Základ pro život na cestách a oficiální oznámení "Blešáku u mě doma n.2"

Už nějakou chvíli jsem si říkala, že by mohlo být zajímavé zesumírovat si jaké věci se vlastně doopravdy hodí mít s sebou a co bylo jenom zbytečný závaží. Abych to nenosila jenom v hlavě. Při příštím balení to všechno v rámci cestovní horečky nezapomněla a nezabalila si to s sebou zase znova. Pro jistotu jsem si to vyfotila, ať mám důkaz, případně i sama proti sobě.

Minimalismus je pro mě osobně jedna z nejúžasnějších věcí co mi cestování přineslo. Ukázala se mi veliká pravda toho, že míň je víc. A jak málo toho vlastně doopravdy potřebujeme. V tropickém pásmu, kde je vám tím líp, čím míň toho máte na sobě, to platí obvzlášt.
Je to skvělý pocit, nebýt zavalen věcma který akorát přesouváme z místa na místo a tam kde leží, tak se na ně akorát práší. Věci navíc svazují, dělají mámivý pocit jistot. A přitom jenom zatěžují. Jsou zbytečná starost. Hromadama věcí zalepujeme prázdnotu uvnitř nás. Nákupama si děláme radost. Lidi jsou schopní si věcma i dokazovat svojí hodnotu. Celý roky dřou a kupujou si sídla, ve kterých pak nemají čas být, protože musí vydělávat aby je mohli zaplatit. Mají barák, který je nad jejich síly uklízet, který je ale zároveň super vizitkou ve společnosti která stejně tak blýská drahejma autama, honosnejma šperkama, a značkama.
Závod o větší, novější, záviděníhodnější? Děkuji nechci.

Ale taky jsem byla ve spárech matérie. Kdo mě zná, možná ví že jsem v tomhle vlastně trošku extrémní případ. Můj pokojíček u rodičů je jedna velká krabice plná nostalgie a předmětů z minulosti. Mám krabici plnou dopisů z táborů a pohledů z dětství, krabici plnou albumů se samolepkama, celý jedno patro jedný skříně věnovaný deníkům, krabici připomínek dávných vztahů, mám krabici detailů z Ústí. Jeden šuplík plnej jízdenek a vstupenek a lístků, vzpomínek na zážitky z minulosti.
Do toho mám ráda blešáky a vyhrála jsem poukázky na nákup do sekáče - za ty peníze bych oblíkla celou svojí rodinu. A moje vysoce vyvinuté bordelářské schopnosti se spolu se mnou přesunuly i na Vinohrady, kde jsme rok s Tomem bydleli.
No, zkrátka krámů a hadrů a serepetiček a různejch památečních papírků mám jak pět normálních lidí.

Než jsem jela loni za Tomem na Kanáry, uspořádala jsem rozdávací párty. Všechno oblečení šlo z domu. Teda, prozatím jen to na prodej. Na votoči jsem měla přes 700 věcí. Přerůstalo mi to přes hlavu. Ve svý přirozený desorganizovanosti jsem nezvládala ty zástupy krabic a v hlavě mi pořád strašily zprávy z internetu, kdy holky chtěly rozměry, fotky, detaily. Není vypověditelné jak moc se mi ulevilo, když to všechno zmizelo z mýho zornýho pole. Ještě mě chvíli stíhala nutkaná tendence kontrolovat inbox, teď po půl roce je ale můj život od votoče definitivně osvobozen.

Letos v dubnu se můžete těšit na další pokračování blešáku u mě doma. Budeme totiž pouštět naše Vinohradský hnízdo, který nemá smysl nadále držet a financovat. Spousta věcí, který touží býti věcmi čeká na to aby byly používány. Budu štastná, když budou moct svoje poslání plnit, né chřadnout někde ve sklepě.
Od apríla až po beltine budeme na návštěvě v Čechách. Pár dní mi bude trvat než to pro vás nachystám, do toho máme ještě nějaký mimopražšký plány. 19-21.4 tedy oficiálně vyhlašuji "Blešák u mě doma n.2" Můžete se začít nahlašovat, vemte s sebou i kamarády. Já vám připravím ke hrabošení nějaký jadnohubky. Dáme si víno a bude to fájn, stejně jako minule.

A teď ještě zpátky k domečku na kolečkách.
Na Evropskej předvánoční trip jsem tenkrát odjela už z Čech s tříkilovou nadváhou mýho gigantickýho kufru sloních rozměrů. Nemohla jsem si vybrat který vlastně šaty mám nejradši a vozila jsem si s sebou i kamínky a dřěvěný valounky, bez kterých jsem měla pocit, že nemůžu být v rovnováze.

Jo abych byla důsledná, ještě bych mohla podotknout že pár věcí - velikánskou igelitku s umělejma kytkama a barvama na malování mi už čtrnáct dní předtím odvezl z Čech Tom. Ta holka je blázen, řeknete si. Nojo, každej má svý 13 komnaty. Tenkrát mi ale během přesunů a přeletů doopravdy došlo jak to bylo šíleně nerozumný to všechno s sebou vláčet. Vždycky to balení a kufr co nešel zapnout ani když jsem na něm seděla. A pak se s ním trmácet do kopců a tahat ho do schodů. No, nikdy víc, fakt!

Na naší finální destinaci, na Madeiře jsem si osvíceně sepisovala co se mi doopravdy hodilo a co ne. Myslela jsem si že jsem zachráněná.

Takový seznam, ale nešlo aplikovat na balení kufru do Střední Ameriky. Zkrátka jiný prostředí, jiný potřeby. Zase jsem udělala pár přešlapů.

Třeba jsem si sbalila zbytečně moc párů bot. Konkrétně tenisky, sandály, pohory, žabky a jedny barefoot polobotky. Realita je taková, že chodim celý dny v sandálech který opečovávám a po ospalých večerech zašívám jejich tržné rány. Je jim osm let a už pravda, dosluhují. Celkem často našli využití ještě tenisky. Na delší výlet, nebo náročnější terén, jsou lepší volba než sandál. Další boty jsem měla všechny na noze jenom jednou. Žabky jsou nepoužitelný a bolí mě z nich noha. Pohory jsou do tohohle vedra čirý šílenství. Měla jsem je na noze akorát na cestu z Čech a to proto, že to byl ze všech mých bot, nejtěžší pár. A barefootky bych tady hnedka zničila a poškrábala. Jsou to takový fajnovky městský, jarněpodzimní typ. No, takový období tady uplně nemaj. Takže je jenom vozim po světě sem a tam. Dobrý tak dvě kila zbytečný tíhy.

