Salkantay trek. Den třetí: 4630 metrů nad mořem!

Den třetí. Výstup do mraků, zdolání rekordu a nejkrásnější vesnička.

Ráno, když jsme se pakovali, vlezli nám do stanu tři malý děti, našli si bonbony, vzali si je jakoby nic, ani nepoděkovali a pak jsme nemohli najít peněženku. Nakonec byla pod karimatkou, uf.
Kolem nás pořád chodili skupiny s průvodcema a tak jsme nikam nespěchali. Chtěli jsme mít čistý výhledy bez lidí.

Okolo deváté už byli všichni v mracích a tak jsme nasadili krosny a šli jsme vstříct nejvyššímu bodu v našem dosavadním životě.
Cesta byla náročná.

Vystoupat 100 metrů v serpentinovitém úseku zvaném sedm hadů bylo velkou výzvou, ale nikam jsme nespěchali. Čekal jsi na mě za každou zatáčkou. Za to jsem byla vděčná, že jsme šli spolu.

Dobíjeli jsme energii hrozinkama a zkamarádili jsme se s Newyorčanama co vedle nás na dnešek spali a s Argentincema, co šli taky na vlastní pěst. Argentince jsme pak potkávali každý den až do konce výletu. V jedné zatáčce jsme viděli jak spadnul koník s příliš naloženým hřbetem. Bylo to smutný a strašidelný. Kdyby spadnul na opačnou stranu mohl se klidně z úzké cesty zhroutit dolů ze srázu. Po cestě nám vůbec bylo těhle tahacích konů líto. Často vypadaly vyčerpaně, neodpočatě, někteří kulhali a pořád se trmáceli nahoru a dolů v tomhle tak neskutečně obtížném terénu, naložení vším co si sami lidi neunesli. Čím dál míň nám byly skupiny a jejich moresy sympatické.

Po sedmi hadech se terén trochu rozvlnil a stoupání bylo pozvolnější.

Za zatáčkou se pak ukázala majestátná hora Salkantay. Potkali jsme pasačku krav. V takové výšce!

Před posledním stoupáním jsme poobědvali vedle sněhových mechů. Začalo mírně sněžit a Salkantay zmizel za bílou mlhou.

Nasadila jsem igelitovou pláštěnku a vyrazili jsme zdolat náš životní rekord. Šlo se mi obtížně, vystoupat těch posledních 200 metrů vzhůru bylo v tomhle převýšení celkem záhul. Špatně se mi dýchalo, žvýkala jsem koku a sto šest a šli jsme pomaličku, krok za krokem, až jsme nakonec stáli na vrcholu.

Lézt po horách mi v mnohém přijde symbolické k životu samotnému. Zdoláváme vrcholy a údolí. Vždycky krok za krokem. A ikdyž je zpočátku cíl daleko, kroky se sečtou a nakonec jsme tu. 

Výhled na horu se díky počasí nekonal a protože mrzlo až praštělo a my jsme byli zpocený a uřícený, rozhodli jsme se nečekat zda se viditelnost projasní a zahájili jsme sestup.

Ještě že jsme s sebou měli trekové hole. Na sestup (ale i předtím na výstup) se výborně hodily. Prsty mi mrzly. Bolelo to tak moc, prvních sto metrů dolů jsem probrečela. Ty jsi nemluvil, mlha ti ukradla zasloužené výhledy a proto aby jsi byl v bílé tmě jsi se na horu neškrábal...Nálada v našem týmu byla chvíli celkem připodobnitelná k okolnímu počasí.

Když jsme unikli z nejpalčivějšího mrazu, nakonec jsme v té mlze našli zalíbení. Melancholická krajina schoulená v mracích jako v mléce, žlutočervené mechy a obrovské monolity podél cest měly své pohádkové kouzlo.

Bavilo mě prohlížet si ty náhlé proměny krajiny. Z kamenných hor, ze sněhové bouře, jsme klesali do tepla, začaly se objevovat stromy a dole u vesničky už lítali motýli.
S motýlama to umím. Jeden se do mě zamiloval, trochu jsi na něj žárlil. Držel se mý špinavý rukavice a já mu dechem sušila křídla. Chtěla jsem pro něj koupit sladkej džus aby se z cukrové kapky posilnil, ale nakonec se spokojil s rozkvetlým keřem.

Po dešti se ukázala ducha. Byla tak blízko, viděli jsme oba dva její konce. Zázrak!

došli jsme do vesničky kde se ti moc líbí

jsou tu hobití zelené hory a taky jedna sněžná s vatou mraků okolo ostré špičky

hodnej pán nám pronajal kousek podlahy u sebe v rozestavěné chýši

Podlahu jsme sdíleli s Argentincema, které na stejné cestě odchytil chvíli před náma. Popíjeli maté a v tichu jsme se společně dívali na hory které objímaly louku na které jsme spali. Noc byla teplá a klidná. Vůbec nefoukalo.

ráno prší

zrníčka na hladině kávy nejsou

vybral jsi je

nad políčkama se válí mlha

cvičila jsem jogovou pozici hory 

naproti k nejkrásnjší hoře co znám

líp jsem se jí poklonit nedokázala

Po snídani jsme se ještě dlouho dívali okolo sebe. Myslela jsem na místní lidi, takhle sedávají den co den a sledují proměnlivost krajiny. Chtěla bych takhle zestárnout. Tady s touhle sněžnou horou, klidnou, stálou.

