O nejnádhernějších horách.

Zrána je počasí oproti azurovému včerejšku na trochu jiném levelu. Tam kde byl včera vrcholek Yari je dneska bílá tma. I tam kde byl včera nádhernej nekonečnej horizont hor je s novým dnem mlha. Uvízli jsme uprostřed mraku. Obklopuje nás bílo přes který není vidět dál než pár metrů před sebe. No aspoň že člověk ví kam šlape. To by se mohlo dneska hodit. Nevracíme se totiž dolů do údolí, zpátky na pevnou zem. Když už jsme jednou nahoře, přece se trochu projdem po hraně. ( S tou  vícedenní procházkou po vrstevnici to bylo trošku jinak než jak jsem si to dole údolí v onsenu během plánování naivně představovala. Žádná rovinka s širokou cestou zdobená výhledama jako perličkama. Spíš párkrát denně nahoru a zase dolů několikasetmetrovými rozdíly převýšení. A ty výhledy to joo, ty se děly. ) 

Na špatné počasí nedbáme. Vypouštíme mrzouctví jednoho pána co vedle nás bručí že bude škaredě i zítra a že na to kašle a jde dolů. My už jsme se rozhodli, jdeme po hřebenech dál. Cesta co se před náma ukazuje je docela dobrodrůžo. Včerejší horolezectví pokračuje. Skáčeme po kamenech, lezeme po skále a někdy jdeme po ostré lince horského hřbetu. Trasa je značená kolečky a křížky. Takže když se symboly dobře sejdou vedle sebe, vypadá to jako piškvorky. 

V jednu neočekávanou chvíli selže moje provizorní karabina na batohu a na zem mi spadne spacák. Lekla jsem se až jsem vypískla. Toho se zase lek Tom, že nespadnul spacák, ale já. 

No měla jsem štěstí že pád nenabral boční směr. To bych byla zbytek výletu bez peřiny. Kolem mě byl totiž sráz co nepřipouštěl variantu sestupu pro ztracený matérie, je-li vám život milej. Spacák přivazuju na několik zajištujích uzlů a trochu rozklepaní jdeme dál.

Po hodině chůze/lezení jsme u první horský chaty. Překvapuje nás informace podaná na baru, že dneska zavíraj (všude na internetu se píše že chaty jsou otevřený, stejně jako trasy - do půlky listopadu). Skepticky se na sebe díváme. Ale co už, nějak bude.  

Tak hlavně že jsme tu ještě stihli dveře dokořán a nakupujeme zásoby energie. Taky si prozřetelně dáváme v devět ráno oběd - instantní nudlovou polívku. Po naservírované informaci okonci sezony nechceme riskovat hlad. Teď už není nic jistý. Vždyt ani nevíme, jestli další, na mapě avizovamé chaty nebudou zazimované.

Následující hodinu chůze jsme stále uprostřed mraku, ale když začneme pomalu sestupovat a  snižujeme výškovou úroveň, otevře se před námi nádherná  scéna nahoře ohraničená zeshora rovnou linkou oblak . Asi v důsledku tlakové níže, či výše, nevím nejsem meterolog. Ale je to fantastický pohled.

Oslavujeme, podmanivou krásu Japonských Alp  máme opět jako na dlani. Hluboko pod sebou vidíme trasu po který jsme se včera škrábali nahoru. Ta včera velká sněhová hrouda je dneska, zeshora sotva centimetrovej flíček. Roztomilý.

Během dne nás čeká několik dobrodružství. Na první místo řadím adrenalinovou bombu - strmé stoupání aspoň 30 metrů, po žebříku přímo vzhůru. Náročnejší než to vylézt nahoru pro mě bylo sledovat Toma jak leze přede mnou. Ve chvíli kdy se pustil aby si vyfotil jak na něj koukám z protilehlého vršku tak jsem měla co dělat abych nezjančila. Ale otáčet se a jen tak z rozmaru se rozhlížet, nedoporučuju ani když jste na žebříku v první osobě.

Hrozně moc se mi na horách a na těchle adrenalinovejch úsecích zalíbilo to, jak je v jejich společnosti uplně bytostně cítit že je člověk živej. Mysl a tělo se sjednotí. Zbystřený zaktivovaný smysly kooperujou a jedou na maximální soustředěnost. Všechny svaly jsou pod kontrolou a každej pohyb pod skenem. A když si pak večer lehnu, je celý tělo přítomný že bych dokázala obkreslit v myšlence linii jeho obrysů na karamatce.

