Mezi nebem a zemí, pod padákem.

V neděli jsme začali den polehoučku. Dlouho jsme snídali, pak jsme šli na půlhodinovou procházku k bance, vybrat týdenní rozpočet. U bankomatu si tady člověk přijde jako velkej boháč. Platí se totiž tisícovkama. A přepočet je následující. 1000 collonů = 50 kč. Takže mačkáme nuly a doufáme že se neuklikneme a nevybereme místo 100 000, sto milionů, to by se nemuselo vejít do peněženky. Ale peníze jsou to moc hezký, na každé nominálii je jiné zvíře, třeba lenochod, opička, žralok, nebo motýl.

Pak si ještě prohlížíme kávy v kavárně Milagro a plánujeme jaký všechny typy zrn před odjezdem nakoupíme. Před obědem máme pravidelnou dávku kontaktu s domovem, voláme s Tomovýma rodičema a vyprávíme si o událostech minulého týdne. A pak už je to raz dva. Oběd, bus, pláž a už jsme u stánku  společnosti Aguas Azules a domlouváme podrobnosti parasailingu. 

Myslela jsem že si v klidu zarezervujeme termín, já se na to pěkně připravim. Alé né, pán hlásí že teď je ideální chvíle, že přichází příliv, ať na to jdeme rovnou. A už nás vede rozpáleným pískem ke svým kolegům, těm cestou rovnou výsílačkou hlásí ať nám chystají padák. Jsme tam, dostáváme obal na telefon, já poutko na brýle, oblékají nás do popruhů a vest, mluví na nás anglickými pokyny jak se máme držet a pak pustit a v vodě odepnout karabiny a já docela panikařim. Popruhy a karabiny mi připomínají nemilý zážitek, jak jsem na školním projektu sjela po laně, když jsem se špatně slaňovala. Takže mám zrychlený vnímání času a zmocňuje se mě lehká hysterie podmíněná nejistotou, že jsem si to všechno v klidu nezkontrolovala. Takže vsadim všechno na jednu kartu, podívám se zakuklenci co to na mě všechno přikurtoval, do očí a zeptám se ho jestli jsem v bezpečí. Řekne že jo. A už tři, dva, jedna a zvedáme se do vzduchu. To je jeden z nejkrásnějších pocitů co znám. Mám to moc ráda na lítání letadlem. Ten okamžik, kdy se odlepují kolečka od povrchu země, ten okamžik změny stavu. Ale zavřená v kovovym tubusu dopravního prostředku a na volno, v plavkách na konkrétním místě vystátýho důlku v písku. To je přeci jenom něco jinýho. Výš a výš. Závratnou rychlostí se vzdalujeme od pláže. Loďka daleko pod náma uhání po nekonečné modré pláni a nechává za sebou bílou stopu rozvířené vody.

 Vlastně takhle zespoda to vypadá právě jako kondenzační stopa na obloze za letadlem. Paradoxy zdání. Díváme se z výšky na houpající se masu oceánu, rozšířenými obzory výhledu si prohlížíme patra pralesa. Přibližujeme se ke kamenitému ostrůvku s ostrými hranami. Kolem něj krouží hejna mořských ptáků, vlny se houpají a s bezmeznou jistotou se stále vrací a posuvají hranice jejich dosahu. Bílá pěna maluje a rozpíjí modrou plochu a neobyvatelný kus skály se tyčí klidem a stálostí, na věčnost v rytmu oceánského objetí. Za jeho hranicí se už otáčí naše loďka a my se vlnou setrvačnosti přenášenou provazem otáčíme s ní a pak i padák za náma, jako barevný nafukovací balonek se pne a ohraničuje svůj vzduch a příjmá změnu, jako po reflexní dráze lanem zpomaleně přijatou.

Mávám rukama jako racek a prohlížím si kluka s nádhernou duší a velikou trpělivostí a srdcem rozměrů oceánu a oblohy, co se houpe ve vzduchu vedle mě. Jeho vlasy jsou štěstím bez sebe, jsou rozevláté, přímo ve svém živlu. Oči má prudce do široka otevřený, a pevně se drží. Přepadá mě náhlá vlna citu z neohraničenosti možností naší lásky. Co všechno spolu můžeme zažít. A právě tím "spolu" tomu dát rozměr sdílení, který události a zážitky pečetí do vzpomínek a mytologie nás.

