O měsící v Praze a o cestě do Thajska

Měsíc v Praze uběhl ve znamení aprílu. Počasí bylo bláznivý, město bylo báječný i deprimující. Lidi byli fascinující, situace totálně různorodý. Vystěhovali jsme se z Vinohrad, rozdala jsem jeden svůj šatník, další se povaluje u rodičů na Střížkově a u Zuzy na Hradčanech. Viděli jsme celou širou rodinu, pokrevní i tu z přátel stvořenou a byly to setkání hodně silný. Po čvrt roce, který jsme strávili jako dvojčata, jenom spolu. Ve světě Střední Ameriky, mezi lidma kterým jsme pramálo rozuměli, jsme se ocitli zpátky u našich kořenů. Z extrému, do extrému. Pak to má všechno ty správný grády. Jako green curry, co jsem měla dneska k obědu. O tom, ale až za chvíli. 

V dubnu se toho dělo spoustu, tak moc že jsem prostě nezvládla se zastavit, nadechnout a nějak ten průběh aspoň jednou zdokumentovat. Teda snažila jsem se, fakt žejo. Mám rozepsáno o tulipánech na Jungmanově náměstí, o rozkvetlém sadu na Petříně, o lidech,  o slovech a příbězích kolem mě, o Praze. 

Ale vždycky, než jsem to psaní stihla zformátovat do nějakýho přijatelnýho závěru, začalo se dít něco dalšího, novýho, někam, za někým jsem spěchala a myšlenky se rozsypaly jako perly z roztrženého náhrdelníku a už nešlo začít tam, kde jsem skončila. Nálada byla úplně jiná, něco novýho mě nadchlo a zaměstnávalo mý rozbušený srdce. Často jsem si vzpomněla na mojí oblíbenou pasáž z Anny Kareniny. Anna se nemůže soustředit na rozečtenou knížku a hlavou jí běží, že přece nemůže číst o cizích osudech, když její život je tak fascinující a nekonečně emotivní. Tak takhle nějak jsem si přišla, když jsem nedokázala svět kolem sebe pojmenovávat a definovat, šlo ho jenom vnímat a prožívat a vlastně mi přišlo cokoliv jinýho jako maření potenciálu toho vzácnýho času.

Byl to naplněný měsíc. Užívala jsem si ho každou buňkou těla. Baví mě ta časová ohraničenost. Vnímání se tím zaostří a zintenzivní.

No a co teď s tím. Chtěla jsem mít cestovatelskej deník úplně o všem. Nevynechat nic, co bych jinak mohla zapomenout. Tak zkusíme zkratky.

Měli jsme kofolu, pivo, víno, ponchu z Madeiry, vodku z Rumunska, nejlepší zmrzlinu světa u Zmrzlináře, nakládanej i grilovanej hermelín, smaženej sýr, brambory na deset způsobů, rohlíky i čerstvej chleba s máslem a s pažitkou. Byli jsme v Lovinghutu, v Modrým zubu i na boží pizze u Italů. Na Pražským hradě, na Křivoklátě, na Střížkově, ve Dvorcích, v Ondrášově i v Mariánkách I ve Světozoru na cestovatelský přednášce jsme byli.  Ve Dvorcích jsme na konci dubna stihli sníh. A když jsme odtamtud odjížděli, tak nám narozloučenou sněžilo.

Ochutnávali jsme tam čerstvý sýry z mlékárny a pramenitou vodu přímo z vrtu a taky s jednou z mých nejpravidelnějších čtenářek - s Barunkoujsem se tam vyfotila.

Taky jsme oslavovali mámino velký výročí, pořádně a velkým stylu až do čtyř do rána. Doma jsme pak měli ještě týden úplný květinářství, až oči přecházely. Z mámy se stala učitelka ze základní školy, den po vysvědčení. Bílý, oranžový, růžově žíhaný růžičky všech velikostí, gerbery, anemonky, hoodně tulipánu a narcisky, to všechno bylo u nás doma ve vázách.

