Z Říše Inků

Cusco

město jako žádné jiné

Centrum dávné říše Inků odkud vedly v patnáctém století 4000 kilometrů dlouhé cesty napříč Andami

Město schoulené v údolí mezi vysokými horami

Ve výšce 3500 metrů nad mořem tu stojí moderní budovy postavené na základech inckých kamenných zdí

A v centru je v uličkách schováno na jedno město příliš mnoho

tolik kolik snad jenom Cusco zvládne unést

Necelých 100 kilometrů odtud jsou nejslavnější ruiny na světě - Machu Piccu. A i jen v rámci blízkého okolí je tolik památek že je za týden všechny neobjevíte. Cusco je obklopené ruinami inckých pevností, a v blízkých lesích jsou ruiny rituálních míst a chrámů.
Cusco hýří tajemstvími a jeho atmosféra umí být neskonale magická.

Také je to ale to nejvíc turistické město co znám. V centru vám na každém rohu nabízí pouliční prodejci čepice, ponožky, svetry, cigarety, lízátka, propisky, masáže, marihuanu, tradiční psychadelické přírodní medicíny, limonády, churros a kýčovité obrazy - jejich prodejci jsou obzlášt dotěrní a je nejtěžší je setřást, taky jdou ale snadno poznat, všichni nosí ty stejné kožené desky.

Po pár týdnech mě to pouliční dotírání zmohlo natolik že jsem začala sama na ulici prodávat květinové věnce. A už jich je pět ve světě.

.

toulat se úzkými uličkami

stoupat po prudkých schodech

popadat dech

okukovat pro turisty oblečené dámy v tradičních kostýmech s dvoutýdeními ovečkami na klíně

a představovat si že to jsou dávné princezny Mraků

pít čaj z koky

chodit na trh přes celé město na čerstvě vymačkanou pomerančovou a třtinovou štávu

a na jídlo za pět sluncí

povídat si s chudými prodejkyněmi svetrů

hledat nejlepší veganský restaurace 

(rajčatová aztécká polívka s čertvým avokádem ve Vegan Temple a sobotní meníčko v KarmaSutře)

ochutnávat drahý píva 

levný číči (chicha je tradiční fermentované peruánské pití na bázi kukuřice a guinoi)

vyzkoušet dvacet druhů čokolád

o víkendu na blešáku probírat odstřižky ponč na desky novýho deníku

sehnat fabercastel vodovky za 3 slunce

nakoupit plnej pytel levných punčocháčů a svetrů pod a nad mý tropický šaty

facinovaně hledět na domorodé ženy co mluví spíš kečuánsky než španělsky

a pletou složitě vzorované náramky

A nebo se toulat po hřebenech hor

hledat stopy dávné civilizace

dotýkat se kamenů

matně tušit významy zakouřených jeskyní

obdivovat a trochu se děsit dokonalosti zdí z přesně opracovaných kamenných bloků

větších než jsem já

Hladit si v kopcích oslíky

a dojímat se nad lamama co srandovně hýkaj a jsou nervozní když se k nim člověk moc přiblíží

Klepat zimu, spát ve třech vlněných ponožkých a pít čaje jenom dokud jsou horké.

vybírat si z patnácti druhů brambor ty nejlepší na polívku

chodit na palačinky s marmeládou z mochyně

k snídani si vařit poctivé pravé kakao 

a jíst jahody co vyrostly kousek od Machu Piccu

 sledovat stíny mraků kreslících na kopce proměnlivé obrazce

koupat se jenom výjmečně 

protože teplý vody teče málo

v kuchyni poznávat lidi z celýho světa

a dojídat jejich máslo protože všichni se tu jenom mihnou zatímco my tu žijeme

každý ráno zdravit Sofii, modrožlutého papouška

který tu bydlí (ale né v kleci, chodí si na volno, ale většinu dne prosedí pod slunečníkem a jí jenom ty nejlepší banány a slunečnicová semínka)

číst už druhou knihu od Paula Coelha ve španělštině

a stejně nerozumět když se domorodci rozohní a slova splývají ve věty

kámošit se s dredatejma prodejcema kamínkových přívěšků

vyprávět si o životě s paní co vyrývá tradiční příběhy na šperkovničky z minidýní

zasněně hledět v hrbolatý horizont 

a u chrámu Měsíce si představovat jak asi Inkové vnímali svět

tolik se toho přece nezměnilo

říkám si sama v horách

 rostou tu pořád ty stejné keře

stejní malincí ptáčci zpívají když vychází slunce

posvátné kameny 

prameny

hory 

stojí

jenom lidi jsou tu už docela jiní

vlastně trochu stejní jako všude jinde

ale to už je kříž naší moderní doby

která smývá rozdíly mezi kulturami

Cesta na jižní polokouli aneb jak jsme uvízli na letišti

Plán dostat se z odlehlého pralesa Kostariky do Cusca, peruánského centra Inků vycházel na tři dny cesty.