Vracíme se zpátky. Realitu kamene a jeho auru podobnou poklidnému chrámu necháváme za sebou. Teď si prohlížíme přibližující se pláž, její pískovou barvu a zaoblenost, ostrou životnost a živelnost země šlahounovitě vybíhající bočně rostoucími mandloněmi. Hemžící se mraveniště ruchu, stále zábavu hledajících individuálních lidí, povyk a trajektorie jejich pohybů.
Stahují nás níž a níž, za chvíli budeme ve vodě. 

Teď zase já uklidňuju Toma, že to nic nebude. A taky není, hned jsou u nás, nasedáme na vodní skůtr, ještě si chviličku užíváme tuhle další vodní radovánku plnou energie a adrenalinu a jsme zpátky, na stabilní zemi. 

Jak jiná se najednou zdá. Nebo si přijdu jiná já? Předáváme si věci. Jsem jako v mrákotách, potřebuju to všechno vstřebat. Jdu pískem, tak konkrétním, tvarovatelným, přizpůsobivým a dívám se kolem sebe. Přijde mi zvláštní že svět je pořád stejnej, lidi jsou stejní. Jakoby vůbec nevěděli co jsem teď všechno prožila. Jak moc se toho stalo, za, v reálném čase, krátkých patnáct minut. Tolik dojmů, vjemů, vnitřních pochodů. Ale svět běží dál, svým vlastním časem. 

Zbytek dne ležíme na zemi ve stínu, v písku pod stromem. Pijeme kokosy co jsme náhodou našli. Ještě držely na větvi na které vyrostly. Spolu s ní se žřítily.

Podplavávali jsme vlny a pod vodou poslouchali šum přesýpajících se kamínku. Slunce zapadalo krvavě, do mraků, napůl se ztrácelo v mlze. 

A my jsme se vraceli přeplněným autobusem. Stoupali jsme do kopce růžovou oblohou a zlatými listmy obklopeni. Nádhernej, přenádhernej víkend byl za námi. 

Den v pralese

Ještě než vás vezmu po nitce představivosti na výlet do tropického deštného pralesa, pojďte se podívat do Quepos - městečka dole pod kopcem.
Do Quepos jsme jeli v pátek odpoledne stejným autobusem kterým jezdíme na pláž, akorát v opačném směru. Vystoupili jsme o chvilku dřív a prošli jsme si město a obchůdky. Dostala jsem nový blok. Je vyrobený z banánovýho listí a na přední straně má kostarický symbol svobody. Tím je Resplendent  quetzal, pták který nedokáže žít v zajetí. Je nádherně zbarvenej a celej jedinečnej. Taky jsme potkali lenochodí zeď.

Pak už byly čtyři a začal farmářský trh. Byl to snad zatím ze všech kostarických trhů ten nejkrásnější. Takové pohodové, příjemné prostředí. Nejdřív jsme si to celé dvakrát obešli, popíjeli jsme kokosy a vybrali jsme si nejsympatičtější prodejce, od kterých co nakoupíme. Pak jsme udělali finální utrácecí kolečko. Celkem tam bylo tak třicet stánků, spousta prostoru a krásná lokalita u promenády nad oceánem, hned vedle přístavu. Po nákupech jsme večeřeli právě koupený domácí uzený sýr s palačinkovýma tortilama a dívali jsme se jak do západu slunce vyjíždějí loďky.

Krása. Ani to nevypadalo, že jsme ve městě. Nad náma pískali ptáci, ve výhledu nekonečná obloha a moře, zprava kontury hor a zleva kopec obsypanej tropickýma stromama. Batohy jsme měli naplněný ovocem a zeleninou na celý další týden. Procházka městem s touhle tíhou nepřicházela v úvahu. S první tmou jsme jeli zpátky domů. Tam jsme definitivně zabrali ledničku (první den jsme měli místa tak půl regálu a po týdnu trumfujeme - ovládli jsme chladící prostory!).
Máme manga, melouny, ananas, papáju, rajčata, papriky, cibule, čerstvý špenát, sýry, zvláštní pudinkovou buchtu, rozmarýn, yuku a léčivé koření od stánku s přírodní medicinou. Od holistických doktorů máme konkrétně kurkumový kořen, kakaové boby a kousky zvláštního stromu Hombre Grande. Vaří se z nich čaj pro detoxikaci a zbavení parazitů a každý indián má kousek v lékárničce, kdyby ho uštknul had. A jako dárek jsme od nich ještě dostali kousek dalšího stromu, větívku Mozote, která se měla oloupat a dát spolu se šlupkou přes noc do vody. Ráno jsme měli gelovitou tekutinu, Tomovi to připomínalo aloevera džus, mě ještě něco trochu jinýho. Večer pak už uběhl jako voda.

