Téměř zapomenuté příběhy

A protože je vlastně poslední dobou každej den speciální a žádnej jako předchozí, je toho spousta co by mohlo zmizet mezi řádky. Utonout v záplavě dojmů. Jak snadno člověk zapomíná, když včerejší vzpomínky překrývá tak fascinující, právě se odvíjející dnešek. Napadlo mě pohledat v databázi fotografií a dát aspoň ty příběhy ke kterým mám obrázky dohromady s krátkým vyprávěním. 

A tak než vám povím o dalších dnech v Uvitě. O tom jak jsme se procházeli po jedné z nejdelších pláží světa, jak jsem bagetou krmila rybičky přímo z ruky a jaké všechny ptačí serenády už znám pojdme se vrátit o kousek zpátky v čase.

Lenochodí pastelkové setkání.

Jednou jsme byli v tropickém deštném pralese - v parku Manuel Antonio s Tomem spolu a jednou jsem se tam šla toulat sama. Myslela jsem si že si najdu osamocená místečka pro dlouhé vysedávání, poslouchání pralesního šumu, čichání vůně stromů, květů a zvířat. Že to bude parádní nepřerušovaný tok asociací. Chtěla jsem nasát přímo ze zdroje a užít si prostě sama prales. 

Jenže je to hodně populární místo. Všude bylo moc lidí, který chodili kolem mě a mluvili nahlas a nebyla to úplně ta pravá atmosféra na nějaký nerušený rozjímání. Když jsem ale potkala na jedný trase kousek od cesty spinkající lenochodí mámu s miminem, sedla jsem si na zem a nikam jsem, podle jejich vzoru, nespěchala. Dívala jsem se na ně dalekohledem úplně zblízka. Jsou to snad jediný zvířata, který dalekohledem najdu úplně bez problémů. Žeby proto, že nikam neutečou? 

Prohlížela jsem si je a malovala si tu jejich idylku do deníčku. Lidi přicházeli, fotili si spící zvířata ze všech úhlů a zase chvapem odcházeli. 

Pak si ale najednou vedle mě sedla boží svítivá holka a vzala si ode mě papír a malovala si lenochody se mnou. Vyprávěla mi o Envisionu, kterej byl zrovna víkend předtím. Jak to byl festival plný setkání. Uchvátila jí tamnější atmosféra pospolitosti, přišla si tam jako součást jedné velké rodiny. Taky o tom jak tam ještě s jednou holkou někde v lese zasadily magickej léčivej strom. Po těch pár dnech se cítila úplně jiná, uprostřed životní změny. Měla jasný oči a někde v těch očích mi přišlo nějaký místo povědomý. Sem tam mě přepadal pocit, že se možná známe. 

Já jsem jí zase říkala jak moc jsem na Envisonu chtěla být taky, že jsem se na to těšila už dávno dávno předtím, ale že nakonec se to celý vyvinulo jinak. Nakonec jsme byli radši celý víkend s Tomem sami spolu a užívali jsme si vzácnou celodenní blízkost. Jak jsme lítali vzduchem a šli spolu do pralesa. A že to bylo pro nás důležitý, aby to bylo takhle. A tak jsme si notovaly že všechno má svůj smysl a čas a když domalovala a její kluk si jí za ruku odváděl někam do hlubin pralesa tak řekla že jsme sestry, každá z jinýho světa. Málem si odnesla i můj deník. A mě se po ní pak stýskalo, ale už jsem jí nenašla. Už ani nevím jak se jmenovala. Zbyla jenom tahle fotka. 

Ukrajinské děvčátko a opičí dítě

Další takové hřejivé setkání, které se mi z fotek připoměnlo, se stalo ještě dál v minulosti, hloubš v čase. Na poloostrově Quanacaste, kousek od velkolepé pláže Playa Grande. Chodili jsme tam pořád dokola do toho stejného surfshopu. V něm se střídaly dvě prodavačky. Jedna zkušenná místnačka, která ač nesurfařka, věděla toho o surfech hrozně moc. Pomáhala jí Olga co se tam kdovíjakými serpentýnami osudu dostala z Ukrajiny. Teď už tu měla i manžela. A její holčička, rozená v Evropě, u ní doma na Ukrajině, vyrůstala v tropickém teplu s opičkama za oknem. Poslední večer, když jsme šli  s Tomem zamávat zapadajícímu slunci, byly zrovna opice na stromě před surfshopem. 

Nebyly tam úplně každý den, ale párkrát jsme je viděly jak tam visí na kabelech, nebo odpočívají ve větvích. Olga na ně byla připravená a házela jim z terasy na střechu nakrájnou papáju a kousky melounu. 

V období sucha, v největších vedrech se totiž prý děje že zvířata strádají žízní, přibližují se blíž a blíž k lidským obydlím a tam třeba můžou být viděni, jak po kapkách pijí na zahradě z nedotaženého kohoutku.