  

Jen co jsme po tom žebříku vylezli oba nahoru, tak nás čekal zase pěkně sestup po schůdcích a žebřících dolů. A pak zas nahoru a tak dokola několikrát v řadě. Někdy to bylo fakt o nervy. Záda bolí, nohy jsou unavený. A tolik úsilý to chce se tam nahoru vyškrábat. A na vrcholku se tak akorát rozhlídnout, vydechnout a zas to sejít. S tím že v dálce na vás mrká krásná křivka do výše stoupající pěšinky. Nějakým zvláštním mechanismem mě to ale vlastně uklidňovalo. Chůze je fajn prostředek na urovnání myšlenek a hory jsou léčitelky duše. A širokodaleko nebyla vůbec vidět známka civilizace.

/teď po týdnu co jsme zpátky ve městech celkem intenzivně vnímám jak moc jinak mi tam bylo. Město je hrozně rušivý, všude něco bliká. Nabídky a výlohy a slevy a spousta lidí a pořád něco chci nakupovat. A chodníky a beton a jenom sem tam strom a park a zahrada. Virtuální svět. Na horách jsem oceňovala těch pár věcí co jsem s sebou měla, jak mě hřeje merino tričko a vlněnej svetr a bunda proti větru byl největší poklad. A všude kolem krásno a s Tomem tak blízko.../

    

Toulali jsme se liduprázdným úbočím plným bříz. Miluju břízy! Bylo jak z Pána Prstenů a tak jsme si to užívali a obdivovali jsme zakrslé borovice co tak krásně voňí když je člověk pošimrá, jak kolem nich prochází. 

Pokoušely mě podivné bílé borůvky a na sluníčku se blejskaly vybělené křivolaké kořeny a vzorované kameny a tak no. Zkrátka kam jsem se podívala, tam byl nějaký poklad co jsem si ukládala do pokladničky očí. 

Hlavní mezník dnešního putování je chata ke které dorazíme někdy okolo poledne. Tam kde stojí, je za náma zhruba půlka dnešní výpravy. Odtud nás čeká ještě tří hodinová cesta rovně a pak se začne trasa pomalu stáčet do oblouku a zahájíme navracení. U chaty je Tom dřív a zkamarádí se s japonskou babičkou která je rozohněná z toho že nám v chatě nechtěj udělat jídlo, protože opět - dneska zavíraj. A tak balej. Vytáhne ešus a uvaří nám aspon kafčo. Nakupujeme zásobu ovoňěných koláčků tří chutí /nevim, kde kdo vidí rozdíl/ a Japonka nám dá ještě mandarínku a nabízí sušený maso a smějem se spolu nad mapou a ukazujem si na obzor vrcholů před náma a ona nám říká jak se kterej jmenuje a pak jde napřed. 

Aspoň ještě dvakrát se ten den mineme a ona pak zůstane na noc v poslední chatě pod úbočím 200 metrovýho stoupání. My si před poslední stoupačkou dnešního dne dáme instatní nudle. Takový dobrý, voňavý, co je chvíli člověk miluje a pak je dlouho nechce ani vidět. Děláme tam pozdvižení, protože asi třikrát zvoním na recepci a něco novýho chci. Jednou přidat nudle, pak natočit vodu a tak. Finální převýšení je zase jednou něco. Tom si cestou filosofuje o planetě Zemi a že nezná den a noc. A já vůbec nevim jak to myslí. Jsem ráda že jdu. 

Tom mi pak najednou klidným hlasem říká že bysme mohli ráno vylézt úplně na vrcholek tý hory. No nevim, kam na ty nápady chodí. To je to poslední co mě v tom kopci napadá. Možná je to srabácký. Ale od jistý chvíli našeho výletu jsem ráda když se vrcholům vyhnu, když jdou obejít. A nějaký zdolávání vrcholů jen tak z rozmaru přenechávám jiným hrdinům. 

Cestou k chatě máme krásný výhledy do modřetmavnoucího údolí a slunce se pomalu sklání k západu a stínohra kopců se v posledních paprscích krásně vyjímá. 

Nahoře to funí jako blázen. Narozdíl od včerejšího nocležiště tu není ani jeden větší kus skály nebo kámen, za který by se dalo schovat a tak chodíme sem a tam a snažíme se jasnozřivě určit které místo bude zázrakem větru uchráněno. Aneb kde postavíme stan.   

