Loučení se s Cuscem

V Cuscu jsme strávili tři měsíce. To je na našich cestách celkem nevídaná věc. Většinou jsme všude tak 14 dní, maximálně měsíc a už nás zase cestovatelský pud žene dál. V Peru se ale stalo něco výjimečného. Zabydleli jsme se v jednom domě na kopci pod posvátným kruhem z kamenů. U Anahi a její rodiny, s papouškem Sofi na zahradě. 

Po dlouhé době (a na dlouhou dobu naposledy) jsme vydechli a zpomalili. A stálo to za to! Cusco je nádherné město, jedno z nejkrásnějších co znám.  
Je toho mnoho co bychom o něm mohli vyprávět. Jednou vám vylíčím dojmy z Inti Raimi - týdenních slavností letního slunovratu. Výlety které jsme v okolí Cusca a v Sacred Valley podnikly také vydají na samostatnou kapitolu. Dneska vás ale zvu na jiný výlet - do světa vzpomínek. V archivu jsem našla jedno zapadlé cusqueňo povídání, myšlenky z poslední dní kdy jsme ještě byli na místě.

Bylo to těžké Cusco opouštět. Zabydleli jsem se tam tak, jako nikde jinde. Ale odjet jsme potřebovali. V posledním týdnu mi omrzl malíček z ledové vody ve které jsem myla nádobí. Tom zase chronicky kašlal, ani 3 těžké deky a jedna peřina nezvrátily dopad studených horských nocí v nevytápěném domě. Taky hrozilo že mě brzo udusí úlovky z blešáků. Bylo to nezvratné, potřebovali jsme se pohnout z místa, ale přesto...

Budou mi chybět procházky po zapomenutých ruinách v horách. Sedala jsem si zády opřená o mlčenlivé kameny a představovala si jak asi ti fascinující dávní lidé vnímali přírodu, jak moc se jejich životy lišily od těch našich.

jsem ráda tam 
kde nikdo není
vysoko, daleko
mít mraky na dosah a necítit závratě
nechat vítr odvát napětí
cítit trávu růst a ptáky volat údolím
květiny kvést v posvátné geometrii

věčnost v jedné chvíli

Ráda jsem se toulala po starých stezkách. Vždycky se přede mnou objevily nové odbočky. Včera jsem zabloudila rovnou do pohádky! Našla jsem nádherný malý vodopád a potkala mě tam skupina skřítků. 

Poslouchala jsem zrovna jak řeka spěchá do údolí, když tu se v těch liduprázdných horách zjevili lesní elfové. Přivítali jsme se překvapeně, ale zároven úplně přirozeně, jako bychom se dávno znali. Hráli jsme spolu na bubínky a zpívali dávné melodie. Bylo to tak spontánní, zvláštní a přitom samozřejmé setkání.

Chvíli jsme pak šli všichni spolu a u odbočky na InkillTambo jsme se vydali opačnými směry. Oni stoupali vzhůru k Chrámu Měsíce a já jsem pokračovala dál údolím.

Ještě jsme na sebe dlouho volali a vesele si mávali až už jsme byli od sebe tak daleko že vítr rozfoukal naše pozdravy a všechno se to náhle zdálo jako sen. 
Večer jsem je ale potkala ještě jednou, u ruin Kusilluchayoq. Seděli jsme okolo kolového měsíčního kamene u kterého se scházel ženský kruh a Lomo vyprávěl o indiánských rituálech. Chodila jsem tudy mockrát ale teprve včera jsem zjistila že ten zvláštní kámen uprostřed je svatyní Srdce Země, lidé tam dodnes nosí květiny.  Pod Srdcem Země je jeskyně která symbolizuje svět mrtvých a nahoře je volné prostranství, svět Bohů.

...podobných památek je v troskách Incké říše spousta. Lomo vysvětloval že stejně jako má na sobě člověk miliony energetických bodů tak stejně tak je energetickými body protkaná celá země. A lidé všech kultur odpradávna taková místa vnímali a společně tam uctívali Matku Zemi...

