Fotopříběh minulého týdne

A jak jsme si kráčeli nádhernou přítomností týden před žralokem?

Byly to dny plné krásných chvil, až jsme se rozhodli že si to tu ještě o další týden prodloužíme. Proč se hnát odněkud, kde je člověku dobře. Tak jsme plánovali, konzultovali a vylaďovali náš zbývající čas na Costa Rice a nakonec jsme vyřadili celou návštěvu karibské části. Původně jsme chtěli stihnout výlet do Puerta Vieja - párty města s dredatejma vyčilovanejma surfařema a do Tortugerra - další divočiny dostupné jenom lodí,  zamilované místo želviček. 

Byla by to ale moc velká honička a my upřednostňujeme slow travel. Tom potřebuje nějaké aspoň trochu stabilní prostředí pro práci a celkově jsme oba víc v klidu, když máme čas vydechnout a naše cestování není jenom neustálé vybalovaní a zabalování kufrů.  Radši se sem zase jednou v klidu vrátíme a podíváme se tam, kam jsme to tentokrát nestihli. Raději budeme ještě týden vyhlížet z terasy barevné papoušky. Ptačí svět je tu tak okouzlující!
V pátek se přesouváme do Uvity, bydlí tam naši kamarádi z Playa Grande. Kanaďani Will a Jane, za tu dobu co nás cesty rozdělili, zjistili že čekají mimino. A to stojí za oslavu. Taky je to neturistická oáza klidu s nekonečnejma plážema a božíma vlnama. No a poslední týden budeme fascinovaně hledět na nádhernou dýmajcí sopku Arenal.

To jsou ale věci budoucí, pojdme se ještě ohlédnout zpátky.

Minulý týden jsme procházeli nejbližší okolí a máme z toho spoustu zážitků. V neděli, den po příjezdu, jsem se s lehkou nemocí - ofoukná větrákem a s rozhozeným břichem vláčela za Tomem po vyprahlých prašných cestách a přišla jsem si uřícená a rozpálená jako v sauně. Zázračně mě to ale vyléčilo. Večer už nebylo po tlaku v hlavě ani památky a dýchala jsem si taky bez potíží. Na úplném konci vesnice se vedle nás objevili dva pejsci, kteří skákali kolem Toma, jako kdyby v něm poznali ztraceného páníčka, dělali všechno pro jeho pozornost, mohli se přetrhnout o každé pohlazení. Já jsem jim byla kdovíproč celkem šumák. 

Pejsci běhali plni elánu hustým porostem podél cest, do kopce, z kopce. Nakonec nás provázeli celý den. Za což jsme jim byli celkem vděční. Cestu kterou jsme si vybrali zdobila na sedmi místech klikatící se řeka. Kterou bylo potřeba přebrodit, chtěl-li člověk jít dál. Pejsi se nebojácně vrhali do říčních vod, řádili a radovali se. Po krokodýlech nikde ani památky, tak jsme dokola zouvali boty a následovali jsme naše psí průvodce na druhý břeh. 

Cestou jsme potkali třeba kešu stromy. Každý oříšek je ve vlastní skořápce, která je jako zabetonovaná. Něco podobného jako mandle. Už nebudu nadávat že jsou ořechy tak drahý. Ten kdo je louská, musí mít zlatou trpělivost. 

Viděli jsme baziliška, to je taková jinačí ješterka s namakanejma stehnama, které srandovně utíká a cáká kolem sebe kapky vody. Předtím jsem jí znala jenom z dokumentů. Na břehu řeky bylo nekonečně maličkej žabek. Vrávorala jsem jako baletka po špičkách abych na některou omylem nešlápla. U jednoho brodu jsme  potkali koníka. Na volno se tam venčil. 

Taky jsme míjeli dechberoucí výhledy. Huňaté koruny stromů, jedna přes druhou. Vysokánské kmeny a sem tam různobarevné květy. Skenovala jsem ty panoramata a ukládala si je na duševní disk. Jednou se budou tyhle vzpomínky určitě hodit. Ozdobím si jima zahrádku za zavřenýma víčkama, ten prostor bezesných nocí.

A šli jsme dál a dál. Nahoru a dolů, až jsme došli k rezervaci, kde nám majitel doplnil vodu a řekl že pokračovat můžeme jenom za deset dolarů. Že tam je soukromá trasa s přírodním bazénkem a výhledem na oceán. Stejně jsme ale neměli plavky a celý nám to přišlo nějaký divný, tak jsme se otočili a s psí družinou jsme šli zpátky, za sedmero řek a kopců. Pejsci se neodělili ani u domečku u kterého se k nám přidali, doprovodili nás až ke dveřím našeho apartmánu. Pak čekali přede dveřma, vařili s náma v kuchyni a běhali kolem nás i při odpolední procházce po pláži.