Taky veškerý teplý oblečení - v tropech, v období sucha, bez šance. Tři svetříky, jedny kalhoty, bunda proti dešti, dvoje legíny, jeden rolák!, dva šátky. Nene, ani jedno, ani jednou. No dobře, jednou v Cartágu se mi svetr i legíny šikly. Buďmě fér. Ale to mi nepřijde jako důvod vláčet to s sebou přes celej svět.
Naopak ale byly věci které se hodily klidně každý den. Pro lepší přehlednost jsem si obě dvě hromady vyfotila.

První fotka znázornuje zbytečné závaží. 3x svetr, 1x bunda, 2x kalhoty, 2x legíny, 3x boty, 2x šátky, 5x vysoké ponožky

Na druhé fotce jsou naopak věci co se mi hodně a často hodily. Jejichž společnost mi mnohokrát byla vhod. Konkrétně sandály, tenisky. Ušatej batůžek - hodně se hodil kdykoliv jsem šla na pláž, na nákup, kamoliv kam jsem nechtěla chodit s 30l batohem. Bluetooth reproduktor - kdekoliv jsme bydleli jsme ho použili. Externí nabíječka - při celodenních přejezdech, nebo dlouhých výletech, když jsme potřebovali mít telefon kvůli mapě, fotáku ready a neřešit mizející baterku. Mixér - boží smoothie, rajčatová polévka, zkrátka nedáme na něj dopustit. Knížka Všímavost - 8mi týdenní kurz se mi maličko protahuje, ale je to skvělý čtení plný inspirace. Knihy tohohle typu se mi líp čtou papírový než ve čtečce, dá se v nich listovat, vracet se o pár stránek když je třeba přečíst si kroky danýho cvičení atd. Notebook. Klobouk - super proti ostrýmu tropickýmu slunci. Akvarelové pastelky + deník - pro mě nutnost. Mobil, pyžamo, 2x sukně, 2x kratasy, 2x šaty, 2x trička, 1x tílko, 2x plavky, 5x kalhotky a nízký!ponožky, dvě podprdy, tričko na surfování, 1x pásek, věnce, sluchátka, rychleschnoucí ručník, 4 malý plyšáci, káva a aeropres, bambucké máslo - stokrát lepší než jakejkoliv krém na suchou kůži, opalovací krém, šampon, mýdlo, hřeben, kartáček a pasta. Finíto.

Půlku kufru v současné chvíli zabírají věci co používám denně, druhou půlku zase ty co jsem nepoužila nikdy a nebo hodně zřídka.

Ještě by se pravda hodila jedna fotka s věcma co se nehodí dennodenně ale co je fajn mít s sebou Na takovým obrázku by byly nůžtičky na nehty, nožík, šitíčko, lékárnička - paralen, nurofen rapid, kapky do očí, smecta, čípky na zácpu, desinfekce, obinadlo, náplasti, teetree olej, šumivý tablety při ztrátě vody organismem, ucpávky do uší a klapka na oči, bachova krizová esence a arnika. Lepící pistole - jednou jsme s ní spravily Tomový sandále a kdyby někde měli boží umělý kytky, nebo jsem se konečně rozhodla vyrobit korunku z lastur a mušlí jako pro mořskou vílu. Deštník, hrací karty, overball a takovej ten polštář za krk na dlouhý přejezdy. Ze začátku, na playa Grande se nám hodil i lehkej spacák, byla tam v noci občas zima a měli jsme tam jenom jedno prostěradlo na přikrytí. Tatiána a kdokoliv jinej u koho jsme spali by nám ale určitě nějakou přikrývku navíc dal.

Než se dostanu tam kde je Janne, která má svoje veškterý oblečení v mini sáčku, který je velikostí i váhou připodobnitelnej asi k tomu malýmu spacáku bude to ještě chvíli trvat. Ale pokroky na sobě pozoruji. Každý má své tempo a všechno má svůj čas. Musela jsem si projít všechny ty cesty s přervaným kufrem aby mi došlo, že to tak nechci.

A tady ještě fotka super hygienický taštičky co jsem dostala na Vánoce od babi a dědy a co se dá všude pověsit, je v ní spousta místa a je to vůbec moje oblíbená praktická věc.

A na závěr aeropres. Pro milovníky kávy stoprocentně doporučujeme. Namelete si svojí vlastní kávičku a z přípravy kávy se stane krásnej rituál.

Tak ádios. Uvidíme se za pár. Hodin! A nebo dní, podle toho jestli jste moje máma a nebo řadovej kámoš. Napište mi ať vidím že to někdo dočet až sem a domluvíme si randíčko.

Playa del Coco. Opičí farma a žahanec od medúzy

A jaká je Playa del Coco? Vlastně dost krásná. 

V sobotu ráno jsme volali s Tomovou rodinou, zbytek dne jsme strávili na pláži. Nejdřív jsme šli zpátky, směrem do města, tudy kudy nás včera přivezl náš pan řidič. Během jízdy totiž jednou mávnul rukou, že tam někde je odbočka k pláži. Na airbnb ale psali že je pláž vzdálená 200 metrů a my už jdeme snad kilák. Tak se vracíme a druhým směrem je to samo uplnej kousíček.
Podél cest je hrozně moc nepořádku, ale poprvé za celou dobu vidíme, že to tu snad aspoň trochu řešej. Spousta kluků v modrých tričkách háže odpadky do obrovskejch pytlů. Na autě jich mají naloženo už minimálně pět. Ale bordel jakoby ani neubyl. Tomuhle fenoménu moc nerozumíme. Jestli jsou tu některý lidi tak povznešený nad jakoukoliv čistotu a přírodu a je jim všechno tak moc jedno, že házej láhve a sáčky od čehokoliv za sebe hned, jak to dokonzumujou. Nebo tu tak fouká, až se převracej koše? Těžko říct. Každopádně to je dost smutnej pohled, jak země zkomírá pod nánosama igelitů a lidskýho hnusu. Navíc to pak můžou sníst zvířata a to je přece hrůza.

