Poslední říční koupel. Skákala jsem z kamene na kámen celou délku až k mostu. Cestou jsem sbírala kamínky a když mě u nějakýho napadl někdo koho znám, schovala jsem si ho do kapsi. Malovala jsem si zatímco kolem mě proudila řeka. Nad hlavou mi lítaly volavky a ibisové. Sem tam mě pohladila malá rybka. Drobila jsem jim starou housku a tak jsme si hráli na důvernost. A voda šuměla. Pak mě Tomík vyzvednul a šli jsme nakoupit kávu a bombony a zvířecí kartičky. Svačili jsme boží pálivou kapsu z listovýho těsta plněnou bramborama. Obloha temněla a cestou zpátky jsme si museli svítit. U řeky hrozně moc nahlas kvákaly žáby a než jsme se dobrodili na druhej břeh, pár velikánskejch žab jsme viděly. Jedna byla ve vodě hned vedle Tomový sandály. Já jsem šla vodou v teniskách. Ještě dneska ty boty suším. Radši za oknem.
Žáby se nebály. Jenom nafukovaly tváře a kulily oči. Doma jsme nad notebookama a otevřenou google mapou dumali kam se teda ráno vydáme. Poslední štace před návštěvou domoviny, nějak jsme to prožívali víc než předchozí přesuny.
Na poslední chvíli jsme úplně přehodnotili plány a v rámci zachování co největší odletový pohody jsme jako předodjezdovou štaci vybrali Playa del Coco - gringo plážičku jen hodinu cesty od letiště. Monteverde by bylo nádherný, ale zbytečný psycho. Cesty tam jsou jenom pro otrlý. A trvá hodiny se tam nebo odtamtud dostat. Z La Fortuny taktéž cesta na letiště nepřímá. A tak Toma osvítilo a našel pláž ze který jezdí autobusy do Liberie od pěti do rána do sedmi večer každej den a trvá to tam z letiště půl hodiny. Paráda.
Nejvíc spontánní a zběsilá změna, ale to se mi líbí. Vybrali jsme hotel a šli jsme spát. Ráno jsme to všechno zabalily a poslední co chybělo, bylo zjistit v kolik nám to z Uvity jede. Včera večer jako na potvoru nefungoval web Tracopy. Ráno - web autobusový společnosti pořád nefungoval. Nikde jinde na netu nejsou moc aktuální informace o jízdních řádech, takže dobrý no, přímo ideální. To nám to zase začíná. Nevíme v kolik máme být na zastávce. Víme akorát v kolik nám to jede ze San José dál. A těch možností taky moc není. Vlastně jenom dvě. Zkrátka plán by se hodil.
Tom si pak božsky vzpoměl, že v místňáckým časopise kterej nám tam majitelé nechali, něco takového jako jízdní řád možná zahlédl. A tak chvíli listoval až našel stránku celou pěkně popsanou časama, kdy to kam jezdí. Šla jsem ještě za Richardem a Deborah ověřit jestli se jim to zdá jako důvěryhodnej zdroj. Richard radši zavolal na infolinku, chvíli se dohadoval s nějakou zmatenou chicou na druhý straně telefonu a pak nám oznámil že verdad, že nám to jede třeba klidně rovnou v devět. Dohrabošili jsme a společnými silami jsme nakonec zavřeli oba dva kufry. I ten můj, kterej potom co se napapal asi patnácti balíkama kávy maličko přibral na váze. Každej kdo se s ním ten den setkal žasnul nad jeho nadváhou. Zase jednou jsem vypadala jako primadona s celou šatní skříní pro celou delegaci rozmarných děvčat.
Richard nás naložil, odvezl na zastávku a tam jsme spokojeně čekali první v řadě asi dvacet minut než přijel růžovej busík. Mezitím jsme viděli krásnýho velikánskýho modročernýho motýla, mával ztěžka, to asi ty velký křídla. Tom našel mezi svými vlasy jednu kudrlinu rostliného původu. Tak jsme se smály jestli vlasy chtěli ztrávovatět a nebo ta rostlinka když viděla Toma, chtěla být jeho součástí. Ještě jsem rychle běžela pro bagetu a už jedém.
