když jediný problém co máme, jsou komáři.

Sobotní šnorchlovací zájezd

Jojo, už je tomu tak, jeli jsme na organizovanej výlet. Lodí okolo celého ostrova. Za 750 bahtů, tedy tak za 500 českých korun za kus. 

Boží cena na to, že taxi do našeho cookies bungalovu bylo vlastně za stejnou cenu. Půjčit si motorku stojí sice 150 bahtů na den a je to paráda, být svým pánem. Cesty jsou tu ale něco jako cesty na Madeiře. Šílený kopce nahorů a dolů, s tím že né vždy jde o solidní betonovou výplň. Často se řítíte pod devadesátistupňovým úhlem dolů, mezi výmolama, dírama a kořenama. 

A jelikož já stejně stále nemám řidičák a Tom sice motorky miluje, ale neseděl na žádný co jsme spolu (ups teď to vypadá že jsem mu v tom snad bránila. Ale spíš to bylo tak, že Praha holt nedisponuje polema po kterých tak rád v Dvorcích s croscou jezdil). No zkrátka, byla to jediná racionální možnost jak vidět všechny ty boží místa.

Ráno si nás vyzvedl taxík. Do práce šla s pánem i holčička s božíma klaunskejma kalhotama a s panenkou.

Taťka cestou ještě u odstaveného bagříku položil kytičku zelených lístků. Kdoví proč. Tajný znamení pro jeho tajnou lásku? Nějakej rituál, obětiny léčivých listů pro Bohy..? Další možnosti mě nenapadají, tak kdyby vás něco napadlo, sem s tím. Třeba to společnými silami rozlouskneme. 

Jeli jsme zase na přívěsu, takže paráda. Přijde mi to fakt mnohem víc boží než jakákoliv jiná verze autopřepravy kterou znám.

V přístavu nás pan řidiič vysadil tam kde jsme pak půl hodiny čekali až se ještě další účastnici posbíraj a naše posádka bude kompletní. Samý mlaďoši. A na starosti nás měl Thajec, kterýmu šlo anglicky sotva rozumnět. Ještě, že jsme se s ním nešli potápět, to bych se bála že nepochopím instrukce a prasknou mi tam někde v hloubce pod tlakem vody plíce.

Naloďovali jsme se srandovně. Přístav je to maličkej a lodě, asi aby se vešli, stojí bokem jedna vedle druhý. Takže, když se chcete na tu poslední v řadě dostat, musíte z jedné na druhou přelejzat. To bylo docela zábavný. Jak z pirátů z Karibiku. Lodě se houpaly. Každá měla jinak vysoko rantl. No dobrodrůžo hnedka z kraje. 

Když jsme všichni spořádaně seděli, pustili se motory a kapitán nám k plavbě pustil šíleně nahlas thajskou tradiční hudbu. Za náma se spolu pasažéři chtěli bavit, takže na sebe s otravným přízvukem anglicky křičeli. No žůžo. Za chvíli jsme ale už kotvili v Shark Bay. Pěkně zvostra takhle po ránu. Žraloka jsme ale neviděli. Tom z toho byl trošku zpruzenej. Ale možná dobře, na lodi jsme měli jednoho motorkáře co spadnul ze sedla a měl ošklivě podřený lejtko. Do vody tam skákal jako prga, což mi je s jeho krvavou nohou přišlo jako sebevražda. Žraloci ale zrovna lovili někde jinde. Viděli jsme ale různý rybky a korály. Takový zvláštní co vypadali na dně jako křoví. Ale trošku mě stresovalo (kromě tý žraločí hrozby) že jsme měli čas vyměřenej na půl hodiny a já jsem neměla hodinky a tak jsem pořád hlídala jestli mi neodjíždí loď. Tom se surfařskýma hodinkama plaval rychlostí blesku a hledal žraloka. Celá jejich třída ale měla, jak už víte, dneska absenci.
Kotvili jsme ve hluboký vodě a tak jsme si tam skočila šipku dokonce ze střechy lodi. Wow. Adrenalin a chtělo se mi pak skákal pořád dál. Už se ale jelo dál. Objevili jsme v rámci sváči v ceně, boží marmeládou slepený oplatky.
K obědu jsme přišli pozdě. Byli jsme zrovna na dalším místě který si nepamatuju jak se jmenovalo obklopený hejnem proužkovanejch rybiček, kterým asi někdo hodil z lodi sůšu a tak se nebáli už ani trošku a normálně se o nás třely a bylo jich toliiik. Když jsme pak jako jedni z posledních přišli ke stolu, tak naše objednaný vege jídlo bylo v tahu. Měli jsme tedy rýži na sucho s vejcem. 