Pláž je z obou stran obemknutá kopcema. Z jedné strany to vypadá skoro jako bychom se dívali na Lanzarotský hory, který známe z Famary. Stejný křivky, stejný přechod od nejmenších oblouků k větším kopečkům, stejná stínohra. Zvláštní dejavu. 

Oceánský vlny tu nejsou. Ze surfování nic nebude. Vyšlo nám to půl na půl. Měsíc se surfem a měsíc bez. Ale stálo to zato. Díky tomu že jsme se nehnali pořád jenom za vlnama jsme mohli vidět třeba místo jako je Corcovado. 

Výhled na moře je plnej lodiček a lítaj tu elegantně řezaný ptáci s rozpětím větším než je malej člověk a s hlubokejma zobákama na lovení ryb. Nejspíš to budou pelikáni. Ve vodě se k nám lísaj ryby a já z toho jančim. Jsou přítulný, ale veliký a ještě teď z nich mám husí kůži. Ve městě jsou obchůdky kam se podíváš a tak si to pro jednou užíváme a Tom ochutnává kávy a domácí bonbony a k obědu má gallo pinto a sladký plátanos. Já mám furt ty stejný břichový problémy a tak trénuju vůli a chřoupu suchý toustový krekry. Dieta by snad mohla pomoct.

Pak nám dá v obchodáku holka ochutnávku místního rumu, lepšího než je ten zevláckej co jsme jednou koupili a pak s sebou všude vláčeli a nebyli s to ho vypít. A je to tak mňam že kupujeme mini lahvičku a já mám k těm toustům aspoň co na zapíjení.

Dochází smecta a tak se vydáme do lékárny. Doufám že mi slečna porozumněla a kupuju dvoubarevný pilulky a probiotika po kusech - jo, nekupujete si tu léků plnou krabičku ale jenom jednorázovky. Drahý je to přibližně stejně jako to velký balení u nás. Ale zase lidem doma neprochází poloplný balení léčiv.

Po obědě jdeme s mini rumem na pláž a tam se válíme zbytek dne pod stromem ve stínů, povídáme si a vyrábíme si mini drinky do panákovacího kelímků co jsme dostali spolu s ochutnávkou. 

Holčička kousek od nás dělá salta a přemety, supy našli na břehu mrtvou rybu a perou se o ní. Na kraji hejna dva supi drží stráž. Vedle nás vyhrávají reggae a je to taková fajn plážová pohodička. Je pozdní odpoledne, zvedáme se a jdeme na kafe do plážovýho baru. Zpomalenej čas. Mám pocit že do toho nízkýho křesílka asi zapustim kořeny, hrozně moc se mi chce spát. Potřebuju se probudit a studenej oceán je ideální budíček. Zase jsme na Guanacaste, tam kde hadi nezvládali ochlazení vody a vyplavovalo je to polomrtvý na břeh. Jojo, voda je tu správně ledová.
Nemám sice plavky, ale tady nikdo nic neřeší a tak se koupu v oceánu ve spodním prádle a Tom si na břehu čte o fotácích a pak následujeme rady pátečního pana řidiče a po západu slunce se radši z pláže zdekujeme. 

Doma se dívám na Fight Club a Tom dál zaujatě zkoume fotáky. Už se to blíží, brzo totiž objednáme novej. Teď to zase vypadá že super zoomovací vlastně nepotřebujeme a vybereme nějakej mirrorless s vyměnitelnými objektivy. Je to docela věda se v tom technologickým vesmíru zorientovat.

V neděli to nejdřív vypadá že nikam nepůjdeme. Bolí mě bříško jako ďas, pak mi Tom namasíruje záda, tak to přejde a po pomalým nedělním ránu se vypotácíme na rozpálenou ulici a vydáme se na výlet na playa Ocotal. Je 2,5 kilometrů vzdálená, tak je to taková milá procházka. Kolem cest roste Ledvinovník západní, což je strom jehož hlavním plodem jsou kešu oříšky! Ty rostou na takový zvláštní měkký paprice, říká se jí "kešu jablko". Celý to vypadá maličko nepochopitelně. Ty plody někomu voněj, ale mě to přijde smradlavý. Vyrábí se z nich pálenka a nebo džem. Oříšky nejde jen tak otrhat a jíst, ale musí se nejdřív opražit. Jsou totiž ve slupce která obsahuje kardol, což je smolnatý olej, který dráždí pokožku. Takže k jednomu vyloupnutýmu kešu máte jako bonus vyrážku. Všude je taky spousta mangovníků a tady už nejsou všechny manga na stromech zelený, ale začínají chytat barvu. Vsadím se, že hlavní mangová sezona začne hned jak odjedem. Viděli jsme i avokádový strom a prý že je po sezoně!

Předtím na internetu i teď různě po cestě, okolo silnice, vidíme směrovky na Opičí farmu. Odbočili jsme z našeho hlavního směru, že se tam zajdeme podívat. U těhle míst je teda dobrý mít předem zjištěný, čím se tam vlastně zabývají a jestli to není jenom turistická atrakce, kde jsou zvířata akorát k tomu aby si někdo nahrabal. Tady je to ale moc hezký. Jsou tu dobrovolníci z celýho světa a starají se o koně, prasátka, kozy, králíčky, mají i slepičky a pávy a včely co jsou přirozeně bez žihadel. 

Kluk co nás provází nám říká o léčivých bylinkách a o stromu Moringa, kterej je úplně boží a plnej kouzelných superschopností. Jeho lístky obsahují spoustu antioxidantů a vitamínů, železa i proteinů. Dokonce i dobře chutnají a tak je to bájo mít jeden takovej strom na zahradě a přihazovat jeho listí do salátů a vařit si z něj čaje. Navíc vyroste i z když se jenom ulomí větvička a dá se do hlíny. No prostě krásnej tropickej zázrak. Na rozloučenou nám dal tři vzácný semínka. 

Taky mají akvaponickej bazenek, o tom jsem si teď četla a dává to smysl.

Vůbec to tam vypadalo moc fájn. Horka jim teda všechno spálily a to, co ustálo slunce zase chodí ojídat leguáni. Banánovník pro změnu rozšlapalo hříbě na útěku. Takže to bylo maličko pusté od zelené, ale to se není moc čemu divit, když tu vrcholí období sucha. Jo a přízvisko "opičí" má farma proto, že jednou zachránili opičí mládě, kterému umřela maminka. Když povyrostlo tak zkoušeli která opičí rodina v okolí by ho adoptovala až se ho jedna ujala. Dodnes se jim chodí ukazovat.

