Tuesday, January 31, 2017

Oceánské asociace.

V červnu loňského roku si na Madeiře poprvé zkusil jaký to je pocit, sjet vlnu, a od té chvíle má můj kluk novou vášeň - oceán, vlny a surfování. Do té doby mu takzvanej stav flow přinášela hlavně jeho práce - programování. Je skvělý, když někoho práce baví, tak jako Toma. Obdivuju jeho každodenní sílu vstát v 6 ráno, otevřít notebook a vrhnout se na to. Důvod proč vstáváme tak brzo je ale mimo to, že takhle je ideálně přítomný české a americké pracovní době a že tedy může bez problémů komunikovat s kolegama z obou světadílů i ten, že pak notebook ve dvě odpoledne zavírá, balíme surfy a jdeme na pláž. Vstáváme když se rozednívá a se západem slunce na nás jde únava. Máme 12ti hodinový světelný den a cyklus spánku a bdění jako zvířatka.

Křehkost posedlosti jedním tématem, jednou činností, může být pro člověka snadno zhoubný a zničující. Praha, a v současné chvíli asi témeř jakékoliv místo které je daleko od oceánu, pro Toma z dlouhodobého hlediska není zdravé prostředí. Pokud se teda nechce upracovat. A kdo by to chtěl?

O surfování se traduje že vzbuzuje závislost. Zdá se, že se to stalo i nám. Slovo "závislost" nemá, celkem odůvodněně, dobrou pověst. Je ale něco zdraví škodlivého na tom milovat výzvy, sebepřekonání a nemít nikdy dost?

Není to sport, kde by jste cokoliv získali zadarmo. Nic kromě vlastní energie vás nedostane za příbojové vlny. Nic nenahradí neustálé opakování a pilování techniky. Nic jiného než tisíce pádů vás nenaučí vybalancovat svůj střed. Hledání správného načasování. Odhadování kdy je třeba dát tomu ještě jedno maximum, zabrat a pak už budetete na vlně a bude to bájo.
Postupně nabíráte sílu do rukou abyste v rychlosti dokázali zvednout svoje tělo. Jo, v tu stejnou chvíli kdy máte vlnu v zádech a nakopává vás to dopředu. Častokrát, než se vůbec rozkoukám, co se děje, vlna je pryč a já jedu po pěně ke břehu.
A zase zpátky, do té správné hloubky, zkoušet to znova. Spoustakrát to nedáte, logicky. Něco zkrátka nevyjde. Mimo vše výše zmíněné, záleží totiž taky v jaké úrovni té vlny jste. Jestli už se valí barel vody a nebo vlna teprve nabírá sílu a chytá ten správný tvar. Občas, když vidím co za masu vody se před mýma očima zvedá k nebesům a podepírá zapadající slunce, zatajim dech, chytnu board a připravim se na náraz. Někdy se ani připravit nestihnu a dělám ve vodě kotouly.
Mít strach z vody a surfovat prostě nejde dohromady. A aby to bylo ještě zapeklitější, nikdo vám tak úplně nevysvětlí jak na to. 

Nikdo jiný, než oceán. 

Se všemi nesnázemi (možná trochu i díky nim) je to ale krásnej sport. S obdivem sleduji profi surfery na vlnách kousek ode mě. Sice jsem krátkozraká, ale jejich ladnost nejde přehlídnout. V tom spojení člověka s živlem je něco neskutečnýho. Nenechá mě to v klidu. Žene mě to do vody. "Co kdyby tam najednou byla dobrá vlna? Ještě jednou, pro dobrej pocit z jízdy a půjdu na břeh." říkám si, no a pak se to povede, adrenalin v krvi a z vody se mi nechce zase z opačnýho důvodu.

Na začátku, když se surfováním začínáte máte ten největší a nejtěžší surf. Zpravidla každý se chce dostat co nejdřív na menší a menší čísla. Menší surfy se vyrábějí z jiného materiálu. Jsou lehčí, takže nejste uplně umordovaný, než je vůbec dotáhnete na pláž. Ve vodě se s nima líp manipuluje a taky to líp vypadá.
Pak pomalu postupujete vždycky tak o dvě desetinný čísla níž a učíte se na tom menším kousku plastu neztratit rovnováhu a upádlovat vlnu. Čím je surf menší, tím je ale zase těžší se na vlnu dostat. Už vás nevezme s sebou jenom protože jí stojíte v cestě. Proto maj surfaři tak hezký ruce - pádlujou a pádlujou. Aby to ale nebylo tak snadný, není každej surf dobrej na každou vlnu. Existují boardy na performance - tríčky a machrovinky, surfy stabilnější. Pomalejší, rychlejší. Stačí si jen vybrat.
Jak se zmenšují prkna se kterýma člověk chodí na pláž, přibývá lehkost. Už s sebou netáhnete kilometr od surfshopu board jako kráva, co když zafouká, obrátí vás to po směru vánku a zaberete celou silnici. Už si neztrháte ruce ješte než jste - teprve! na pláži. Jo, když člověk surfuje, je možná docela fajn mít auto. Na druhou stranu, včera jsem si konečně půjčila lehký surf, velikost 6,6 a celou cestu jsem oslavovala svůj pokrok. Písek pod nohama a najednou nepotřebuji pít, svačit, ležet a nabírat sílu po náročný výpravě. 