Byl to krásný, neobyčejný večer plný nových souvislostí.

Budou mi chybět domy vybudované na starých kamenných základech. Ráda jsem pomalu chodila podél starých zdí, dotýkala se kamenných hran a hledala zapomenuté vzpomínky. Tak dokonale sedí kámen na kameni. Jako by pro sebe byly stvořené. Jejich perfektní objetí je dáno precizností dávných stavitelů. Dodnes nikdo nepřišel na to jak vlastně pracovali tehdejší kamenolamové. 

Budou mi chybět pro Cusco tak typické prudké uličky, tisíce schodů co vedou do nebe, výhledy které se člověku naskytnou, jenom když do těch výšin stoupá. Každá procházka městem je kvůli nadmořské výšce náročná, ale pokaždé stojí za to.
Po cestě vzhůru jsem potkávala maminky s miminky uvázanými v šátku, babičky s nůší plnou horských bylinek. Nebo mladé Peruánky oblečené do tradičních krojů, s nazdobenou lamou nebo jehnátkem na provázku, toulají se ulicemi a vybírají drobné za fotku.

Bude mi chybět žít v oblacích. Nebe je tady tak blízko. Vždyť my jsme tam kde se mraky rodí! 3500 metrů nad mořem. Když je úplněk, obrovský měsíc je nadosah. Možná proto měli Inkové tak rádi hvězdy a noční oblohu.
A to jak slunce v poledne zachvacuje krajinu do bílého jasu! Možná proto byl Inti (Bůh Slunce) tím nejdůležitějším z inckých bohů.. 
Nikdy se mi neomrzí pohled z naší kuchyně. Mraky na hory malují stínové obrazce, proměnují se..

mraky pomalu, líně a přesto tak záhy 

mění své formace k nepoznání

blízké slunce hřeje

Cusco je plné tajemství a otázek...
                                                       ....je to město se silnou energií /dobrou i špatnou/ jelikož historie tu byla obojaká (říkal jasnozřivej Mauricio který prodával špěrky s minerály). Dřív než jsme spolu stačili vyměnit věnec z růží za kámen odjel za svou intuicí do Asie). Ještě ale stihnul podívat se mi do očí a vyčíst z nich o mě věci které jsem sama nedokázala pojmenovat.

Zvykla jsem si tu. Našla jsem si svoje zákoutí a zkratky. Pomalu jsem si začínala tvořit kamarády.

Na trhu San Blas jsem vždycky zamířila k Veronice. Její zelenina je totiž uplně nejlepší, svítí!
Veronika denodenně trénovala moje španělské závity nezastavitelným tokem příběhů. Plánovaly jsme spolu výpravu na Choquequirao, posvátné sídlo Inků, sesterské k Machu Piccu. Když se blížil odjezd, dokonce mě navštívila u nás doma a donesla mi dárek - prémiovou macu na kterou jsem u ní na trhu pořád pokukovala. 

Našli jsme si oblíbené restaurace (spíš teda pivnice - Nuevo Mundo je top). Než jsme objevili kvalitu okusili jsme taky tu snad vůbec nejhnusnější pizzu na světě a v jedný hospodě jsme nastydli dřív než jsme stihli dopít jedno pivo. Po pár přešlapech jsme ale objevili delikátní klenoty. Koho zajímají konkrétní jména tak tady jsou:
Nejlepší pizzerie ve městě je Carpe Diem. 
Na palačinku jedině do jedné zapadlé palačinkárny co jí ted na google nemužu najít, ale je v uličce Quera
Churros maj úžasný v pekárně Dona-Dony. Cestou na San Pedro market ideální svačinka za jeden sol. Smaží je tam o sto šest a pořád mají čerstvý. 
Latelier Cafe concept je roztomilá kavárnička s krásným výhledem na střechy San Blas.
Nejlepší rajčatovou polívku mají ve vaganským ráji - Prasada veggie food
Další veganská restaurace kde maj ty nejmňamoznější meníčka - Green Point.
A kdo chce dobrej a ultra levnej oběd - zkuste jídlo na trhu. Na San Blas maj báječnej falafel a stánek tam má taky Govinda. Na trhu San Pedro je snad sto prodejců a vydatnej oběd si tam dáte za 5 solů (30 kč)

