Ke korálům po moři. V neděli pěšky na vedlejší pláž. Víkendové dobrodružství

Možnosti.

Paralelní volby.

myšlenky, co se mihnou a časem se možná i rozplynou. Ale lekneš se jich. Protože jsou tíživě možné. K tomu aby se staly chybí až příliš málo. Ať jde o konec světa nebo o to že mě jako mořskou panu lapila rybářská síť.

Ale od začátku

VÍKEND.

Jeli jsme loďí Thajským zálivem. Nad hlavou šíré nebe, před očima z jedné strany nekonečný mořský obzor a z druhé kopce ostrova Ko Phan Gan. Krajina se nám měnila před očima. Naše uhánějící loďka s barevnýma třásněma uvázanýma na přídi byla báječnou rozhlednou.
Kochala jsem se a rozjímala jsem nad tím, co asi značí takové pestré pentličky, né nepodbné těm, co mají u nás kluci na pomlázce. Možná má kapitán v každém přístavu Thajského zálivu jednu lásku, napadá mě. A od každé té pobřežní kokosové krásky má stužku, aby si vzpomněl, když brázdí nekonečné vody. Že je kam se vrátit. Každá z nich tak soukromě osobní a intimní a přitom ve společenství dalších svého druhu, tak pošetile naivní, rošťácká. Jak by se asi slečny tvářili, kdyby je jejich milý, stužkou podarovaný, vezl na západ slunce. A ony se dívali jak obloha červená a barvičky od jiných kurtizán drze třepotajíc obloze vstříct.
A nebo mají Thajci jenom rádi barvy, stejně jako světýlka - lampionů a lucerniček máme plnou pláž. A tak si vážou pentle na loď z čistě estetických důvodů? Kdoví. Já ale upřednostňuji vždycky romantické představy. 

Růžová, zelená, bleděmodrá, bílá. Všechny sluncem seženhlé, ale stále rozmarně tančící ve větru.

Dívám se kolem sebe. Na míjející kopce, vysoké a zelené plné pralesních záhad. Na skály, kameny definující tvrdost a pevnost, pevninost.

Na pohled tak líbivé, černobílé. Prastaré, možná jako země sama. Svou podtatou definující břeh a stabilní zem pod nohama. Ale když je na loďce míjíme, občas je mi úzko. Cesta je vymezená bojkami a značkami, kterou si sami mořští vlci vyznačili ve vodách kde i těsně pod hladinou se může tyčit korálový útes, ostrý hrot kamenné skály. Zrádné vody. Ale náš kapitán ví. Sebevědomě nás veze a vítr sviští a myšlenky se rozebíhají. U každého jistě jinými směry. Tak ráda jezdím na lodích. Právě kvůli tomu rozpoložení, které odjinud neznám. 

Kousek od takových kousků pevniny jako jsou turistické pláže poseté lidskými obydlími, bylo ve vodě sem tam po odpadcích.  Láhve od cocacoly, sáčky od čipsů, krabička od džusu. Uplně mě to vyvedlo z rovnováhy, do toho rozjímání, do toho světa krásný přírody to tak bolestně nepatřilo. V tu ránu mi v prostoru za očima proběhl obrázek konce světa jakožto Země - temné rtuťovitě kalné černé planety co místo té modrozelené planety obíhá slunce. Oceány se v té mé apokalyptické představě otrávily  ze všech těch chemií a odpadků a lidskýho hnusu. Nakonec se z nich stala žíravá látka co rozložila právě ty kameny - dříve tak nezdolné struktury tekly pod dotekem zkažené vody. Mizely hranice pevnin, postupně se vše natrávilo a zkvasilo. Až pak jednou nebyly žádné lesy a kopce plné stromů. Všechno pohltila chemická nerovnováha. Lidská zkáza.

