Zapomenutá vesnička jménem Tanabe

Další listopadový týden jsme strávili v Tanabe. V malinkém přístavním městečku. Když jsem poprvé viděla moře na dosah, přišlo mi že jsme snad v jiné zemi. Jasně že vím že je Japonsko ostrov, ale zkrátka mě ta kompletní změna prostředí nějak zmátla. Doteď jsme moře z japonské perspektivy nespatřili. 

Po příjezdu mi Tanabe připadalo jako město duchů. Ulice zely prázdnotou a hlavní třída vypadala jako z Cesty do Fantazie.
Měli jsme ale hlad a Tom nakonec objevil domácky vypadající jídelnu. Než mě pak vyzvedl tam kde jsem čekala s kuframa a dovedl do restaurace, jeho curry už bylo hotový. Přišlo nám to milý. Ten spoleh, že se zákazník vrátí když to slíbil.

Bydlení jsme měli moc hezké. 80 let starý tradiční dům s tatami, futony, posuvnými stěnami, porcelánem vybavenou kuchyní a jedním japonským spolubydlícím. Byl to tichej kluk, jedinej příznak jeho přítomnosti byl neustále na záchodě založený toaletní papír (ano, japonská estetika se někdy projevuje i zde).

Dům byl sice krásný a svým řešením inspirativní, ale když přišel vítr, lomcoval s okenicemi a museli jsme škvíry vyplňovat ponožkama, aby se ztlumilo třískání a dalo se spát. Všude se držel prach až jsme z toho měli sennou rýmu a jelikož už byl pokročilejší podzim a v domě byla zima, topili jsme přenosným topením na benzín. Vzrůšo.

Ale přesto všechno. Moc ráda na to bydlení vzpomínám.

Na posuvné dveře s japonským papírem, kuchyni vybavenou roztomilým nádobím a zvláštní obrazy na stěnách, na šuplíky plné lidské opravdovosti a kaligrafických per a na dávné vzkazy prostupující prostorem. Měla jsem tam vlastní pokojíček s kouzelnou skříní.

Bylo to asi nejautentičtější (a zároveň nejlevnější) airbnb které jsme v Japonsku měli.

Ve stejné ulici kde jsme bydleli byla výborná pekárna.

Ulička k našemu domu byla dobře maskovaná a tak byl návrat domů vždycky docela dobrodružný, občas doprovázený panikou.
Mapa v telefonu ukazovala že jsem téměř doma, ale pořád jsem se motala kolem správné skryté odbočky a né a né jí trefit.

Můj oblíbenej den byl, když jsme se vydaly podél pobřeží na kamenitou pláž Tenjinzaki Cape. Skály pod vodou tvořily nádherné hlubkové obrazce a na zemi kolem nás byla malinká jezírka s barevnými řasami i spousta skořápek mořských měkkýšů.

Ze šlupek od mandarinek jsem nakreslila sluníčko. 

A rybáři u břehu lovili ryby a nad hlavama jim lítali luňáci. Velicí dravci, čekající na odřezky čerstvých úlovků. Sledovala jsem je dalekohledem a Tom fotil o sto šest.

Naše sousedství skýtalo mnohé jedinečnosti. Třeba tahle malovaná stěna na pobřeží mě bavila.

Taky zahrady v okolí, okolo starých domečků byly fascinující. Perfektní synonyma dokonalosti, i houštiny s trávou vyšší než já.

Prohlížela jsem si kytičky v předzahrádkách a hledala v nich inspiraci.

No a na víkend jel Tom na průzkum. Já jsem byla nemocná, neměla jsem na túru sílu a tak jsem zůstala doma pod peřinou.
Zatímco jsem lenošila, Tom stavěl stan v kopci na poutní cestě Kumano Kodo a celý další den byl na trase.

Ověřil si že stanovat se tam dá kdekoliv. Pořádně se prošel. Uvařil si vajíčka v Yunomine onsenu a další noc už spinkal zase vedle mě.

Já jsem ten den o samotě nakonec taky měla barevnej. Šla jsem na trh který se v Tanabe koná jednou měsíčně, ale než jsem tam došla bylo poledne a většina stánků byla fuč. Chvíli se o mě pokoušel splín, nad promarněným hrabošením. Ale pak jsem si sedla pod nádhernej strom a za moment byl smutek fuč.
Namalovala jsem si první krásku do květinové zahrádky.
a pak jsem se šla toulat dál.
Cestou jsem potkala víkendovou ceremonii a povídala jsem si s jednou milou Japonkou.
U moře jsem poseděla dokud mě vítr v uších nevyhnal zpátky do postele.

Vprostřed dalšího týdne pak už začínala Tomova dovča. Sbalili jsme se zpátky do kufrů, kufry jsme nechali v Tanabe v horském centru, koupili jsme se krásný lahve na vodu, chytli jsme bus a s první tmou jsme se s batohama  na zádech začali škrábat vzhůru. Týden v divočině byl před námi.

O cestě víry ale zase příště.

Nara. Město jelenů. Město kouzel

Nara je kouzelné místo. Snad vůbec nejpohádkovější místo, které jsem kdy navštívila. Možná se mi o ní zdálo ve snu. Ale nikdy bych nevěřila že se neuvěřitelné stane realitou. 

Nara je nejen první hlavní město Japonska s krásným centrem prodchnutým historií. Nara je město jelenů. Jsou vnímáni jako posvátní a přesto jsou nadosah. Potkáte je totiž v Naře v parku a v jeho okolí všude. 

Nešlo jinak. Naru jsem si zkrátka zamilovala. 