Soboty jsem trávila na blešáku Baratillo. Je to docela labyrint uliček, ale jakožto cotýdenní návštěvník už ted vím s jistotou kam zamířit pro punčocháče i kde je hrabárna těch nejlepších šatů. Jedna paní přímo pro mě napletla několikery páry rukavic, takové se jen tak nevidí. Sehnat se tam dá cokoliv. Ulovila jsem tam třeba mantu - tradiční ručně tkanou látku ve které mají místní maminky uvázané děti na zádech. Nosí se v ní také zboží na trh.
Blešáky miluju a ten v Cuzcu je jeden z vůbec nejkouzelnějších co znám. Jestli se ještě někdy v Cuscu ocitnu, Baratillo bude jedno z prvních míst kam se vrátím.

Když nás v neděli přepadla náhlá potřeba přírody, věděli jsme jak se rychle dostat do hor. Za půl hodiny a za dva soly jsme byli v horách. Collectivem ve směru na Pisaq jsme popojeli k ruinám Puka Pukara a pak jsme si celý den užívali tichou společnost srandovních lam a dredatých oslíků.

Objevili jsme tajnou rozhlednu hned nad naším domem. 

na vyhlídce

město jako mraveniště

měřím lidem kroky

když se zmenšují v dálce

Měli jsme čas všímat si detailů. 
Postupně jsme zkoušeli víc a víc místních dobrot. Třeba až v polovině našeho cusqueňo dobrodružsví jsem si dala ovocnej džus na trhu. Předtim mi to přišlo jako pouhé lákadlo na turisty. Ale teď na to nedám dopustit. Zkouším různé dokonalé kombinace (současný favorit je pomeranče+mango+jahody). Jsou to ty nejlepší a nejlevnější štávy ever!

Nosila jsem si domů duhu. Na nočním stolku mě těšily rudé růže a nebo kytička karafiátů.

A pomalu jsem se vyznala ve všech druzích brambor.

Moje oblíbená část dne byla v Cuscu ta před obědem. Hlavně teda ty dny kdy jsem vyrážela pro zeleninu na trh. Bavilo mě si tam prohlížet dámy v tradičním oblečení. Nosí ho rády a čím jsou starší, tím spíš. Hlavní je mít dlouhé černé copy, dole u zadku svázané, na hlavě rovný klobouk a širokou sukni pod kolena. Takhle sedí na zemi a prodávají kousek ze svojí zahrádky. 
Vždycky jsem se někde zastavila na kus řeči, ikdyž někdy to byl spíš mimický rozhovor poskládaný z úsměvů. Některé totiž ani nemluví španělsky, ale jenom kečuánsky. Často se smály jak jsem vysoká. Oni jsou mi většinou tak po pupík. Možná jsem jim přišla jako cizokrajná obryně. 

Bavilo mě splývat s okolím, stát se součástí pulzujícího města, proudit s davem Peruánců a dívat se jim do očí. Prohlížět si jejich indiánské nosy. 
Vydávala jsem se opatrně dál a dál od centra a turistických atrakcí. Za trhem San Pedro začíná ten pravý šrumec. Jedna stařenka tam prodává ty vůbec nejlepší ananasy které jsem tu ochutnala. A všude je tam živo, křik a ucpaná doprava. Ideální čvrt na pozorování okolí.