Spala jsem neklidně, plná očekávání. Vždyť zítra půjdeme do pralesa!

A už je tu sobota. Snídáme a zkoumáme mozote drink. Připravujeme oběd na cestu - deset tortil a jdeme na autobus do národního parku. Bylo kousek po sedmé ranní a u pokladen už byla fronta přírodovědců i obyčejných turistů. 
Máme vstupenky, odmáváváme prodavače vody a průvodce co nabízí své produkty a služby. U kontroly ukazujeme naší svačinu. Naštěstí nám jídlo nesebrali. Ale některé potraviny se do parku nosit nesmí. Třeba brambůrky a tak. No později jsme zjistili proč.

Prales je nádhernej. Uhrančivej. Stromy jsou do nebe vysoký, všude se pnou šlahouny rostlin, zelené lístky spolu soupeří o místo na slunci. Kořeny se proplétají. Mravenci v zástupech utíkají po kmenech. Vzduch je hutný, těžce se dýchá. Vlhko se sráží, les voňí. Les tě pohlcuje. Zapojuje všechny smysly. Zbystřuje civilizací ochablou existenci. 

Oči přecházejí, těkají, hledají v chvějících se korunách stromů, v listech spadaných na zemi pohyby, záblesky tropického života. Sluch se topí v hudbě ptačích serenád, v neutichajícím neustálém šumu hmyzu, v šustění větví. Kůže, náš nějvětší orgán dýchá, absorbuje, vzpomíná na dřívější, původní život. Hutná vůňě tě uzemňuje, uzemňuje ego.

prales

tíží

uzemňuje

ego

díky bohu za to

že příroda je ukazatel, směrovka do středu země ve mě

vědět kam jít pro odpověď je stejně důležité jako dokázat se zeptat

a nezapomeň

(když se na chvíli zastavíš, víc toho pak uvidíš)

možná ti (pak) v záblesku klidu

napoví

pták, list,  motýl v letu

geometrie dechu listoví

možná strom tlející na břehu oceánu

možná koloběh měnící se oblohy

možná mantra v centru květu

rytmus tvýho srdce

zastrčená bolest

a nebo 

větru 

neutichající šelest

odpovědí je mnoho. a vlastně jedna jediná. záleží z jaké perspektivy se na ní dívá. Notuju si, a vlastně moc nepřemýšlím. Nechávám věci aby se děly. Snažím se spíš splynout s tím tak moc známě neznámým prostředím. Loudám se a doufám že nepotkáme moc lidí. Sbíráme odpadky, nějakou chybou v genomu se stalo, že někdo ani tady nepocituje matku přírodu a chová se jako pán světa. Po něm ať přijde potopa. Takový mám nejradši.

Postupně se nám ukázaly někteří obyvatelé pralesa. Viděli jsme modrýho motýla jako dlaň, třepotal se, kličkoval vzduchem jako zajíc na poli a, najednou byl pryč. Taky žlutočerného  a oranžového plochokřídlého motýla jsme viděli. Obrázek zbyl ale jenom po tomto tulákovi hnědookém co nás přišel navštívit do obýváku. 

S lenochodama to bylo dobrodružství. Bydlí docela vysoko, v korunách stromů a moc se nehýbou. Takže já jsem viděla po většinou jen flek, a s dalekohledem jsem se zase nedokázala dost dobře zoorientovat ve které části stromu zrovna jsem. Až pak konečně na jedné zapadlejší trase jsem ho zaostřila a viděla docela zřetelně. Nádherná stvoření. 

Konečně se mi podařilo vyfotit leguána. Chrastil listím kousíček ode mě a vyhříval se na sluníčku. Jsou jako dráčci a mini verze dinosaurů. Nepřestanou mě fascinovat.

Na pláži uprostřed parku bylo taky spousta zábavy. Zdržovalo se tam během celého dne hodně lidí. Lidí se svačinama. Takže se stávalo a my jsme to viděli z první řady u našich plážových sousedů, že se připlížili mývalové a kradli lidem jídlo. Vedlejší role našeho divadla hrál pár, šli se spolu koupat do vody a mývalové čekající na svojí příležitost už na nic víc nečekaly a vzali si zelenou igelitku se sušenkama a opalovacím krémem a utíkali do keřů. Holka se sice ještě stihla rychle vrátit a s jedním mývalem se o tašku chvíli přetahovala, mýval ale prudce škubnul, utíkal za svým kumpánem a tam se s ním pral o lup. Kluk si pak sebral akorát ten opalovací krém, který mývaly kupodivu nezajímal a zbytek dne byli s holkou o hladu. 