Začínám mít nervy, už je mi fakt jedno kde, hlavně ať už prosím ležíme a tak hodíme batohy na zem tam, kde právě stojíme a začne sofistikovaná stavba. Zatěžkávám stan zevnitř vlastním tělem. Ležím s rukama, nohama do stran a Tom zatím omotává šnůrky od stanu kolem kamenů. Vichr je to neskutečnej a tak dáme kameny i DO stanu. Pěkně do každýho rohu a ještě po straně a kolem nás to fičí jak blázen a stan se zmítá a uplně se na nás kácí a tyčky se vě větru ohýbaj a já nevím jestli je to apokalypsa nebo jsme se ocitli v oku tajfunu, nebo co se to sakra kolem nás děje. No a takhle to jde celou noc. Zezačátku vždycky když přijde z mojí strany boční vítr, zvedám nohy ve spacáku a vlastním tělem chráním vratké tyčky našeho provizorního statečného stanu. Tom mě po několikátém marném boji s větrnými mlýny zastaví. Ať to neřešim a zkusim spát. 

Vezmu radu na vědomí, vyhrabu ucpávky a tak nějak spím nespím. Ráno si přijdu jak kdyby mě vyndali z pračky. 

Tom běhá kolem a fotí nádhernej východ slunce a já balím věci. Pak si maluju horizonty. Je jich v dálce různě modrobílošedejch snad sedm. Mrznou mi prsty a Tom vybíhá dalších asi 150 metrů vzhůru na vrchol hory. 

A najednou. koho to nevidím. Babča v plné zbrojní. Vítáme se jak dávní přátelé. Nad mrakama snídám broskvovej kompot a tak nějak odpouštím horám ty jejich šílený povětrnostní podmínky. Tyhle výhledy za to prostě stojí.

Nespěcháme. Podle mapy víme že cca za 4 hodiny je další chata a dneska plánujem nocovat tam. O silném bočním větru a Fuji v dálce zase příště.

Nádherná a náročná. Yarigatake. 3180 metrů nad mořem!

No a další den to vypuklo. Vstali jsme v půl osmé, spousta okolních stanů už byla sbalenejch. Pán s chlapečkem co spali vedle nás, čistili svůj přenosnej domeček smetáčkem a ručníčkem a bylo to takový trochu absurdní, my jsme zvyklý to všechno co nejrychlejš smotat a srolovat. Žádný manýry navíc.

U chaty byl docela mumraj. Spousta lidí snídala a nový lidí přicházeli a dívali se na hory a byla to taková vřelá vzájemná chvíle, kdy se na sebe všichni usmívaj a kolem se linula vůně kávy a dělo se takový milý ševelení bublající očekáváním. 

Rozloučili jsme se na campovací recepci, rozcvičili se, nasadili batohy a plni odhodlání vyrážíme na cestu. U rozcestníku byla naše trasa označená výhružnými žlutočernými čárkami, červeným vykřičníkem a tučnými japonskými znaky. Nevíme, neřešíme.

Jdeme pořád lesem a podél řeky ale už nabíráme výškový metry. Jak vlastně může voda pramenit tak vysoko v horách přemýšlím . Kolem jsou bujný lesy a lesní trávy a průzračná, na slunci modrá! řeka uhání po kamenech a během toho utíkání do údolí si krásně zpívá, jak se voda po kamenech hladí a strmě dolů pádí. Občas se kolem nás mihne motýl a občas to není motýl, ale sluncem batikovaný, padající list.Tak si je vzájemně pletu a dívám se víc kolem sebe než pod nohy, naštěstí mám pevný pohory co chráněj kotník před nerozvážnýma krokama.

U první chaty, o kterou zakopneme si dáváme nudlovou polívku rámen a kafčo a obědváme s výhledem na do nebe čnící les ozářenej sluncem ve všech barvách podzimu co příroda zná.  Na cestě tam stojí dalekohled tak kouknem kam jeho oko míří a hle. Přímo na Yarigatake! Na ostrým špičatým vrcholku se to tam hemží lidskejma mravenečkama a mě z toho chytá závrat. Když totiž bez dalekohledu zamžourám směrem kde ten náš cíl je, vidím jenom vzdálenej malinkej trojúhelník někde v nezměrný výšce. Panejo. Nějak mě opouští ranní nadšení, že to dneska dáme až k summitu. Padá na mě spíš tíseň, tak nějak umocněná tím, že Tom původnímu plánu stále věří, ikdyž už je letmo po poledni. Od obědové chaty je navíc každej krok dopředu doprovázen snad metrovým převýšením vzhůru. Batoh mě tíží, ale hlavně mi těžkne hlava obavama co si počnem jestli s tmou uvíznem někde po cestě vzhůru. Nesmí se tu stanovat mimo campy a taky tu jsou divoký zvířata, třeba medvědi. 