Další a další šnorchlování a jako zlatý hřeb zájezdu turistická past, aneb mini ostrov na který je placený vstup. Jsou tam pravidla co nedávají smysl a nebo platí jenom pro někoho. Například zákaz vnášení pet láhvý, aby se tam nikde neválely. Ok, rozumný nápad, pro ochranu přírody jsme vždy a všude. Jenže petek tam bylo všude plno. Kdyby to tam aspoň za tu stovku na vstupným někdo uklidil, boha jeho. Taky se tam nesmí sedět na ručníku, aby se z ostrova nevynášel písek. No samo že ručníky pláž posetá. A nesmí se tam plavat s ploutvema, aby se neníčily korály. My teda nevíme moc jak to myslí. S ploutvema do korálů nekopeme. A navíc ochrana korálů se stejně moc neděla, neb i pod vodou byl sem tam nějaký binec. Na vyhlídce bylo tolik lidí, že se divím že jako domino nepadali dolů z toho kamene proslulého záplavou stejných selfie. No prostě nám bylo smutno, že místo toho že jsme měli dvě hodiny na ostrově snobů, jsme se radši dýl nepotápěli na předchozích místech a nebo nás nevzali lodí na korály pojmenované japonské zahrady, které byli od Koh Nang Yuan úplnej kousíček. Doplavat tam bylo ale né úplně možné. Protože záhadným způsobem, čím tam šel člověk dál, tím bylo míň vody. Až bylo vody tak půl metru, což je nad korálama celkem blbý. Ještě když si musíte často přenastavovat masku protože se vám zamlžuje a nebo vám do šnorchlu cvrkne vlnka vodu. A vy si nemáte kde stoupnout, protože právě nechcete níčit ty korály. 

Nicméně z výletu máme celkově dobrý dojem. Viděli jsme toho úplnou spoustu. Ty místa co nás z průvodců lákaly a co byly plný tajemství. A navíc ta cena, a cesta autem na volno, takže jsem mohla mávat kolem sebe rukama a vlasama. 

Fotky ryb z výletu nemáme. Rozbilo se nám gopro. I přes kryt a to výrobce tvrdí že do deseti metrů není třeba potápěčský obal. Léčíme ho větrákem a dobrým slovem. Ale zatím jen nrzce pípá, kartu nenačítá a obrazovka nesvítí. Odrazujeme tedy potenciální zákazníky. Radši si kupte něco levnějšího na co je spoleh. Nás už kamerka zklamala po třetí. Takže k dispozici tentokrát pouze selfie z telefonu.

Nedělní výprava do města

Spíme si v klídku bez budíku. Snídáme nudlovou polívku. Tom dopo upravuje fotky, já píšu anglickej článek na náš další cestovatelskej blog. Moc mi to nejde. Ale teď když už o tom záměru ví svět, bude mě to třeba motivovat k výkonům. Ve dvanáct vyrážíme. Já nadávám že je zrovna největší vedro. Což taky je! Každý krok zavání zástavou srdce. Vzduch jakoby nebyl a Tom má nohy snad jako peříčka, nebo nevím co je tak napřed. Tak si aspoň prohlížím srandovní stonožky co se jim nožky hejbou asi na základě nějakejch výbojů. Posouvají se celým svým srandovním tělem. Taky giga maxi obrovskýho pavouka jsem viděla, když jsem maniakálně pila z lahve a se zakloněnou hlavou jsem se dívala do větví. Na bambusu, tak metr nade mnou byl obrovskeeej nehybnej pavouk. (v noci když jsem otevřela dveře, jelikož bylo vedro že jsem v něm nemohla spát, tak jsem pak zas nemohla spát hrůzou z toho že by se k nám něco takových rozměrů vydalo na návštěvu.) No většího jsem zatím neviděla. Ale Tom prý jo, na Srí Lance, ze který přijel s tím divným štípancem. Ou jé.

