro zeleninu na trh. Bavilo mě si tam prohlížet dámy v tradičním oblečení. Nosí ho rády a čím jsou starší, tím spíš. Hlavní je mít dlouhé černé copy, dole u zadku svázané, na hlavě rovný klobouk a širokou sukni pod kolena. Takhle sedí na zemi a prodávají kousek ze svojí zahrádky. 
Vždycky jsem se někde zastavila na kus řeči, ikdyž někdy to byl spíš mimický rozhovor poskládaný z úsměvů. Některé totiž ani nemluví španělsky, ale jenom kečuánsky. Často se smály jak jsem vysoká. Oni jsou mi většinou tak po pupík. Možná jsem jim přišla jako cizokrajná obryně. 





Bavilo mě splývat s okolím, stát se součástí pulzujícího města, proudit s davem Peruánců a dívat se jim do očí. Prohlížět si jejich indiánské nosy. 
Vydávala jsem se opatrně dál a dál od centra a turistických atrakcí. Za trhem San Pedro začíná ten pravý šrumec. Jedna stařenka tam prodává ty vůbec nejlepší ananasy které jsem tu ochutnala. A všude je tam živo, křik a ucpaná doprava. Ideální čvrt na pozorování okolí.

Moje oblíbená zašívárna v téhle části města je jedna zapadlá nálevna kde místní mládež pije lehce zkvašenou chichu (pití z fialové kukřice a guinoi, někdy ještě třeba s příchutí jahod a nebo maracuy, navrch posypáno skořicí). Sedám si tam do rohu a nenápadně pozoruju smějící se holčičí hlouček, kluky co se dívaj na fotbal. 

Další moje oblíbená věc poslední doby je koupit si na ulici sáček s popkornem.  To je záruka kvalitního večera. Toulám se, ujídám tu slanou dobrotu a přijdu si jako v kině. Nakukuju do obchůdků, kadeřnictví, restaurací a zatímco okolo mě lidi spěchají svým životem, ve mně se roztáčejí spletité nitky příběhů. Vždycky je to príma film. 


.

Přítomnej čas se mísí s minulým. Každodennost přechází v konečnost. Čas ted tiká nahlas. 
Běžím na San Blas za Veronicou, pro muňu do čaje. Ještě jednou chci obejít náměstí Plaze de Armas.
A tentokrát už mi bude běžet hlavou že je to naposledy. Ikdyž, kdoví - třeba se sem jednou vrátím. Stálo by to za to.