Moje oblíbená zašívárna v téhle části města je jedna zapadlá nálevna kde místní mládež pije lehce zkvašenou chichu (pití z fialové kukřice a guinoi, někdy ještě třeba s příchutí jahod a nebo maracuy, navrch posypáno skořicí). Sedám si tam do rohu a nenápadně pozoruju smějící se holčičí hlouček, kluky co se dívaj na fotbal. 

Další moje oblíbená věc poslední doby je koupit si na ulici sáček s popkornem.  To je záruka kvalitního večera. Toulám se, ujídám tu slanou dobrotu a přijdu si jako v kině. Nakukuju do obchůdků, kadeřnictví, restaurací a zatímco okolo mě lidi spěchají svým životem, ve mně se roztáčejí spletité nitky příběhů. Vždycky je to príma film. 

.

Přítomnej čas se mísí s minulým. Každodennost přechází v konečnost. Čas ted tiká nahlas. 
Běžím na San Blas za Veronicou, pro muňu do čaje. Ještě jednou chci obejít náměstí Plaze de Armas.
A tentokrát už mi bude běžet hlavou že je to naposledy. Ikdyž, kdoví - třeba se sem jednou vrátím. Stálo by to za to.

Půl roku v pár větách. Ochutnávka toho co přijde

Za pár dní přilétáme do Prahy. Je to k nevíře. Tolikrát jsem na tuhle chvíli myslela. A ted je tady. Pomalu můžeme odpočítávat na prstech, kolikrát se ještě vyspíme, než se zase jednou probudíme tam odkud jsme vyrazili.

Plánujeme všemožná setkání, povídáme si o tom kam v Praze půjdeme na první, druhou, třetí procházku. Zdají se mi sny jak se vítám se svými kamarády. Představuju si jak bude voňet jaro. A napjatě očekávám jestli stihnu šeříky..

Přijde mi jako bych se vracela domů po desíti letech a kdoví, možná je to skutečně tak, že cestování prodlužuje život. 

Tolik situací, tolik míst, tolik očí. Někdy se mi z toho hlava točí. (jako na téhle rozhledně v Panamě v pralese v korunách stromů)

A přesto, a nebo snad právě proto, že tok událostí je okolo nás poslední dobou tak střemhlavý a intenzivní, dokážu si týden po týdnu docela přesně a do detailů vybavit. Vzpomínky na dobrodružství živé jako by se právě odehrály. 

Poslední psané zprávy o nás jsou ještě z peruánských časů. Ale všechno je už úplně jinak! Z Peru jsme už dávno, dávno pryč. 

Od té doby, co jsme z Cusca v srpnu odjeli, jsme navštívili několik dalších zemí. Někde jsme byli jen pár dní, jinde několik týdnů a v Panamě rovnou čtvrt roku. Následujících několik kapitol bude plných příběhů z následujících krajin: 

Mexiko

Tam jsme byli sice jenom chvililinku, v hlavním městě. I za jeden jediný den se toho ale někdy spousta stane. (V parku nás šacovali policisti, sáhla jsem si na obrovskej meteorit a s mrázem v zádech jsme se prošli po ruinách aztéckého Tenochtitlánu)

Mexico City udělalo dojem. 

USA

Tom letěl na setkání s kolegama do Denveru v Coloradu a já na výlet do hipízáckého San Francisca. 

Na vlastní oči jsem viděla v mlze zavěšenej ikonickej Golden Gate bridge, v parku jsem zabloudila do pohádkové zahrady rozkvetlých růží, nebojácně jsem na kole křižovala rozvlněné silnice, v knihkupectví City Lights jsem se dotkla beatnickýho vesmíru a vůbec, děly se mi samý hodně snový náhody. 

Týden jsem se toulala po San Franciscu a každej ten jeden den byl obrovskej, nekonečně intenzivní.  Cestovat na vlastní pěst je pro mě vždycky výzva, zkouška samostatnosti. Když si pak ale najedu na modul intuitivního prožívání je to pořádná jízda. California dreaming se hodně poved.