Tom královsky prošel cestou od začátečnickejch surfů, přes všechny možný menší délky až k tý svojí vyvolený. Od 7,6 k 5,6. Dvě čísla, hodiny tréninku, ale stálo to za to. Cca před týdnem si koupil první board a ten mu dělá radost od té doby každý den. Nový surf se jmenuje The New Flyer, od výrobce Channel Islands, je to populární model. Jeho volume je 25. "volume" je číslo který vznikne když se dá dohromady délka, šířka a tlouštka a každýmu surferovi vyhovuje volume jiná. Parametrů je hodně. Záleží na vaší výšce, váze, tělesný konstituci, ale i na vzájemný chemii. Pro mě je to pořád magie podobná tomu jak si v Harrym vybírala hůlka svýho majitele. 
Možná ale znáte ten pocit, když jste si poprvé zkusili nové běhací boty, jinou motorku nebo kolo či lyže a najednou vám ten sport šel znatelně líp. No tak Tomova krevní skupina co se surfů týče byla odhalena a je teď nejštastnější na světě, že má konečně svůj kousek. 
Až se vyjezdim, budu taky mít svůj. Hodně se mi líbí surfcycled filosofie. To jsou prkna recyklovaný z rozbitejch surfů a vyrábí je majitelé právě toho našeho surfshopu. Ty jsou vůbec hodně fajn. Od paní už máme recept na banánovej chleba, dává nám místnácký typy a vždycky nějaký dáreček.
No, ale než se dostanu na velikost pod 6,0 což je tak asi úroveň kdy je surfer aspoň nějak vyprofilovanej a vyplatí se do surfu investovat, chvilku si počkám. Zatím jsem na 6,6 a je to boží. Vyhovuje mi to mnohem víc než předchozí surf - 6,8, ten byl na mě zbytečně těžký.
A proč vůbec stojí za to, dostat se pod 6.0? V zásadě, v tu chvíli už se člověk neučí vybalancovat menší a menší velikosti, ale spíš hledá tu úroveň co mu tak nejvíc sedne. 


A na závěr, co všechno pro mě surf znamená? Je to sport co ve mě zatím vzbudil nejvíc emocí. Pozitivních i negativních. Na Kanárech v Las Palmas jsem se rozčilovala jak je kolem mě moc lidí a bála jsem s kým, to do sebe napálíme. Radovala jsem se víc než z vánočního stromečku, když jsem si poprvé stoupla a jela jsem na vlně déle než tři vteřiny. A raduju se pokaždý, když se mi podaří si s vlnou sednou a užít si jí. 


Smějeme se na sebe s Tomem, když červánky barví nebe a my jedeme po bříšku na zbytkový síle obří vlny. Moje oblíbená vzpomínka je z Lanzarote. Zapadalo slunce a ve vodě už nikdo nebyl a my jsme ve stejnou chvíli chytli tutéž vlnu a jeli jsme vedle sebe. Sdíleli jsme nadšení, rychlost a energii.
Výhledy se občas naskytnou báječný. Nekonečný obzor oblohy a oceánu splývá někde v dálce. Slunce sklánějící se k vlnám. Mám moc ráda ty chvíle, když je slunce nízko a ve vlnách se odráží jeho jas. Tady na Costarice tak vznikne, taková jantarově zelená záře. Kopce a krajina viděna z jiné perspektivy. Užívám si tu různorodost světa pohledem z vln.

Občas mě to flustruje, občas se vztekám, občas mám strach. Ale nejvíc ze všeho to miluju.
Někdy se mi stane že si večer lehnu do postele, zavřu jsem oči a moje tělo jako by bylo zpátky ve vlnách. Vzpomíná na vlnící se vodu, pohupující se oceán. To se pak krásně usíná.
Nedocenitelné je pro mě to, že jsem v absolutním kontaktu s přírodou. Z oceánu pocházíme. A já se k němu tak ráda vracím. Oceán, moře a voda všeobecně, má na mě odjakživa nenahraditelně uvolnující a zklidnující vliv.

Nechat problémy světa plavat, rozpustit starosti, omýt duši od emočních nánosů. Věřím tomu, že voda je léčivá. A zkamarádit se s ní natolik, že budeme jedno. To je můj sen.

Monday, January 30, 2017

Pohádková pláž. Představování zvířátek pokračuje

A tak už jsme měli na prosklených dveřích od balkonu a následně i v pokoji na steně ještěrku. Už je, dá se říct, napůl ochočená. Komáry občas přijde lovit i žába. Tak třeba se z těchto dvou predátorek stanou kámošky. Do odtoku sprchového koutu se zase přišla osvěžit hráškově zelená prarosnička s vykulenýma očima. Dalo by se říct, že už jsme přírodou otrkaní a nemůže nás nic překvapit?



Nedalo! Postupně totiž objevujeme další říši, Říši hmyzu. A ikdyž jsou její zástupci velikostně menší (no věru né všichni) o to výraznější budí emoce.
Tak třeba, začali nám bez varování padat ze stropu na hlavu brouci. Velký brouci. Tom je na to docela háklivej protože ho takhle jednou štípla vosa cestou do Normy. Z toho vzniklo trauma - no není divu, když má člověk vlasy přes celej svět a motá se do nich bodavej hmyz.
Jednou k večeru, zrovna jsem vařila večeři, začal můj skřítek panicky volat mý jméno. V kurdlině mu uvíznul brouk s velikánskejma tykadlama. V první chvíli jsem si myslela že to nejsou tykadla, ale nohy a že tam někde, v hloubi vlasů, je ještě končetin dalších šest. A to by znamenalo jediné - seznámení s tropickým pavoukem. Vyrazila jsem zvíře pepřem a při couvacím manévru jsem málem srazila ze stolu notebook. Dobře to dopadlo. Panika i počítač to ustáli. Zavřeli jsme se v pokojíčku a hlídali jsme všechny skuliny - potenciální vchody pro dobyvatele vlasů.
Dneska proběhlo seznámení další.
Hned u dveří na záchod se podivně pohybovala tahle bytost. Říkáme jí Lístek. Asi je to kobylka, ale jak je nadhmyzácky obří! Má tak 6 centimetrů. A láká jí světlo. Naše dveře nejdou pořádně dovřít, tak snad se tou škvírou neprotáhne. 