Na výlet jsme s sebou vzali foták a Tom si zase hraje s nastavováním. Za chvíli trpělivosti, když na slunku přenastavuje ISO mám spoustu krásnejch fotek.

Pak už zbývalo jenom vyšlápnout krpál a zase ho sejít dolů a byli jsme u vody. Cestou jsem našla tenhle květ. Byl docela plyšovej a naprosto nevídanej.

Právě v pravý poledne byla docela síla  ujít těch posledních pár metrů. Docela zkouška charakteru. Ale stálo to za to. Čekala na nás boží playa Ocotal, čistá od turistů, s černým pískem co je od slunce uplně rozpálenej a háže barevný odlesky.

Na střídačku jsme se potápěli a oběma nám přišlo, že potápění je vlastně docela tajemný a občas strašidelný. Člověk je tam pod vodou sám, slyší svůj dech, kolem jsou podvodní skály, sem tam se mihne ryba. Napůl je to úžas a fascinace z návštěvy úplně jinýho světa a napůl strach z toho odkud se co vynoří a čeho se leknete. Těším se až budeme mít potápěčskej set oba a budeme si navzájem ukazovat barevný ryby a mořský květy.
Jo a taky mě ve vodě něco žahlo! Asi medúza. Pálilo to jako spálenina, nebo hodně kopřiv na jednom místě, ale tak po půl hodině to přešlo. Aspoň že tak.

Odpočívali jsme ve stínu, černej karbonovej písek se lepil na magnetky na batohu a dělal krásný obrazce, tak jsme si s ním hráli. Přišlo mi to zvláštní, magnetickej písek. 

Hledali jsme kam půjdeme na oběd, ale byla to tam docela pustina co se stravovacích zařízení týče. Po chvíli bloumání jsme se vrátili zpátky k oceánu, do jediné restaurace v okolí. Vůbec tam nevařili rýži a tak můj plán se suchou rýží k obědu padnul a objednala jsem si vegetariánskej hamburg, jojo dietka, já vím. Tom si dal vege tortily z kukuříčný mouky a měli jsme boží pitíčka a bylo to celý moc dobrý. 

Odpoledne na pláži uteklo jako voda. 

Kolem byli samý místňáci, kopali míčem, stavěli hrady z písku, holčičky běhaly za ruku a ječely. Nedělní pohodička. To se někde děti mají. Aby jsme se stihli vrátit než bude tma, ještě před pátou jsme se sbalili šli jsme zase zpátky do Coco.
Po cestě jsme viděli opičky jak skáčou z manga na mango, házej plody na plechový střechy a zajímaj je jenom lístky, zvláštní. Tom říkal, že ty zvířátka věděli jak mi bylo ráno špatně a tak se mi ukázali za odměnu, že jsem byla tak statečná. A viděli jsme jich dneska vážně hrozně mooc! Malinký zelený papoušky, modrýho chocholku, leguány, ještěrky, barevný rybky, opičky, pejsky a ještě všechna ta zvířátka na farmě.

Utrhli jsme si jednu kešu papriku a pak druhou protože mi ta první spadla na zem. Slunce zapadlo a to byl konec víkendu. 

Z jihu na sever aneb od velryb k pelikánům.

Poslední říční koupel. Skákala jsem z kamene na kámen celou délku až k mostu. Cestou jsem sbírala kamínky a když mě u nějakýho napadl někdo koho znám, schovala jsem si ho do kapsi.  Malovala jsem si zatímco kolem mě proudila řeka. Nad hlavou mi lítaly volavky a ibisové. Sem tam mě pohladila malá rybka. Drobila jsem jim starou housku a tak jsme si hráli na důvernost. A voda šuměla. Pak mě Tomík vyzvednul a šli jsme nakoupit kávu a bombony a zvířecí kartičky. Svačili jsme boží pálivou kapsu z listovýho těsta plněnou bramborama. Obloha temněla a cestou zpátky jsme si museli svítit. U řeky hrozně moc nahlas kvákaly žáby a než jsme se dobrodili na druhej břeh, pár velikánskejch žab jsme viděly. Jedna byla ve vodě hned vedle Tomový sandály. Já jsem šla vodou v teniskách. Ještě dneska ty boty suším. Radši za oknem.

Žáby se nebály. Jenom nafukovaly tváře a kulily oči. Doma jsme nad notebookama a otevřenou google mapou dumali kam se teda ráno vydáme. Poslední štace před návštěvou domoviny, nějak jsme to prožívali víc než předchozí přesuny.

Na poslední chvíli jsme úplně přehodnotili plány a v rámci zachování co největší odletový pohody jsme jako předodjezdovou štaci vybrali Playa del Coco - gringo plážičku jen hodinu cesty od letiště. Monteverde by bylo nádherný, ale zbytečný psycho. Cesty tam jsou jenom pro otrlý. A trvá hodiny se tam nebo odtamtud dostat. Z La Fortuny taktéž cesta na letiště nepřímá. A tak Toma osvítilo a našel pláž ze který jezdí autobusy do Liberie od pěti do rána do sedmi večer každej den a trvá to tam z letiště půl hodiny. Paráda. 

Nejvíc spontánní a zběsilá změna, ale to se mi líbí. Vybrali jsme hotel a šli jsme spát. Ráno jsme to všechno zabalily a poslední co chybělo, bylo zjistit v kolik nám to z Uvity jede. Včera večer jako na potvoru nefungoval web Tracopy. Ráno - web autobusový společnosti pořád nefungoval. Nikde jinde na netu nejsou moc aktuální informace o jízdních řádech, takže dobrý no, přímo ideální. To nám to zase začíná. Nevíme v kolik máme být na zastávce. Víme akorát v kolik nám to jede ze San José dál. A těch možností taky moc není. Vlastně jenom dvě. Zkrátka plán by se hodil. 

