Tradá a je zase pondělí. (teď už teda skoro úterý)
Minulý týden byl takový rozkouskovaný. V úterý jsme se přesouvali z Ribeiry Grande do Ponty Delgady.
Tam jsme ale strávili jenom na dva dny. Pak jsme jeli do Quinetes, kde jsme až do zítřka. Co se týče bydlení, na poslední chvíli tu není zase tolik možností a jelikož neplánujeme a řešíme tyhle věci až vážně když nám hoří na střěše (třeba dneska jsme kupovali bydlení na zítřek), dochází pak sem tam k takovýmhle kusým dnům. Ale bylo to vlastně fajn, přesně tak jak to bylo. Zašla jsem si na trh. Potkala jsem nádherný stromy v univerzitní zahradě.
Prohlídla jsem si přístav, nakoupila jsem si umělý kytky. Konečně jsem sehnala umělý hortenzie. O slunovratu jsem si upletla věnec z modrých růží a indiánskou čelenku z per od racků od Lagoa do Fogo.
Chodili jsme na boží večeře - měli jsme hamburg kde byl středobodem chuťových fantazií jeden báječnej klobouk hnědýho žampionu. Další den jsme byli v restauraci která je den co den beznadějně zabookovaná a museli jsme se tam objednat den předtím. Tam jsem měla boží lilkové závitky a čokoládový mousse a Tom vege klobásový rizoto a na závěr boží boží ultraboží cheescake.
Taky jsme našli tyhle malůvky v různých zapomenutých uličkách. Velryby veliký, jak kdyby byly opravdický a křídla. Vždycky jsem chtěla mít křídla!
A je tam spousta polorozbitých domů, které jsou zevnitř prorostlé stromama a trávama a lijánama. A skrze okýnka a průhledy v jámách ve zdech to v jejich vnitřních prostorech vypadá jako by to byly malé pohádkové domečky pro víly.
A taky je tam spousta různých zábavných detailů, jako je například tahle směrovka k velrybám, nebo nádherný vrata kostelů.
Přesun z Ponty do Quinetes byl docela výživnej. Jeli jsme na kolech s naloženejma batohama, ověšený karimatkama, spacákama a stanem a Tom u jízdy na biciklu v jedný ruce držel madlo kufru a takhle si jel přístavem kolem plážových povalečů a pak v Quinetes půlkou města. Jedno kolečko už se dotočilo, takže příště se necháme odvézt ode dveří ke dveřím.
Hnedka po příjezdu do Quinetes jsme sjeli dolů k oceánu kde jsou přírodní lázně Ponta da Ferraria.
Ze země tam vyvěrají horké páry a ohřívají oceánskou vodu. Byl zrovna odliv a tak byla voda vážně horká. Všichni lázenští kavalíři byli až v druhé zoně (je to oddělené provazama). V té první byla teplota k uvaření. Přišlo mi to zvláštní, úplně fantasktní. Sedíme v zátoce oceánu v horké vodě. Kousek od nás, směrem ke skalám se voda vypařuje a dál, blíž k oceánu je zase chladná. Pod vodou je úplně vidět to mísení teplotních proudů, dělá to takový fata morgana jevy a spousta spousta ryb se tam chodí schovávat před predátorama a okusovat řasy. Kolem je vysoká skalnatá stráň která je úplně černá, jako nejčernější uhelná čerň. V jediném horizontu je širý oceán a pobřeží je plné malinkých jezírek se zelenožlutejma řasama, které vypadají jako podvodní lesy. V průzračné vodě se tam míhají nevídané rybičky co se kroutí a mají jiné ploutve než doposavaď u rybek znám. A ta voda, ta je tam jako zrcadlo.
Je to inspirativní místo plné barev, plné života, plné fascinace.
Celý ostrov Sao Miquel je takový.
Barevný - květinové zahrady podél polí, podél cest, v zahrádkách domů. Barvy slunce, barvy nebe, vody a země. Jakoby tenhle zapomenutej kout světa uprostřed oceánu znal o kousek víc barev, než je běžné spektrum.
Živý - zelené louky, koryta řek plná listů, liján, keřů. Stáda krav na loukách kamkoliv se podíváš a ptáčci co chodí na drobky a jsou srandovně nápadní.
