Přijeli jsme až s tmou a tak na nás čekalo ranní překvapení. Jaké kontury tu bude mít obzor? S takovými představami a s hlavou plnou zážitků z předchozích dvou dní (a máma s potlačenou panikou z malovaných broučků) jsme usnuli jako špalci. A byl to spánek poctivý. Z neděle na pondělí jsme chrupkali až do půl dvanáctý. Teda v šest nás vzbudily cikády, co do ticha začaly vyzpěvovat. A hned na stromě vedle našich dvěři, paráda. Zmátořeně jsem vstala a šla jsem se podívat na pláž. Obloha byla růžovomodrounká, na vodě kotvily barevný loďky a kolem kopců bohatě posypaných palmama se líně povalovala mlha. Bylo to snově nádherný, pohádkový probuzení do sna!
Nohou jsem ochutnala teplotu moře a bylo fakticky asi tak teplý, jako napůl vystydlej čaj. Když jsem se nabažila probouzející se oblohy, odpotácela jsem se zpátky pod moskytiérová nebesa a spala jsem až do poledne.
Maminka vstávala dřív a než jsme se my ostatní vyspali, hověla si na lehátku na pláži a přišel jí vítat místní strážce oblohy. Se žlutým zobáčkem a bílým lemem na peří, seděl, na střížce nad její hlavou a něco prý jí vykládal. Co přesně, na to se budete muset zeptat jí, nechtěla mi to prozradit.
Když jsme se všichni sešli u čištění zubů a řekli si, že máme hlad, šli jsme místo snídaně rovnou na oběd. Jíme tam jako včera, já mám kešu se zeleninu a tofu s rýží. Tom žluté kari, čímž zahájil výpravu do thajské karí kuchyně. Ještě ho čeká zelené a červené. Čím dál pálivější verze. A mamky si daly rybu. Když donesli jídlo Tomový mamce, tak moje mamí málem spadla ze židle, byla to ryba přes celej talíř a máma se bála, co teda přinesou jí, když jim ta příprava dýl trvá.
Obě tu nálož ale statečně snědly a tak jsme si lebedili, pochutnávali a popíjeli jsme, jak jinak než kokosy. Voda je v nich pokaždý jiná, někdy sladší, jindy kokosovější. A mají spoustu dužiny, tak to vždycky dlabeme lžící a je to báječnej předkrm. Po obědě jsme se šli projít do městečka, bylo teplo, až se nám motala hlava, ale hrdinně jsme město prošli jeho hlavní a jedinou třídou a pak jsme pokračovali ještě kousek dál, do divočiny, mezi palmy a tam - jsme viděli jak roste ananas! Byl tak maličkej, až jsme se z něj dojímali.
A klíčící kokosy, dva jsme s mámou zachránily a přenesli jsme je pryč z cesty aby měly šanci na uchycení ...
... a ibišky a oleandry a fantastickou housenku, co vypadala jako Houseňák z Alenky v Říši divů. Byla velikánská tak pět centimetrů, svítivě zelená, s bodcem na zadečku a s modrobílou kresbou za krkem. A po celé délce těla měla nepravidelný tečky, jako kdyby na sobě měla namalovaný nějaký znaky. Jak kdyby nesla tajnou zprávu. Pohybovala se houseňáckým způsobem a byla absolutně fascinující. Všichni už šli, a tak jsem musela taky jít, ale klidně bych jí sledovala celej den, kam si asi kráčel ten budoucí motýl. Kousek dál byly další dvě rozšláplý. To mi bylo líto. Jejich tajná zpráva nikdy nebude doručená a nikdy nezjistí, jak krásné je být motýlem. A když už je řeč o motýlech...! Ty jsou tu tak báječný, a je jich tu tolik. Jsou velikánský i maličcí a plachtí si vzduchem, tak těžce mávají křídly a přitom tančí kolem ani si je nestihneš prohlídnout. Ale jeden, ten kolem mě lítal tam a zpátky, ten vím jakej byl. Pod určitým úhlem skoro průhlednej. A jinak bleděmodrobíločernej. Jakoby krajkovanej, hodně vzorovanej.
Jednou na tu louku půjdu a budu tam sedět celý odpoledne a budou kolem mě lítat motýli a když nějakýho napálím, třeba si sedne na můj věnec v domnění že ty růže jsou opravdický. Byla by to fotka jako žádná jiná, ale i bez fotky to bude parádní. Mezi vůněma a liánama a motýlama co jsou tak zranitelní a nádherní v tom volném lučním prostoru.
Mámu poštípali komáři a tak jsme rovnou koupili místňáckej citronelovej sprej proti hmyzu. A taky ještě čipsy z mořský řasy, ty co jednu dobu mívali na blešáku a sojový mlíko v roztomilý lahvičce a mini banánky a meloun, manga a papáju.
Když jsme to všechno donesli zpátky domů, sbalili jsme si potápěčskou výbavu, oblíkli jsme plavky a šli jsme prozkoumávat místní vody. Mamky se teda zdráhaly a spíš se čvachtaly na břehu, ale my s Tomem jsme se potápěli tyrkysovým mořem. A zkoumali jsme co je na dně. Tolik jsme toho neviděli, ale vymysleli jsme novou přezdívku Rybson. Občas je to Tom a jindy jsem to já.
