Vzpomínky na Kyoto. Opičí svět, dům ze zlata a tisíce bran tori.

Týden v Kyotu uběhl příliš rychle na to abysme tohle město pulzující příběhama ochotně opustili a tak jsme si pobyt o dalších pár dní prodloužili.

A stálo to za to!

Vymysleli jsme pravidlo plánování dní. Střídáme se. Jeden den je podle Toma a další podle mě. Je to úžasný. Tom to měl doteď pod palcem a takhle má dny kdy si odpočine od neustálého navigování a já mám podnět se ujmout kormidla a entusiasticky se vrhám do vyhledávání míst která bych si přála vidět.

I když teď na Kyoto vzpomínám s měsíčním odstupem, některé chvíle vidím jasně v plných barvách. A věřím že z paměti mi je nic nevymaže. 

V Kyotu totiž existujou místa který jsou dočista magický.

To třeba kamenná zahrada Ryoanji. Ta je fantazijní. Neuchopitelná. Ale tímtéž nadoblačnem právě konkrétně upozorňuje na tíživou lehkost vesmíru. V umístění jednotlivých kamenů tam hledá princip spousta návštěvníků najednou. Sedí se na dřevěné vyvýšené podlahové lavičce. Vedle mě si holky, věkem asi středoškolačky, ve školních uniformách cosi vzrušeně ukazovaly a zaníceně hleděly skrz kamennou zahradu. 

Ta soustředěnost. Nebo spíš klid všech kteří na sebe nechali genius loci toho místa působit mě vábí.

 Podivuhodnou moc, to tam mělo. I když jsem tomu celkově neporozumněla, i když mě to svojí prazvláštností trochu dopalovalo, zároveň ve mě Ryoanji vyvolával nepolapitelné satori, vesmírnost stálosti a ohraničenosti která je zdánlivá. Jako bysme všichni byli takové kamenné ostrovy. Sami o sobě, ale v rámci celku příliš nenahraditelní. Vzájemná provázanost prostoru a kamenných objektů se transofrmovala v povšechnost a chtěla jsem tam sedět ještě nekonečně dlouho a nechat v sobě rezonovat ten dojem, tu myšlenku. Ale Tom se těšil ještě na nedalekou pagodu a odpolední slunce se začínalo sklánět. Inu, nebylo to poprvé co čas příliš spěchal.

A tak jsme šli.

Pagada to byla velkolepá. Několikapatrová. Obrovská stavba, vyvedená celá ve dřevě, zdobená a detailně propracovaná. Okolní zahrada byla japonsky krásná a ještě jsme si povídali s hrnčířem co měl výrobky ve stylu wabi-sabi. Vstupní brána kterou jsme odcházeli byla neskutečná. Opět celá ve dřevě, zašedlém věky, ale neztrácejícím lesk historie. 

Další báječný den v Kyotu byl když jsme se vypravili na opičí kopec. Je to kouzelné místo, které si musí každý návštěvník zasloužit. Vede k němu totiž půlhodinovej kopec. A tak spousta konzumentů laciných zážitků zůstává dole u řeky. 

Stojí to ale za to! Nahoře je výhled na celé Kyoto. A hlavně! Žije tam veliká opičí rodina. Není to umělé zoologické prostředí, kde se za podívanou platí z druhé strany vězením. Zvířata tam nikdo nedrží. Sami tam chtějí být. Zničehonic se tam ocitnete obklopeni různorodostí opičích osobností a jejich jedinečných zvyků. 

Tu se vám vedle nohy ležérně projde opičí máma s miminem pověšeným na hřbetě, či vysícím pod břichem. Dovádivá drobota zlobí ve větvích nad vaší hlavou. Skáče z koruny na korunu a jen tak tak že nikomu neskočí na hlavu. Opodál zase v důverné poloze lenoší adolescenti a alfa samci na sebe pokřikují až se z toho člověk lekne, jak je ta zvířecí energie odzbrojující.

Měli jsme štěstí, přišli jsme zrovna v čase krmení. Ošetřovatel posunkama lákal primáty na pamplsky a bylo zábavné sledovat jak se vlna informace šíří do vzdálenějších oblastí parku. Viděli jsme jak opičky porozumí gestu a vytrhne je to z jejich interního světa rozjímání, zlobení, spánku, rvačky.

Taky tam byla místnost s mřížema místo oken, kde se dalo koupit hrst buráků a nebo krájenej banán a z ruky opičky krmit. Přišlo nám to srandovně super. My jsme v kleci, zatímco oni jsou navolno. Tak nějak to místo souznělo s tím, jak přírodu vnímáme.