A fascinující - no to je vlastnost těžko popsatelná slovy. Zkrátka takovou krajinu jsem ještě neviděla. Kopce mají nádherné tvary, jsou kulaté, takové malebné, jako z nějaké hobití země. Různá zákoutí s romantickými altánky, mosty, výhledy. Vulkanická jezera, srázy, stráně. A občas z kopce vidíš na obou stranách oceán. Přesto dělá Sao Miquel dojem rozlehlosti. Každý den mě tu příroda okouzluje.
A je tu málo lidí, o turistu občas ani nezakopnete. Třeba na hřebeni u jezer Sete Cidades - což byla nejkrásnější cyklostezka kterou jsem kdy jela - jsme v sobotu strávili pár hodin a potkali jsme jednu jedinou holku s batůžkem.
Na vyhlídkách, u silnic, lidi jsou, ale to je tak všechno. Pokud chcete přírodu nadivoko, je to absolutní ideál. Navíc, všude se dá stanovat. Pokud udýcháte pár kopců jako hrom, můžete tu jezdit křížemkrážem na kole a pokud ne, autobusy tady fungujou dobře a jsou levný. Teplota je tu příznivá, ani vedro, ani zima.
Zkrátka doporučujeme všema deseti.
A jak to bylo s náma dál? Ve čtvrtek, po západu slunce, když jsme se vrátili z pramenů jsme dostali véču od skvělýho rakouskýho páru, co s náma sdíleli guest house GeoAlternativa. S pánem byla legrace. A paní nám ozřejmila že ti postávači u silnic a v kavárnách jsou ve skutečnosti chlapi co čekají na práci. Že to tady takhle mají. Farmáři ráno, nebo když potřebujou, na těhle postávacích stanicích naberou pracanty a jede se.
Taky říkala (kdybyste to nevěděli) že plastový sáčky jsou na prd. A že ve Francii i v Rakousku už je vyřadili z provozu. Vyprávěli nám o tom jak viděli spousty jedovatých Měchýřovek portugalských, což není jeden živočich ale celá kolonie jednotlivců, kterou okusují mořský želvy, který plavou za touhle mňamkou 13 let a pak 17 let zase zpátky. Dali nám víno a my jim zase sýr a byl to s nima fájn večer.
O víkendu jsme zase, jak jinak, vyrazili na kola.
V pátek jsme zabalili baťohy, nasedli jsme na sedla a jeli jsme polní cestou vzhuru do kopců. První zastávka byla u vyhlídky na Mosteiros.
Tam jsme zadarmo vyslechli přednášku průvodce o tom jak tam dřív byla sledovatelna velryb. Když byla spatřena velryba, zvonilo se na zvony a celá vesnice ustala v tom co právě dělala a vrhla se do lodí na hon za velkou rybou. Takovej úlovek měl obrovskou cenu, jeden člověk by jí neulovil a každej chtěl mít podíl. Dneska už se vyhlídka takhle nepoužívá. Lov velryb je tu stejně jako ve většině zemí světa zakázanej. Peníze se díky velrybám vydělávají i mírumilovnou cestou - spousta lidí si zaplatí výlet na lodi, který slibuje spatření obrovského kytovce v jeho přirozeném prostředí. Než jsem přijela, Tom se jedné takové výpravy zúčastnil. Oceánská bioložka co je na lodi provázela říkala jak moc ty velryby sledují a snaží se je chránit, ale že je to na prd, protože oni cestují celými oceány a když připlujou k pobřeží Norska, Japonska nebo Islandu tak je tam prostě uloví, protože tyhle země na ochranu velryb nepřistoupili a pod záštitou tradice, velryby loví dál. Smutný. Ale taky trochu divný, některý zvířata se chrání jak o život a jiný se vraždí ve jménu normálního tržního průmyslu.
Výhled tam byl krásnej a když jsme se ho nabažili jeli jsme dál. Dala jsem si zmrzku a Tom paštel a pak začal hlavní výšlap dnešního dne.
Když jsme byli skoro nahoře proběhl kolem elegantní běžec a volal na mě něco německy. Achjo, v martenskách, vysokých ponožkách a s blond vlasama asi vážně vypadám jako tradiční německé děvče. Cestou byla zase spousta vyhlídek, to se mi tu líbí. Nejkrásnější byla na louky u obočky k Cumeiros.
