To je co. Ani jste se nenadáli a my už jsme zase jinde. A zítra pojedeme ještě o kousek dál. Hodiny začaly odpočítávat týden do našeho odjezdu. A to je právě ten čas, k tomu se zběsit a chtít toho ještě co nejvíc vidět.
Abych vás ale pěkně tak, jak si to příběh žádá, dostala až sem na východní pobřeží, do provincie Krabi, na pláž Ao Nang. Potřebuju začít pěkně od začátku.
Poslední den na Ko Tao jsme se strávili v přístavu. Ráno jsme se přesunuli z naší chaloupky na opuštěné pláži, do centra ruchu. Původně jsme si mysleli že se ten kousek necháme svést lodí, ale vlny byly od včerejší bouřky rozdováděné a moře se houpalo tak, že to nebyla nejbezpečnější varianta přepravy. Loďka tedy dál odpočívala zakotvená u břehu a my jsme jeli autem dokopce/zkopce zase jak se patří na volňáska. Vlasům svobodu a trošku toho adrenalinu. Tak má správné taxi vypadat, ať je to zážitek když už to člověk platí, no né?
V přístavu jsme chvíli bloudmali a hledali kde se na jednu noc zabydlíme. Po minulých zkušennostech s bungalovy, alias maličkými domečky, kde má člověk svý soukromí a většinou velikou postel a nic jinýho, jsme se rozhodli najít nějaký bungalov i v přístavu. Po chvíli trmácení jsme opravdu bungalovy, kousek od pláže s potopeným vrakem objevili.
Schazujeme ze sebe bagáž, chvíli se válíme a pak že bysme šli na oběd. No, já ale koukám a nevidím naší tašku s vypranýma věcma co nám dala paní na Sai Nuan, těsně než jsme jeli. Nestíhala jsem jí už zabalit do kufru a tak jsem jí nesla jen tak v ruce. Jak to ale já tak pěkně umím - někde cestou jsem jí zapomněla. Bylo tam věškěrý naše oblečení a taky moje nabíječka na notebook. Pokud se nám nezdálo jako správnej punk chodit týden v tom co máme na sobě, nezbývalo než tašku najít. Chytala mě panika a moc jsem nevěděla co dělat a kde ta taška může být. Hledali jsme číslo na tu paní z minulého bydlení co nám sehnala taxi. Chtěla jsem zjistit jestli něco nezůstalo v autě. Číslo ale nefungovalo, na internetu byla verze s jednou chybějící číslicí, skvělý. Už se vidím jak šlapu pěkně podél pobřeží tou známou cestou na Sai Nuan a tam hledám naší paní, volám s taxikářem, naháním se s ním kdoví kde. Ještě ale není všem nadějím konec. Ženeme se proto ulicema dál, k hostelu u kterýho nás šofér vysadil, že by tam mohli mít volno a že je to z tama kousek k přístavu. A tam, pěkně spořádaně odpočívalo zabalený netknutý věškeré naše oblečení. Ulevilo se mi, chvíli jsem ze sebe ztřásala stres, pak mě Tom obejmul, nic se přece nakonec nestalo maličká, dali jsme si ledovej čaj a bylo dobře. Obědvali jsme u stánku na ulici. Jídlo dobrý, ale citronovej shake byl přeslazenej. Po O jsme šli šnorchlovat. Já jsem si zkusila vyčistit brýle a kupodivu to zabralo a podmořský svět už nebyl zamlžený, naopak úplně prokouk a svítil všema barvama co jen měl. Usmála jsem se nad svým moulovstvím. Několik šnorchlování před tím jsem totiž vždycky po deseti minutách kopala nohama ve vodě a čistila si svý "zamlžený" brýle co mě tolik rozčilovaly a bránily mi ve stoprocentním zážitku. No co už, člověk se pořád učí. A hlavně že jsem si tohle nádherný místo mohla užít se vším všudy. Korály tam jsou skoro od břehu a tak se člověk plaví na hladině a deset centimetrů od ním už mají rybky své domovy a pak dál a dál jsou korály větší a rozlehlejší a veliký hejna žlutejch ryb s puntíkem jsme viděli. A kolem toho vraku, to je prostě zážitek. Pak už Tomovi začínala směna, já jsem psala další verzi úvodu na anglickej blog a k večeru jsem se šla projít. Moje upozaděné, matérií posedlé já, se totiž ocitlo ve městě plném obchůdků a mě začala svrbět potřeba nových šatů. Všechno je tady tak levný a barevný a hipízácký, tak proč nepodpořit špatně placenou práci a nekoupit si něco nového