Viděli jsme prarodiče, rodiče, tetičky, strejčky, sourozence, i malinkýho synovce co zrovna přišel domů z porodnice a byl tak malinkej a miminkovskej, že jsem ani nevěděla jak ho chovat. Na pár dní byla u rodičů činčila, heboučká na dotek, co když je puštěná, skáče po zdech, vysoko jako nějakej blázínek. Taky všechny kamarády co jen se to dalo stihnout, jsem viděla. Byla jsem za Bárou v Ústí, chodili jsme městem co pro mě tolik znamenalo a došli jsme až k vodopádům. 

S holkama z gymplu jsme v parku přátelství oslavovaly narozeniny, hrály dixit a sněžil kolem nás třěšnový sad. 

Za Vokolkem v Milovicích jsem byla, měla jsem tam spešl brokolicovou polívku, koprovku i meruňkový knedlíky, Žofku jsem naučila pampeliškovej věnec a ona poprvé prohrála v pexesu a Vokoleček mi ukazoval svý vzácný jednovýtiskový knihy.

S Ondrou jsme probrali celý svý životy a pak jsme se bláznivě na Matějský nechali vystřelit do vesmíru v kovový kouli na provázku, volnej pád, ten je nejvíc. 

Na křestu Almanachu poesie, kde mi vyšla jedna básnička jsem pokřtila Marušku prvním a rovnou tak dekadentním věnečkem. 

I za Markétkou v galerii  jsem byla a tam byla zničehonic i Sára. To byl svět preciznosti a důmyslnosti, svět krásných věcí. Libor s dcerou Bětuškou nám pomohli stěhovat a když jsme pak společně na Střížkově jedli bramboračku, bylo to úplně rodinné posezení. Spousta dalších kamarádů se mnou přišla oslavit život a odnesla si kousek z mýho světa v podobě šatů, talířů, skříní a nebo třeba zavíracího nože co jsem vyhrála jako hlavní cenu, kdysi dávno na táboře a pak mi jenom ležel na poličce. Všichni mě bavili a bylo to náročně krásný, být obklopená kamarádama z různých svých životních období.  Z různých životů. Závěrečná párty byla velkolepá a potřebná. S celodenní kocovinou jsem celkem apaticky stírala prach a drhla podlahy a pak už jsme předávali klíče, realiták se ptal, kdy místo našeho vesmírnýho obrazu bude zase bílá zeď, Kantor mi otevřel až na potřetí, rozloučili jsme se a jelo se dál. Životní etapa, kdy jsme měli byt v nádherným prvorepublikovým domě na nejlepší adrese v Praze, lusknutím prstu pryč. Princeznou ale zůstávám, ten pocit nestojí na otevírání těžkejch zelenejch dveří, za kterýma je zdobenej strop. Ten je spíš o vznešenosti štěstí kterým jsem obklopená.

No a mimo to všechno...

Prohlíželi jsme si opatrné jaro a jeho přehlídku krásy v ateliéru stromů a trav. Tom mě pořád fotil, tak to byla paráda. Přišel mu totiž novej foťák, hned ve stejnej den, jako jsme se vrátili. 

Prohlížím si ty celkem nedávné fotky a překvapujeme mě jak dávno se to zdá. Je opravdu možný, že je to teprve měsíc? Stalo se toho všeho spousta spoust a mělo to spád že jsem to ani nestíhala vstřebat. Ale nějak obtížně se mi na to vzpomíná. Je to najednou příliš dávno, za hromadama zážitků, daleko. Ono to totiž najednou daleké opravdu je, na kilometry rozhodně. Momentálně jsme totiž v Asii, na druhým konci světa. 

Možná by se dalo říct, že né vzdálené v horizontu dní. I když. Vlastně i v rámci těch. Když si rozložíš den na hodiny, ty na minuty a pak ještě na vteřiny a připustíš si že každá ta vteřina je jedinečně skvělá a báječně neopakovatelná. Pak je jasný, že uběhlo celý nekonečno chvil.