Tom si pak božsky vzpoměl, že v místňáckým časopise kterej nám tam majitelé nechali, něco takového jako jízdní řád možná zahlédl. A tak chvíli listoval až našel stránku celou pěkně popsanou časama, kdy to kam jezdí. Šla jsem ještě za Richardem a Deborah ověřit jestli se jim to zdá jako důvěryhodnej zdroj. Richard radši zavolal na infolinku, chvíli se dohadoval s nějakou zmatenou chicou na druhý straně telefonu a pak nám oznámil že verdad, že nám to jede třeba klidně rovnou v devět. Dohrabošili jsme a společnými silami jsme nakonec zavřeli oba dva kufry. I ten můj, kterej potom co se napapal asi patnácti balíkama kávy maličko přibral na váze. Každej kdo se s ním ten den setkal žasnul nad jeho nadváhou. Zase jednou jsem vypadala jako primadona s celou šatní skříní pro celou delegaci rozmarných děvčat.

Richard nás naložil, odvezl na zastávku a tam jsme spokojeně čekali první v řadě asi dvacet minut než přijel růžovej busík. Mezitím jsme viděli krásnýho velikánskýho modročernýho motýla, mával ztěžka, to asi ty velký křídla. Tom našel mezi svými vlasy jednu kudrlinu rostliného původu. Tak jsme se smály jestli vlasy chtěli ztrávovatět a nebo ta rostlinka když viděla Toma, chtěla být jeho součástí. Ještě jsem rychle běžela pro bagetu a už jedém.  

Čeká nás celodenní autobusová jízda. Z jihu na sever, přes celou zem. Bylo to ale fájn. Prohlížela jsem si rychle míjející stromy za okýnkem a porovnávala je s obrázkovou kartičkou. Některý ty stromy se fakt krásně jmenujou. Třeba Andělské vlasy, Horská nesmrtelnost, Zlatá sprcha, Smradlavý palec a nebo jako nějaký zaříkadlo - Schizolobium, nebo Jacaranda. Jeden krásnější než druhej. Tak jsme v rychlosti potkávali zničehonic svítivě žluté koruny uprostřed zelenýho lesa. Podél cest kvetly Růžové trumpety. Zakroucené sluncem vybělené kmeny dlouhá léta stále odolávaly větru uprostřed pastviny. Vysokánské bujné stromy s listama jako s děravým deštníkem. Okno autobusu mělo navíc takový zvláštní zvýrazňovací filtr. Jako moje instagramový brýle. Takže mraky byly dramatičtější, barvy zářivější. 

Někde v půlce cesty do San José jsme přejížděli přes krokodýlí most a viděli jsme jak se dole na kamenech jeden velikánskej ještěr vyhřívá. Kdyby byla radši půlhodinová čůrací pauza tam! Po pěti hodinách jsme dorazili do San José, rychle jsme sedli do taxíka a jeli jsme na další terminál. Tam na nás skočila hned u vchodu Bětu a pak jsme ve zrychleném čase házeli po zemi skořápky od pistácií. Mluvili jsme českoanglickošpanělsky. Osman měl kovbojský boty a kafe bylo horký a pak bylo vylitý na zemi.  Scéna jako z filmu. Ukazujeme si ptáky a opice co jsme viděli, skoro se nestihnu vyčůrat a už jedeme zase dál. Dalších šest hodin před náma. Je mi smutno, chtěla bych být s Bětu dýl. Ale nejde to. Škola i o víkendu, kdo to kdy vymyslel?! jí prostě výlety neumožnuje. 

Cestou krásný hory, krajina zlátne pod sklánějícím se sluncem. Odstíny zelené. Pastviny a louky, ohrady s velkookejma krávama a stáda koní. Podél cest vystavený nábytek ze surovýho dřeva. Povídáme si a vymýšlíme koncept zvednuté závory. Slunce zapadá a jedeme tmou. To je moje nejvíc oblíbená verze autobusový jízdy. Na 13ti hodinový cestě do Gdaňsku mi taky ta noc přišla nejútulnější. Knížka, rozmazaný světla a veletok myšlenek. Jedeme už ale jen chvilku. Autobus se vylidňuje a na poslední zastávce se do horkýho éteru vysypeme i my. Ujme se nás samozvaný taxikář, a už nás veze centrem kolem Hard Rock Café a Subway k naší ubikaci. Cestou nám dává rady kam na jídlo a pak vytáhne i rady typu ať po setmění nechodíme na pláž, že bysme přišli o všechno. Pak dodává že nemáme nikomu věřit a to už mi je maličko nepříjemně. Přece jenom, jedeme s nim v autě. Tom ale zezadu hlásí že podle mapy na telefonu jedeme dobře a tak povoluju stažený plíce. Vystupujem, bezdomovec podává Tomovi ruku a představuje se, pak si řekne o koruny. Fikaný. Náš apartmán je součástí komplexu a tak máme luxusní vychytávky jako nosiče kufrů. Svalíme se na postel a pak jdeme ještě zkusit bazén. Máme totiž i bazén! A takhle večer dokonce celej pro sebe. Boží relax. Mládež z altánu zpívá happy birthday ve třech jazycích. Hladíme si kotě s krátkým ocasem a jdeme spát. Pustíme si Matrix. Tom usne ještě než film začne, já usínám když se Neo rozoduje mezi modrou nebo červenou pilulkou. Zdaj se mi z toho pak zvláštní sny o třpitivejch tabletkách. Spíme asi 12 hodin. A o víkendovém dobrodružství zase za chvíli.

Tukaní přehlídka, ryby z ruky, a Janne!

Zítra nám to tu končí a my ještě ani nevíme kam odtud dál. Chtěli jsme do la Fortuny, podívat se na sopku. Poslední dobou nám ale přijde že chceme hlavně někam do přírody, před tím výbuchem hlavy aka hlavní město, srdce Evropy.

La Fortuna bude turistická až hanba. Zvažujeme proto i jiné kraje. Další možnost, která je pořád blízko od našeho letiště je oblast Monteverde, oblíbenej les holky z Corcovada. Dominical, ten je taky kousek, jsme už vyloučili. Tom spadul ze sítě a odřel si rameno a to by nebyl příjemnej surf.

A nebo pojedeme na těch posledních pár dní někam úplně jinam? No dneska večer to rozlousknem. Chtěli jsme to řešit už včera, ale konečně začalo pršet a internet nefungoval, občas ani elektřina. Tak se nám to střídalo, světlo, tma.
Déšť asi přivolal Richard, ráno tu rukama vzýval nebesa, pěsti k oblakům, skotačil a křičel "RAIN".
No a večer to přišlo. Na plechovou střechu se z nebe lily hektolitrový kýble vody a tak jsme radši řičeli spolu s tím rámusem, mlátili se do stehen, zběsile tančili a radovali se se stromama. Zpívali jsme "kytičky se radujou, že se napijou." Joo, byl to dobrej slejvák. Dopíjeli jsme naší první Kostarickou láhev vína a byli jsme opilý po jedný skleničce. To jsem zvědavá jak zvládneme tu pražskou alko kulturu. No, kdyžtak kofola to jistí.