No, co jsme tak viděli po cestě pláží na břehu pralesa, nebyla to ojedinělá událost. Tady jsme taky viděli opičky úplně zblízka. Skoro se daly pohladit. Houpaly se na větvích a skákali mezi listama. Válely se a odpočívaly na stromových lehátkách a když se někdo nedíval, vzali mu třeba pitíčko co si odložil na dřevěný stolek, utíkaly do lesa a tam pily džus brčkem jako by to byla ta nejpřirozenější věc. Taky pozovaly na fotky a vůbec na sebe strhávaly pozornost veškerého lidského publika. 

Mohli bysme říct že už nás opice tolik nevytrhnou? Vždyť je pro nás celkem běžné vidět jako první věc ráno po probuzení opičí tlupu utíkající přes plechové střechy našich sousedů. Nedalo, vždycky bude velikej zážitek, být vedle nich tak blízko.

V pralese se nám s opicema stala jedna děsivá a zvláštní událost. Vláčeli jsme se zrovna do prudkýho kopce na vyhlídku a Tom chtěl sebrat láhev kousek od dřevěného můstku po kterém jsme šli. Mezi stromy se začalo něco dít a sem tam bylo mezi hustou zelení vidět opice, utíkaly nahoru, přímo směrem k nám. Jedna vřeštěla jako by se něčeho lekla. Stáli jsme a sledovali, co se bude dít. 

Opice náhle skočily z lesa přímo na dřevěný chodník, kousíček vedle nás a začaly cenit zuby a křičet. Vyháněly nás, ukazovaly že to je jejich teritorium, nebo, jak říkal Carlos později večer, když jsme mu náš příběh vyprávěli, nás chránily, třeba před hadem, co se tam mohl schovávat? Těžko zpětně soudit. Ale každopádně to byl netradiční divnej zážitek. Byly vážně blízko a budily strach. Nedalo se kolem nich jen tak projít.
Místo nahoru na výhlídku jsme to teda otočili a šli jsme zpátky dolů a pak na malinkatou pláž, kde jsme byli dokud vlny nepřevzaly veškerej pískovej prostor. To už bylo stejně po třetí odpoledne, oceán má přesné hodinky a tak jsme se začaly pomalu vracet k hlavní bráně, zpátky do společnosti restaurací, domů a lidí.

Den v pralese se chýlil ke konci. Cestou jsme ještě potkali holku co hladila malinkou kytičku úplně u země a jí se pak zavíraly lístky.  Taky jsem si to musela zkusit. Bylo to jako pohladit vzduch. Kolem nás, podél cest, byly velikánský listy tropických trav a tak jsem si představovala jestli na nich spí hadi, jakoto říkala jedna průvodkyně kolem které jsme zrovna šli. Byl to den delší než jinej. A před náma byla ještě celá velkolepá neděle. Ale on tom jak jsme sebrali odvahu a stopadesát doláčů a šli jsme lítat vzduchem pod padákem, o tom vám povím zase příště. 

Manuel Antonio. Prales, nejlepší káva a surfařská odysea

Představujeme vám národní park Manuel Antonio, naší druhou nejdelší zastávku během putování Kostarikou. Odteď už se bude čas stravený na jednotlivých místech jenom zkracovat.

Bydlíme nahoře na kopci v uličce kde bydlí povětšinou samí místnáci. Po cestě z autobusu, když odbočíme z hlavní ulice, potkáváme pokaždé ty stejný pejsky a kočičky co jsou napůl toulaví, ale neskutečně miloučcí. Ve stínu terasy si hrají děti, večer po setmění chlapy spiklenecky hážou kostkama, smějí se na nás a volají "buenas noches". Pokoj máme v surferským doupěti, kde je dalších pět pokojů k pronájmu a tak jsme tu mezinárodní sebranka. Vedle nás bydlí potetovanej Švýcar, co sem jezdí z nostalgie už třetím rokem, z druhé strany má pokoj roztomilá gay dvojice z Kanady. Jsou to koťátka a jeden z nich se spálil na slunci tak, že i moje kůže brečela. Pak je tu od včerejška holka z Ameriky, co pracuje v centru přírodní medicíny, ptala se mě jestli lev, co ho mám na tričku je moje duševní zvíře a těším se až mi poví víc o ayahuasce, což je zdá se její hlavní obor.
Celé to má pod palcem Carlos, kudrnáč co s Tomem vypadají jako bratři. Je to celoživotní surfař a tak nám dává rady a ukazuje nám videa jak správně pádlovat a chytat vlny. Živí se tím, že učí lidi surfovat a tak nějak to má vlezlý pod kůží, to mentorování. Nejsem si tak úplně jistá jestli o ty záplavy rad stojíme, najednou se ze zábavy stává složitá věda.