No, zkrátka zvířátek jsme za poslední dny viděli spoustu. Hlavně během nádhernýho sobotního výletu za pohádkovou pláží. Ale o tom až za chvíli. Nejdřív vám představím další krasavce co jsem je cestou stihla vyfotit. 

Jako prvního, jsme potkali tohoto chocholatého papouška s nádhernýma modře lesklýma křídlama, černou stužkou kolem krku a královskou korunkou. Byl tak blízko, nechal se skoro krmit z ruky v krokodýlí zátoce. Měl kolem sebe ještě dva kamarády a štěbetali asi o tom kde zase je ta krokodýlí rodina.



Dále, cestou přes kamenný moře jsme viděli tyhle zvláštní slanovodní slimáky. Byli různobarevní a ve vodě maličko svítili. 



Kolem nohou nám běhala spousta spoust krabíků, utíkali po stříbrem protkaným černým písku na snad nejnádhernejší pláži, co jsem kdy byla. 


Pláž se jmenuje playa Carbon a už dlouho jsme se na ní chtěli vydat. Máme totiž jídelní stůl vyrobený tak, že je pod průhlednou skleněnou deskou ukázka písků a mušlí z různý pláží v okolí. A tahle důmyslná barevnost nás lákala u každýho jídla dne.


Pláž, je ale přístupná jenom když je odliv a tak se nám příležitost jí navštívit naskytla až teď v sobotu. Právě včas, abysme se tam stihli alespoň ještě jednou vydat, dokud bydlíme blízko. Tohle místo za to vážně stojí.
K spatření je tu kontrast uhelnýho písku a barevných mušlí. Každej dílek země by se zde dal donekonečně prohlížet o obdivovat. A tak jsem se loudala a chtěla jsem si to všechno očima vyfotit a zapamatovat. Bylo to místo zrozený pro pohádkovej příběh. Možná, že pohádky odtamtud pochází a pak poletují světem a čekají, kdo se jich nadechne a chytne ho nutkavá potřeba příběh vypovědět. Budu čichat vzduch a třeba se mi v myšlenkách zformuje svět imaginace. Svět možná i trošku strašidelný, našli jsme tam totiž mimo jiné i tuto kamennou strukturu, co z ní s trochou fantazie byla hned obrovská pavoučí síť.


Tam kde opticky končí pláž, živelně bují prales. Lijánovité porosty propletené s fialkovými kvítky. V lehkém oparu vznášejících se vodních kapek poletují vážky. Celé společenství vážek. Všude kolem nás, v tom nevídaném písku, se líně povalují vyplavené giga úlomky mušlí a ulit. Někde hlouboko pod vodou jsou takové lastury třeba celé, neponíčené přílivovýma vlnama a žijí v nich úctihodní měkkýši.
V nepřeberném množství barevných kamínků a mušlí - probírat je bylo jako přesýpat z ruky do ruky roztodivné korálky - si mě na první pohled našel jedinečný duhový kámen a tak slavnostně začalo pro mě tak typické, avšak tentokrát statečně odkládané, sbírání pokladů. 




Taky jsme našli kamennou mapu nakreslenou oceánem. Nerozumněli jsme jí, tak jsme jí tam nechali pro další hledače pokladů.


Výhledy na oceán byly ničím nerušené. Na pláži totiž nikdo nebyl. Jediný lidi co jsme potkali, byla potápečská rodinka co odešla záhy po našem příchodu a pak kluk co plaval nahatej spolu se svými dvěmi psi. Obědvali jsme tortily s rajčatovokukuřicovým salátem a papáju s melounem.




Když jsme nedávali pozor, Kukča vyskočil z batůžku a hrál si na to že je námořník a má vlastní velrybu. Asi zapomněl že se nemůže namočit. Tak jsme rybce společně zamávali a slíbili jí, že brzo přijde vlna a vezme jí s sebou do oceánu. Okolo 11, začalo totiž slunce pálit tak, že se z toho motá hlava a tak jsme se začali přiopilý horkem vláčet s kolama zpátky. 




Cestou se Tomův bycikl záhadně vzpříčil a i když to byl nakonec jenom spadlej řetěz, chvíli jsme si mysleli že se kolo nějak celé polámalo. Jeli jsme zkratkou pralesem, před náma se míhaly a utíkaly ještěrky a já jsem se radši moc nedívala kolem sebe, v tom chroští člověk nikdy neví, co kde číhá. 


Zkratkou jsme se dostali zazadu zpátky na playu Ventanu, což je pláž hnedka vedle playa Carbon (tý uhelněstříbrný kterou jsem si tak zamilovala) a zároveň vedle playa Grande - což je zase ta pláž kam chodíme surfovat. V krokodálí říčce si tam bezstarostně hráli děti. Rodiče je měli víc na dohled než kdyby byly ve vlnách oceánu, ale stejně mi to přišlo pošetilý. Možná mám hlavu plnou strachopudů a jsem úzkoprsá, ale vedle cedule jako je tahle - my to přišlo jako maličko zbytečnej hazard. 


Vraceli jsme se zpátky, tím poledním sluncem celý zchvácený a vítr z jízdy nás krásně osvěžoval. Po cestě jsme nasbírali zase pár kokosů. Ke konci kokosový cesty jsme sebrali ještě dva krásně oranžově zbarvený co jsme hned z rána našli na pláži a schovali jsme si je do vysoký trávy. Pak už jen pár zatáček a byli jsme doma. Bylo teprve poledne. Někomu den možná ještě pomalu ani nezačal a naše sobota už stihla být výjmečná.
Příště vám představíme novýho člena rodiny - board co si Tom před pár dny pořídil a taky trochu teorie jak to vlastně s tím surfováním je.