Byla to jenom představa. Třeba úplně zcestná. Poslední dobou se kolem mě ale sešlo vícero informací, které nejde s čistým svědomím přehlížet. Dokument Domov, článek BBC o nemocech zakonzervovaných tisíce let v ledovcích, které tají. Fakta o ubývajících korálových útesech, tak moc zásadních pro harmonii oceánů…Svědomí a uvědomění a neustálá bdělost a touha po udržitelnosti, proč to nám lidem, jakožto druhu chybí v genomu? Proč to pro nás není samozřejmé dbát o naší planetu?

No nic. To byl jenom námět na povídku, co jí zase nedopíšu.

Po třičtvrtě hodině uháněním po mořské hladině už kotvíme v přístavišti Ko Ma. Nad rybama a barevnýma podvodníma květinama u malebné pláže s poloostrovem na který vedla písečná pláž. Čekal nás den plný dobrodružství a na to je potřeba pořádná snídaně. Dali jsme si s Tomem vajíčka s toustem - moje první pečivo, co jsem v Thajsku. Tomovo mamka měla papájovou palačinku se salko sosem. Moje mamí pod stolem uždibovala snídani co si prozíravě vzala s sebou.

Po snídani už byl program jasně daný : korálové útesy!

To byl dechberoucí zážitek. Všude kam jsem skrze zamlžené brýle dohlédla byly barevné korálové struktury! Obrovské velkoměsto plné pestře zbarvených rybích obyvatel a luxusních tisíce let polypy budovaných sídel. Řasy barvily své korály tu žlutě, tu růžově, světlefialově nebo do tyrkysova. Tvary byly impozantní. Jeden korál byl jako mozek, druhej jako paroží, třetí jako moderní budova co by směle mohla stát v Barceloně vedle těch tak morbidně známých budov. No přehlídka krásy z úplně jiného světa. Každá svítivá rybička byla jako poklad když se kolem nás mihla. Viděli jsme jich různá hejna, Tom se dokonce součástí jednoho stal. Kroužily kolem něj a reagovaly na jeho pohyby. Jiné, takové proužkaté rybky, kterých bylo všude plno nám zase dělaly průvodce. Plavaly zvědavě kolem nás, skoro se jich šlo dotknout. Okolo tyče co tam dali asi průvodci aby věděli kde vysazovat lidi z člunů plavaly zase jinačí, větší ryby a ohryzávali co na té trubce vyrostlo. Tom viděl i hejno mečounů a dokonce i chobotnici. Blízko u břehu byla spousta jehelníčkových ježků a slizoňů. Dívali jsme se a plavali jsme a někdy jsme jančili a zpívali si do šnorchlů podvodní balady a jindy jsme nehybně plavali na hladině a nedutali jsme, jen ať se život kolem nás hemží jakoby nic. To jsme pak byli svědky života z úplně jiného světa. Světa tak dokonale funkčního a celistvého. Kde každý má své místo a panuje tam jakási neuchopitelná harmonie.

Vyhládlí jsme pak hledali restauraci. My ženy, jsme si každá něco koupili u paní v obchůdku se suvenýrama. Tomova mamka má koření, moje mamka plážovej batikovanej šál - odjede odtud celá batikovaná, jen počkejte. A já mám náramek kolem kotníků s kamínkama. Moje vysněná plážová komodita. Obědvali jsem tam co jsme snídali. Pan číšník vtipkoval že pro mě očeše čerstvý kokos z přilehlé palmy. Po O si Tomova mamka odvážně taky zkoušela šnorchlovací masku a zalíbilo se jí to natolik, že překonala svůj strach z hloubek a vydala se taky ke korálům.

Adrenalin jí stoupal do hlavy, ale doplavala až k tyči a viděla to o čem jsme jí my ostatní doteď tak básnili. Pak mě přišla na břeh střídat a tak jsem šla na druhý, poobědový kolo. Paráda jako poprvé, akorát s trošku větší rozvážností a klidem. Plavala jsem si a plavala bych pořád dál, kdyby na nás nečekal náš pan kapitán co jsme s ním měli v pět sraz v přístavu.

Nalodili asme se a už uháníme stejnou cestou zase zpátky do naší zátoky.