Nakonec se přesun o dvě noci protáhl.

Z Dračí zátoky vede do pevniského městečka Palmar Norte krásná cesta lodí, řekou Sierpe. Zdánlivý břeh tam tvoří dlouhonohé mangrovy, lod sviští až větrem vlají vlasy a kdo má štěstí může během plavby spatřit krokodýla. Zmokli jsme na kost, ale o trochu méně než ti co se vypočítavě posadili z boku lodi.

V přístavu v Sierpe jsme rychle přesedli do sdíleného taxíku a neprůhledným deštěm jsme se blížili k městu.

Palmar Norte je příjemné městečko kde se turisti zdrží většinou jen na jednu noc. Dali jsme si čínské jídlo, nakoupili jsme svačinu na další den a šli jsme spát do snad jediného hostelu (hostel Brunka) ve městě.

Ranní káva v autentické rychlorestauraci u autobusového terminálu a jedeme dál.

Kostarika je pohádkově zelená země, cestovat tu mám ráda.  Prohlíželi jsme si rozličné stromy v květu a plánovali jsme jeden společný projekt. Šestihodinová cesta do hlavního města nám uběhla jako nic.

Odlet ze San José do Limy měl být tentýž den v šest večer. Měli jsme ještě čas a tak jsem se šla podívat na sobotní trh u kolejí hned vedle autobusového nádraží.

Minulý rok jsem se tam mezi zeleninou procházela, než jsme jeli do Uvity. Přijde mi srandovní jak jsou některá místa pořád stejná. Jako bych se probudila do snu, stejní prodejci na stejném místě, zatímco planeta se jednou otočila okolo slunce.

Koupila jsem Tomovi kávu, mrkvový džus, jahody a kokosovou vodu, víc jsem toho neunesla.

Pak jsme si zavolali uber, máme tuhle službu mnohem radši než klasické taxíky. Neřeší se peníze, platba proběhne virtuálně, zatímco u taxikářů člověk musí být snad všude na světě ve střehu aby ho neokradli.
V rámci Uberu pro vás přijede oveřený dohledatelný člověk..
Nemusíte se účastnit hektického handrkování uprostřed tuctu taxikářů v předvýběru ridiče...
Proč máme uber radši než taxi se ukázalo vzápětí rovnou v praxi. Zatímco jsme čekali na našeho uber řidiče přichomítl se u nás jeden taxikář a na naše slova že už máme odvoz vyřešený a jeho služby nepotřebujeme začal vztekle reagovat a křičet že uber je v Kostarice nelegální...no byli jsme rádi že jsme za chviličku nasedli a nechali taxikáře v jeho projevech nepokoje o samotě.

Pan řidič nás zavezl k letišti ale tam jsme zjistili že jsme prve na mapě vybrali špatné letiště. Naštěstí bylo domácí letiště od toho mezinárodního po cestě a tak jsme si nijak moc nezajeli.

Na letišti vypadalo všechno bezproblémově až do chvíle než nás přesunuli k jinému, odlehlému gatu a na tabuli s plánovaným odletem se u našeho letu objevovalo stále jenom znepokojivé heslo "delayed"
Nakonec jsme kvůli počasí nemohli vzlétnout. Letecká společnost LATAM zařídila pro všechny pasažéry hotel, což ceníme.
Ale přesun byl zmatený, situace komunikovaná převážně ve španělštině a všem nám bylo jasné že všechno se to dalo zorganizovat mnohem přehledněji a schopněji. Stačilo by aby nás do hotelu dopravovali postupně, po skupinkách. A né hnát všechny neorientované zmatené pasařéry bezcílně labyrintem letiště.

Vrchol paniky u mě nastal když jsme hromadně opouštěli letiště. U východu jsme se smíchali s dalšími cestovateli, kteří právě normálně přiletěli, kolona taxikářů na nás pokřikovala a Tom mi mizel v davu.  Krása.
Pak jsme dlouhé minuty čekali na minibus, v hotelu pak v nekonečné frontě na recepci...
Bylo to únavný a zdlouhavý.