Thursday, January 26, 2017

nádherná přítomnost

Hvězdice na pobřeží tančí ve vlnách. Pětinohá baletka tak dokonale sladěná s čímkoliv co by jí překvapilo. Kutálí se, propíná se ve směru převalující se vlny. Malinkaté rybičky v přírodním akváriu ve skalách čekají až dorostou. Trénují formace a jejich reflexy jsou jako blesk. Krabi s mořskejma šnekama malují v písku abstraktní geometrické obrazy. Zenový mistři co budou zítra hledat lepší křivky, lepší prostorové uspořádání. Ale není kam spěchat, mají přeci stále se obnovující plátno - pobřeží jako lesklé zrcadlo. Mušle a její dokonalá spirálovitost. Vyšperkované detaily přírodních architektů. Vodou zvýrazněné barvy zelenkavých, oranžových a hnědorudých kamínků se zvláštníma značkama od korálů. Pro koho asi skrývají zprávu? Písek hebkej jako mouka a zahřátej jako parafín léčí zapomenuté prochladlé výběžky na kostech. Sleduji otisky chodidel a usuzuji postavení kyčlí lidí co tu šli přede mnou. Odhaduji pohyb jejich páteře. Hledám souvislost pohybů sama na sobě. Hraju si s pírkem od mořskýho dravce. Chytám vzdušný proudy a představuji si že mám taky křídla jako pták. Pozoruji slunce na jeho dráze oblohou. Když zapadá, pokaždé se mi sevře srdce. Čas se zpomalí. Předtím než se dotkne hladiny, po okrajích vibruje. Zvětší se, zhmotní v barevnou koláž. Jsou to nádherné scenérie. Playa Grande je na západy prvotřídní hlediště. Jeden západ slunce byl neonovej, další zase vypadal jako tenhle květ.


Vlny šumí, burácí, zlobí, dovádivě si hrají. Pokaždé jsou jinačí, pokaždé překvapující. Sleduji je očima z pláže. Vnímám je celým tělem když se učím odhadnout ten správnej okamžik a chytit jí. Tu vlnu co se spolu zkamarádíme a podaří se mi na ní vybalancovat pád a ustát její sílu. Pár už se jich našlo. Zvykám si na oceán. Odháním strach a přesvědčuji srdce, že je lepší se nebát. Že strach mi tu není k ničemu. Z oceánu pocházíme, buď přítomná, instinktivní a bezstarostná. Obávala se hvězdice že uvízne na písku a spálí jí slunce? Zdálo se že bere život takovej jakej je.
A tak pátrám po podstatě. Ve vášni slovního sebevyjádření mi uletělo pírko od Ewelíny. Šamanskej dárek, symbolika datla. Zklidnuji oči, tak moc navyklé hledat neustálý příjem podnětů, zaměstnávající mysl, vytěsnující smysly. Učím se rozpoznat získané a sobě vlastní - reakce. Není to cesta turisticky značená. Ale jediná opravdová. Občas se ztratím v bouřce, v prázdnotě. Občas jsem slepá. Ale snažím se si vybavit jaký to je, to nárazový vteřinový satori. Kdy všechno dává smysl a odpovědi jsou zřejmé.
Taky si všímám protikladů. Sídel boháčů, kvůli kterým padá prales. Nepotřebný důkazy, čeho vlastně? Rozčiluju se nad zašmodrchaností arogance a egocentrismu. Nutkavá potřeba křičet hasne v uvědomění vlastních nedokonalostí. Vydesinfikuje touha po čistotě zakořeněné sebedestruktivní tendence?
A vedle toho všeho, uprostřed, naše nekonečná utopie. Sníme, diskutujeme, definujeme. Pomáháme si, odpouštíme si, vaříme si, vodíme se za ruku. Filtrujeme vesmír a pomaličku sbíráme stavební kameny, ty které se nám oběma líbí.  Jsou to vážný věci i příběhy do pohádek. Mytologie nás dvou. Hladím ho když usíná se setměním a obdivuju jeho obrovský srdce, vytrvalost a sílu. Protože díky němu se mi děje tahle nádherná přítomnost. 


Monday, January 23, 2017

Víkend plnej kouzel

Zrovna se válím v posteli, místo peřiny tu máme tenký prostěradlo a duny písku co jsme postupně nanosily z pláže. Zase se učíme žít s pískem. Ještě ale nejdu spát. Mám večerní šaty a věnec a sluší mi to. Čekám až se všichni vykoupou a půjdeme na večeři. Spontáně jsme jí domluvily v autě cestou z výletu. Jdeme my s Tomem, (ten si zrovna na telefonu vybírá jakej si koupí zítra surf a je rozmarnej z toho celýho dlouhýho dne) pak Tatiána možná i se synem Izákem, jestli ho odtrhne od videoher a Marcelo z Bolívie, co je na dva dny náš Costa Rica puravida soused. 
Tatiána nás dneska vzala na její oblíbený pláže. Jeli jsme přírodníma silnicema. A podle toho to taky vypadalo. Práší se tu fakt hodně. Celý zahrady kolem cest jsou šedivohnědobílý. Lidi bydlející podélcest mají prý dojednoho alergie. No nedivim se, mě štípaly oči ikdyž jsem byla zavřená v autě. A všude jsou výmoly. Skoro jsme se neslyšeli, jak auto kodrcalo po dírách, kamenech a kořenech. Míjeli jsme motorky a kola s většinou víc než jedním pasažérem, mávali na nás a smáli se. 