V noci se nám na terasu přišli podívat nějaký návštěvnící. Asi mýválci. Richard nás na začátku varoval, že občas přijdou loupit, ať nenecháváme nic na stole. Nebyla jsem si jistá jestli jsem rozjařená z vína nenechala otevřený dveře do spíže/dětského pokoje, co je v druhé půlce domu. To by si odnesli i naší zásobu plátanos a mang a plechovek s rajčatovou omáčkou. Tak jsme poslouchali čenichání a hrabošení a neměli jsme odvahu to tam jít ošéfovat.

Když jsme zklidnili rozbušený srdce a zase usnuli, tak nás zase pro změnu vzbudil déšt. A pak už bylo ráno.

K snídani jsem si dělala odvar ze stromu. To je víc hořký pití než fernet. Tak snad se to mý břicho konečně zklidní. Cvičila jsem si jogový pozice, mám tu na to knížku. A je to fájn, nehledat si cviky na internetu ale mít je pěkně vysvětlený na papíře. Jogová kniha je must have na další cesty.

Pak jsme snídali nejsladší minibanánky a meloun a papáju a oranžovej meloun a ty nejlepší kakaový boby co jsem kdy měla. Jsou snad pečený v ohni, nebo tak aspoň voněj. A vůbec to není takovej hořkej škleb jako jsem byla z vejšky zvyklá. Před zkouškou lup a jedeš jako vrtulka. Tak tyhle jsou spíš jako luxusní bonboniérka. Dneska nakoupim zásoby tak vám pak dám ochutnat.

Taky mám svojí kartičku s kostarickejma zvířátkama, takže naprostá připravenost na všechny srazy a povídání. Tom si přeje svojí vlastní, aby jsme se o ní nemuseli střídat. Tak dneska půjdeme na nákup a já si možná vyberu ještě třeba tu se stromama, protože stromy. Ach, ty tu vážně stojí za to. Jeden strom, no už zase nevim jak se jmenuje, má právě plody a ty vypadají jako ucho. A dá se s nima chřestit a semínka uvnitř vypadají jak tříbarevné korálky.

Včera jsem šla odpoledne ven s Janne, tak jsme tři hodiny vysedávaly nad ovocnejma štávama a vyprávěly si příběhy.

Ona mi říkala jak měla náročnej první trimestr, že se u ní projevily snad všechny nepříjemný příznaky těhotenství a jak to špatně snášela. Že je to uplnej zázrak že takhle rychle otěhotněla, protože brala 18! let antikoncepci a hned druhej měsíc co jí vysadila tak už bylo zaděláno na mimčo. Doktoři si mysleli že možná ani nebude moct mít miminko. A že nevěděli s Willem jak na to reagovat, dítě chtěli, ale až v budoucnu, teď chtěli cesty, cesty, cesty. No, ale je jí už 34, takže vlastně nevyšší čas. Všechno má svůj smysl, taky na to věří. A tak jim to vesmír takhle naservíroval.

Taky mi říkala o tom, jak bydleli v domečku pod kterým měl hnízdo jedovatej had se kterým si hrálo kotě. Že Puerto Viejo nic moc, všude drogy a sjetý lidi. Panama, kde se původně chtěli usadit je taky příliš nenadchla, všude odpadky, neustálej déšt a zločinnost. Zlatá Kostarika. A tak má Will už svojí motorku, jezděj na výpravy do lesa, viděli jedovatou mini barevnou žabku a vymejšlej hawajský jméno pro svý dítě.

No a já jsem jí vyprávěla zase naše příběhy a ona mi říkala jak je Tom vzácnej, že zná málo kluků, který by byli jako on. Chce abych byla štastná a to je celý. Tak jsem věděla že je to pravda, že Tom je velikej poklad, kterej každej den září víc a víc.

No a pak už začínaly tmavnout mraky, tak jsme se vydaly každá domů dělat večeři.

Já jsem cestou ještě brodila řeku a mávala kravám, který si jsou klidně jen tak na ulici, nebo kde se jim zrovna chce.

Mají asi svojí trasu. V tý říčce jsem je potkala pokaždý, když jsem tudy šla. Ony si tam poklidně žvýkaly trávu a brodily se vodou a já jsem krmila ryby z ruky a byla to báječná pohodička. Chodila jsem tam tři dny po sobě, vždycky odpoledne poslouchat jak voda šumí přes kameny. Měla jsem tam dokonalý pozorovací místo na vzácný ptáky.

Vodu potřebuju mít nablízku. Pláž je tady buď placená a nebo daleko. Řeka byla fájn, moc se mi líbila tahle nečekaná změna od oceánu. Kamínky byly pod vodou barevný, úplně duhový, ty na suchu zase vybělený jako kost. Voda průzračná. V dálce kopce a stromy. Ptáčci se žlutým bříškem lítali kolem a občas se některý snesl k hladině a tam se buď napil a nebo cákal křidýlkama a chladil se. Taky lednáčka jsem myslím viděla. Byl tyrkysovooranžovej. A ibise! Je to takovej menší čáp s červeným zobákem i červenýma nohama. Bílý i černý volavky a jednou byl docela blízko ode mě tukan.

Kolem mě plavaly malinký rybičky, pěkně maskovaný. Ale i světlejší. V neděli jsme tam s Tomem viděli tátu s klukama, jak se potápí, asi si je taky prohlíželi.

No a když jsem dlouho jen tak nehybně seděla, tak už se nebály a přišly až ke mě a jedly chleba co jsem držela pod vodou. Přímo ode mě z ruky. To bylo tak krásný.

Řeka tu je moje oblíbený místo.

Taky ta chaloupka uprostřed zahrady ve který bydlíme.

Tom tu začal jíst moje oblíbený jídla. Kýble zmrzliny a vajíčka na hniličku. On je má teda radši na měkko.