Bali

O víkendu jsme vyráželi skůtrem na výlety do neznáma. Za tajuplnými posvátnými chrámy a do okouzlujících rýžových políček. K pohádkovým vodopádům a všude tam, kam nás zrovna cesta dovedla. Tahle neplánovaná spontánnost mě nadchla, zaplavila lehkostí. Jakoby se mi splnil sen o kterém jsem ani nevěděla že ho mám.

Skůtrování a surfování, nebeský masáže a úžasný jídlo. Všude měli tempeh! 

Magickej Ubud a k němu kontrast Kuty na jihu země, kde je turismus na hranu vytaženej. 

Usměvavý Balijci, vůně hřebíčku a vonejch tyčinek a šílená chaotická doprava. Měsíc na Bali byl hodně jinej.

Taiwan

Tenhle speciální ostrov jsme s mojí maminkou objeli celý dokola. Shledání, divoká příroda, ta nejdivočejší co znám! Vítr co nás málem zvednul ze země, burácející průzračné řeky, gigantický mramorový kaňon, obrovské prastaré stromy...a taky džungle mrakodrapů Taipeie, moderní pulzující velkoměsto, street food a slavnosti Úplňku. 

Okouzlilo mě, co dnešní technologie dokážou. Skrze google překladač jsme si v Alishanu, nad domácím oolongem povídali s naším hostitelem. On napsal čínské znaky, my mu anglicky odpověděli a telefon to všechno překládal. Taiwan byl překvapující, v mnoha ohledech.

Thajsko

Vrátili jsme se tam, kde už to známe - na ostrov PhiPhi na jih Andamanského moře. Odpočívali jsme (ale kvůli časovým zonam jsme toho moc nenaspali) na naší zamilované pláži s bělostným pískem, azurovým mořem a výhledem na romantické skály. Pad Thai alespoň jednou denně a k tomu nejsladší kokosy na světě. Bydlení v palmové chýši, kde se ve zdech s nocí probouzeli chroustající brouci bylo sice trochu úlet. Navíc nemít ledničku, ani kde si uvařit vodu na kafe je už kousek za naší komfortní zonou, ale Thajsko za to stojí. Vždycky.

Panama 

Další čtvrt rok jsme strávili v Panamě. První měsíc v džungli na břehu Karibiku, na Bocas del Toro. Bydleli jsme v roztomilém domečku v divokém lese. Uspávaly, probouzely a donekonečna nás tam očarovávaly zvuky, barvy, tvary a jevy pralesa. Chodila jsem bosá a vnímala jsem kouzla přírody. Prales je mocnej. Bocas del Toro byl ale jenom začátek naší objevitelský cesty napříč Panamou.

Na Vánoce jsme se přesunuly do horského městečka Boquete, kde foukal ledovej vítr a rostly borovice (takže jsme si náš tropický Štědrý večer dokonce ozdobili voňavým jehličím).

Nový rok jsme slavili u Pacifiku, v malé rybářské vesničce Santa Catalina. Vedro k zalknutí, vrcholící období sucha ale taky nejlepší italská zmrzlina všech dob, kamarádi z Kanady, boží vlny na surfování a milý joga studio.

Z vyprahlé Santa Cataliny (a megadivnýho airbnb) jsme utekli do Gamboy - ospalé vesničky u Panamského kanálu. Přivítali nás malinké opičky tamarind, bydleli jsme u neuvěřitelně pohostiné venezuelské rodiny a okolo domu běhaly aguti.

Všichni o tom básnili a tak jsme neodolali a vydali jsme se na prodloužený víkend na ostrůvky San Blas v Karibiku. Byla to docela šílená akce kterou jsme neměli vůbec pod kontrolou. Odevzdali jsme se do rukou domorodcům a tři dny jsme stanovali na malilinkém ostrůvku ze kterého jsme měli výhled na dalších deset malilinkých ostrůvků. 