Mimo pozitivno, se ale děly i věci míň boží. Tom chřadnul v kanclu, kde bylo najednou všechno naopak. Místo nekonečnýho volnýho prostoru, byl ohraničenej zdma a nízkým stropem, místo zpívajících ptáků poslouchal hudbu z reproduktorů, místo slunce na něj svítilo umělý světlo ze zářivek, místo vzduchu klimatizace. Když jsme spolu o tom mluvili, říkal mi: "Nebyl to šok, když jsme přijeli do Kostariky, teď je to šok." Já jsem zase padala do tý městský hektičnosti a ruchu a nebylo to vždycky plný okouzlení a úžasu jako když jsem viděla tulipány v různých stádiích rozkvětu na Jungmanově náměstí. Po blešáku u mě doma, když jsem furt tahala věci odtud tam a pak zase jinam a vláčela jsem takhle něco na Vinohrady a kolem mě bylo lidský mraveniště a každej měl ten svůj směr a spousta lidí kolem mě mluvilo a ševelilo. No, nebylo mi z toho fajn, spíš jsem byla na pokraji nějakýho zkratu. Město pro mě není. Netušila jsem jak ale  hrozně moc mě takový prostředí ovlivnuje.

No a teď už o tom nejaktuálnějším. Zvu vás na prohlídku naším nejčerstvějším dobrodružstvím. Je voňavý, jako právě vytažený koláče z trouby a plný exotických chutí, vůňí a průhledů.

Trvalo to od  soboty deset ráno, to jsme dojedli malinovej tvarohovej dortík, čímž jsme zahájili oslavu Tomových narozenin. Pak nás táta vezl na letiště, tam jsme čekali a jedli čokoládový bombony co tam byly na ochutnávku, nakoupili jsme si časopisy, nalodili jsme se do letadla a pak už bylo před náma pomalu odtikávajích šest hodin do Dubaje, města luxusu. 

Let v poho. Žádný spaní, filmy, čtení a svačina, kterou Tomovi donesli se zpožděním. Brali to ze dvou konců a na Toma přesně nevyšlo vegetariánský, tak musel čekat až mu to ohřejou. Asi do flydubai nedošla informace, že má narozeniny, tývogo. Jinak by se to přece nemohlo stát. No nic, to jsou malý věci. Když jsme přistávali v Dubai, měli tam už noc. Dostali jsme facana horkýho vzduchu co voněl po konvalinkách a pak kulturní šok v podobě zahalenců různých stylů, co na nás zírali tak, že mi z toho ještě teď běhá mráz po zádech. Možná jsem si na to stání ve frontě na kontrolu batůžku měla vzít rovnou dlouhej rukáv a né tam stát v hluboko vykrojenejch krajkovejch šatech. Na Středním Východě holt neznají přísloví, že proti stylu žádný dišputát. Chtěla jsem se schovat do ulity, protože ty pohledy byly takový hrozně těžký. No co už, přežila jsem to. Ale pro nějakýho vystrašence z médií by to byl zážitek jako před apokalypsou.