Marcelo vyprávěl o Bolívii, o tom jak se tam ujal vlády prezident co je zároveň hlavní šéf kokainovýho kartelu. Ale zvolili si ho lidi sami - hlavně indiáni protože má stejný kořeny jako oni a to se jim líbilo. Taky o tom jaký jsou u něj doma zvířata, že jednou viděl pětimetrovou anakondu, ale že jaguáři a pumy se před ním zatím schovávaj. Vyprávěl i o tom, jak lidi choděj (nebo spíš nechoděj) do práce jenom dokud nedostanou výplatu a pak že je tam už znova nikdo nevidí. To se Tatiána smála že tady - na Costa Rice je to stejnej příběh. Že víkend je vlastně od čtvrtka do pondělí. A tak dál jsme si vykládali o tom jak je svět barevnej a různej. My jsme ukazovali fotky sněhu a vyprávěli o čtyřech ročních obdobích. O evropský architektuře a kultuře. Vyměnovali jsme si imaginární recepty národních jídel a pití a bylo to fájn. Takovýhle povídání mám ráda.




Viděli jsme krásný místa. Pláže tady v okolí jsou známý tím, že na ně chodí želvy klást vajíčka. A jelikož teď je jejich období, byly na několika místech vidět širokánský cesty od ceánu, na vyvýšený speciální přírodní pískový valy. Ty želvy musí být obrovskýý, byly to lajny tak metr a půl široký. Dívala jsem se do vln jestli tam nebude nějaká želví hlava vykukovat nad hladinou, ale Tatiána říkala že je na to ještě brzo, že začínaj kontrolovat míru světla až těsně před západem slunce. 




Taky jsme u jednoho jezírka/louže sledovali celý společenství maličkejch krabů poustevníčků v různobarevnejch schovkách. A viděli jsme proslulou pirátskou pláž. Písek byl v jejím okolí zvláštně cihlovočerveně zbarvenej, tak jsem si představovala jak je to ještě pozůstatek z dávnejch pašeráckejch krvavejch bitek. A taky jsem chtěla najít ukrytej zlatej poklad, ale jediný co jsme našli byl svítivě červenej zakutálenej míč. Jo a taky pár igelitovejch odpadků a z toho byla Tatiána smutná. Říkala že se stává, že želva když vidí takovejhle igeliták ve vodě, myslí si že je to medůza a sní to a pak to s ní není dobrý. Z takovejhle příběhů mě postihne náhlá neúcta k lidský rase. Jsme občas zvláštní arogantní bytosti. 
Pak jsme se cestou zpátky ztratili vysoko na kopci, když jsme se vraceli k pláži u který jsme parkovali. Mně se rozbily moje osmiletý sandálky, ale snad to ještě půjde zašít. 


A našla jsem zvláštní skořápku, která byla uvnitř sametově ostnatá. Ale prý je to dráždivý a dělá se z toho vyrážka. Nojo, jsem nepoučitelnej sběrač. Pak jsme se potápěli. Já ve svojí nový boží soupravě od ježíška. Viděla jsem rejnoka! 


Maličkatýho, ale týjo! A prý jsou tu v okolí i veliký, černý s bílejma skvrnama, ale to až dál v oceánu. Marcelo chtěl pořídit podvodní fotky, ale jeho avizovanej vodotěsnej telefon to nedal a tak je ted bez spojení se světem. 


Cestou zpátky jsme udělali velikej nákup. Máme teď spoustu ovoce a zeleniny a sýrů. U kasy si pak člověk přijde jako největší boháč a rozhazovač, když podává desetitisícový bankovky za nákup jídla na týden. Nojo, to jsou ty slabý měny. 
Jsem ráda že jsme ušetřili, protože místní mini obchůdek má pobřežní ceny a taky, že si můžeme pro změnu uvařit třeba brokolici a nebo cizrnu. (Teď zrovna máme na plotně fazole do speciálního tradičního receptu gallo pinto (ochucená rýže s černýma fazolema), jedí to tady k snídani. Tak jsem zvědavá jak se nám to podaří.
Víkend jsme měli plnej zážitků. Loučili jsme se s Willem a Jane z Kanady, poznali jsme Marcela z Bolívie. Byli jsme na ranním lovu kokosů - našli jsme jich plnou krosnu! Jeli jsme na výlet na kolech, a cestou jsme potkali týpky s mačetama, spoustu zaprášenejch zahrad a koupili jsme si skořicový koláčky a divnou místní superpotravinu - semínka chan. Brouzdali jsme se pět kilometrů dlouhou pláží, vyhlíželi jsme krokodýli v zátoce přes kterou vás vezme za jeden dolar převozník. A dva, asi neinformovaní jedinci se tou řekou procházeli jakoby nic! 


Jako vlastně každej den, už týden v kuse, jsme surfovali a jsme čím dál víc spojený s oceánem pupeční šnůrou. Povídali jsme si s paní ze surfshopu o tom jak se tu mění poměry. Že vedlejší vesnice Tamarindo se stává rezortovym produktem Američanů, kterejm se zalíbil "puravida" život a tak se rozhodili ho vydrancovat. Svejma penězma si vybudovali sídlo svejch chutí. I když tam předtím nikdy nebyly drogy - teď jsou, protože tenhle druh turistů je vyhledává. I když tam nikdy nebyly šlapky, teď už se pro jistotu sami u cesty nabízej. Konkuruje si tam 30 surfshopů. A klidně se může stát, když si konečně od někoho půjčíte zamaskovanej rozlámanej surf za 5 dolarů na den, tak pod záminkou, že vám mezitím co budete ve vodě pohlídá věci - záhy všechno zmizí. A jediný co zbyde je ten rozbitej surf. Smutně jsme poslouchali tuhle deziluzi, která se rozrůstala v očích mladý holky co se svým manželem vyrábí recyklovaný surfy z odpadků a rozbitejch prken. Nojo, svět se mění podle gusta majetnejch. 
Ale! Viděli jsme opět opice a opičátka. A tentokrát jsme s sebou měli i foták. Takovýhle to jsou myšky.