Čeká nás celodenní autobusová jízda. Z jihu na sever, přes celou zem. Bylo to ale fájn. Prohlížela jsem si rychle míjející stromy za okýnkem a porovnávala je s obrázkovou kartičkou. Některý ty stromy se fakt krásně jmenujou. Třeba Andělské vlasy, Horská nesmrtelnost, Zlatá sprcha, Smradlavý palec a nebo jako nějaký zaříkadlo - Schizolobium, nebo Jacaranda. Jeden krásnější než druhej. Tak jsme v rychlosti potkávali zničehonic svítivě žluté koruny uprostřed zelenýho lesa. Podél cest kvetly Růžové trumpety. Zakroucené sluncem vybělené kmeny dlouhá léta stále odolávaly větru uprostřed pastviny. Vysokánské bujné stromy s listama jako s děravým deštníkem. Okno autobusu mělo navíc takový zvláštní zvýrazňovací filtr. Jako moje instagramový brýle. Takže mraky byly dramatičtější, barvy zářivější.
Někde v půlce cesty do San José jsme přejížděli přes krokodýlí most a viděli jsme jak se dole na kamenech jeden velikánskej ještěr vyhřívá. Kdyby byla radši půlhodinová čůrací pauza tam! Po pěti hodinách jsme dorazili do San José, rychle jsme sedli do taxíka a jeli jsme na další terminál. Tam na nás skočila hned u vchodu Bětu a pak jsme ve zrychleném čase házeli po zemi skořápky od pistácií. Mluvili jsme českoanglickošpanělsky. Osman měl kovbojský boty a kafe bylo horký a pak bylo vylitý na zemi. Scéna jako z filmu. Ukazujeme si ptáky a opice co jsme viděli, skoro se nestihnu vyčůrat a už jedeme zase dál. Dalších šest hodin před náma. Je mi smutno, chtěla bych být s Bětu dýl. Ale nejde to. Škola i o víkendu, kdo to kdy vymyslel?! jí prostě výlety neumožnuje.
Cestou krásný hory, krajina zlátne pod sklánějícím se sluncem. Odstíny zelené. Pastviny a louky, ohrady s velkookejma krávama a stáda koní. Podél cest vystavený nábytek ze surovýho dřeva. Povídáme si a vymýšlíme koncept zvednuté závory. Slunce zapadá a jedeme tmou. To je moje nejvíc oblíbená verze autobusový jízdy. Na 13ti hodinový cestě do Gdaňsku mi taky ta noc přišla nejútulnější. Knížka, rozmazaný světla a veletok myšlenek. Jedeme už ale jen chvilku. Autobus se vylidňuje a na poslední zastávce se do horkýho éteru vysypeme i my. Ujme se nás samozvaný taxikář, a už nás veze centrem kolem Hard Rock Café a Subway k naší ubikaci. Cestou nám dává rady kam na jídlo a pak vytáhne i rady typu ať po setmění nechodíme na pláž, že bysme přišli o všechno. Pak dodává že nemáme nikomu věřit a to už mi je maličko nepříjemně. Přece jenom, jedeme s nim v autě. Tom ale zezadu hlásí že podle mapy na telefonu jedeme dobře a tak povoluju stažený plíce. Vystupujem, bezdomovec podává Tomovi ruku a představuje se, pak si řekne o koruny. Fikaný. Náš apartmán je součástí komplexu a tak máme luxusní vychytávky jako nosiče kufrů. Svalíme se na postel a pak jdeme ještě zkusit bazén. Máme totiž i bazén! A takhle večer dokonce celej pro sebe. Boží relax. Mládež z altánu zpívá happy birthday ve třech jazycích. Hladíme si kotě s krátkým ocasem a jdeme spát. Pustíme si Matrix. Tom usne ještě než film začne, já usínám když se Neo rozoduje mezi modrou nebo červenou pilulkou. Zdaj se mi z toho pak zvláštní sny o třpitivejch tabletkách. Spíme asi 12 hodin. A o víkendovém dobrodružství zase za chvíli.
No comments:
Post a Comment