na sebe. Ale jak jsem tak šla, potkala jsem úplně jiné dobrodružství. Stánek, kde neměla paní nic jiného, než jenom a pouze Duriany! Pro jedny Zakázané ovoce, pro jiné zase ovoce Králů. Záleží to na tom, jestli se řídíte tím že durian hrozně smrdí. Tak, že je ve spoustě zemí, pod pokutou zakázáno se s ním pohybovat na veřejném prostranství, ve veřejné dopravě atd (ta pokuta je lecky dost vysoká!). A nebo jestli vám přijde naprosto fascinující že ten plod je ve slupce která je tvrdá jak kámen a posetá stejně tvrdejma bodlina. Durian je prostě učiněná zbraň. Hodně jsem toho o durianovi slyšela, ale pro vlastní názor si člověk musí dojít sám. A tak jsem stála vyexponovaná všem lidem na hlavní třídě a objednávala jsem si od kypré usměvavé durain lady kousek toho poznání. Stálo to víc než trs banánů, pytlík cherry rajčátek a jedna velká mrkev - naše zítřejší svačina. Ale co už. Zaplaceno a spěchám, co nejdál od ostatních. Všichni na mě samo civí a já odvyklá tohle vnímat - když nosíte denodenně kytky na hlavě přestanete tohle řešit - jsem si přišla jak posedlá paranoiou. Na pláži, před snobským sídlem jsem nedočkavě, plná očekávání, radši moc nečichala a rovnou si kousla. No a bylo to, zkrátka a dobře, jedním slovem - divný. Po druhým třetím kousu mi začala připadat chuť toho ovoce zvláštně neovocná. Jako kdyby ta paní prodavačka, nožem, kterým krájela můj kousek duriana předtím intenzivně krájela cibuli. Otevřela jsem si na telefonu internet a hledala jsem co o durianu a jeho chuti píšou ve světě. No a tady to máme, cibulovitá chuť. Takže přátelé dlé mého skromného úsudku, chuti duriana snadno docílíte, uděláte-li si doma takovýten klasický český recept na kašel. Pokrájená cibule zákáplá lžící medu, za oknem necháme pustit štávu a pak popíjíme. Pokud to tak děláváte (stejně jako já u tohoto sirupu), zacpěte si noc. Tím si ještě více navodíte atmosféru ovoce, které svou vůní dráždí nejeden nosík (mě ale nijak smradlavej nepřišel). I když to není úplně v mém stylu, nechávat něco na talíři, nezvládla jsem tuto pochutinu dojíst. Nevěděla jsem moc co se zbytkem a tak jsem ho bezradně zahrabala do písku, před tím bělostným sídlem luxusu chtivých boháču. Zbytek večera jsem byla opět paranoidní. Nevěděla jsem, zda mě nesleduje Durian policie a zda můj čin nebyl protiprávní a pokuty hoden. Nakonec jsem ale vyvázla bez úhony. Nejisté je to však s budoucími návštěvníky pláže. Pokud na Ko Tao v brzkých dnech opadne turistický ruch, nemusí to být zas tak nahodilé.
Já jsem si pak ještě koupila palačinku na zajezení a vracela jsem se pomalu zpátky za Tomem. Cestou se mnou rozmlouval mladík od potápěčů. Přemlouval mě ať to zkusím. Zítra jedeme dál, chlapče, takže smůla. Díky našemu krátkému rozhovoru jsem se ale alespoň zbavila strachu, za A) že ze mě durián táhne na sto honů - potápěč byl u mě docela blízko, a za B) že mi při hloubkovém ponoru neprasknou plíce.
Kdysi jsme se o potápění něco učili ve škole. Nedávala jsem však dostatečný pozor na to abych si pamatovala detaily. V hlavě mi zbyly jenom rizika. A na internetu jsem to neuměla najít. Bloňdák z Francie mě ale ubezpečil, že stačí pořád dýchat, jakobyste vůbec nebyly hluboko pod vodou ale pořád venku na kyslíku, a pak že se nic nestane. Vypadal pohodově, stejně jako tým, chillující ve fatboyích. Kdybysme ještě někdy na KoTao měli cestu, snad bych mu i svý plíce hluboko pod vodou svěřila.
S Tomem jsme doma dojedli palačínku. Já jsem mu líčila svý durian zážitky a přišla jsem si z nich trošku sjetá a pak jsme šli na véču do vegetariánský thajský restaurace. Mňam. Mají tam tu nejlepší smaženou rýži. A hlavně jsme si tam mohli dát úplně cokoliv, a né zkoumat kde je neoddělitelně přimícháno maso a kde snad jde vyměnit za tofu.