Jak jsme byli nahoře, tak jsme zase jeli dolů. Ty sjezdy jsou paráda. Vždycky se mi chce křičet radostí, jak člověk cítí že živej. Rychlost co máte v rukách a vítr kolem uší, vlasů, kůže. Paráda. Na rovince, dole pod kopcem jsme obdivovali hortenzie, tolik keřů naráz v květu jsme ještě neviděli.
Rovinka podél kvítí a už je před náma cedule Sete Cidades. Jsme tu, v cíli, v udolíčku u jezer. Mají tu i restauraci a tak si dáme čaj a čokoládovou svačinu a pak jedeme hledat místo na spaní.
Na mostě mezi Lagoa Azul a Lagoa Verde si připadám jako v pohádce. Pak jedeme dlouho podél Modrého jezera a slunce zlatě svítí, jak zapadá tak ozařuje všechno kolem a my konečně jedeme terénem kde se stíháme i dívat kolem sebe a všechno je parádní. Zakempíme ve výběžku u piknikový zony. Já ze sebe schodím všechno co můžu a skočím do tý ani né tak ledový léčivý vody.
Spinkáme jako koťata. Akorát vítr nám lomcuje s plachtou stanu a žáby zezačátku kvákaj jak kdyby měli novoroční párty nebo co. Asi nás vítaly, tak poslouchám jejich rozhovory a zpěvy a pak spím a pak je ráno a krásný nový den.
Sluníčko se pomalu protahuje a už svítí na protější břeh. My jsme ale ještě ve stínu a tak klepeme kosu a čekáme. A pak se překulí přes vrcholky nad náma a je to krásný, roztomilý.
Plavu a vnímám tu vzácnou nádheru rána v absolutním objetí s přírodou.
Snídáme tam kde jsme včera pili čaj a pak zase stoupačka. 600 metrů převýšení.
Nejsme ale žádný másla a těžký věci jsme nechali v křoví na poloostrově a tak krok sun krok pomalu táhneme svý kola vpřed. Cestou je ještě jedno nádherný brčálově zelený jezero.
Kolem poledne obědváme na Vista do Rey, aneb na Královské vyhlídce. Je tam opuštěnej, nikdy nedostavěnej hotel a tak tam trochu načichneme destrukcí a pak radši jedeme pryč.
Vyšlápneme kopec, pijeme živou vodu ze studánky. A hledáme odbočku na hřebenovku. No a pak je tu, pěkně označená informační tabulí a tak zkoumáme jaké značky budou po cestě a jdeme vstříct nádherným pohledům a výhledům a strmým úbočím. Taky starodávnný most jsme potkali, to bylo překvápko.
Každou chvíli se otevíraly pohledy u kterých by šlo stát, dívat se a vstřebávat, hodiny. Užíváme si to a pak přidáme do plynu, neb máme hlad.
Našli jsme zapadlou restauraci kde jsme si dali obří porci vajec a hranolek. Unavení pak z posledních sil stavíme stan. Máváme sousedům. Dneska je to tady populární. Tři stany na jednom poloostrově. Usneme a je to noc klidná, plná zvláštních snů a svěžího rána.
Tom je od včerejška, nebo spíš od minulýho týdne nastydnutej. Na cestu zpátky proto volíme autobus, co nás vytáhne zpátky na kopec. Není třeba se přepínat. Vysadí nás u zmrzlinářky, sjedeme do Quinetes, dáme si pizzu, v neděli má totiž obchod zavřeno. Vařim čaje a sladim je marmeládou., med došel. Tom se dívá na Arabelu a je zachumlanej. Večer jedu ještě na horkou lázeň, pak pro další pizzu. Ve městě je slavnost Svatýho Jána tak se dívám na procesí. A nechápu tu jejich velkorysost. Ulice, celý dlouhý lány kilometrů jsou vyzdobený jehličím a kvítkama. Holky mají šaty jak na svatbu, holčičky andělská křídla a přijel i orchestr. Dopoledne v Sete Cidades jsme taky viděli zástupy lidí a býků a květin. Jiná kultůra, no.
Spíme, pak je dnešek. Studuju si na wiki o ostrovech, vařim komplexní oběd - zapečené lilky se sojovým masem a rajčatovocuketovou omáčkou, oujé. Píšu, jedu na prameny, ted už je po půlnoci (a teď zase poledne dalšího dne).
Na závěr fotka majáku. Kužel světla, otáčivé oko, nekvalitní kamerou mýho foťáku. Ale přišlo mi to hezký, že v každý tmě je vždycky obsažený světlo.
