V pátek ráno má Tom dovolenou. Jeho mamka se smála, že přece jako dovolená vypadá každý jeho den. Pracuje si v plavkách a když na chvíli zvedne hlavu, vidí jak se mu houpou nad hlavou manga, po stromech lezou dinosauří leguáni a oblohou krouží pestrobarevní ptáci. Morálku má ale neskutečnou. Zatimco já se sem tam plahočim a nevim jak sama sebe zapřáhnout do denního režim který by mi vyhovoval. On jede jako šroubek a pracuje a dokončuje a nekončí, dokud není spokojenej.
Sice dovolenkovej den, ale začíná ještě o půl hodiny dřív, než Tomův běžný pracovní den. V 5:30 vstáváme a balíme kufry a kompletujeme to, na co včera nezbyla síla. Ovečka není ani za postelí, ani pod matrací, ani v povlaku na polštář. V pokoji prostě nezůstala.
Snídáme a tady je důkaz jak na holostromu přes noc narostly listy. Ten hrneček mi akorát přišel celou dobu srandovní. Takovej dobrej absurdní paradox, né? Sníh nikdy neviděli, ale pijou kafe z hrnku se sněhulákama.
Po snídani se loučíme s Jannette a s tou částí její rodiny která už je vzhůru. Objímá nás a fotí se s náma. Líbil se jí můj modrobílej věnec, ale na hlavu ho na fotku nechtěla. Pak už nás kdovíkdo, nějakej rodinnej známej nakládá do auta a veze nás a naše zavazadla dolů z kopce na pláž.
Tam už čeká spousta lidí, někteří jako my, s kuframa na loď do Sierpe, jiní s batůžkama na potápěčskej nebo pralesovej výlet. V 7:30 jedou lodě různými směry. Uvažujeme jestli se radši nenápadně nepřipojíme k jedné z výprav za nějakým z dobrodružství do blízkého okolí. Bylo nám tu tak dobře. Ale čekájí nás nové dojmy, další místa. Navíc už dochází papírové peníze a bankomat nikde v Drake Bay není.
V chumlu lidí vidíme i našeho oblíbenýho pejska, toho druhýho než Ganju. Lidi si je ale pletou (a nebo taky neví, jak se ten druhej jmenuje) a volaj na něj "Ganjoo". Asi doprovázel na výletě víc lidí než jen nás. Tak se s ním a s dalším chundelkou mazlíme a čekáme na pokyny dvou zmatených, ale vážně, organizátorsky se tvářících námořníků. Většina lidí už je naloděná a jede svým, kdovíjakým směrem. Máme už pár zkušenností a víme že když necháme náš osud na druhých, může to přinést jedině komplikace. Takže co chvíli chodim za tím naším delegátem, ale on jenom mává rukou, že naše je další, další, vážně až další loď. Na pláži teď už skoro nikdo jiný kromě nás nezbývá. Delegát zmatkuje a ptá se nás kam teda vlastně jedeme, no než jsme stihli začít panikařit, přijel stejnej pan kapitán jako nás před čtrnácti dny přivezl a už nese naše kufry nad hlavou a nakládá je na palubu. Nasedáme. A vyrážíme, loď jede opačným směrem než je Sierpe ale to jenom jedeme vyzvednout ještě jednu dvojici o kousek dál. To už jsme všichni, čtyři pasažéry a jeden kapitán.
Nabíráme rychlost a lítáme nad vlnama. Tom něco pracovního řeší na telefonu a mě to rozčiluje. Tak si všímám co se děje v mym těle a vůbec co to je celý za pocit a pak si o tom povídáme a je to dobrý. Občas je to hustý, když vás chytne do smyčky navyklá reakce, možná to taky znáte. Míjíme oceánský skály a loďka se houpe a vítr fičí a díváme se kolem a nebo zavíráme oči a pak už vjíždíme do ústí řeky a kolem mangrovníků a tentokrát nás kapitán vezme jinou cestou, projíždíme přímo mezi mangrovama. Až mě z toho mrazí. Jsou to zase úplně jiný stromy. Tak dokonale přizpůsobený svýmu prostředí. Kořeny mají vyšší než jsme my, kdyby jsme stáli a vypadají jako žebra a takhle si tam rostou, přímo z řeky a je to úplně uzemňující podívaná. Jedeme pomaličku, a mluvíme potichu, jako bychom byli v chrámu.
A pak už nás mangrovová zátoka vyplivne zpátky do široké řeky a zase nabíráme rychlost, uháníme vodou a občas nad vodou dál a dál. Po hodině jízdy jsme v Sierpe. Vysedáme z lodi a hned nás nabírá taxikář. Nabízí, že by nás odvezl až do Uvity, ale to my nechceme. Nejsme žádný turisti, my jezdíme s místňákama veřejnou dopravou. Svezeme se s ním jenom do Palmar Norte. Jedeme zase kolem plamových hájů, přejíždíme most přes řeku, kde jsme před týdnem viděli krokodýla a už jsme ve městě. Vysedáme kousek od zastávky, kupujeme lístek. Koukáme proč nám paní za přepážkou dala lístky až do San José. A ona, že to je jedno, že to je jeden tarif na celou jízdu. Přijde nám to srandovní. Sedíme na zastávce, kolem chodí prodavači džusíků - mají je v igelitovejch sáčcích, je to docela divný. Jak se to asi pije? Barevný sáčky se mi komíhaj před očima, ale Tom mě ujišťuje, že by to určitě pro moje fulltime podrážděný břicho určitě nebylo to pravý ořechový. No, to měl asi pravdu. Taky bonbony prodával zase jinej pán, ten měl větší úspěch, spousta žen si nějakou tu bonboniéru koupila. A nebo pečivo, takový kapsy plněný, jsem viděla na háčku u další pokřikující pouliční prodavačky.