Spíme zase spánkem cestovatelů, co toho viděli tolik co se za jeden den málokdy stihne.
Další den byl už normálka pracovní a jelikož tady jsme úplně v jiný časový zoně, než, když jsme byli na Kostarice, nebo v Praze, je tu i jinej režim. Na Kostarice Tom pracoval od šesti ráno do půl třetí, v Praze většinou od desíti dopo do 6 večer a tady je to celý jinak, tady má dopoledne volný a na kolegy se napojuje až když jsou taky online, což je tak kolem druhý odpoledne a pracuje až do noci.
No a aby z toho dne taky něco měl, je dobrý vstát včas. Vstávali jsme na budík o půl deváté. Tom měl budík teda i na osmou, ale ta půlhodina byla jako minuta. Zdály se mi děsný sny o maturitě, že jsem zase na gymplu a probíráme nějakou látku v matematice který vůbec nerozumim a píšeme čtvrtletku která se odkládá ale pak se píše a je to děsný a můj bráška dneska maturuje, píše sloh z angliny. Tak jsem ve snu trpěla těma stresama s ním.
Snídali jsme melounovej cukr a papáju a kokosovou dužinu a pak jsme se s Tomem potápěli. Dneska jsme šli jinam, víc ke kraji, ke kamenům, Tom tam včera zabrousil a viděl tam obrovský černý tlustý slimáky a ježky s bodlinama jako hrom dlouhejma. Sám se tam leknul, ale spolu za ruku jsme se tam teda vydali na průzkum.
A stálo to za to. Po zašedlym, trochu hororovým startu s bodlinama a kabelovitejma asi slimákama jsme se dostali bez úhony až ke korálům!
Byly barevný - žlutý, červený i zelenkavý. Obdivovali jsme jejich zvláštní kdovíkolik desítek let starou architekturu s labyrinatama a propletejma cestičkama, nebo s jinačíma strukturama, jeden třeba vypadal, že se ozdobil květinovým vzorem mandalovitých útvarů.
Sem tam z korálů vyrůstala zvláštní rmořská rostlina, co vypadá jako když kvetoucí čaj vykvete v konvici. Dlouhej šlalouch a vrstvený květ. Nebo jinačí, pruhované hnědobílé květy vlající ve ve vlnu, číhající na kořist. Když jsem k jednomu dala příliš blízko prst tak se zavřel, chramst. A velikou lasturu, možná s perlou, co otevírala a zavírala svojí zvlněnou tvář a hejna maličkejch rybiček a větší zelený ryby a byl to teda zážitek.
To máme krajinu na prozkoumávání! A konečně se můžeme potápět spolu zároveň. A né na sebe čekat na břehu a jenom si to všechno překotně vyprávět.
Tom má totiž novou potápěčskou mimozemštanskou masku, co má spojený brýle se šnorchlem a oba máme nový ploutvičky a zítra si taky vezmu vestu.
Doplavali jsme až ke kameni co ohraničuje naší zátoku a zpátky to byla docela fuška.
Asi jsme plavali proti proudu, nebo co. Nezdá se to, ale je sport jak hrom, takhle kopat nožkama. Ale to je dobře, potřebujeme se zase dostat do kondice. Čokoládový pražský alko prázdniny jsou v zrcadle trošku znát. Teda na mě, Tom je jako lunt stále dál, ať jí co jí.
Obědvali jsme zase v náší oblíbený plážový restauraci, co je hnedka vedle našeho domečku. Chtěli jsme teda zkusit něco novýho na trhu, ale tam měli zavřeno, asi se tam specializují na večeře. Aspoň nám ale ještě další hodinu! vytrávilo a pěkně jsme se před obědem prošli. Potkali jsme dalšího houseňáka. Tenhle byl zase jinačí, dobře kamuflovanej. Prozradily ho jenom vykousaný díry v listu, na kterým vertikálně stál. Má špičatý vostrý oči, to bude motýl, panečku. Prohlíželi jsme si věci v obchůdku a fotili jsme se u výhledů a pěkný zeleně. Z toho Tom maličko šílel, inu, tři ženy na jednoho chlapa - to není vždycky výhra.
Když ono ale bylo tak pěkně!
No a je tu oběd. My s Tomem jsme si dali statečně zelený kari, já s dvojitou rýží, ať to mám čím zajídat, a byla to teda síla. Je to tak dobrý, ale tak pálivý, že ani nevim jak to popsat. Baví mě na tom, že ta chuť není rovnou pálivá, ale spíš taková sladkokokosovo-maličkopálivá a pálit to začne až tak za dvě až tři vteřiny. Mezitím je variace chutí a celý je to prostě velikej gastronomickej zážitek. Občas jsem si teda říkala, že další lžíci už asi nedám a že jíst pálivý jídlo je svým způsobem masochismus, ale zase to, jak to bylo dobrý mi nedalo a dala jsem si stejně ještě další lžíci, až jsem to vlastně celý snědla. Pak jsme šli s mamkou na zmrzku a pro vody a na pívo a pak už je teď, odpoledne přechází ve večer. Sedím na verandě a světlo se mění a za chvíli zase bude čas komáru, tak toho musím ještě využít a jít si zaplavat. Moře, co mám před očima k tomu úplně vybízí.
No comments:
Post a Comment