Pamatuju si na první moment kdy jsme jeleny ve městě viděli. Jeli jsme autobusem k parku a najednou mezi auty a chodci, vedle obchodů a na přechodech. Zkrátka uplně normálně ve městě, tu jelen, tu laň. Mlsně hledící na zmrzlinu, zvědavě sledující ruch města, okusující záhonky a to všechno jakobynic, ve svém vlastním každodenním kolečku.

To, že si jelenů nikdo nevšímal bylo snad ještě víc neskutečné, než samotný fakt jejich klidné přítomnosti ve městě. Nojono. Pro místňáky jsou jeleni na ulici běžnou součástí života a turisti si po pár hodinách taky zvykly, nebo minimálně přestali jančit nad každým kopýtkem a růžkem, nad očima jako studánky. Z okna autobusu, vnímající tu neobyčejnou obyčejnost jelenů, to pro mě byl bizární pohled jak z knížky.

Když jsme vystoupili, jeleni byly rázem všude kolem nás. Kousek opodál totiž jedna stará paní prodávala jelení sušenky a tak zvířata čekala na svojí příležitost. Neodolali jsme a koupili si balíček kulatých krekrů. V tu ránu jsme byli obklopení a každý se dožadoval svého dílu. Trkali a strkali do nás torzama parohů, které jim z bezpečnostních důvodů na podivné zvrácené slavnosti každoročně odřezávají. 

Prý aby mohli lidé a jeleni společně spokojeně sdílet prostor. No, je pravda, že měli-li by zmínění jeleni místo tvrdé lebky ještě parohy, asi by nás hned ze startu pěkně zmrzačili.

Rozdali jsme co jsme měli a šli jsme dál, ke klidnějšímu stádu, které se páslo na louce s mláďaty která si roztomile hlídala maminku. Laně se nechali hladit a tak jsme si užívali jelení přítomnosti všemy smysly. 

A do parku jsme šli i další den.

a další den..

A během toho nádherného prodlouženého týdne ještě mnohokrát. Byly to nezapomenutelné dny. Procházeli jsme se lesem, po lidských pěšinách, ale i lesem divokým. Tudy, kudy normálně lidi nechodí. Les nás vnímal. Jeleni signalizovali naší přítomnost, pískali a schovávaliy se v keřích. A sem tam jsme viděli jak před námi utíkají. Byl to zapovězený les. Obývaný kouzelnými bytostmi. Ano, tušíte správně. Neodolali jsme.

V lese bylo mnoho svatyní a chrámů. Mezi kamennými pilíři se toulaly laně a s odstupem nás sledovaly. Japonci se jim klaněly a ony se jim klaněly zpátky.

Ke konci naší návštěvy jsme se koneěně šli podívat na chrám Todaji. V jeho útrobách je slavná socha Buddhy (největší bronzová socha Buddhy na světě). 

Před vchodem do chrámu jsem se smála na jednoho paná. Krmil laň odřezkama mrkve a žaludama a než jí kousek dal, laň se pokaždé třikrát poklonila. Zavolal mě k sobě a učil mě svojí ochočovací techniku. Byla to velká sranda. Na rozloučenou mi dal ještě malinké origami.

Ve městě jsem se v turistickém centru naučila také jedno origami skládat. Nejlepší infocentrum co jsem kdy navštívila! Posbírali jsme tam spoustu informací a naše druhé putování se začalo rýsovat.

Ochutnali jsme rýžové koláčky plněné sladkými fazolemi a konečně jsme podlehli kouzlu téhle  specificky japonské delikatesy vyráběné v rámci dramatického představení.

Jeli jsme se podívat na podivuhodné hrobky, říká se jim kofuny a jsou to zelené ostrovy ve tvaru klíčové dírky, obklopené jezerem. Jsou podobně tujuplné jako pyramidy a chtěla jsem cítit energii takového místa. Kofuny mě ve finále zas tak neoslovili. Prostě voda a pak stromy. A nikdo tam nesmí.

Zato, Heijo - královský palác co byl hned vedle nich, byl parádní. Obrovská prázdná plocha, kde se dřív pořádaly ceremonie. Užívali jsme si širokou rozlehlost areálu, výhled do dálky, stromy a lány asijské trávy. Vždycky jsem jí viděla z vlaku někde vedle rýžových políček a moc jsem si přála na naší cestě potkat louku plnou těhle krásek. A přání se mi splnilo. 

Když začalo zapadat slunce, najednou se vedle nás rozehrály dudy.

Nádhera

No a kdykoliv se nám chtělo, tak..

...byly poblíž jeleni. Malovala jsem si jejich křivky, svěřovala se jim sama se sebou a učila se z jejich způsobu života, z jejich způsobu lásky.

Viděla jsem divoké prase běžet po setmění lesem.

Volavku balancovat na elektrických drátech.

Tak moc jsem se zamilovala do jelenů, až jsem se stala jedním z nich.

vyráběla jsem vůbec spousty přírodou inspirovaných skřipců a sponek

Snědla jsem psychadelickou brokolici.

A padající listí překonalo barevnou škálu mých akvarelových pastelek. Bylo tady zkrátka zdobnější než jinde.

¨

Plavat na Azorech v oceánu s delfínama a půl roku na to v tichosti ležet ve spadaném listí vedle králů lesů. Splněné sny se v mých vzpomínkách lesknou jako jiskřící životodárná vděčnost. Díky díky díky :)!

a pro ty kdo se proklikali as sem, kouzlo na rozloučenou. Přiště vám napíšu o moři, ptačích letcích a o stromu co jsme se spolu zkamarádili