Ten den jsme taky navštívili bambusovej les Arashiyama. Ale z něj jsme tak nadšení nebyli. Místo to bylo krásný, což o to. Ale plný lidí. A tak jeho kouzlo které se má schovávat v hudbě která šumí mezi bambusama když fouká vítr zatímco jejich dlouhé kmeny se do výšky chvějí a narážejí do sebe, jaksi neprojevilo. Přehlušil ho šum turistů.

Naopak svatyně Fushimi Inari-taisha - kopec lemovaný tisíci červenými branami tori, ten svojí magičnost pod davem návštěvníků neztratil. Zezačátku jsme teda byli celkem součástí davu, ale čím jsme stoupali výš, tím lidí ubývalo a pak najednou ticho a kolem nás jenom nekonečno červeně bran a přišli jsme si jako v pohádce, schovaní v japonském příběhu. Jedna každá z bran je totiž věnována od jiného podnikatele, nebo firmy. Inari je nejen bohem rýže, ale také obchodu. 

Místo to je mystické. Takové ryze japonské, řekla bych. 

 

 

Moc se mi na Japonsku a na šintoismu líbí přístup k přírodě. Jako tady byl svatyní kopec Inari, na poutní cestě Kumano Kodo, která nás dál v budoucnosti čekala, byl chrámem vodopád Nachi. Další poutní místo, svatyně Kamikura jinja, byla zase s úctou věnována obrovskému kameni který v městečku Shingu stojí na vrcholu kopce. Věří se že do něj sestoupily Kumanští bohové. 

Takovými váženými přírodními, neumělými místy je Japonsko prodchnuté. Kameny, stromy, řeky, hory. V přírodě je zde zvykem vnímat posvátnost. 

Po celou dobu naší japonské návštěvy jsem hluboce cenila a obdivovala právě tento japonský přístup ke krajině, uctivost směrem k přírodě a né směrem od ní (jak je bohužel dle mého cítění vkořeněno do západního smýšlení).

O víkendu jsme jeli na jeden celodenní výlet vláčkem pryč z města. Chyběl nám klid lesa. Cesta vlakem byla jako malovaná. Kopce kterými jsme se motaly byly podzimem barvený. 

Konečná zastávka, vesnice Kurama tengu. A před náma byl posvátný les s obrovskými stromy, zvláštními sochami a na kopci s nevídaným výhledem. Dali jsme si tradiční vegetariánské buddhistické jídlo, které sice krásně vypadalo, ale chutí nás nijak neoslovilo (až na sezamové tofu, mňam). A v podvečer jsme šli do onsenu. Byl venkovní a tak byla krásně vidět hvězdná obloha. Poprchávalo a byl to báječný relaxační závěr dne.

Kuriozitu, zlatý chrám Kinkakuji, jsme také nemohli vynechat. Když se nám podařilo odfiltrovat turistickou vřavu a zaostřili jsme na ostrůvek kde se ve zlatě slunečních paprsků lesknul chrám blýskající se svojí okázalostí i v rybníčku který ho chránil, byla to docela pohádková scenérie. Jedině to, že jak jsme jednou prošli kolem pana strážce, nemohli jsme se vrátit na druhé kolo obdivu, to mě trochu vyvedlo z rovnováhy. Nojono, pravidla turistického provozu. Na to mě moc neužije. Ale alespoň jsme si v chrámovém obchůdku koupili speciální bloček na umělecké kaligrafie. A teď máme vzácnou památku.

O víkendu jsme se večer toulali uličkama Gionu. Vyhlíželi jsme gejši, vnímali jsme historii a obdivovali jsme ambient tradičního Japonska. 

Navštívili jsme rozlehlý labyrint Nishiki marketu, kde jsme si dali to nejlepší Kappa maki - okurkové sushi a kde jsem pak vybrala tátovi japonskej nůž, pšš!

Užívali jsme si řeku Kamo a její elegantní ptačí obyvatele.

A to je z mozaiky Kyota asi to nejfantastičtější, co jsme Vám chtěli představit. Mějte krásný den. A nezapomeňte, každý den, je den ideální na to si dát zmrzlinu. 

Kyoto! Gejša, kimono blešák a první dojmy

A konečně!

Na řadu se dostává snové, historické město Kyoto, jistojistě plné pohádkových příběhů. S detaily i celkovou atmosférou tradičního Japonska.