Chce si s Tomem vyměnovat bord a včera nás vzal na jinou pláž, než kam běžně chodíme. Byla to docela výprava. Nejdřív jsme jeli autem s jeho kámošema, co kolem nás projeli zrovna když jsme šli na bus. To byli zase další surfeři s prknama na kapotě, tak jsme jeli opravdickým surferským autem, jako z filmu. Všichni kluci byli kudrnatý s blond melírem, aby vypadali jako Rob Machado, tak mi to přišlo maličko úsměvný. Jak se stylizujou do svýho idola. Navíc stejně nejvíc jako Rob vypadá můj Tom, tak co.

Surfeři nás vysadili na silnici, v kopci za zatáčkou. Pak jsme sešli schody za dalším surferem, kterej nám přidělal na boardy takovou desku (říká se jí traction pad), aby nám během jízdy neklouzala zadní noha. Je dobrý, to na surf přidělat co nejdřív, než se materiál promačká. Tenhle týpek má plnou ložnici prken a jsou to takový jeho dětičky. Aspoň se k nim teda tak chová. Carlos mi od něj vybral jeden bord kterej bych mohla zkusit, místo toho svýho. Přijde mu totiž že jsme si koupili prkna moc malý. Tak jsem z toho byla maličko v rozpacích, protože když jsem viděla jak berou ty surfy do rukou jako poklady, trochu jsem se obávala abych s tím půjčeným náhodou něco neudělala. Mě když se řekne že mám na něco dávat pozor, tak to nedopadá vždycky dobře. Už když jsem si board vynášela z pokoje na denní světlo s vědomím, že nemám hlavně do ničeho narazit, tak se mi to dvakrát stalo. No, nějak se to přešlo.

Pak jsme bosí a já i bez brýlí vyrazili k pláži. Carlos nám totiž řekl, že cokoliv si v písku necháme, tak je dost velká pravděpodobnost, že to už nikdy neuvidíme. Že i sandále jsou risk, asi místo s populárním loupěžnickým gangem. Tak radši následujeme jeho rady. A jsme tu, u vody. Jelikož tenhle spot je river mouth - tedy v místě kde se to oceánu vlévá řeka, musíme nejdřív přebrodit kalnou téměř stojatou stoku. Carlos nás nabádá ať si dáváme pozor kam šlapeme, že tam jsou ostrý kameny a straší nás s infekcema. Dobrý no, tohle surfování je teda docela dobrodružství!
Dobře to dopadlo, jsme bez zranění a konečně můžeme do vln. Carlos hupne na bord a pádluje a rázem je daleko a Tom už se mi pomalu taky ztrácí v obzoru. Takhle daleko pd břehu jsem ještě nikdy nepádlovala, tak mi to není úplně příjemný. Bolí mě ruce a začínám trošku panikařit, že jsem tam najednou docela sama. Pak už jsem ale u kluků a říkám Carlosovi, že jako jsem dost daleko a že se bojim když nestačim (to jsem si kontrolovala, že nestačim). No a Carlos skočí do vody a má jí někam po prsa, tak mě to vyvede z paniky a jsem v poho. Co se hladiny vody týče, dalo by se říct že jsem na břehu. Chytím pár vln, pravda je, že jsou skvělý. Dlouhý a tak akorát velký. Ale jsem vyřízená z toho pádlování. Je to pěkná dřina se tu dostat dostatečně daleko. Navíc jsem tak deset minut pádlovala proti nějakýmu proudu, takže jsem vlastně stála na místě. Ještě před západem slunce se vracíme z vody, brodíme se zpátky řekou.
Carlos nám pak cestou k tomu kamarádovi co u něj máme věci vypráví o receptech z nezralýho manga, jak se dělá sladkokyselá omáčka a manga na slano a další jídlo co si nepamatuju, a že mango je vlastně takový jablko tropů. A že letos je úroda velkolepá, každej strom, i v našem sousedství je jima totálně obsypanej. Ukazuje nám jinačí strom na kterým roste carambola a pro jistotu mi celou cestu nese board, abych asi do nečeho zase nenarazila. U kámoše čistíme surfy od tý říční vody. To že my samotný jsme ulepený je, zdá se vedlejší. Omýváme je jako miminka a mě čím dál víc přijde, že jsou tyhle vášnivý surfeři svým způsobem dost podivný.
Nemaj ženu, celý dny spekulujou o surfování, dívají se na videa profíku a tak. Takovej uzavřenej svět. Bordy jsou v pořádku zabalený a a my ulepení šlapeme do krpálu a pak ještě dálavu po silnici. Zrovna nám musel ujet bus, čekáme tam na zastávce půl hodiny. Mám hlad jako vlk a tak v hlavě vařim a servíruju si dobroty. Očichávám květ co jsem cestou našla a bus nikde. Pak je tu, jedeme, dopotácíme se domů, pak ještě na nákup a když jsme konečně doma a Tom mi nese tortilu k véče, usínám během její konzumace.
Celej další den nás všechno bolí, tak slavnostně odpočíváme a já odpočívám ještě dneska. Holt je znát že jsme si neudělali rozcvičku a že to byl pořádnej zápřah.