Poslední týden jsme strávili ve staré koloniální části Panama City - v Casco Vieju. Je to tam pěkný, čistý ulice, domy ve španělském stylu. Já jsem se ale stejně nejradši vydávala na toulky do oprýskaných, skutečných čtvrtí. Prohlížet si lidi na trhu, nechat kolem sebe výřit šum autobusového nádraží a dívat se na opravdické místnáky v jejich každodením životě. To mě na městech baví.

Kostarika

Tentokrát jsme se v Kostarice vydali na sever, na poloostrov Nicoya, na playa Carmen, hned vedle surfařsky proslavené Santa Teresy. 

Tři týdny jsme se vařili pod pacifickým sluncem, obalení v prachu. Surfovat jsme nakonec nešli. Zato jsme ráno co ráno chodily snídat k oceánu. Objevili jsme že v The Bakery maj ty nejluxusnější mandlové croasanty, k tomu tropický ovoce a kafíčko do termosky. 

Když je na Playa Carmen odliv je pláž zdobená kouzelnými jezírky. Tam jsem si ráda chodila hrát na mořskou vílu. Po západu slunce se rozhořely ohně a z pláže se stal malej festival.

Celkově nás ale tenhle Guanacaste zážitek trochu zarmoutil. Kostarika je zdá se čím dál víc turistická, bydlení jsme měli drahý a na houby a potkávali jsme víc Američanů než mistnáků. Taky jsme tam ale potkali úžasnáky pana Martina a paní Haničku. 

Tom jel z playa Carmen do San Jose a odtamtud letěl na celofiremní setkání do Phoenixu. Po skončení pracovní akce ještě s kolegou navštívili zasněženej Gran Canyon. 

Já jsem mezitím jela do Monteverde. Týden jsem se procházela mlžnym pralesem a připadalo mi že jsem se propadla do pohádky. Potkala jsem spoustu zvířat, třeba pásovce nebo rodinu prasátek pekari. Slyšela jsem vysoko ve větvích zpívat quetzaly a s kamarádama z Oregonu jsem lezla vnitřkem obrovského fíkusu do nebe.

Dominikánská republika

Po týdnu odloučení jsme se s Tomem potkali v hlavním městě Kostariky a další den jsme přeletěli do Hispanioly, na největší ostrov v Karibském moři, do Dominikánské republiky. Na letišti v Punta Caně jsme počkali na letadlo z Paříže, kterým přiletěly naše maminky. Další legendární setkání začalo. 

Bydleli jsme v královském apartmánu, procházeli jsme se po nekonečné pláži, jezdily jsme na výlety, hráli jsme dixit, popíjeli jsme drinky s rumem nasáklýma melounama a pohoršovali se nad ruskýma obchodama.

Když mámy odjely, vydali jsme se s Tomem do hlavního města - Santa Dominga. Tam  jsem chodila týden za papouškama do rozbořené nemocnice, obrážela jsem sekáče a povídala si s usměvavejma lidma na ulici. 

No a ted jsme v Cabarete - vesničce na severu země. Tom tu propadl nový vášni - kiteboardingu. Každý den trénuje, učí se rozumět větru a dneska už svištěl na hladině. Bydlíme v luxusním apartmánu, naše ložnice vypadá jako komnata, před dveřma máme bazén a chodí se za náma mazlit pejsek Princezna a dvě kočičky..

A to je ve zkratce poslední půl rok našeho života. Následující týdny ti budu servírovat porce delikátního dobrodružství. Každou středu, ke kafíčku. Kapitola, za kapitolou. Ta příští bude o Cuscu a o cestě do Limy, na setkání s Tomovým taťkou. 
No a protože už je to domluvený zvu tě rovnou na dvě středy na živo, 15.5 a 22.5 budeme s Tomem v Zázemí vyprávět, tak doraž. A klidně mi napiš kterej z výše představených koutů světa by tě nejvíc zajímal, třeba si připravím povídání zrovna tobě na míru.