Tom má sluníčkovou náladu a furt fotí a ve mě to bublá. Když ale dojdeme k poslednímu campu před tím, než je na pořadu už jen několikahodinové stoupání bez zázemí, rekapitulujeme oba. 

Já se s úlevou svalim na zem a v tu ránu usnu a Tom shodí batoh, postaví stan a jde se projít k vodopádu a obhlížet okolí. Jsou teprve dvě hodiny odpoledne, ale věř tomu nebo ne, horské hřbety čnějící okolo nás temnou a barvy stromů v úbočí už tolik nesvítí. Sluníčko se překlene za horizont ostrých horských hřebenů i když ještě několik hodin není tma, stejně mi ta okolnost krátkých dní pod horama uplně vezme dech. 

Jsem ještě radši že jsme se rozhodli tak jak jsme se rozhodli a po úlevným odpočinku vstanu z mrtvých a jdu si ke břehu uhánějící řeky malovat. Tom se asi po hodině vrací z průzkumu, bez batohu mu to uhánělo a tak došel až k pvnímu/poslednímu sněhu a měl oči plný úžasu, jaký průhledy hor a lesů cestou v podvečerním jasu viděl. 

Sníme polovinu ze zužujících se zásob zeleniny a jablek co s sebou nosíme. V tomhle campu je totiž sice spaní zadarmo, ale není tu žádná recepce, žádnej stánek, ani automat s jídlem. Voda teče a záchody taky stojí, ale tím že se večer pořádně nenajíme  jsme trochu rozhozený. Závidíme všem co mají kotlíky a vyvařujou polívky a radujou se . Počítáme zásoby mandlí v čokoládě a s břichem plným mrkve brzo usínáme. 

Ráno se v rekordním času sbalíme a krok sun krok stoupáme vzhůru. 

Je nádhernej modrej den, všechno se zase leskne v barvách a lidi co jdou proti nám se usmívaj a občas někdo prohlásí že jsme štastlivci že máme nádherný počasí na výstup, nebo se ptá odkud jsme a tak. Dělá nám to radost. Horalský společenství je takový milý. Sounáležitý. Lidi v horách jsou, zdá se mi, tak nějak všichni báječní. Vzájemní. Jak spolu sdílej úděl výstupů a ten výběr toho exkluzivního tady a teď. Co se týče malebnosti, byla to cesta krajinou snů. Ale doprovázena gigantickou náročností, bolestí a sebepřekonáváním . 

Taky potkáme opice, rovnou celou rodinku. I s miminkem. Kamuflují se mezi kameny a jsou boží. Bezprostřední a celkem blízko od nás. Tom je nadšenej a fotí je na každém kroku.

 V půlce stoupání, když byl Tom někde daleko přede mnou a měla jsem několikátou z krizí. Nestačila jsem s dechem a každej krok byl náročnější než ten předním a vypadalo to že ještě dřív než v předsevzatých deseti metrech do výšky si budu muset dát další pauzu. Tak v tu chvíli mě zachránil růžovovlasej kluk co mi dal čokoládu a pak hop skok zmizel z dohledu, utíkal opačným směrem než jsem se vlekla já. V tu chvíli mě fakt snad doslova zachránil. Před panickým unaveným vnitřním hysterákem určitě.  Bylo to krásný povzbudivý gesto, díky za něj. 

Tom se zase po cestě seznámil s dvojící z Osaky a několikrát je na cestě vzhůru potkal. A dokonce jsme vedle nich pak večeřeli nahoře v chatě. 

A tam kde jsem seděla okouzlená čokoládou, tam zas kolem mě prošli lidi se kterýma jsme se potkávali několikrát včera. Vyrazili od stanu v pět hodin ráno bez batohů nahoru a teď mě potkali cestou dolů. Loučili se s tím, že Tom je někde deset minut nademnou a že na vrchol už je to necelý dvě hodiny. No náročnější dvě hodiny si asi ve svým žiotě nevybavím. Bylo to nesmírný. Když jsem ale konečně za několikátou zatáčkou uviděla symetrickej vzrušující vrchol Yari, začlo mi bít srdce vzrušením a bylo to všechno rázem nějaký smysluplný. Každej krok byl pořád plnej překonávání a odhodlávání, ale měla jsem cíl před očima a v kapse čokoládu. 