Nicméně hotel to byl luxusní, v místě kde noc stojí 3000 Kč nespíme běžně. Užívali jsme si nečekaný luxus a večeři zadarmo.

Ráno byl přesun na letiště už o mnohem lépe vyřešený. Naložili nás do přistavených velkých autobusů a nikdo nikde nečekal až na něj přijde milostivě řada. Pozdravili jsme se s pár spolupasažéry a jelo se.

Na letišti jsme měli na letušky připravenou taktiku, buď ať nám dají let z Limy do Cusca který bude přímo navazovat a nebo ať letíme s delší časovou prodlevou a můžeme se někde na hotelu v pohodě vyspat.
Lety do Cusca jsou od brzkého rána (4:00 do zhruba poledne a pak frekvence letů prudce klesá, to je zaprvé kvůli tomu že Cusco je ve výšce 3500 metrů nam mořem ve vysokých horách a v noci by hrozil náraz do horských štítů a taky proto že letiště je v Cuscu přímo ve městě a tak aby lidi měli odpoledne klid).

Nicméně letuška nám let v jiný čas než v pět ráno dát nemohla. Prostě vzali původní plán a dali lidem stejné přestupní letenky jako si prve objednali.
Po chvíli dohadování nám alespoň dala na těch pár hodin pokoj v hotelu. Sice jsme museli vstávat ve dvě ráno, ale byli jsme štastní že se nemusíme potácet 7 hodin po letišti.

Během letu ze San José do Limy jsme se zkamarádili s Monikou a Arielem z Argentiny. Ariel nám vyprávěl o svojí práci. Pořádá několikadenní cesty po Argentině pro skupinky cestovatelů na motorkách. Pili jsme víno a pak ještě whiskey a když jsme přistávali motala se nám všem hlava jako bychom se vraceli z celonočního tahu barama.

Organizace LATAM se zase předvedla. Nebýt toho že jsme si náhodou všimli jedné letušky co za rohem nepozorovaně rozdávala rezervace do hotelu a mluvila opět pouze španělsky, skončili bychom nakonec přes noc přecejenom na letišti.

U kufrů měla být další letuška co nám dá víc informací, ale nikdo tam nebyl. Naštěstí dřív než jsme opustili letištní prostor všimnul si Tom nějakého pána co nám dal na ráno kupony na snídani a řekl nám se kterou taxi službou je domluvený převoz k hotelu.

První kroky na jižní polokouli. Překvapivá zima a reklamní banery že jsem si přišla spíš jako někde v Evropské metropoli.

Dnešní hotel byl ještě luxusnější než ten včerejší, podle bookingu tu taky noc stála dvakrát víc. Na recepci s náma mluvil distingovaný pán v bílých rukavičkách. U výtahu byly bohaté ovocné štávy a pokoj byl jako z Hiltonu. Přišli jsme si trochu jako nějaké rockové hvězdy co křižují svět a střídají hotely kde se sotva vyspí a jdou na další štaci.

Na večeři jsme se cítili zvláštně, jako v nějakém podivném filmu. Únava z dlouhé cesty udělala svý a připadali jsme si jako pod vlivem drog, s podivně změněným vnímáním. Už jsme znali tváře všech spolupasažérů co stejně jako my uvízli v černé díře času a nezbývalo jim než čekat. Někteří měli před sebou klidně ještě dva až tři přestupy do cílové stanice a různě jim to zkomplikovalo plány.

Pár hodin jsme se vyspali a ve dvě ráno už na nás čekal zařízený taxík. Na letišti jsme si za stravenky dali pizzu ze které jsem seškrábávala salám, ve Starbucksu nefungovala ani jedna naše platební karta, lidí bylo všude na tak brzkou hodinu nečekaně moc až se nám z toho ve šněkovitých frontách motala hlava.

Letadlo se vzneslo na čas.
A pak už vyšlo slunce a my jsme se vznášeli nad barevnými políčky And. Nadšeně jsme si z okýnka přes polospícího Peruánce fotili krajinu a hory a než jsme se nadáli byli jsme na zemi.

Vzduch byl chladný a motala se nám z něj hlava, hory plnily veškerý obzor a skrze okýnka taxíku jsme nabírali první dojmy z nové země. Z nového na chvíli domovského města.