Tisíce posledních fotek a jednu vzpomínku uložit do očí a jdeme dál. Dolů, do tropického pralesa

Délka trasy podle mapy.cz : Salkantaypampa - Huairaspampa: 9 km (Tomuv telefon naměřil 18 km)

Převýšení : 618 metrů nahoru, 880 metrů dolů

Salkantay trek, na Machu Piccu po vlastní ose. Den druhý, pohádkové jezero a pruhované prasátko

Den druhý. O ledovcovém jezeře Humantay a o pruhovaném prasátku

v noci mi byla zima jenom trochu

spala jsem ve třech legínách, v dece a ve spacáku

rozjíždí se mu zip a dole u nohou skoro nemá peří

ale stačí

četla jsem ti Haryho a po první stránce jsi usnul

jako nějaký štěnátko

v campu bylo trochu rušno ale brzo už spali všichni

i koníčci

Jít k jezeru brzo ráno byl supr plán. Vstali jsme když bylo ještě šero. Tom v kopci viděl činčilu, ale kromě ní jsme živou bytost nepotkali.

Jezero jsme měli dlouho sami pro sebe. Sledovali jsme jak mizí stíny, zatímco slunce se zvedá nad špičky hor a rozsvěcí modrou hladinu. Slyšeli jsme praskat ledy. Byl to rachot který ovládl celou oblohu. Ale na vysoké sněhové hoře se jen letmo zaprášilo.

tyrkysová voda

u břehu střepy ledu

od kamene ke kameni

na hladině bílé chmýří

a motýlí peří

led puká ale drží

Užívali jsme si ten posvátný klid a plnili si oči oslnivou nádherou přírody. Jezero jsme měli sami pro sebe. Až když jsme po několika hodinách rozjímání scházeli, teprve jsme potkávali první poutníky.

Štastní jak jsme na to vyzráli jsme si dole dali pozdní obědosnídani. Zabalili jsme stan, já se chvíli radovala jak se mi mistrovsky podařil sbalit batoh abych si záhy všimla že dva svetry a bomba na vaření leží opodál.
Rozloučili jsme se s naším zamilovaným výhledem...

...a vydali se dál liduprázdnou krajinou podél průzračného horského pramene a zatoulaných koní v kopcích vstříct hoře Salkantay.

Nešli jsme dlouho, po dvou hodinách pozvolného stoupání jsme dorazili do posledního lidského zázemí - Soraypampa, před výstupem na nejvyšší bod výpravy, do závratných 4630 metrů nad moře.

Drobná paní z kamenného domečku nás za deset solů ubytovala za kamennou zdí která nás měla chránit před větrem z hor. Postavili jsme stan, smáli se prasátku co vypadalo jako pejsek a pořád kolem nás chrochtalo a hledalo co by tak snědlo.

Uvařili jsme si teplou večeři a s údivem a obdivem jsme si prohlíželi životní perspektivu osamělé horské mámy co s malým dítětem s červenýma ofoukanýma tvářema zabaleným v dekách probírá políčko s malinkýma brambůrkama. Nikde nic nerostlo, jenom kameny, občas nízkej keř, ledovej vítr a spěchající horskej potůček.
Bydlí tam jednoduše, bez elektřiny, v domečku menším než můj dětskej pokojíček.

Jen co se setmělo leželi jsme ve spacácích.
S tmou přišli další putovníčci. Ta holka v noci pořád kašlala. A byla zima! Taková zima že jsme ráno měli namrzlý stan. Ale jakštakš, jsme se díky všem vrstvám co jsme měli na sobě, vyspali (spala jsem ve dvou bundách, třech legínách a s lamí kůží na ledvinách...).

Délka trasy podle mapy.cz : 10 km (Tomovi hodinky naměřili 14 km)
Převýšení : 650 metrů nahoru, 395 metrů dolů

Salkantay trek, na Machu Piccu po vlastní ose. Den první, cesta a překažené plány

První den

V 5:30 jsme v Cuscu vstali a vyrazili do rozednění. Zavolali jsme si taxi přes aplikaci easytaxi a nechali se odvézt dva kilometry na calle Arcopata odkud vyráží colectiva do Mollepaty. V šest ráno jsme byli na místě.

Chvíli jsme zmateně pobíhali sem a tam a pak jsme se paní v pekárně zeptali odkud colectiva vyjíždí. Ukázala nám pána řidiče a ten nám dal nabídku. Buď nás za 80 solů (560 korun) odveze solo rovnou teď a nebo za 40 solů (280 korun) což je normální sazba ale budeme čekat na další pasažéry než se dodávka naplní.