A občas stačilo se jenom na chvíli zastavit, vydechnout a podívat se pěkně dokola kolem sebe. Taková duševní terapie, na kterou snad nic nemá. Vrcholky proměnující se s úhly se kterými na ně člověk hledí. Palety barev, plátno oblohy, mraky co se rodily jen kousek od nás a utíkaly v mléčné mlze a nebo v ruzcuchaných chumáčcích plakat do vzdálených dálek. 

Prošla jsem kolem jeskyně kde někdy v minulém století dva měsíce žil místní slavný zenový mnich. Pak přišel rozcestník a Tom byl v nedohlednu. Doufala jsem že se vydal stejným směrem vzhůru kterým jsem šla já a když jsem po chvíli dalšího stoupání viděla černou tečku na terase chaty, co dolů mávala,  přišlo mi že snad je snad všechno v poho, že to bude on. 

Tom se na mě smál, jak jsem se blížila tak mi povzbudivě mával a když už bylo moje fuňění slyšet až k němu, přiběh vzal mi batoh a motivoval mě představou teplý polívky a dvou posledních čokolád co pro nás ulovil.

Hurá jídlo! Po nedocenitelný energetický  pauze nandaváme batohy, dnes už naposled a povzbuzeni teplým obědem jdeme zdolat poslední stometrové převýšení. Sunu se jak mravenec, ale Tom mě účastně nechá jít v čele a odpočívá se mnou všude kde se svalím do sutin a takhle společně nakonec vyjdeme na vrchol. V posledních metrech se na střídačku míjíme s pánem co súpí vyřízením stejně jako my. Když jsme pak všichni nahoře, fotí se s Tomem a společně s námi se raduje nad zdolanou horou.

Pijeme čaj a dumáme jestli dneska chceme spát v chatě a nebo ve stanu, někde na srázu mezi skalama. Drsně volíme punkovou možnost a spekulujem nad tím, které místo z plánku možností vybrat. Nakonec volíme možnost bočního krytu. Místo se to zdá celkem větru chráněné, to ještě ale nevíme, že s tmou přijou poslední z dobrodruhů stavět svůj stan hned nad náma, na místě který je větru všech stran přímo otevřený a že to bude s jejich plachtou cloumat tak, že půlku noci oka nezamhouříme. Nojono. Ale to předbíhám.

Po promyšlené stavbě stanu, kdy se nám podařilo stan vztyčit bez toho aniž by nám vítr odnesl kteroukoliv části našeho skrovného domu se vydáváme zdolat absolutní vrchol Yari. Ještě je před náma mystický trojúhelník z vysypaného kamení, na jehož výstup si půjčujeme helmu. Je před náma cesta už spíše horolezecká a je to paráda. Na každej krok se člověk musí maximálně soustředit. Chyby se tu neodpouští. 

Řetězy a žebříky a různý náročný místa kdy je kolem vás jen hluboká propast. Baví mě to. Mysl je naprosto zaměstnaná tělem a je to krásný procitnutí do vysokohorský adrenalinový přítomnosti. Některý žebříky jsou přímo vzhůru a tak si zpívám písničku Žebříky od Vypsaný Fixy, kde si Márdí notuje "žebříky nikdy nevedou až do nebe zpíval si jenom tak pro sebe a občas po nich vylezl nahoru a zpíval tam..." a je to sranda, protože tyhle žebříky vedou až do nebe a z hora je pak výhled na mraky co jsou najednou níž a všude kolem je čistý modro a hory kam se podíváš a ikdyž moc nedokážu stát protože země je tak nějak vzácná a vratká, tak je to nádherná chvíle plná lásky, protože jsme to s Tomem zvládli spolu a teď tady stojíme v 3180 metrech nad mořem a lesknou se nám z toho oči. 

Hodnýmu Japoncovi co se na nás v mracích smál jsme dali kousek vrcholový čokolády a když jsme se vynadívali, zařadili jsme se do fronty na sestup. Já jsem šla první a přede mnou by na trase 78 letej pán! No klobouk dolů. Neskutečný, jakou lásku k horám tu maj lidi v krvi. I v tak pokročílým věku zdolávají tak náročný vrcholy. 