Místo do vajíčkovýho kalíšku kterej tu nemaj si je dáváme do panákovejch skleniček. Já jsem si u toho vzpomněla jak mi táta, když jsem byla malá, půjčoval ten svůj, dřevěnej kalíšek.
O víkendu jsme jeden den zaplatili vstup a šli jsme na pláž. Bylo to moc krásný. Dlouhatánská písečná nekonečnost a pak ten velrybí ocas! Ráno bylo ještě hodně vody. Tak když jsme po něm šly, srážely se uprostřed vlnky a dělalo to krásný obrazce. Převlíkla jsem se tam hned do plavek a užívala jsem si tu zvláštní jedinečnou koupel. Pak jsme se střídali v potápění a viděli jsme spoustu ryb. Modrý a svítivě modrý a pruhovaný srandovní a růžovožlutý, malinkatý neonky a pak hejna takovejch velikejch. Tom když přišel poprví z vody, tak s vyvalenejma očima říkal že tam jsou stáda uplně obřích ryb. Tak jsem se smála, stáda ryb. Ale byly fakt zvláštní. Trošku splývaly s barvou vody takže nebyly dopředu vidět, a pak to byl docela šok, taková veliká ryba. Já jsem viděla i hvězdici a Tom zase pod kamenem mořskýho hada a pak srandovní rybu s vrtulkama. Tu jsem já bohužel nenašla.
Užívaly jsme si teplou, klidnou vodu, mysleli jsme na velrybí děti jaký asi jsou a pak Tom říkal že už půjdeme, začínalo totiž velký slunce. Mě se z vody vůbec nechtělo, ale pak jsem to skoro nemohla dojít zpátky a myslela jsem že si tam snad někde lehnu a budu spát. No doma jsem zjistila že jsem celá červená, takže v neděli jsme znova na potápění nešli. Váleli jsme se doma, volali jsme s rodinama, konečně jsme domluvily s mámama dubnovej výlet do Thajska. Už máme i letenky a bydlení! Tak se těším, bude to super úlet. Úplně jiná kultura a naše mámy s náma. Pak jsme se byli projít. A to byl konec neděle.

No a to je asi vůbec všechno. Hodně jsme odpočívali, došlo nám, že v Praze jsme někdy po práci byli prostě zbytek dne doma, zatímco tady nejsme na baráku, skoro ani jeden den. Nojono, nedá nám to. Ale pak se nemůžeme divit, jak jsme večer unavený. Taky jsme si hodně jsme povídali. Dělali jsme si barevný večeře.

Před spaním i po probuzení jsme poslouchali šum divočiny. Tahle klidná hudba mi bude chybět.
Jo a potkala jsem tenhle zvláštní hebkej skoro sníh. Asi nějaký strom se rozesněžil. Tak ahooj, já jdu ještě prozkoumávat okolí. Ještě pár psaní a pak budu zpátkyyy.

Téměř zapomenuté příběhy

A protože je vlastně poslední dobou každej den speciální a žádnej jako předchozí, je toho spousta co by mohlo zmizet mezi řádky. Utonout v záplavě dojmů. Jak snadno člověk zapomíná, když včerejší vzpomínky překrývá tak fascinující, právě se odvíjející dnešek. Napadlo mě pohledat v databázi fotografií a dát aspoň ty příběhy ke kterým mám obrázky dohromady s krátkým vyprávěním. 

A tak než vám povím o dalších dnech v Uvitě. O tom jak jsme se procházeli po jedné z nejdelších pláží světa, jak jsem bagetou krmila rybičky přímo z ruky a jaké všechny ptačí serenády už znám pojdme se vrátit o kousek zpátky v čase.

Lenochodí pastelkové setkání.

Jednou jsme byli v tropickém deštném pralese - v parku Manuel Antonio s Tomem spolu a jednou jsem se tam šla toulat sama. Myslela jsem si že si najdu osamocená místečka pro dlouhé vysedávání, poslouchání pralesního šumu, čichání vůně stromů, květů a zvířat. Že to bude parádní nepřerušovaný tok asociací. Chtěla jsem nasát přímo ze zdroje a užít si prostě sama prales. 

Jenže je to hodně populární místo. Všude bylo moc lidí, který chodili kolem mě a mluvili nahlas a nebyla to úplně ta pravá atmosféra na nějaký nerušený rozjímání. Když jsem ale potkala na jedný trase kousek od cesty spinkající lenochodí mámu s miminem, sedla jsem si na zem a nikam jsem, podle jejich vzoru, nespěchala. Dívala jsem se na ně dalekohledem úplně zblízka. Jsou to snad jediný zvířata, který dalekohledem najdu úplně bez problémů. Žeby proto, že nikam neutečou? 

Prohlížela jsem si je a malovala si tu jejich idylku do deníčku. Lidi přicházeli, fotili si spící zvířata ze všech úhlů a zase chvapem odcházeli. 

Pak si ale najednou vedle mě sedla boží svítivá holka a vzala si ode mě papír a malovala si lenochody se mnou. Vyprávěla mi o Envisionu, kterej byl zrovna víkend předtím. Jak to byl festival plný setkání. Uchvátila jí tamnější atmosféra pospolitosti, přišla si tam jako součást jedné velké rodiny. Taky o tom jak tam ještě s jednou holkou někde v lese zasadily magickej léčivej strom. Po těch pár dnech se cítila úplně jiná, uprostřed životní změny. Měla jasný oči a někde v těch očích mi přišlo nějaký místo povědomý. Sem tam mě přepadal pocit, že se možná známe. 

Já jsem jí zase říkala jak moc jsem na Envisonu chtěla být taky, že jsem se na to těšila už dávno dávno předtím, ale že nakonec se to celý vyvinulo jinak. Nakonec jsme byli radši celý víkend s Tomem sami spolu a užívali jsme si vzácnou celodenní blízkost. Jak jsme lítali vzduchem a šli spolu do pralesa. A že to bylo pro nás důležitý, aby to bylo takhle. A tak jsme si notovaly že všechno má svůj smysl a čas a když domalovala a její kluk si jí za ruku odváděl někam do hlubin pralesa tak řekla že jsme sestry, každá z jinýho světa. Málem si odnesla i můj deník. A mě se po ní pak stýskalo, ale už jsem jí nenašla. Už ani nevím jak se jmenovala. Zbyla jenom tahle fotka. 