Olžina holčička stála dole pod stromem, pod větví na které viselo opičí mládě a natahovala k němu ruku s kouskem papáji. Bylo to tak krásný, sledovat je, jak na sebe koukají a hledají si k sobě cestu. Opičátko pozorně sledující přibližující se papáju, holčička balancující na špičkách, nadšená z té možnosti, že by si divoká opice vzala od ní z ruky nabízenou mňamku. Třeba to takhle dělá pokaždé., když je na tom stromě vidí. A třeba z nich za pár let budou, díky papáje nerozlučné kamarádky. 

Poselství od hejna supů

Poslední příběh je trochu z jiného soudku.

O víkendu jsem mluvila s tátou a vyprávěla jsem mu o těch ptácích co tady všude vidíme, mají veliký rozpětí křídel a lítaj vysoko v oblacích. Občas jsem viděla i celé hejno těchto velkých černých letců na pláži nebo jak nehnutě sedí vysoko ve stromech. Vždycky na tom výjevu bylo něco maličko divnýho, děsivýho. Působilo to jako úvod nějakýho temnýho melancholickýho thrileru, taková mrazivost z toho šla. Na naučné kartičce s obrázkama co máme na novém bydlení jsem tyhle ptáky viděla podrobněji a bylo tam poznat že mají krk bez peří. Táta říkal, že jestli to má holý krk, tak je to sup. Napadlo mě to už i dřív, ale nějak jsem to pro jistotu nehledala detailněji. 

No není to zvláštní? Procházíte se krajinou a nad hlavama vám krouží supové. Někdy osamocení, někdy ve dvojicích, nebo i ve větších skupinách. 

Když si takovýho supa představím, nenapadají mě moc krásné asociace. Je to přece zvíře co jí zdechliny. Proto má taky ten lisej krk, aby se mu do peří nedostaly nějaké nečistoty, baktérie z toho jejich tlejícího oběda.

Od tý doby, co mi toho Ewelína povídala spoustu o šamanismu, si taky sem tam najdu může znamenat setkání s tím a tím zvířetem. Je to vážně zajímavá cesta, jak se o zvířatech a třeba i sobě dozvědět víc. Ewelína už tak běžně žije, neustále si světa kolem sebe všímá a vykládá si symboly a znamení. Od zvířat, která potkává na svých cestách se učí. Učí se uvědomovat si lekce které jí ukazují. No a jelikož jsem tady supy viděla téměř každý den hned od příjezdu, trochu jsem si toho o nich našla. Nemusíte tomu věřit, ale aspoň se dozvíte něco o supech. 

Různé kultury od Řecka, Egypta, přes Západní Afriku i Arabský svět k nim měli od dávných věků své specifické mytologické výklady. Reprezentovali Velkou, nebo Temnou Matku. Ale měli spojitost i s Bohy jako Ares, Athene, Hathor, nebo Saturn. I s harpyjemi, monstry, kteří jsou napůl ženami, napůl ptáky, jsou spojováni. Pro jejich ošklivost a závislost na zániku.

Mají výborný zrak, potřebují ho k lokalizaci potravy a nebo k tomu aby viděli, že jiný sup viděl potravu. V tomto smyslu nás učí vidět skrz, vytahovat informace z různých světů - z minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Taková schopnost se někdy připodobnuje k proroctví. 

Další supí lekce je o tom, jak zacházíme se svojí vlastní energií. Nevydáváme příliš vnitřní síly? Proč nepracujeme s energiemi země, slunce a vzduchu, které jsou stále k dispozici? Sup během letu málokdy potřebuje vůbec mávat křídly. Pracovat proto, aby se dostal oblohou o kus dál. Využívá síly větru a slunce, plachtí. Ukazuje nám že existují možnosti, jak nás příroda může podpořit. Učí nás hledat naše vlastní zdroje větru a slunce a zároveň upozorňuje na to, že mohou existovat problémy které nás naopak blokují a vysávají. 

Sup vyhledává smrt, z té je živ. Tím nás učí o relativitě úpadku a o neustálá přeměně a proudu života a smrti. Učí nás přijmout smrt a to naší vlastní i tu kolem nás.

Supi se často zobrazují lidem, kteří se snaží pochopit rozdíl mezi zdravým a nezdravým životním stylem, kteří se snaží najít střed pro své vlastní zdraví. 

Souvislost supa s bohyní mateřství je také zajímavá. Poukazuje na transcendentální lásku, lásku až za hrob. 

Supi mohou přijít do našeho života a otevřít nás proudu lásky a čistoty. Pomáhájí nám navázat tam kde máme pocit že už to nelze, kde jak se nám zdá, leží už jen mrtvý vztah.

A to je pro dnešek všechno. Já si jdu dát rychlou sprchu. Za 40 minut mám sraz s Jennou ve městě v kavárně. Kluci nemůžou, mají moc práce. A nebo se jim nechce. 

Tak to všechno probereme jenom z naší,  holčičí stránky. Cestou zkusím nahrát nějaké ptačí pěvce. Ať je mám uschovaný v památníčku. Za týden už nám budou vyhrávat jiní, kosi a sýkorky. Za týden už budeme v Čechách!

Adios.