Dole, zpátky na pevným plácku země, kupujeme červený víno a ve společenský místnosti popíjíme na zdraví a na vítězství s Japoncema. Oni volaj kampai,  my do toho nazdraví a společně skláníme hlavy nad mapou a ikdyž nemáme společnej jazyk, nad mapou se domluvíme. Horalský spiklenectví. 

Pak stojíme v náhlé mlze s Tomovejma výšlapovejma kámošema a čekáme až se objeví slunce aby mohli na mraky vrhnout svůj stín. Je to nějakej efekt kterej už nevim jak se jmenuje. V pět jdeme na večeři a to je krásnej zážitek. Sedíme všichni u dlouhejch stolů a máme společnej hrnec na polívku a na rýži a zas si ťukáme vínem a povídáme si a je to krásný. Jsme v tom společenství snad sto lidí jediní cizinci, tak jsme docela atrakcí, lidi z našeho stolu se zajímaj odkud jsme a tak děláme speciální reklamu rodnému kraji. Máme moc dobrý jídlo, zeleninový karbanátky a různou nakládanou, čerstvou i kvašenou zeleninu a na rýži wasabi posypek který si hlavně Tom hodně oblíbil. Rýži si můžu dolibosti přidávat a tak se najim do zásoby. Jsem štastná že po všech těch nudlích máme změnu. Po véče už chata zavírá a tak jdeme v šest, s první tmou do spacáku. Čteme si Forresta a Tom i tady, po takovým výkonu, dělá pěkně poctivě duolingo, který má stažený offline aby si udržel strike. Je to můj šikula cílevědomej. Celkem brzo klimbáme, ale pak nás budí ty poryvy větru co pármetrů nad náma šílej. Hrabu v batohu po ucpávkách, ale i tak je to noc plná ruchu. Kdo by to čekal, že na hřebenech hor se člověk vyspí hůř než na hlavní třídě velkoměsta.

A ráno zase pěkně nanovo. Nasadit pohory a celej den na nohou před náma. Ale tohle dobrodružství až zase příště.

.

Japonské Alpy - díl první. Začátek. Změna plánu. Vodopády a vajíčka z horkýho pramenu

Podzim je moje oblíbená část roku. Ráda sleduji jak se každý den stromy odvažují k výraznějším barvám, potom jak se batikované listy snáší k zemi. Prohlížim si je proti slunci. Čichám tu zemitou vůni, nosim je ve vlasech. Šoupu nohama a užívám si melodii kroků. S podzimem mám spojenej takovej zvláštní smutek, nostalgii nad životem. Ale melancholická jsem já během roku vlastně celkem často, ať je venku jakkoliv a pak najednou během podzimu je to rozjímání tak nějak přirozený, že mi je od podstaty dobře. No a letos mi přijde, že jestli existuje nějaké dokonalé místo na to kde strávit podzim, tak je to Japonsko.

   Podzim je tu nádhernej. Speciálně v horách. Tam je totiž hodně na co koukat. Stromy jsou tam jako paleta. Každý v maličko jiném odstínu od jemněžluté, přes zářivou sluníčkovou, 100 stupňů okrové, béžové, oranžové, červené a rudé jako krev. Sem tam tmavě hnědá a nebo zapomenutá zelená. Jakoby dva stromy vedle sebe na sebe žárlily a soupeřily kdo letos obleče barevnější šaty. Někteří experti jsou dokonce v jedné koruně hned několika barvami prosycení. Ať už se soupeřivě předhání a nebo vzájemně kooperují a nebo je to celé dílem náhody, perfektně se vzájemně doplňují a spolu s nekončícími vrcholky hor vytváří neskutečné, neuvěřitelné scenérie. Týden jsme se toulali Japonskými Alpami. Vyšplhali jsme pátou nejvyšší horu Japonska - 3180 metrů nad moře. Hora se jmenuje Yarigakate ale místnáci jí říkají zkrátka Yari. Je to symbol. Patří mezi posvátné vrcholy a je nádherně symetrická. Né neprávem se jí říká japonský Matterhorn. 

Cesta k ní byla zezačátku podél křištálově průzračné horské řeky, lesem kde od země je vysoká zelená. Takovej les mám moc ráda. A od druhého dne začalo stoupání. Od Kamikochi - naší výchozí stanice to bylo na Yari celkem 1700 metrů výškového převýšení. A jo, bylo to tak náročný jak to zní!