Manuel Antonio ale není jenom o vlnách. Je to božský místo. Nikdy nezapomenu na první večer kdy jsme tu byli. Sešli jsme serpentýnama dolů z kopce, cestou mě uchvacovaly velkolepý tropický traviny, s nádhernou geometrií a s jako deštníky velikýma listama. Co vrstevnice, to nové vůně, všechna ta tíha vzduchu, tepla, srážející se vody. Vůně chlorofylu a exotických květů, feromony zvířat. Voňavka tropů. Před očima se nám otevírají nové a nové výhledy na nekonečnej oceán. Mraky chytají světlo níž a níž se sklánějícího slunce. Vítr občas zavane a připomene tu dálku ve které jsme se ocitli. Hraje si si vlasama a lehtá na kůži. Je to tanec, zakletí smyslů. Konečně jsme u vody a dojmy vrcholí. Pláž z obou stran objímá prales, větve stromů se natahují až daleko nad písek. Z lesa se valí mlha srážející se vody která je zapadajícím slunce zbarvená do světle růžova. Růžová mlha, no viděli jste to někdy? Voda je teplá, písek pod nohama jemnej, vzduchem lítají parašutiti tažení za lodí. Obloha i moře je ocelověmodročervánková. Svačíme manzana de aqua, další specialitu z trhu a louskáme hrášky.

zapadající slunce v pěti vteřinách k vidění zde.   

Procházíme pláží a užíváme si to vytržení proběhnutým zážitkem. Vybíráme kam na véču a Tom pak na foursquare našel restauraci maličko bokem, tak jsme šli kousek ztemnělým pralesem a pak jsme si dali casado a piňacoladu s mojitem za poloviční cenu.  Navíc tam měl Tom modrou auru. Zpátky jsme jeli busem. Jezdí tu každou chvíli.

V neděli jsme šli s Carlosem na pláž, všude kolem byly davy lidí, taky kolem nás jezdil vodní skutr, zvedaly se do vzduchu padáky s lidma  a na břehu skotačili děti, takže ze surfování toho moc nebylo.
Každý ráno nás prochází přes náš dům opičí tlupa, vřískají a skáčou po plechových střechách, tak máme přirozený budíček. Dneska jsem měla štěstí a viděla jsem zblízka zrzavou opičku louskající mandle kousíček ode mě. Tom má takovýhle štěstí každý den, je to ranní ptáče a za to má tuhle odměnu. Taky jsme viděli dva lenochody, jednoho dalekohledem z terasy v koruně stromů, dalšího na zastávce autobusu. Oba nám ukázal Carlo, má už vytrénované oko. Díky němu jsme spatřili i papouška Ara, opět kousínek od nás, v koruně mandlovníku co ho máme na dvorku. A během procházky na pláž tukana. A abych nezapomněla, na kompost chodí aguti na odřezky ananasu a další sladkosti. To jsou moje oblíbený myšky. Fotku máme ale zatím jenom s nejroztomilejším psím zlobidlem. Tenhleten čumák se za náma chodí tulit.

Taky jsme našli boží kavárnu, prý tam mají nejlepší kafe v celý Costarice, prohlašoval znalecky Carlos - milovník kávy. Dneska jsem tam byla Tomovi pro zrnkovou kávu a už jí mám od něj namletou a přichystanou. Jdu si jí užít, ať mi nevystydne, to by byl hřích. Po víkendu dám vědět jakej byl národní park a farmářské trhy a další dobrodružství. Tak si ho taky jak se patří užijte. Ahooj

Cartago 2/2. Farmářský trh, jeptišky, San José a kříštalové bizardnosti.