Vždycky když se vracíme ze surfu, a já jsem z vody utahaná jako kotě a mám hlad jako vlk, Tom se mi směje, že určitě jestli tam zase budou opice, přestanu mít hlad a budu fascinovaně stát a hleděd aspoň deset minut. Nojo, má pravdu. Příroda je lék na všechno, i na hlad.
V sobotu na vrchu kopce jsem potkala rodinu dravejch ptáků.




Malovala jsem si magickej strom a jeho vílu. 




Utrhla jsem si kyselej pomeranč a kokosovej ořech přímo ze stromu. A tak míjej dny. Všechny barevný a jedinečný. Opice si povídaj zatímco se houpu v síti. Zrovna jsem dostala mraženou hořkou přírodní čokoládu od Tatiány. Vy máte večer, my budeme obědvat. (už dávno není večer a neválim se v šatech v písečný peřině). Teď si jdu číst, Huxleho Konec civilizace a nebo Barvu kouzel od Prachetta. Tak dobrou.

Thursday, January 19, 2017

Dneska je krásnej den.

Včera jsem si spálila nohy, když jsem šla vítat novej den a lovit kokosy na pláž a pak jsem se dostala do časový smyčky sledováním vln oceánu a bylo mi zatěžko si nakrémovat lejtka. Rudou kůži jsem před spaním namazala bambuckým olejem a pak mě Tatiána (to je paní u které bydlíme) poučila o tom, že olej takový stav jenom zhorší. Olej je přece na smažení, horkou kůži tudíž ještě víc rozpálí. Vzala mě ke květináči, uřízla pruh aloe, ukázala mi jak s ní pracovat a už jsem si vyživovala kůži chladivým gelem. A do toho jsem ještě celkem rozlámaná z vln. Dneska jsem proto nešla běhat ani procházet pláž jestli v noci nespadly nějaký nový plody. Dneska rozjímám.
Budík začal hrát jako každej den v šest hodin. Pomalý vláčný ráno. Snídáme mangový lasí - shake ze sladkýho manga, jogurtu a mlíka co se nám od včerejška chladil v lednici. A teď už sedím na balkoně a pozoruju okolí.  Je teprve devět ráno. Zvláštní jak dokáže být den dlouhej, když se člověk rozhodne využít celou jeho světelnou dobu. Zrovna křižuje oblohu pták s víc jak metrovým rozpětím křídel. Je to král výseku oblohy před mýma očima.


Sem tam projede po silnici auto se surfama na kapotě. Papájy dozrávaj na stromě na dosah ode mě. Chudák strom, horní listy má očesaný. Tatiána říkala že za to můžou opice. Den před naším příjezdem viděla opičí mámu s miminem na zádech jak si pochutnávaj. A tak je nechala. Neměla to srdce rušit tu mírumilovnou scénu majetnickým chráněním zahrady. Opice jsou celkově fajn sousedi, ve 4 ráno začnou budíček svým typickým vřískáním. Vždyť se taky jmenujou vřeštani, tak asi aby nedělali ostudu svýmu jménu. Dneska jsme je konečně slyšeli. Je to pořád zvláštní pocit, žít uprostřed přírody která se o tolik liší od té naší. Fascinovaně sleduju ve větru se vlnící větve stromů, keřů, špičky trav. Je to tanec pralesa, oslava sounáležitosti. Všechno tu má svý místo. Příroda je pohlcující. Zamilovala jsem se už do tolika barev květů, který potkáváme po jednokilometrový cestě k oceánu. Vždycky se ve vteřině zastavim a pozdravim tyhle krásný kamarádky. Bleděmodrou esenci oblohy a Detaily posedlou krajkářku. 


Ale květin je tu dalekonásobně víc. Představujou se různě, po svým. Ostýchavě, náhle. Podle toho jak pozorně se dívám kolem. Určitě vám brzo zase  povím o dalších voňavých princeznách.
Taky už jsme viděli nečekanou spoustu zvířátek. O pár z nich jsem se již zmínila. Žabku na terase, ještěry v prachu u silnice, opičky ve stromech, krále oblohy, oceánský pigáro - tyhle všechny už z vyprávění znáte. Tak do rodiny se přidala ještě ještěrka, co každý večer chytá na sklěněných dveří balkonu komáry. Pěstujeme si jí, je to doslovná symbioza, ale pořád je ještě plachá a uteče když nás zaregistruje. Na dveře z druhý strany zase občas příjde pan Větívka. Má vymakaný mimikry, ale Tom ho včera našel a už netrpělivě čekáme kdy se zase ukáže. Taky jsem včera viděla zelený papoušky a dokonce jsem stihla vyfotit dalšího ještěra co si to chrastil suchým listí u silnice.




Bydlení je báječný. Je to vlastně jen pár lodních kontejnerů poskládaných vedle sebe a na sobě. Stěny jsou jenom okolo spacího pokoje, koupelny a záchodu, zbytek je venku. Má to pár much, který by se daly vyladit. Třeba, že do plechu se nedá vrtat, takže už nám spadla tyč na záclonu, a není tu těsnění, takže když ráno moc dupeme, spáči v kontejneru pod náma vstávaj nechtěně brzo (ale to neděláme). Výhody jsou ale boží. Třeba to, že když vařím nebo umývám nádobí, dívám se u toho do stromů a do daleké zeleně. Hnedka je to příjemnější činnost. Máme houpací sít, a celej obývací pokoj a kuchyň je v otevřeným prostoru. Je to úžasnej koncept. A tak směle plánujeme naší vlastní konstrukci, vyvýšenou jurtu, dům v koruně stromů, maringotkovou ložnici a zahradu jako domov. Jsou to moje oblíbený sny. Prodává se tu spousta parcel a tak když se procházíme, díváme se kolem a očima stavíme ideální pohádkový domovy.



