Je jenom pár měst který na mě zapůsobily tak mocným geniem loci jako koloniální perla Nicaragui, Granada.
První den, když jsme šli vstříc v červenajím nebi sálajícímu středobodu města, ke katedrále, srazilo mne dejavu.
Nepamatuju si dnešní sen,
ale tohle město si pamatuju,
ze snu.
Kostel - barevný ulice - specifický roh ulice - světlo odpoledne.
Dohromady to vytvořilo 3D vzpomínku
životnou představu.
šla jsem ulicí ve zvláštním oparu vzpomínky na vzpomínku.
zaskočená tou známostí neznámého
Nikdy dřív jsem tu nebyla.
Ale Granada mi nebyla cizí.
Připomínala se.
Přede mnou kvetly domy.
Každá fasáda v jiné pastelové barvě.
Fascinující dveře schovávající dalekosáhlé tajemství.
Domy jsou víc než se zdají.
Náš dům je spíš zahradou, než domem.
Za potemnělou předsíní rostou tři velikánský mangový stromy ze kterých už pomalu začínají padat zralá manga.
Po ránu je zem posypaná voňavými poklady.
Naše zahrada má mnoho rohů a skrýší.
Do kuchyně se dá jít dvěma cestama.
A všude je tu další spousta dveří.
Náš dům mě baví. Jeho kouzlo je báječně historické. Kromě starých stromů a starožitného nábytku se tu třeba pere pěkně postaru. Místo pračky kamenná valcha.
Bavila mě ta náhlá nesamozřejmost. Voda, mýdlo a drhneš až tě z toho bolí záda, ale z výsledku máš radost. Zautomatizováním všeho se naše životy stávají možná taky příliš automatické.
Kolem dokola domu vede zvláštní systém vodních odtoků. A přes ten jsou zase postaveny můstky. útulné zákoutí, terasy, vyplétaná houpací křesla a houpací sítě. Stín a kuchyně s výhledem do keřů ve kterých si na svojí šelmí podstatu vzpomíná zrzavá kočička. Někdy loví ptáky ve větvích a jindy pro změnu chleba s burákovým máslem co má Tom k snídani.
Baví mě snová příznačnost kterou vnímám v ulicích
tisíce tváří které denně potkávám.
Baví mě toulat se na trhu
kde se dá sehnat ananas za 6 kordob, což jsou zhruba 4 koruny. Taky tam maj velikánský nůše plný banánů a avokád a kostky sýra a nebo stánek s jenom pár rajčátky a mini brambůrkami co ráno oddělili od země. Jsou tam temný uličky, kde se člověk bojí jestli nezašel moc hluboko do vnitřního města ze kterýho nevede cesta zpět. Stačí ale projít dost daleko za kuřecí čtvrtky a vyplyvne vás to zpátky na slunce.
Děti si tam hrajou v prachu ulice a o miminko na dřevěným pultě se staraj sourozenci kteří ho obklopují. Všichni se skoro pořád usmívají. A malujou úsměvy na melouny aby se líp prodávaly.
Baví mě sekáče plný šatů, co je jiní už nechtěli.
V jednou jsem si povídala s nádhernou holkou. Je jí dvacet a každej den si nosí jiný šaty.
Ty, na který má zrovna náladu. No a ty co měla včera, tak třeba ty zrovna dneska prodá.
Vypadala tak štastně. Jakoby se ten den zamilovala. Krása se podle mě měří hloubkou očí a jemností úsměvu. A jí se leskly oči pod tíhou všeho krásnýho. Zaprášená princezna z Granady.
Baví mě pán co loupe pomeranče
a za patnáct korun vám podá sáček s půl litrem pomerančovýho džusu
Baví mě park uprostřed města
S žlutooranžovým kostelem. O půl šesté, se západem slunce, se probudí večerní ptáci. Všechny straky a holoubata z okolí se sletí a v hustých korunách stromů švitoři, zpívají. Přijdu si tam jako někde na ptačím velesněmu o dalším fungování světa. Do toho bijí zvony a pán se zmrzlinou cinká aby se připomněl.
Zatímco udusaná zem se mísí s oparem červánků.
Zářivá barevnost Granady ztrácí pastelovej jas.
Za pár chvil se ztratí do tmy.
Ještě že zítra je opět den.
Ze všech těch dojmů dostávám hlad. Parkem voní fazole s rýží, platanos brambůrkama a smaženým sýrem. Tohle tradiční nica jídlo prodává hodná paní před kostelem za třicet korun.
A ve chvíli kdy přijde první vlna tmy, bary opodál vyvěsí cedule s akcí na drinky. Těsně po setmění je štastná hodinka, dva ovocný rumy za pár korun. Objednáváme si Macuá. Bílej rum s džusem z limetky a guavy. Národní pití.
Ve vedlejší uličce míjíme obchod s velikánskejma lapačema snů, obtiskávám si je do očí, aby pochytaly další představy. Pro jistotu, aby mi neuletěly detaily dalších dní.
Granada je, zdá se nádherná. Každý den jinak.