Městskej výlet uletěl jako vítr. Teď už jsme v tropickym pralese, kterej voní přesně jako tropickej pavilon v zoo. Viděli jsme tukana a opice s bílým obličejem a aguti, ty chodí na kompost na zbytky melounu a šlupky od banánů. A dneska ráno přiletěl na mandlovník před naším domem duhovej papoušek Ara! Než vám budu vyprávět o západech slunce v oparu rosy a o bujnosti přírody deštnýho pralesa, je potřeba doplnit chybějící dílek našeho příběhu. Zbývající část o Cartágu a San José.

Druhý den jsme se šli s Tomem projít. Byli jsme na farmářském trhu, ten byl nádhernej, úplně velkolepej, tolik barev až oči přecházely. Obrovský areál a všude stánky s pestrobarevným zbožím. Ještě žádný trh mě tak neuhranul svojí nepřeberností. Není mi  akorát jasné, jak se tu dokážou všichni zemědělci uživit, když jakékoliv zboží prodává dalších 50 konkurentů, ale nějak to asi funguje. Ostatně, my jsme za tu chvilku taky stihli mít svého osobního prodejce. Všichni na nás pokřikovali a hulákali, tahali nás k svému stánku, tenhle pán snad jako jedinej ne a navíc nám byl sympatickej, vypadal přívětivě a né že nám dá přemrštenou cenu. Koupili jsme si u něj výborný banány, sladký, přesladký, úplnej div světa, hrášek na louskání, ovoce jménem carambola, který vypadá na řezu jako hvězdička a je super kyselý, ale do smoothie je to nenahraditelný energizer,  co nakopává do života taky vodní jablko a dostali jsme jako dárek dvě minimini manga - ty jsou úplně to nejlepšínejsladší, jsou jako med. 

pro detailnější procházku mezi barvama chutí video tu

Pak jsme bloumali městem a procházeli se obchůdkama. Zjistili jsme že co se elektroniky týče, tak je to s Kostarikou bída. Sháněli jsme plastový obal na GoPro, většinou vůbec nevěděli o co kráčí a celým obchodem se neslo jako tichá pošta "camera especial gopro", když se nebozí prodavači snažili zjistit jestli některý z kolegů neví o co jde. Podobně to bylo, když jsme se ptali na čtečku. Poté co mě v jednom elektru odkázali do knihovny, jsem to definitivně vzdala a rezignovala jsem. Strará čtečka je pasé a já mám tedy o stimul míň a nemůžu si stěžovat jak mě knihy odvádí od mě samotný. Jojo, bacha na přání. 

Louskáme si hrášky u ruin a čekáme na Bětu. Pak se vítáme, fotíme, a jdeme se toulat ve třech. 

U baziliky bylo zrovna setkání jeptišek, přišly pozdravit Boha na nebesích. 

Ztratili a zase jsme se našli ve stejných ulicích Cartága a v Běty sousedství jsme hledali kde si dáme jídlo, ve školní kantýně to bylo cítit kuřetem a v Sodě se nám smáli, že teda bez masa nic nemají. Takže Walmart, aspoň byla exkurze po Běty světě kompletní. Dali jsme si tam supr levný gallo pinto s pečenýma plátanos, koupili jsme si mini rum a giga limonádu a šli jsme k Bee na byt. Tam jsme se seznámili s Kevinem a dalšíma ajťákama a pouštěli jsme si navzájemn vtipný národní videa a hudbu. Z českého výběru nejvíce zabodoval Leoš Mareš v bílém kožichu. Z kostarikánskýho výběru otřesností vede asi tenhle typ

https://www.youtube.com/watch?v=oYlaMmQt-8s "A cachete" je vzácná hláška která se používá, když je něco fakt dost dobrý. No a tohle věru není. Tak pokud chcete zmírnit dojem z místní hudby zkuste tohle https://www.youtube.com/watch?v=A6Uxw-XBgPY a nebo tohle https://www.youtube.com/watch?v=ocSkvwehHY4

Tom pak odjel spát domů, a já jsem zůstala u Bětu. První noc, co jsme tu byli od sebe. 