Po véče jdeme brzo spát, zítra vstáváme v pět ráno! Já teda moc nespím. Nějak mi to nejde. Ráno Tom našel před naším domečkem dva veliký gekony. Stejnej druh, jako byl ten jeden velikej co s náma bydlel na Kho Phan Ghanu. Lovili si mouchy za rozbřesku. Úplně z blízka jsme viděli akci na hranici života a smrti.
Pak jsme šli na loď, sledovali jsme spinkající loďky v přístavu a probouzející se den. Jeli jsme asi 3 hodiny, tak to byla dlouhá cesta. Užívali jsme si výhledu, poslouchali jsme zvláštního pána ve vegan tričku co vyprávěl svejm známejm o tom jaký to je držet půst.
Chtělo se mi spát ale moc to nešlo, lavice byly uzounký a nepohodlný. No ale už se blížíme k pevnině. Kopečky jsou takový úplně pohádkový. Vysedáme, vidíme delfíny! To byl zážitek. Tom se díval na moře a najednou je tam našel, jak vyplouvá a zaplouvá jedna, druhá, třetí, pátá hřbetní ploutvička a pak jak se jeden přetočil na záda a hrál si ve vlnách. No paráda. Škoda že autobus už jel dál a tak se nám brzo ztratili z výhledu.
Cesta busem byl docela očistec. Byla tam tak! hrozná zima. Klimatizace puštěná naplno a vedle ní nápis ať jí nevypínáme. Takže spousta lidí poslechla nesmyslný příkaz a autobusem se šířila zima co leze do kostí a je prostě děsná. Na cestu jsme se oblíkli nanejvýš nevhodně a letně. Neočekávali jsme totiž, že se snad ocitneme od okolního teplíčka izolovaní v mrazničce. Vyhrabala jsem z batohu všechno oblečení co jsme měli, takže jsem dopadla tak že jsem měla nohy v batůžku, ruce v látkový tašce, kde se mnou klepali zimou i čtyři malý plyšáci a Tom měl nejdřív ruku a pak nohy zamotaný v šátku, kratasech a tričku.
A takhle jsme jeli tři další hodiny. Jedna holka kousek od nás byla zabalená v županu. Ostatní tak porůznu jako my. No nějak jsme to přežili a pro příště se poučili. Na cestu mít vždycky po ruce svetr a teplý ponožky. V místě kde nás vysadili byla zrovna průtž mračen. Přijeli jsme ze sluníčka do šedivýho deště. Na terminálu kde nás všechny vysypali z busu navíc dost zmatkovali, do toho jsem měla hlad, no zkrátka bájo. Naše odpověď, že nevíme jméno našeho hotelu, protože žádnej rezerovanej nemáme je hodila do svízelné situace. Řekli jsme že chceme do bungalovů někam na pláž a tak nás posadili do auta co jel do města Krabi, kde žádný bungalovy nebyly. Nemožnej řidič mluvil anglickothajsky a tak s ním valná domluva nebyla, radši jsme se teda nechali vysadit tam kam nás dovezl, ať už máme od týhle společnosti útrum.
Dali jsme si oběd - to vždycky pomůže. Tom kari na desinfekci ofouknutejch dutin, já sice o čili ochuzenej pad thai ale k tomu jsem vypila dvě konve toho nejlepšího zázvorovýho čaje, takže taky zaléčeno. Dělají ho podle mě tak že ten zázvor nekrájej ani nestrouhaj, ale rovnou rozmixujou! Příště to tak zkusím.
Paní z kuchyně nám řekla že hned vedle restaurace zastaví za deset minut busík co nás hodí na pláž k bungalovům a tak se také stalo. Ujeli jsme tomu ruchu a jeli jsme krásnejma skálama dál a dál.
Až jsme byli u moře. Pak jsme cobydup našli volnej bungalov a spokojeně bydlíme. Já jsem hned po příjezdu upadla do komatického spánku. Deset hodin cesty, udělalo svý. Tomovi ale právě začínal čas práce a tak hrdinsky klikal a programoval, za čož mu patří veliký obdiv a uznání. Po dvou hodinách jsem se vrátila z Morfeusovi říše snění a došla jsem Tomovi do sámošky pro vodu.