Voda je tu vzácná a každej musí mít svojí zásobu. Tady je takovej velikej barel, na (nevimkolik) litrů. Ale nijak nás to neomezuje. Naopak, jsem vlastně podvědomě ráda, že mě to donutilo se nad spotřebou vody definitivně zamyslet. Voda je přece dneska už vzácná všude. Klidně by se místní praktiky mohly převést do zbytku světa, kde se nad tím zatím není zvykem pozastavovat. Sprchujeme se rychle, hlídáme jestli záchod neprotýká, když si čistíme zuby a myjema nádobí hlídáme aby voda netekla pronic za nic. 
Záchody jsou tu taky labůžo. Kdysi, když se stavěla kanalizace, udělali moc úzký trubky. Je to problém, všichni to ví, ale nic se s tím nedělá a tak už léta házej toaleťák do koše a né do mísy. Naštěstí se to aspoň denodenně vynáší. 
Od devíti ráno už se toho hodně událo. Prohlížela jsem si jaký erasmus+ projekty jsou zrovna k mání v době kdy budu v Čechách. Zase mě láká to vystoupení z komfortní zony a týden intenzivních kamarádství. Poslechla jsem si celý nový album Kings of Leon. Cvičili jsme s Tomem každodenní rozcvičku, aby tělo ustálo ten náhlej příval pohybu. Surf je fakt náročnej sport! Rozlouskli jsme mačetou další kokos. Tatiána říkala že kokosy jsou plný překvapení. No, takhle tenhle měl v sobě zkvašenej kokosovej jogurt. Mňamka. Hodila jsem ho co nejdál za plot. Druhej co jsme načali měl ale boží dužinu, kterou jsem rozmixovala s ledem a vznikla super osvěžující zmrzka. Takový zdravý eskymo. A teď už pomalu půjdu vařit oběd. Plánovala jsem, že zkusím tradiční místní jídlo, fazole s rýží a divokým koriandrem. Fazole co jsme ale koupili byli plný broučků a tak máme jednoduchou variaci na čínu.
O a čem příště? Původně jsem si to psaní chtěla rozdělit na kapitoly - surfování, jídlo, fauna, flora, bydlení. No a dneska vznikl takovej mišmaš, tak sama uvidím jak to dopadne zítra. Ádios

Wednesday, January 18, 2017

Úplně jinej svět

Odoláváme křiku a nátlaku taxikářů a nastoupujeme do busu. Zapínáme offline mapy na telefonu a sledujeme, jestli se cestou přibližujeme k puntíku, kde by mělo být naše bydlení. Přibližujeme, je to dobrý.
Zachranujem kufr, čicháme vzduch, hledáme lenochody ve větvích. Pak jedeme městem, vidíme kluky co v parku hrajou na bubny a fotbalovej stadion. A najednou - náhle neplánovaně vystupujeme z busu. Konečná zastávka, to mě v tom zasněném vnímání maličko překvapí. Ale v pohodě, nikdo na nás nespěchá, řidič se dokonce usmívá. Naučený zrychlení tepu je tu jaksi nepatřičný. Nojo, ale zvyk je železná košile a já jsem vyrostla v kraji kde se za zdržování nadává a troubí. 
Zasáhne nás teplej vzduch. Uplně se v něm koupou naše měsíčním pobytem v ČR vymrzlý klouby. To by bylo něco pro babičky. 
Napadá nás, že zima vlastně není nic pro starý lidi. Možná pro žádný lidi. Jasně, je to takový přirozený zpomalení tempa, náznak že má člověk trávit víc času v klidu a odpočívat. Zbožnuju naše čtyři roční období. Proti nim nic. Ale ta zima do kostí...?
Hned na zastávce roste nevídanej strom a poupata nebo plody? velký jak pěsti leží všude kolem na zemi. Zvedám jeden a zkoumám ho. Je plnej tepla a těžce voní. Když v tom na nás začnou mluvit domorodci a zajímá je, jestli nechceme poradit nasměrovat. Ukazujou kde je stanoviště taxi, ale to my nechceme. Nejsme žádný ořezávátka. Zvláštní, sami by si taxíka na ten jeden kilometr nevzali, ale nám ho nabízej.  Ale tak je to asi všude. Turistický zvyky no. Ověřujeme si aspon náš tip na odbočku a vyrážíme. Cestou míjíme spoustu restaurací, co se všechny jmenujou Soda. Ze stránek o Kostarice, co jsem si je ještě doma četla, vím, že to je označení pro levnější variantu restaurace a těším se až odhodíme zátěž a do jedné z nich půjdeme. 
Kolem nás jezděj karamelově opálený Kostaričané. Dívaj se na nás jak na přírodní úkaz, jak v dlouhejch nohavicích a s pohorkama táhneme kufry sloních rozměrů. Adresa našeho bydlení je celkem hlavolam, neznačej tu ulice tak jako jsme zvyklí my, třeba Vinohradská, Teplická nebo Děčínská. Tady je to popis na tři řádky typu - 200 metrů severovýchodně od lékárny, vpravo od velkýho stromu a dál v tomhle stylu.
Bloumáme kolem a nakonec voláme hostiteli, že jsme někde poblíž. Je to trošku zapeklitá domluva s naší mini znalostí španělštiny a jeho tak stejnou úrovní angličtiny. Čtyřikrát opakujeme hospitl než on zvolá ááá hospital! A už pro nás jede, nakládání kufrů do jeho limuzíny není žádná malina, ale nakonec to společnými silami zmáknem. Parkujeme, vítá nás pejsek s modrejma očima a paní domu. Pokoj je takovej jakštakš. Místo pohor beru žabky, místo kalhot šatičky a jdeme se toulat do města. 