A večer, už jsme pomalu usnínali, ještě poslední kontrola a pejsci jsou pořád na stejném místě, stále drží stráž. Ráno už tam nebyli. Ale když jsme šli na odpolední procházku částečně stejným směrem jako den předtím, jeden z nich, ten druhej než Ganja se k nám zase přidal. 

Ten den jsme viděli tukana. Šli jsme malebnou pěšinkou, moc hezký okruh, tak akorát výlet na odpoledne. Cestou jsme našli i rozestavěné chýše v nádherném místě. Dřevěné konstrukce, střechy z palmovýho listí. Vysoko v kopci, s výhledem na oceán. Domov v džungli, v korunách stromů

Všude kolem rostly nádherné, nevídané stromy, květinové keře a mladé papájy. No prostě, bydlení snů. 

V představách jsme si tam malovali budoucnost a plánovali jsme, jak bysme nejdřív dokončili jednu chaloupku s terasou pěkně vysoko nad zemí, a která by to asi byla. A jak bysme pak postupně rekonstruovali další a další domečky, který by se mohli pronajímat, nebo v nich hostit návštěvy. Když jsme se nabažili představ, šli jsme dál, dumali jsme nad chvějícícm se stromem v jehož útrobách cosi zvláštně kvičelo. Houpali jsme se na dřevěném můstku nad řekou, procházeli jsme se stezkou podél pobřeží, skákali jsme po kamenech na pláži. 

Našla jsem si peří z obrovskejch černejch dravců, sedících na bílým stromě bez listí. Bylo jich tam vedle sebe asi deset, a všichni nehybně stáli a dívali se do dáli. Za nima byla tmavošedá obloha a celý to vypadalo jako úvodní scéna nějakého thrilleru. Po cestě zpátky jsme sledovali západ slunce nad hladinou. 

Občas kolem nás proletěl nějaký krásný ptáček. Obzvlášt se mi líbil jeden tyrkysovej, asi lednáček. 

Další den jsme šli stejnou trasu a večer u oceánu jsme zakončili plavbou na kánoi. Pádlovali jsme vstříc zapadajícímu slunci a byla to krása. Houpali nás vlnky, občas kolem proletěl zatoulaný motýl. Kdoví, co v tom zrádném prostředí nepředvídatelných vln a větru hledal. Ostře kamenné skály v horizontu a zlatá záře za nimi. Romantika a speciální spontánní oslava Tomovýho svátku. Hráli jsme si na kapitána a čeládku a smáli jsme se, až jsme nemohli. 

Ve čtvrtek jsme jeli taxíkem na dest kilometrů vzdálenou pláž San Jonsesito. Měli jsme trochu trable s domlouváním ceny za jízdu. Den předtím nám paní domu Janette řekla jinou cenu, než najednou chtěl řidič. Ale po chvíli rozčarování jsme to přestali řešit a užívali jsme si nádhernou rozlehlou pláž. Šli jsme trasu pralesem podél oceánu a viděli jsme opičí rodinu a spoustu jedinečných pralesem malovaných obrazů. Došli jsme nakonec a pak jsme šli zase zpátky. Začínalo se smrákat a taxikář nikde. Seděli jsme u cesty, trochu nervní, jestli dobře rozumněl tomu, že nás má večer zase vyzvednout. Nebyl tam pro jistotu ani signál. A tam, na konci světa kde nikdo nebydlí, ani nejsou žádné hotely jsme najednou slyšeli jak spolu lidi kousek od nás mluví česky. A pak přišli další, dokonce s dítětem a bylo to takový podivný deja-vu. Fascinovaně jsme na ně hleděli, v tu ránu přijel taxík a už jsme jeli zpátky domů. Ani prozradit jsme se nestihli.

V pátek Tom vyhlásil, že potřebuje samotku a den v klidu. Tak jsem si šla sama projít náš okruh, seděla jsem na konstrukci našeho domečku a malovala jsem si ostnatej strom před jeho vchodem. Chvíli na to přišel kluk s holkou a začali tam pakovat zaprášenou deku a provizorní hrnec. Španelsky jsme si něco málo povídali a jestli jsem tomu dobře rozumněla, taky mají plány, že to tam zabydlí. Nojo, pomalá ruka, holý neštěstí. Typuju, že než nás začne chytat usazovací pud budou tam dávno bydlet. Aspoň že se tak boží místo využije a zbůhdarma nespadne. A navíc, kousek vedle je ještě jedna pěkná parcela, tak co. Odpo jsem si ještě psala úvahu o zvrácenosti konzumní společnosti. Večer jsme s Tomem shlédli pilotní díl seriálu Pustina co se konečně po nocích dostahoval a snažili jsme se usnout. Z nedelekého baru ale opět vyhrávali. Dost nahlas zpívali karaoke, dost přiopilý nezpěváci. Hráli tak akorát na nervy, ale nakonec se nám nějak podařilo usnout. A jak to bylo dál? Ten příběh už přece znáte.