Na to, že v pátek foukalo tak že padaly kokosy z palem, zvedly se vlny a rybáři spěchali aby schovali svoje lodičky za kamennou hráz. Na to, že jsme se báli aby vůbec byly podmínky na to vyjet ze zátoky na širé moře. Na to, že nás místnáci odrazovali, že to asi nebude teda dobrej nápad. Že budeme muset vzít taxíka. Zkrátka na to jaké byly vyhlídky, vyšel náš den úplně báječně.

Večer jsme si ještě promítali fotky, kdo co nafotil. Smály jsme se nejpovedenějším záběrům aka mamka jako lochneska, nebo prodloužený prsa čtyřky. Popíjeli jsme píva a pouštěli jsme si hitovky z minulého století. Usínalo se nám krásně, potom všem co jsme dnes viděli a zažili.

A to před náma byla ještě celá půlka víkendu.

V neděli jsme si nejdřív mysleli že půjdeme někam za opicema. Pak jsme ale zjistili že tu nejspíš žádný na volňáska nejsou. Museli bysme leda někam kde je vězní. To ale nepodporujeme a tak jsme na divočinu nešli a místo toho jsme dobrodružně opustili hranice naší vesnice.

Šli jsme bosí podél pláže a zahnuli jsme až když to už dál nešlo. Koupili jsme si ledovej kokos a toulali jsme se boční uličkou pořád dál až byl před náma buddhistický chrám. Nádherné květiny, zvláštní sošky a polorozbořené zaprášené okolí.

Meditační jeskyně a mnich co si cosi klikal na telefonu. Najednou jsem si všimla že už nemám na hlavě slunečný brýle, ty boží s instagramovýma sklama, přes který je všechno věčně letní. Přišlo mi to docela srandovně ironický a příhodný, v buddhistickým chrámu ztratit nějakou matérii. Nelpět na věcech, to oni docela vyznávají, no né? Ale byla jsem ráda když se nakonec našli.

V poslední chaloupce jsme si dali zatím nejvíc místnácký jídlo. Pad Thai v přepočtu za 35 korun a dobrej tak, že byl zatim asi ten ze všech úplně nejlepší.

Pak jsme vyšlápli prudkej kopec. Na kopci jsme se smáli domorodému způsobu lešení. Pak jsme kopec zase sešli. Dali jsme si kávu kterou popletli a donesli nám všem ledovou a přeslazeneou. Potkali jsme pár toulavejch pejsků a mávající děti co oslavovali to že jsme prošli kolem jejich dveří. Domečků a obchůdku přibývalo. Většina krámků byla ale zavřená a tak se Tomovi ulevilo. Byl to prozíravej nápad vzít nás do turistický zony, když mají prodejci volnej den. A stejně to měli všechno turisticky drahý a nic nepotřebujeme že jo. No a pak jsme byli najednou na konci cesty a tam byla pláž. Celá obložená lehátkama a na nich samý rezortový snobové a tak jsme byli rádi, že bydlíme pláž vedle kde místní kluci hrajou každý den fotbal, na trhu jíme vedle Thajců za pár šupů a vůbec, že to tam nemáme tak nastrojený a umělý jako ty lovci drahejch drinků co jich bylo všude plno. A ve vodě tam měli háďata a pracovníci v uniformách česali písek. No nebylo to tam jako škaredý, to né. Právě že na pohled krásný, ale tak uměle. 

Když jsme se všichni zchladili, unisono jsme se shodli že jdeme teda zase zpátky. Po cestě kokos a podivná zmrzka podobná tý podobně podivný z Kostariky. Ledová tříšť, neonovej kompot, sirupy, chia semínka a brčko. Taky dragon fruit jsme sehnaly, tak měly mamky v padesáti další poprvé. Véču jsme si dali zase v tý místnácký jídelně. Jsou tam takový miloučcí a i když všude je plno much a jedna byla i v mý nudlový polívce. Tak právě kvůli těm plastovejm ubrusům a zamatlaný zdi to byla ta pravá autentická kulinářská zkušennost. A všechno tam umí tak dobře a levně a mile. Mňam.

Večer mi Tom zpíval úú Gigi, tak mi fase končí víkend. A bylo to tak.