Tomova dovolená a spolu s ní i naše dobrodružství začalo ve čtvrtek. Skrze dva přestupy jsme se přesunuli z podhorského městečka Matsumoto do výchozí stanice pro mnohé tůry - malebné vesničky Kamikochi. 

Asi v deset ráno jsme postávali u zastávky městské dopravy a snažili se zorientovat v pouze japonském jízdním řádu. Z názvů zastávek jsme nic kloudnýho nedostali, jediné co bylo stejným písmem jako od malička známe, byly číslice. Měli jsme teda typ že za půl hodiny by něco někam mělo jet. Projel akorát autobus v opačném směru v neodpovídající dobu a když nastal čas co byl na papíře, nikde nic. O Japoncích se přece říká jak všechno funguje na čas, hudrujeme. Pomalu jsme začali nervovat, že teda asi budeme muset kdovíjak v našich končinách sehnat taxi, protože přece nestrávíme půl dne na zastávce. Zpívali jsme si, kde teda je ten busík a ve chvíli kdy jsme se zvedali že teda plán B, kdese vzal tu se vzal, přijel, vyzvedl nás, na terminus technicus "train terminal" řidič kývnul a tak je zažehnáno. Na informacích vlakového nádraží nám vůbec nepomohli ohledně toho kam schovat naše bláznivý kufry. Jestli je v Kamikochi nějakej rozumnej prostor, nebo aspoň skřínka na zámek jsme tedy měli zjistit až na místě. 

Doufali jsme a dopadlo to parádně. Né skřínky. Byl tam dokonce pán v kanceláři, co znaleckým okem určil můj bagřík za extra large a Tomův za pouhé médium. No aspoň se nám to zprůměrovalo. Kontrolujeme co máme a nemáme v batohu co berem s sebou na tůru, s tím že se zítra stejně vrátíme. Kupujeme mapu a dojímáme se nad noblesní nádherou prvních vysokohorských výhledů. 

Je blankytnej den, nebe bez mráčku. Všechno plane v barvách a je to zkrátka snový. Už je celkem pozdě a tak stavíme stan na  božím místě nad řekou, přímo s vchodem proti  vrcholkům. Ještě nemáme hlad a tak se ofrňujeme nad informací v campu že poslední objednávka večeře je v půl šestý  a jdeme prozkoumávat okolí. Postupně ale zjištujeme že stejná večeřová situace je v celém Kamikochi. V horách holt čas plyne jinak. Brzo se vstává (někteří maniaci už v půl pátý a v půl šestý večer už je zase tma, takže se spí). Vracíme se a říkáme si že se nad náma třeba smilujou, protože zásoby jídla moc nemáme. Už jenom instanty kroutí hlovou. A tak zahajujeme naší instantní horskou realitu. Paní za kasou se směje naší neznalosti postupu. Není to jen tak zalití horkou vodou a šmitec. Krabička má sofistikovaný obal s dírkama na následné vylití horké vody po odměřeném čase. S různými přísadami co se přidávají v v různé fázi procesu přípravy. Prostě profi. Trochu se toho bojíme, ale nakonec jsou nudle asi díky velkému obsahu glutamátu v omáčce celkem dobrej dlabanec. (no vlastně jenom na první dobrou, když jsem dojedla, jenom jsem se těšila až ten divnej pocit v puse a v břiše zmizí)

  

Následující ráno v campu predikují že bude deštivo a že spaní venku je teda docela odvaha a at si vezmeme aspoň dřevěný podložky pod stan. Google má na počasí stejný názor a tak v rámci zachování suchcých věcí alespoň zezačátku výletu, měníme plány a jedeme do blízké onsenové vesnice, na předtůrový relax. 

Nemáme zarezervovanej hotel, nevíme nic. Ale na místě se to krásně vyřeší. Paní na informacích nás pošle do luxusního hotelu co má i vlastní onsen a vstup do velkýho onsenu v ceně. 

Vesnička je na každým rohu horkých pramenů plná. Všude se doutná nad kanálama, u hotelů a restaurací mají dřevěný korýtka kam pořád přitéká teplý pramen. V supermarketu mají i kulinářskou atrakci. Vajíčka zvláštně naměkko, libovolnou dobu ponořená v prameni. Je jich tam plná mísa. Bílej je měkkej a žloutek tvrdej. Za deset korun kus, sníst pouze na místě a koš je tam po okraj zasypanej skořápkama. Srandovní. 