Když přijel bus, celá prodávající smečka se nahrnula dovnitř a po chvíli zase ven. Takhle tady prodávají svoje zapařený dobrůtky.
Dívali jsme se kolem, na místní lidi jak si v poklidu sedí. Mladá holka si kojila dítě, uplně na pohodu. Nikdo na ní pohoršeně nezíral. Postižený paní všichni tak nějak přirozeně udělali místo a pomohli jí. Chlápek v klobouku si podřimoval v polostínu. Taková středoamerická zastávková pohodička. No a za necelou hodinu už přijel ten náš bus, nacpali jsme kufry a surfy do zavazadlového prostoru, a po nástupu jsme vyhodili nějaký zmatený američany z našich sedaček. Tím se strhla lavina přesedání, když i ostatní novicové zjistitli že na jejich lístku je napsaná místenka. Ještě nastoupí a vystoupí prodavači podivností a hurá, poslední dopravní prostředek než se dostanem do Uvity už sviští silnicema.
Klimatizace fouká jako blázen a nejde vypnout. Mám pocit že mi z toho nastydne ruka. Naštěstí jedeme jenom kousek. Za další hodinu už vystupujeme. Po tý klimatizaci je to docela rána do hlavy, ta změna teplot. Je právě pravý poledne, stín se ze země nezvedne (lalala), to jsou ulice správně rozpálený. Sedíme v kantýně, celkem zmořený jak jsme od rána na nohou. Počítáme drobný jako za starejch časů a dáváme si velkej hrnek kávy a colu.
Tom mezitím zjištuje kde že to vlastně je, naše zarezervované bydlení. Zase se noří do popisků bez adresy. Hledá si zmíněné restaurace u kterých máme odbočit, ty jsou naštěstí na foursqueru a tak máme přibližnou lokaci. Necelý dva kilometry se nám teda tímhle šíleným horkem s kuframa a surfama tahat nechce. I jdeme shánět taxi. Jediné široko daleko nám před očima vyfoukne nějaká dámička, tak bezradně kroužíme kolem supermarketu. Jako na zavolanou, mává na nás z okýnka místnák a ptá se kam jedeme. Kýve hlavou, že bar Kefersi kapišto a nakládá naše kufry a pak i nás na přívěs. Jeden z nás by sice mohl sedět vepředu vedle něj, ale kdo by dal přednost pohodlné sedačce před jízdou na přívěsu? My teda ne. A tak jedém a zase vítr ve vlasech a je to docela hustý, jak je úplně jiný vnímání rychlosti takhle venku, než v karoserii. Držíme se ať neslítnem, ale máme pár fotek. Tradá.
Jsme na místě, platíme 2000 colonů, v přepočtu stovečku a už nás vítá Deb(orah) a Rich(ard) a vedou nás k našemu dřevěnýmu domečku. Je uplně pohádkovej, s moskitiérou co je jako nebesa a lampama ve tvaru kytiček a s malým okýnkem přímo pro Kukču. Jsme ubytovaná a moc se nám tu moc líbí. Rich lamentuje jak je letos sucho, že mu umírají banány a papája že se z toho horka uplně zhroutila až se celá vylomila. A opravdu, celá krajina je spálená, úplně zvadlá.
Na chvililinku se svalim na postel a Tom už pouští odpočítávadlo, chce jít prozkoumávat okolí. Tak seberu síly, zabalim zbytek svačiny a plavky a jdeme na pláž. Vedro je teda fakt hustý. Potácíme se a těšíme se na vodu a na pohodičku ve stínu na pláži. Jak ale dojdeme ke vstupu, zjištujeme zprávu nemilou. Je to tady národní park, do místních vod totiž velryby voděj svý mladý, aby se ohřály v teplých proudech a za vstup se platí. Není to sice nic uplně děsnýho, 150 kč na jednoho. To je jako v Čechách na koupaliště, ale my jsme si nevzali ani korunku. Takže jsme pěkně na*raný a padá na nás frustrace protože stín není nikde kam až dohlídnem. Neuspokojený, vláčíme se ještě pomaleji zpátky. Po chvíli najdem aspoň kousek stínu u cizí zahrady, tak tam posvačíme, pak zpozorujeme mravenčí klan co se nám pomalu vkrádá do batohu a štípe do nohou, zvedneme se a dovlečeme se zpátky domů. Tam ještě zbytkově nadáváme. První imprese z Uvity teda nic moc. Spálej kraj a placená pláž.
Válíme se a posloucháme Depeche Mode a ptáčky zpěváčky a odhodláváme se k výpravě do města na nákup.
Toma rozbolela hlava a odrovnal ho pohled na nabízenou ochutnávku spálenejch buřtů u vstupu, takže celej nákup nevnímá a já mám hlad, takže házim do košíku příliš mnoho jídla, na to že jsme tu na týden. S naloženejma batohama se trmácíme zpátky podél silnice. Vidíme kouře nad lesem, žeby samovznícení z vedra? Prý se to klidně může stát. Objednáváme si pizza grande para llevar a večeříme pod moskitierou, přijdem si pod její jemnou pavučinkou jako princata a spíme spánkem unavených.
No comments:
Post a Comment