Miloučcí ajťáci mi půjčili matraci a deku. Bětu má fájn spolubydlící. Ráno jsme si volali s holkama z Čech, to bylo kouzelný setkání na dálku. Pak jsme se prošly městem, Bětu odjela do školy na hodinu malování. My s Tomem jsme si dali tortily a po druhý odpoledne jsem jela do San José vyzvednou Bětu ze školy. Tom zůstal doma, po včerejšku měl toho městskýho světa dost a cesta do capital ciudad ho nelákala. V buse jsme se na sebe smáli s cestovatelským chlapečkem a svačila jsem ovoce od farmáře. Chvíli jsme stáli v zácpě, ale jak se zdá stihli jsme to za rekordní čas. Bětu říkala, že někdy trvá původně 45minutová cesta klidně dvojnásobek času. Zrovna totiž opravují úsek silnice, je snížená povolená rychlost a jsou úzký cesty. Super kombinace. Když jsme dorazili, měla jsem chvíli navíc tak jsem nespěchala a sledovala jsem život kolem sebe. Na náměstí kultury mi holubí muž nabízel kukuřici abych je krmila z ruky. Lidi se jich tu neštítej, ale chodí se jima obklopovat. Aspoň některý. Třeba tahle rodina kterou jsou potkala měla zdá se mi z holubů rozmanitej dojem.

Pak jsem sledovala barevnou fontánku a koupila jsem si křištál od nádherný světelný Rebeky. Nabízela, že mi kámen přidělá na šnůrku, ale už jsem neměla moc času a navíc se mi líbil jenom tak, do ruky. Je to kámen co magneticky přitahuje, pohlcuje světlo a barvy a celej září. Musela jsem ho mít.

S Bětu jsme šli do super antikvariátů, kde mezi knihama visely korzety. Do uličky koloniálních domků,  kde jsme si hrály na sousedky. Do parku před růžovou školou metalu, s nádherným stromem a s tanečním altánem kde to rozjížděl roztomilej drag queen. Potkaly jsme obrazy na zdech a zvláštní lidi. Třeba hustou holku s podvazkama co šla za ruku s dvěma klukama zároveň! Ztratily jsme se v čínský čtvrti, kde nebylo víc než tři čínský obchody. V turistický uličce jsem si koupila batikovanej přehoz na pláž a pouzdro na pastelky.  Cestou jsme fotily absurdity co se jinde nevidí.

Absurdity.

A pak, když jsme šly na náměstí hledat kamínkovou holku, protože jsem si rozmyslela, že bych přece jenom chtěla křištál přidělat na provázek, tak jsme jí čirou náhodou potkaly jak si jde na náhodný ulici ve městě. Zvláštní, ale super hustý setkání. Vzala nás na náměstí demokracie, kde byla spousta jejích kamarádů a kde byla  pak později show s vypravěčema vtipů.

Bětu se to zrovna hodilo do foroty, protože má ve škole ateliér, kterej má projekt lokalizovanej do téhle oblasti a předtím si všichni mysleli že to tam je mrtvý a nikdo tam nechodí. Všichni kolem nás všechno sdíleli, neznámej kluk si nabídnul salát z mojí misky a další mi dával ochutnat lízátko co zrovna cumlal, vůbec to byl takovej malej festival.  Rebeca mi zdrátovala kamínek a vyprávěla mi spoustu zajímavejch věcí kterým jsem moc nerozumněla. Nojo, další motivace naučit se konečně pořádně španělsky. Ale mám od ní typy jak se dostat zadarmo na Envision. Bohužel jsem někde v procesu měla špatnej email a tak mi nepřišly instrukce jak jim tam pomáhat a tak smůla. Deset tisíc za festival nedám. Ale jelikož je Manuel Antonio kousek od Uvity, možná se tam v týdnu vypravím a zkusim se podhrabat pískem jak mi radila.
Jelikož už začínalo být pozdě, rozloučili jsme se s kostarickejma kamarádama a šli jsme na bus. Na véču jsme si koupily tři druhy brambůrků, ani jedny nebyly z brambor, ale z juky a plátanos a k tomu bombon plnej lásky a překvapení. Daly jsme si jednu dopravní zácpu a už jsme se loučily a šly každá svým směrem.

Další den už jsme s Tomem měli namířeno do nejoblíbenějšího národního parku mísťnáků, dál na jih, blíž k rovníku, opět k pobřeží. V San Jose, vedle terminálu, kde jsme čekaly na bus, byl další farmářsý trh. Nakoupila jsem tam kurkumu a ředkvičky a ostružiny a malinký banány a sáček plnej mini papriček (který nebyly jen tak ledajaký paprikový mimina - pálí jako ďas!). A jak to bylo dál? O prvních dnech v Manuel Antonio zase příště.