Ukrajinské děvčátko a opičí dítě

Další takové hřejivé setkání, které se mi z fotek připoměnlo, se stalo ještě dál v minulosti, hloubš v čase. Na poloostrově Quanacaste, kousek od velkolepé pláže Playa Grande. Chodili jsme tam pořád dokola do toho stejného surfshopu. V něm se střídaly dvě prodavačky. Jedna zkušenná místnačka, která ač nesurfařka, věděla toho o surfech hrozně moc. Pomáhala jí Olga co se tam kdovíjakými serpentýnami osudu dostala z Ukrajiny. Teď už tu měla i manžela. A její holčička, rozená v Evropě, u ní doma na Ukrajině, vyrůstala v tropickém teplu s opičkama za oknem. Poslední večer, když jsme šli  s Tomem zamávat zapadajícímu slunci, byly zrovna opice na stromě před surfshopem. 

Nebyly tam úplně každý den, ale párkrát jsme je viděly jak tam visí na kabelech, nebo odpočívají ve větvích. Olga na ně byla připravená a házela jim z terasy na střechu nakrájnou papáju a kousky melounu. 

V období sucha, v největších vedrech se totiž prý děje že zvířata strádají žízní, přibližují se blíž a blíž k lidským obydlím a tam třeba můžou být viděni, jak po kapkách pijí na zahradě z nedotaženého kohoutku.

Olžina holčička stála dole pod stromem, pod větví na které viselo opičí mládě a natahovala k němu ruku s kouskem papáji. Bylo to tak krásný, sledovat je, jak na sebe koukají a hledají si k sobě cestu. Opičátko pozorně sledující přibližující se papáju, holčička balancující na špičkách, nadšená z té možnosti, že by si divoká opice vzala od ní z ruky nabízenou mňamku. Třeba to takhle dělá pokaždé., když je na tom stromě vidí. A třeba z nich za pár let budou, díky papáje nerozlučné kamarádky. 

Poselství od hejna supů

Poslední příběh je trochu z jiného soudku.

O víkendu jsem mluvila s tátou a vyprávěla jsem mu o těch ptácích co tady všude vidíme, mají veliký rozpětí křídel a lítaj vysoko v oblacích. Občas jsem viděla i celé hejno těchto velkých černých letců na pláži nebo jak nehnutě sedí vysoko ve stromech. Vždycky na tom výjevu bylo něco maličko divnýho, děsivýho. Působilo to jako úvod nějakýho temnýho melancholickýho thrileru, taková mrazivost z toho šla. Na naučné kartičce s obrázkama co máme na novém bydlení jsem tyhle ptáky viděla podrobněji a bylo tam poznat že mají krk bez peří. Táta říkal, že jestli to má holý krk, tak je to sup. Napadlo mě to už i dřív, ale nějak jsem to pro jistotu nehledala detailněji. 

No není to zvláštní? Procházíte se krajinou a nad hlavama vám krouží supové. Někdy osamocení, někdy ve dvojicích, nebo i ve větších skupinách. 

Když si takovýho supa představím, nenapadají mě moc krásné asociace. Je to přece zvíře co jí zdechliny. Proto má taky ten lisej krk, aby se mu do peří nedostaly nějaké nečistoty, baktérie z toho jejich tlejícího oběda.

Od tý doby, co mi toho Ewelína povídala spoustu o šamanismu, si taky sem tam najdu může znamenat setkání s tím a tím zvířetem. Je to vážně zajímavá cesta, jak se o zvířatech a třeba i sobě dozvědět víc. Ewelína už tak běžně žije, neustále si světa kolem sebe všímá a vykládá si symboly a znamení. Od zvířat, která potkává na svých cestách se učí. Učí se uvědomovat si lekce které jí ukazují. No a jelikož jsem tady supy viděla téměř každý den hned od příjezdu, trochu jsem si toho o nich našla. Nemusíte tomu věřit, ale aspoň se dozvíte něco o supech. 

Různé kultury od Řecka, Egypta, přes Západní Afriku i Arabský svět k nim měli od dávných věků své specifické mytologické výklady. Reprezentovali Velkou, nebo Temnou Matku. Ale měli spojitost i s Bohy jako Ares, Athene, Hathor, nebo Saturn. I s harpyjemi, monstry, kteří jsou napůl ženami, napůl ptáky, jsou spojováni. Pro jejich ošklivost a závislost na zániku.

Mají výborný zrak, potřebují ho k lokalizaci potravy a nebo k tomu aby viděli, že jiný sup viděl potravu. V tomto smyslu nás učí vidět skrz, vytahovat informace z různých světů - z minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Taková schopnost se někdy připodobnuje k proroctví. 

Další supí lekce je o tom, jak zacházíme se svojí vlastní energií. Nevydáváme příliš vnitřní síly? Proč nepracujeme s energiemi země, slunce a vzduchu, které jsou stále k dispozici? Sup během letu málokdy potřebuje vůbec mávat křídly. Pracovat proto, aby se dostal oblohou o kus dál. Využívá síly větru a slunce, plachtí. Ukazuje nám že existují možnosti, jak nás příroda může podpořit. Učí nás hledat naše vlastní zdroje větru a slunce a zároveň upozorňuje na to, že mohou existovat problémy které nás naopak blokují a vysávají. 

Sup vyhledává smrt, z té je živ. Tím nás učí o relativitě úpadku a o neustálá přeměně a proudu života a smrti. Učí nás přijmout smrt a to naší vlastní i tu kolem nás.

Supi se často zobrazují lidem, kteří se snaží pochopit rozdíl mezi zdravým a nezdravým životním stylem, kteří se snaží najít střed pro své vlastní zdraví. 

Souvislost supa s bohyní mateřství je také zajímavá. Poukazuje na transcendentální lásku, lásku až za hrob. 

Supi mohou přijít do našeho života a otevřít nás proudu lásky a čistoty. Pomáhájí nám navázat tam kde máme pocit že už to nelze, kde jak se nám zdá, leží už jen mrtvý vztah.

A to je pro dnešek všechno. Já si jdu dát rychlou sprchu. Za 40 minut mám sraz s Jennou ve městě v kavárně. Kluci nemůžou, mají moc práce. A nebo se jim nechce. 

Tak to všechno probereme jenom z naší,  holčičí stránky. Cestou zkusím nahrát nějaké ptačí pěvce. Ať je mám uschovaný v památníčku. Za týden už nám budou vyhrávat jiní, kosi a sýkorky. Za týden už budeme v Čechách!

Adios.