Měli jsme na něco chuť. K jídlu bylo na výběr mekáč, KFC, Paul a nebo indickej bufet. Odhlasovali jsme si pořádnou nálož indickýho jídla a jedli jsme to tam vedle muslimů co se ládovali mekáčem. Mazali jsme na sebe luxusní dutyfree krémy, prohlíželi si ty národy co spali na zemi, chodili v hábitech a sandálých a na záchodech si myly nohy v umyvadle a pak už nám to letělo. V středoevropský časový zoně na kterou jsme byli zvyklý, zrovna odbíjela půlnoc a před náma byla krizová část cesty. Šest hodin do Bangkoku. Moc jsme toho nenaspali a když už jsme zabrali, budili nás kvůli snídani. Letadlo hučelo a bylo stísněně nepohodlý. Nějak, kdovíjak to uteklo a jsme v Bangkoku. Tom, statečný vůdce směčky zorganizoval naše stádečko a provedl nás tím labyrintem asijskýho letiště. Vyzvedli jsme kufry, usmáli se na imigračního úředníka, motali jsme se, koupili si místní simku a vodu, odevzdali jsme kufry, proskenovali nás a je to. Nakoupili jsme liči džusíky a sušený mango, čekání uteklo, už jenom hodinovej let na Ko Samui a jsme skoro v cíli. V letadle jsme dostali nejlepší jídlo za celou dobu. Letiště bylo nádherný, takovej dřevěnej altánek s krásnejma záchodama. Vyzvedneme kufry, zjištujeme že kufr Tomový maminky má rozmlácený držadlo, fakt se to děje, že házej s kuframa! S Tomem zařizujeme lístky na loď, bereme taxík přes celej ostrov. To je krásná jízda, konečně vidíme Thajsko na vlastní oči. U každýho domu je minidomeček na kuří nožce pro Bohy. Lidi frčí na skůtrech,  podél cest jsou tržiště, stánky, palmy, svítivej jas tropickýho slunce. Mámě málem skříplo auto nohu, když otevírala v prudkým kopci posuvný dveře. Vysazujeme ostatní turisty a už jsme v přístavišti.

Hodinu čekání jsme si zkrátili prohlídkou přilehlého trhu. Dali jsme si kokosy a prohlíželi si co mají Thajci na talířích. Samý ryby, pro nás škoda a mámy nechtěly. Fotili jsme si zapadající slunce a pak už přijela loďka, vysadila ty co se vracely a pak nabrala nás. Slunce už bylo za obzorem, tma polykala červánky a hvězdy byly čím dál víc vidět. Romantika veliká.

Uháněly jsme Thajským zálivem a za třičtvrtě hodiny už jsme na pevnině Koh Phangan. Bereme taxíka a jedeme přes celej jedenáctikilometrovej ostrůvek, na druhou stranu, na náš zarezervovanej kousek ráje. Cestou mi padá hlava únavou. Zmatky a halucinace. Paní dobíhá taxík a po cestě padá. Byla jedna, nebo byly dvě? Řidič neví co s náma, chvíli postáváme a pak nás nakládá zpátky a veze trochu jinam. Ještě že tak, pěšky by jsme dřív spadli někam mezi kokosový palmy než bysme našli naší chajdu, krásnej dřevěnej domeček uplně na břehu moře. Dáváme si sprchu, voda na nás teče bambusovou trubkou a nad hlavou máme černočernou noc s hvězdičkama a měsícem co je tady takovej kočičí. Usmívá se. Když jsou všichni umytý, jdeme na véču. První opravdický thajský jídlo! Co jsme se nachodili na Pad Thai po pražských thajských jídelnách a teď ho máme úplně doopravdicky i s tím správným prostředím. Sedíme na pláži, bosejma nohama v bílým písečku, pijeme kokosy a jíme ty nejlepší nudle světa. Pak se ještě projdeme po pláži, cestou nabíráme psí smečku a pak jdeme spát.

Máma viděla velikýho brouka na zdi, tak jí zakolíčkovávám do moskytiéry a kdovíproč z toho mám záchvaty smíchu.

Asi mi to prostě přijde neskutečný. Ze stejnejch brouků jsem šílela na Kostarice a teď jsou tady, stejně jako gekoni a palmy a je tu se mnou i moje maminka a to je prostě tak neskutečně skutečný. Už budeme mít navždycky ten stejnej, nevypověditelnej zážitek. První noc v tropech. No a jak to bylo dál zase příště, aby jste se moc nenamlsali najednou. Ale prozradím vám že to bude povídání plné chutí a mořskýho kýče a taky o Houseňákovi vám budu vyparávět. Tak dobrou, my už máme půlnoc. Čas tady utíká napřed