Pak jsem se byla projít mezi obchůdkama a tam mě lákalo hned několik věcí. Šátek - barevná pašmína, ale kdoví jestli pašmína. Bloček - né úplně vyhovující formát, ale roztomilej motiv na přebalu. Šaty, šaty, šaty - mám jich doma milion nádhernejch ale s sebou jsem si zbalila kdoví proč samý podivný, jenže jsem tu už jen týden, takže nový nepotřebuju. A batoh, malej, roztomilej a s břízama. Potácela jsem se mezi řadama stánků a obchůdku s dalšíma turistama a pak, když jsem šla druhý kolo a prodejce batůžků si už myslel že má jistej bussines a ten se stromama mi balil do tašky, tak se mi to nelíbilo, že je tu pro ně každej jen jako peněženka. A navíc nechci být tak úplně turista jako spíš cestovatel.
Za peníze co jsem měla s sebou jsem radši koupila dragon fruit, banány a kokos a šla jsem zpátky za Tomem. Ještě jsem si teda sama před sebou potají myslela na ten velikej nákup co zítra udělám. Ale víte co, nakonec jsem ho neudělala. Mám z Thajska náramek na ruku s kamínkama zelenomodrejma jako planeta země, náramek kolem kotníku s ametystama, kokosovej olej na vlasy a na tělo a dvě léčivý mastičky. Víc toho nepotřebuju.
Ale přemýšlela jsem hodně o týhle svý tendenci na pláži a přišlo mi že ta moje posedlost věcma a taky můj věčnej hlad můžou mít společný to že mám v sobě nějakou prázdnotu kterou se jídlem a matérií snažím naplnit a umlčet. No dobře, jídlo je v poho, jídlo je dobrý, jídlo patří k životu. Ale propadnout věcem podruhé nechci.
Na véču jsme nešli, Tom měl po práci sílu už jenom spát a já jsem si dala dragonfruit.
No a ráno, to už je dnešek. Vstávali jsme brzo, jelikož jsme včera usnuli už asi v deset večer. Ještě před osmou ráno jsme se procházeli po pláži, pak jsme se kouapali ve vlnách, snídali jsme palačinku. Já banánovoumedovou a Tom mangovomedovou. K snídani jsme měli výhled na moře a vedle nás byly na zemi napadaný zvláštní květy. Po jídle jsme šli na masáž, pán nám dal slevu, hodinovka za 200 bahtů. Což je na český tak 130 korun. Mysleli jsme že ten pán jenom sháněl zákazníky, ale ukázalo se že je to masér, a že v tomto salonu masírujou asi jen muži, protože za Tomem přišel taky kluk.
Hodně chodím bosky a tak mám ochozený ťapky a ikdyž jsem si koupila pemzu a dělám pro svý nožky co můžu, tak mi můj masér nabídnul slevu na foodscrub. A když jsem kývla tak jsem asi kývla i na Toma, protože nás vzal z gruntu oba. Trochu jsem se styděla, ale jenom chvíli. Nožky mám teď jako bejby. Pak začala masáž a to byl teda zážitek. Zase úplně něco jinýho než ty holky na Ko Phan Ghanu, asi jiná škola. A taky chlapská ruka no. Dělali s náma různý protahovačky a občas to vyhmátli fakt výživně. Chudák moje tělo zanedbaný.
Zařekli jsme se s Tomem a budeme zase každý den cvičit, takže brzo budeme zpátky ve formě. Po masáži jsme dostali ovocnou sváču a pán si s náma povídat a ukazoval nám jak se naše jména píšou thajsky a dal by nám i lehátko na pláž. Ale my jsme zase šli dál. Ještě jsme chtěli stihnout oběd. Na ten se nás snažili nalákat lákači u několika turistických restaurací, ale my jsme vydrželi a došli jsme tak daleko, až tam byla v boční uličce jídelna s názvem Noodle soup se starejma dobrejma plastovejma ubrusama. Já jsem si dala polívku z pořádnýho hrnce a Tom Pad Thai. Oříšků měli co hrdlo ráči a i různý pálení jsem si do polívky nasypala. Po O jsme konečně našli kávová zrna na prodej. První d Thajku od letiště v Bangkoku. Cena přápálená jako blázen, nojono Starbucks, ale lepší než nescafé. A navíc to Tomovi v práci stejně proplatěj, tak dobře se má. Po kávovém lovu šel Tom zase do roboty a já jsem se dopsala až sem. Na konec dnešního příběhu.
Teď se ještě půjdu projít na pláž, než vypukne komáří peklo, tak čáu.
No comments:
Post a Comment