Druhý pokus na nádraží v Kanzawě vyšel. Tentokrát nás neodchytila žádná slečna v roztomilém oblečku s rukou plnou papírů co by se nám snažila vysvětlit že cesta je pořád zavřená. Úspěšně jsme si v jízdenkovém automatu navolili cílovou destinaci, prošli jsme turniketama, našla správné nástupiště a zařadili se do fronty v nerezervované části vlaku. 

Fronty Japonci zvládají na jedničku. Nikdo nepředbíhá, všichni spořádaně stojí. A na vlak se stojí fronty v takových srandovních s kolejema rovnoběžných řadách. I s kuframa jsme se nalodili a usadili se strategicky zhruba v půlce vagonu. 

Aby tolik lidí nemuselo obcházet můj kufr co se zkrátka nahoru na odkládací prostor nedal vyzdvehnout. Chudák hodnej Tom se stejně ale co zastávku zvedal a co to šlo uvolňoval cestu lidem co procházeli kolem nás.

Projížděli jsme krajinou, kde byly domečky ledabyle rozsypány. Působilo to zvláštně. Jak je nespojovalo žádné centrum. Pár domů tady, pár zase o kus dál. A všechno to byly takový sídla s typickýma střechama a se zahrádkama. Působilo to podivně neživotně. A když se asi deset kilometrů táhnul pás s hřbitovním zbožím, kamenejma náhrobkama, menhriama postavenýma v řadách, radši jsem zatáhla žaluzie.

Jeli jsme asi dvě hodiny a už jsme byli v Kyotu. Budova nádraží tam je fascinující, taková vysoká futuristická konstrukce z tyčí, tvořících různoúrovňové klenby nad restauracemi a obchody sídlícími v několika patrech. 

Když jsme se vymotali ven, nasedli jsme do taxíku a jeli jsme k našemu airbnb. Nebylo to daleko. Bydleli jsme ve starém domě. Mohli jsme si vybrat ve kterém. Náš nájemce měl hned několik pohledávek a jelikož v námi původně zarezervovaném domě byla zrovna skupina dvanácti Filipínek, vybrali jsme si domeček kde zrovna nikdo jinej nebyl. Pokoj v patře znamenal sice příkré schody, které jsou s kuframa vždycky trochu zapeklitou překážkou. Ale podlaha tam voněla po tatami a bylo tam větší soukromí než v pokojíčku dole co sousedil s kuchyní i s koupelnou.

První den jsme akorát nakoupili nouzový předdělaný obědy v nejbližším obchůdku a Tomovi začala práce.

Já jsem se šla později projít podél řeky Kamo a došla jsem až do Gionu!

Zrovna jsem dočetla příběh Gejši od Artura Goldena a tak jsem měla v živé paměti, že Gion je synonymem právě pro tyhle paní z jiného světa. Když jsem teda na mapě v telefonu viděla že se blížím právě k téhle čtvrti zatajil se mi dech a v očekávání co v temnoucích uličkách najdu jsem přešla na druhou stranu řeky. 

Měla jsem štěstí.

Hned za začátkou, v první starodávné uličce, úplně prázdné od lidí jsem spatřilu jednu opravdickou. V Kanazawě, někdy přezdívané malé Kyoto, už byly k vidění ženy oblečené v kimonu, drobnými krůčky v bílých ponožkách se mihotající uličkami samurajského městečka. Ale tahle paní neměla jenom kimono. Měla taky nádherně upravené vlasy. V dokonalém tvaru, ani jeden vlas nebyl tam kde neměl být.  Obličej bíle namalovaný doplňovaly výrazné oči a rty. Kimono měla krásně hladce splývavé a pás obi přesně přiléhající k tělu. Spíš než šla tak se cupitavě vznášela a než jsem se nadála provlála kolem mě a já jsem se neudržela a chvíli jsem jí sledovala. Na rušnější ulici už se mi ztrácela mezi auty, a stejně se to nesluší, někoho takhle pronásledovat jak na honu. 

Tak jsem odbočila kam ona nešla a motala jsem se starým městem dál. Žádnou další gejšu jsem ale ten den nepotkala. Jen spoustu lampionu u restaurací a dřevěné domečky vydechující vůni staré doby, spoustu moderních lidí blýskajích foťáky v jejich okolí.  A cestou zpátky fialovej paprsek mířící k nebi. Kdoví

Další den jsme s Tomem jeli na bleší trh. Byl sice všední den, ale tady se trhy řídí datumem v kalendáři. Jsou většinou jednou měsíčně vždy v den toho samého pořadového čísla

. 