Na obědě nám zkazila anglicky mluvící servírka náladu. Měli jsme vybraný krásný jídla, ale ona nene, tam je rybí omáčka. A tak má Tom mini pizzu co tam maj jako apetizer a já jsem  si objednala smaženou zeleninu, ale ukázalo se že si jí musim osmažit sama. Na stůl nám postavili vařič a pánev a donesli mi čerstvý klíčky a zelí. Restaurace jsou tu vážně plný překvapení. 

Po obědě jsme šli do onsenu. Byla jsem celou dobu ve venkovních lázních a bylo to parádní. Být v horký vodě, když už venku je celkem chladno a padá listí.

 Další den brzo ráno vstáváme a hned po snídani - spoustě maličkých croasantů, ještě před check outem se jdeme projít k vodopádu. Cesta je to plná nádherných barev. Tom má s sebou foťák (fotky jsou zatím v procesu) a obzvlášt obdivuje řadu stromků, kde každý je jinak barevný. 

Jakoby je někdo vysázel s tímhle záměrem. Stoupáme směrem k vodopádu a pak už slyšíme jak voda šumí a spěchá a jsme u něj. Je okouzlující a hypnotickej. Koupu v čistý vodě svůj amuletovej ametyst a dívám se na ten nekonečnej zachycenej pád. .

Původní plán byl že se dneska hned nebudeme vracet do Kamikochi, ale že ještě zajedeme busem o kousek dál, na lanovku a vyhlášenej onsen. Počasí je pořád ještě ale rozmrzelý a kluk na recepci se nám směje, že lanovka dneska asi nic moc zážitek. A tak impulzivně měníme plány a jedem hned zpátky do Kamikochi a tam vyzvednem u pána s kuframa pohorky a jdeme na to. 

Docela zírám kolik je kolem nás lidí. Skoro jak na Václaváku. Jakože na jednu stranu príma že jsou tu lidi tak zapálení sportovci, ale já nechodim do lesa abych byla na lesní pěšině ve frontě lidí, trochu brblám. Ale ukáže se že čím jsme dál, tím lidí ubývá. 

Cesta je to moc pěkná, jdeme hustým lesem, s vysokou trávou ve spodních patrech. A pořád se držíme kousek od řeky. U prvního malebnýho mostu vytahuju akvarelový barvičky a maluju si výhled. Tom běhá a fotí. Po další hodině chůze jsme u campu. Je to srandovní jak je louka plná barevnejch stanů, vypadají jako hromádky listí, všechny jsou nějak v podzimních barvách. A je jich tam snad 100. 

Najednou kolem mě něco proběhne, periferně si toho všimnu ale nenapadlo by mě že to jsou opice. Takovej kousek od nás! Chundeláčci, s červeným obličejem a červeným zadkem. Jsme z toho celý vedle. Věděli jsme, že v horách žijou, ale že je hned první den potkáme. Paráda. Zvířata v divoký přírodě...Tom se nechal slyšet, že to je jedna z věcí, co má v životě nejraději.. 

V campu dáme zmrzlinu a pívo a nakonec jdeme ještě o hodinu dál, k dalšímu nocležišti. Přicházíme jen tak tak, abysme si stihli dát nudle z krabičky a postavit stan než spadne tma. Najednou zničehonic déšt jak z kýble a tak hážeme všechno do stanu a ještě že Tom aplikoval novou horskou metodu kolíkování stanu - ovázat provázek vedoucí ze stanu kolem kamene. Zem totiž byla dost kamenitá a kolík se nedal zatlouct. Tak jsme koukali jak to vyřešili ostatní stany a inspirovali jsme se.

Sedíme v binci ve stanu a jsme z tý nenedálý změny docela vedle. Po chvíli se déšť přehnal tak jdu ještě na zuby a na záchod a nasávám okolní atmosféru. Okolo hlavní budovy je spousta Japonců, popíjí saké a pivo a povídaj si, pokuřujou a je to takový príma, pohodový. Hvězdy vychází, v temnoucí obloze jsou ještě znát obrysy hor na druhé straně řeky a mumraj cizího světa je tak nějak mojí součástí. Patřím tam, mezi ně. Jsme tam všichni na cestě s očima planoucíma očekáváním a srdcem odhodlaným.   

Na dobrou noc čteme Forresta, a brzo usínáme.