Rozhodli jsme se čekat ale po půl hodině jsme byli v autě pořád sami a tak jsme se zeptali na jak dlouho to ještě vidí. Pan řidič odvětil že ti dva kluci co pokuřujou před autem jedou  s náma a že ještě cca 20 minut a jedeme. Už jsme ale byli nervozní a tak jsme zvedli nabídku na 60 solů a jelo se.  Jízda byla krásná, ikdyž plná zatáček. Po hodině cesty se mezi vrcholy hnědých And ukázala sněžná hora Salkantay. Symbol naší výpravy. Z její velkoleposti se mi tajil dech. Je to obrovská, nádherná, neohrožená prastará hora.
Po zhruba třech hodinách jízdy jsme vystoupili v prosluněné Molletapě. V parku na náměstí tam kvetly keře vánočních růží a další tropické květiny. Hned u nás zastavil mladík v zaprášeném polorozpadlém autáků a ptal se jestli chceme odvézt do Soraypampy.

Chtěli jsme. Oficiálně sice Salkantay trek začíná v Mollepatě ale z cestopisů ostatních horalů jsme se dočetli že tenhle úsek pouti za moc nestojí. Je to dvacet kilometrů dlouhá cesta do kopce podél prašné silnice. Rozhodli jsme se ušetřit energii a nechat se popovézt do srdce hor.
V Soraypampě na parkovišti bylo přes tucet dodávek které sem přivezli skupiny s průvodcema. Trochu mě to vyděsilo. Myslela jsem že jedeme pryč z civilizace a né na turistický Václavák.

Naštěstí stačilo chvíli počkat u rozkvetlých keřů a vždy spěchající grupy se vzdálili natolik že jsme měli výhled na naší brzkou budoucnost sami pro sebe.

První noc jsme měli v plánu přespat u ledovcového jezera Humantay. Plni elánu jsme zahájili výstup. Kolem nás proudili lidi z grup s malinkými batůžky, zatímco mě všechno bolelo, každej krok stál překonávání a cesta neubývala. Klesala jsem na mysli. Ale cepovala jsem vůli a pracně se škrábala po prudkém kopci 300 metrů vzhůru do našeho dnešního nocležiště.

Zruba po sto metrech se u nás zastavil sympatický pán celý v oranžovém a vyjadřoval nám obdiv. Smála jsem se s nim že mě taky ohromuje každý můj krok vzhůru zatímco mě batoh převažuje nazad. Chvíle smíchu mi dodala síly stoupat dál.
Když jsme byli zhruba v půlce cesty potkali jsme horského strážce, ptal se nás kam jdeme a i když jsme se o nocování u jezera nezmínili, asi mu bylo jasné že neneseme spacáky a spol nahoru jen tak pro trénink a řekl nám rovnou že nahoře se kempovat kvůli bezpečnosti nesmí, a dodal že pod ledovou horou jsou další dva strážci...

No paráda. Víc jsem nepotřebovala poslouchat. Vyřízená jsem se svalila na zem a chtělo se mi brečet.
Když jsme v sobě zpracovali flustrující informaci, probírali jsme varianty co dál.

Nechat batohy se vším někde v křoví a vyjít k jezeru nalehko...
Nebo sejít dolů, postavit stan v campu a pak jít zase nahoru...no popravdě, škrábat se znovu nahoru se nám nechtělo a půjčené věci nechat někde u cesty nám nebylo příjemné.

Nakonec jsme rozhodli že sejdeme dolů, postavíme stan, dáme si nohy nahoru a budeme se zbytek odpoledne dívat na sněžnou horu před náma, zkamarádíme se s koníkama kterých byly ve svahu desítky a ráno s rozedněním vyrazíme na lehko nahoru, dřív než přijedou zástupy s průvodcema a po obědě půjdeme dál, taky prázdnou krajinou protože ranní grupy už budou v tahu.

A bylo to, to nejkrásnější rozhodnutí.

všechno se tak semlelo a teď jsme tu

sedíme na sluníčku pod sněžnou horou

kolem nás se pasou koně

nemůžeme spát u jezera
a tak spíme na pastvě

vydřených 150 výškových metrů jsme sestoupali zpátky do základny  a na jezero půjdeme zítra

nalehko

každý krok byl zápřah

škubalo to s celou mojí bytostí

musela jsem se hrozně moc přemáhat a nutit ke každýmu kroku

a stejně to bylo houby platný

brečela jsem protože to úsilí bylo šílený a k ničemu

celou cestu jsem si přišla jako blázen s nabušenou krosnou zatímco ostatní si chodili s batůžkem

jen tak. snadno

✭

tahle pouť mi přijde úžasně klidná

taková samozřejmá

jakoby se měla stát

konečně jsme spolu

v přírodě, v tichu

✭

ospalí koně postávají

drbou se o trávu

křoupou kukuřičné klasy 

hory vrhaj stíny

sníh se drží ve výškách