Soda jídelny fungujou jako takovej bufet kde stačí ukazovat prstem na to co se vám líbí a ať je toho pak jakkoliv moc, vždycky to zřejmě stojí stejně. V prvním krámu neměli nic vege, ale v dalším už nám paní servírovala zelený fazolky s mrkvičkou a rýži, pečený brambory, smažený plátanos (takový jiný banány), velkou hroudu guacamole a rajčata. K pití maracuja limonáda a po jídle ještě kafe. To celý za 130 korun na jednoho. 
Další na řadě bylo najít zmrzku pro mě a mladej kokos pro Tomíka. Zmrzky byly všude kolem ale já si jí chtěla dát někde v klidu a tak jsem vytrvávala a odolávala. Cestou jsme potkali vietnamskej obchůdek. Přišlo nám to srandovní, člověk přeletí půlku světa aby zjistil že co se týče večerek, funguje to tam stejně. Na ulicích se lidi usmívaj a když chytěj očí kontakt pozdraví.
Všechno, celej ten ruch a šum má v sobě takovou zakotvenost v přítomnosti. Všechno je tím hmatatelným vzduchem jaksi víc na dosah.

Šli jsme podél hlavní ulice aby jsme se dostali někam zhruba do centra. Moc se mi ale líbily boční klidný uličky. Spousta barevnejch keřů a romantický klenby stromů lákaly na změnu směru a přehodnocení plánu. 
Nikde tu nejsou přechody, rozvodový kabely od elektřiny nejsou krytý a visej tak někde v úrovni očí. Lidi žijou zdá se všichni společnej život, přízemní domečky maj otevřený okna. Vidíme lidem do kuchyní i do ložnic. Holky nosej mini kratásky a maj pořádný zadky. Pejsi tu jsou trošku jiní, potkali jsme několik co vypadali trošku jako kůzlata, maj krátkou srst a zvláštní oči.
Jak jdeme dál, město začíná bejt živější. Hudba hraje nahlas, auta troubí. Lidi seděj před domama ve stínu a pijou piva z plechovek. Pohyby mají zvláčnený pohodou. Najednou je před náma zvláštně vypadající bílej trojúhelníkovitej kostel a hlučný stromový náměstí s dětským hřištěm. Jdeme blíž, v altánku předvádí taekwondo tým nacvičenou sestavu a kolem choděj organizátoři sobotního programu a vybíraj drobný. 



Ptáci zpívaj, ale takovým vyšším pronikavějším chechotem. A já konečně vidím tu specialitu co si dám. Chvíli teda zvažuju, protože lidi před stánkem i paní co prodává, vypadaj všichni jako soudci. Tak se bojim, abych se nezměnila taky v sud, hned jak tu podivnost pozřu. Zvědavost je ale silnější.


Je to v kelímek plnej ledu, co je přelitej červeným sirupem, posypanej sunarem, zasypanej dalším ledem se sirupem a salkem a na vrch marmeláda okořeněná hřebíčkem. Uff, no je sláďo šílený, ale závislácky dobrý. Hrdinsky to dojídám a jdeme dál. 



Pořád nám chybí ten mladej kokos. Ptáme se několika prodavačů ovoce a zeleniny co jen tak s dodávkou stojej u cesty. Kokosy nemaj, ale nasměrujou nás tam, kde s nima ráno někoho viděli.  To mi přijde sympatický, obchod jsme jim neudělali, ale pomůžou. Nic, nic, nic. Kokosy nikde. Ale míjíme nádherný, velikánský stromy, nejradši bych je šla všechny objímat, jsou úctyhodný. Zapadá slunce, celá obloha oranžově zlátne. Je to dramatická, tak jasná scéna.Slunce je tu obrovský, rovníkový a jeho síla má velikej dosah.
Taky jsme si prohlídli místní velkoobchod. Chtěli jsme si dát víno, ale nemaj moc velkou nabídku a jsou tu velký fronty, tak odcházíme. A tu, konečně vidíme velkej krám ovocezelenina. Kupujeme kokos za 15 korun a celej zelenej pomeranč co nevypadal zrale ale přišlo mi divný že je tak ve velkym všude maj a tak jsem ho zkusila. Nebyl dobrej. Usmíval se na mě dorosteneckej prodavač. Měl magnetický oči, to bude místní Casanova. Pijeme kokos, radujeme se a pomalu se vracíme domů. Doufala jsem že cestou narazíme na tančírnu samby. Na noční život je ale ještě moc brzo, vždyt teprve zapadlo slunce! Utahaný celým dnem plným dojmů a vjemů usínáme asi v 9 večer - to není žádná hanba - doma v Čechách je čtvrt na čtyři ráno. Hlavou mi běží jak má tak náhle, najednou den úplně jinej rozměr. Jak si člověk něco představuje, podle fotek si maluje jaký to tam někde v dálce asi je, a pak když tam doopravdy je, dává to všechno reálnej konkrétní smysl. Dopadá na mě relativita času - vždyt i Silvestr se kvůli časovýmu posunu slaví všude na světě v jinou chvíli. Variabilita možností, životů. Svět, to je ta nejkrásnější učebnice a jak vypadá ta stránka co právě čtu, to zase příště :)!