Než jsme se ale vůbec dostali ke svatyni Kitano Tenmagu, kde se dnešní bleší trh pořádá, zabralo to asi hodinu. Zorientovat se na obrovské křižovatce, kterým směrem přejít aby jsme byli na autobusové zastávce ve správném směru byl největší oříšek. Pak už jsme jeli přímým autobusem až na místo.

Cestou mi začalo trvale docházet, že Kyoto je celkem obrovská metropole, kde je to všude daleko. Žádná zapečeněná historická modla.

Na blešáku bylo spousta stánků s kimonama, daly se pořídit levně, za 200 korun oblek často přímo z pravého hedvábí. Ručně malované z jemnějšího hedvábí bývaly dražší. Oči přecházely z té záplavy barev a pod dotekem s látkou se zhmotňovaly příběhy. Kdo asi ta která kimona nosil. Co v nich prožil. 

Skrytá historie šeptala všude kolem nás. Byly tam i stánky s rukodělnými výrobky, třeba s hmyzem vyřezávaným z dřeva. Tak dokonalé jemné vážky. Nádhernou nebeskou modří, nebo zemitou hnědou, batikované oblečení...vějíře, ozdoby do vlasů, keramika, porcelán, kaligrafie.

 A spousta sušeného ovoce. Jídlo bylo vlastně to jediný co jsme si tam koupili. To je snad poprvé co jsem si na blešáku nic nekoupila. Ale je to tak. Líbily se mi luxusní obnošené i zbrusu nové deštníky. Japonsko je zdá se deštníková kultura. Ale nakonec jsem si nevybrala.

Zato jsem ochutnala červenýma sladkýma fazolema plněnou sladkou buchtu ve tvaru ryby, tofu karbanátek, černý česnek, všechny druhy sušeného ovoce který se daly zadarmo koštovat, vařenou kukuřici a Tom si dal ještě pastel de nata, kterou jsme dokonce portugalsky objednali.

A tenhle plyšák. Nejroztomilejší opravdovost.

Další den jsme se šli projít po okolních svatyních a chrámech. Moc se mi líbila procházka podél řeky Kamo. Byl tam takovej klid oproti rušným silnicím přeplněných auty a turisty. Zvuky se u řeky tišily, voda byla modro čistá. A žilo tam spousta vodních ptáků. Tom si novým zoomovacím objektivem, který se mu po dlouhém lovu konečně podařilo sehnat, fotil volavky a já jsem sbírala krycí pírka na ptačí sponečky, co jsem si po večerech vyráběla. 

Památky jsou v Kyotu na každém rohu. Během prvních dní jsme stihli třeba tuty. 

Cestou k té červené pagodě (nepamatuju si jméno a už je pozdě, doplním zítra) byl tenhle hřbitov. Přišlo mi to docela morbidní. Bylo to na kopci pod kterým bylo vidět nekonečné Kyoto. Jedném směrem město živých, druhým město mrtvých.

Vaření bylo docela dobrodružný. V domě totiž byla k dispozici jenom pánev. A tak jsem vařila v pánvi dokonce i špagety. Povedly se. 

Pár dní jsme měly za sousedky Thajky. Byly trochu divný, chtěli od nás peníze že prej jim bankomaty neberou kartu. Pff.

A pak přijel srandovní Němec. Cestoval sám a tak toužil po společnosti a občas jsme si spolu povídali. Rozčiloval se nad čínskejma turistama, že smrděj a prděj a krkaj a vůbec z nich byl celej vedle. Jednou přišel pozdě večer jenom v kratasech tak jsem se ho ptala jestli mu není zima a on že né, že byl ve veřejné koupelně. Další den jsem šla taky. Je to docela podobný onsenu. 

Všichni jsou tam nahatý. Nejdřív se pořádně umejou na takových malých stoličkách, tak že se polévají vodou z kyblíků a až pak se může do vany. Měli tam kromě klasických van s horkou vodou a masážními tryskami taky jednu aroma vanu s percimonovou vůňí a jednu elektrickou vanu. Ta mě trochu vyděsila. Kombinace vany a elektřiny, vážně?

Když jsem ale viděla jednu japonskou babičku jak si tam vysedává a bez úhony zase odchází, odhodlala jsem se a vlezla tam taky. Na dvou stěnách vany byly připevněné elektrické destičky mezi kterými dle mých laických odhadů běhal proud. Bylo to cítit jako takový štípání a občas se mi z toho zatnul nějakej sval. Ale měla jsem dojem že je to docela léčivý, že se ta elektřina cílí tam kde je potřeba léčit. No ale skeptická zůstávám.