Problém mé zadýchané utrmácené nervozity se ladně vyřešil tím, že mě Tom nechal jít před sebou a já jsem tak pozbyla pocitu že mě honí. Do přístavu to navíc je jenom půl hodina a cesta je to roztomilá. Takže to pak najednou uběhlo jako nic. Tomík mě cestou často fotil, tak mám pár obrázků z naší Ko Tao neděle na památku. 

V přístavu jsme se dívali kde mají outdoorové kamery na prodej, ale nakonec jsme tu jedinou co jsme viděli nevzali. Už to bez fotek ryb zvládneme. A Tom si radši v Čechách vybere nějakou podle svýho gusta. Dali jsme si oběd ve veganský thajský restauraci. Tom měl Pad Thai - chutná dobře, ikdyž v něm na stopro a né jenom snad není rybí omáčka. A já jsem měla zeleninovej mix v houbový omáčce s rýží. Pak jsme si došli ještě pro ledovej čaj, toulali jsme se přístavem. I boží palačinku co jí paní nenalejvala na pánev z naběračky, ale natahovala jí rukama, jako kdyby to byl langoš, jsme měli. Leželi jsme na pláži u lodí a pak jsme se šli potápět k vraku lodi. To bylo dost zvláštní šnorchlování, trošku děsivý, ale fascinující. Kov byl za ta léta porostlý řasami a mezi troskama se schovávala spousta rybiček. A ta loď nebyla vůbec hluboka, vlastně hned pod hladinou. Klidně se na ní dalo sáhnout. Taky jsme potkali v Thajsku zatím první Čechy. Seděli na písku hned pod náma. Srandovní. Ko Tao se jim ale nelíbí, asi si před příjezdem nepřečetli, že tu nejsou dlouhý pláže. Ale, že místo toho je to bájo místo pro šnorchlování. Cítila jsem se nervozně že mi někdo rozumí co říkám, odfotila jsem je na houpáčkách a šli jsme zpátky. Před večeří jsme pili a loupali kokosy a k tomu jsme sledovali bouřku.

Kámen co se do něj celý den opíralo sluníčko byl celej plnej tepla. Vítr se zvedal a zlobivě foukal. Hvězdy se pomalu probouzely a někde v dálce blýskalo. Bouřka jak má být. A takovýhle nebeský fotky z toho mám. 

Pondělí je ještě víkend! Aspoň ráno. Výprava za novým domovem s překvapivým výsledkem.

No a protože Tom v Asii pracuje odpoledne, víkend nám ještě nekončil. V pondělí ráno jsme snídali další z výběru polívek co naše paní domácí umí. Už znám její nudlovou, rýžovou i zeleninovou. Zítra si dám buď rajčatovou a nebo kokosovou, ještě nevím. 

Sbalili jsme si ploutvičky a vydali jsme se na další šnorchlovací spot, co jsme na mapě našli, že je kousek od nás. Na mapě byla cesta tam značená stejně jako cesta do přístavu. A to byla ta moc hezká procházka, po betonové cestičce. Nicméně tahle cesta, ta byla dost zapomenutá. Asi jsme tam šli po dlouhý době jako první. A tak na nás padla úloha prošlapávání zarostlou stezku, co se občas úplně ztrácela a nešlo poznat kudy dál. Bylo to zdolávání vrstevnic, zato ale tak jenom dva kilometry daleko . Když jste na ostrově co má na délku i na šířku sotva pět kilometrů, je to kousíček kamkoliv. 

Šnorchlování tam ale nebylo moc dobrý. Byly trošku vlny a tak nebyla voda úplně průzračná a nešlo vidět kde jsou třeba kameny, tak Tom po chvilce vylezl. A já jsem ani nešla. Viděli jsme tam kromě rezortových sídel i bungalovy, a šli jsme se zeptat jestli mají volno. Na další dny totiž řešíme, kam se vrtnout dál. Volno by i měli, ale nějak nám to tam nakonec nepadlo do oka a tak jsme se během pojídání půlkilového manga a opalování na vyhřátém kamenu rozhodli, že východní ostrovy už nám stačily. A že pojedeme prozkoumat ten tolik opěvovaný západ. Pobřeží Andamantského moře, těš se na nás!

PS: měla jsem v rukávu ještě aspoň video mýho skoku ze střechy lodi, i pár dalších fotek, ale internet je dneska nějakej línej a ani malinká fotka z telefonu se mi sem nechce nahrát. Tak aspoň fotka našeho romantického hnízdečka, ta se nakonec načetla.