Poločas změn. Odjezd mám a přesun na ostrov Ko Tao

10. 5

Tak a je to.

Mámy zítra odlítají zpátky do Čech a na Moravu.

Balí kufry a organizujou si věci.

Zítra to vypukne. Já je doprovím na letiště na ostrově Ko Samui, zbytek už je na nich. Jedna máma tančí, druhá jančí.

Vyrážejí v deset ráno a doma budou až další den po O.

Itinerář zítřejšího dne je následující. 

1. pojedeme všichni čtyři do přístavu. Tom nám námořnicky zamává a dvě hodiny posečká na loď jinačím směrem. Naše další destinace je malinkej ostrůvek Ko Tao, Mekka všech potápěčů. Tom tam jede napřed a to ze dvou důvodů. A) Tentokrát nemáme zabookovaný žádný bydlení. Spolíháme na to že je off season a tak máme jen předvybrané pláže. Tom je objede. Někde místo určitě bude. B) pracuje od tří a takhle to akorát stihne a nebude si muset brát dovolenku.

2. Já mezitím doprovodím mámy na  Ko Samui a tam je předám je rukou letušek. 

3. Potom pojedu zpátky do přístavu, pak loďí za zapadajícím sluncem a pak kdovíkam za Tomem.

11. 5

Nechce se mi vstávat. Jsem nějaká rozlámaná. Včera jsme šli spát až po půlnoci. Mámy si zkoušely offline překladač do angličiny, psaly si cestu krok za krokem. Všechny cedule co budou v které fázy cesty hledat. Prohlížely si plánek letiště v Bangkoku a svíralo se jim srdce. Tom nahrávál filmy do tabletu a my ostatní jsme se potáceli v balení posledních věcí.

Je ale potřeba aktiity a tak přelíváme kokosový olej co jsme dostali od masérek do menších lahviček. Tomova mamka kvůli tomu vylívá alpu, moje mamka našla lahvičku od medu a já piju sojový mlíčko. Loučíme se s pejskama. S okolím co bylo na 14 dní naším domovem. S majitelem, co má zvláštní oko, s číšníkem co se vždycky uculil nad mojí objednávkou dvojité porce rýže, s masérkama co nad náma strávily hodiny práce a díky kterým byl náš relax úplně stoprocentní.

Vytahujeme kufry. Zámek zacvaknutej a jdeme palmovým hájem až k vjezdu na hlavní silnici. Za pět minut, přesně v deset ráno nás vyzvedává taxi co jsme si včera zařídili u paní co nám prodala lístky na loď. Koukáme když z auta vystoupí kuchařka ze stánku, ke kterýmu jsme chodili na levný večeře. Máma se diví, jak jsou tu lidi přičinlivý. Že když jsme byli v Řecku, tak tam pořád siesta a tady ráno taxi, odpoledne kuchyně. Nejlepsí ale je, že nejedeme pěkně zapásaní uvnitř vozu. Sedíme na přívěsu i s kuframa a vlajou nám vlasy, máváme projíždějícím autům, čicháme prales, prohlížíme si vysoký stromy a pak obchody v přístavním městě který je nekonečně dlouhý a je to naprostá paráda.

Tomova mamka říká že to je nejlepší taxi jakým kdy jela a že by s ním jela pořád dál, aspoň do Dubaje.

V přístavu vyměníme palubní lístky za samolepky co označují náš směr. To aby nás přístavní námořníci mohli správně směrovat. Ještě musíme nechat zvážit kufry. Ten, co máme s Tomem společnej se tak tak vejde do limitu dvaceti kilo. Jdeme dál a chvíli čekáme na pražícím slunci a pak už příjíždí naše loď. Je úplně plná. Je k neuvěření kolik lidí se na ní vešlo. Dneska je totiž na Ko Phan Ganu - tedy na ostrově který právě opouštíme - úplňková párty a to je giga akce na kterou se sjížděj lidi nejen z okolních ostrovů. A my zrovna jedeme pryč. No když vidim tu vymoděnou teen mláděž, zase tak mě to nemrzí. Asi by to nebyl úplně náš šálek kávy. Pak se loučíme s Tomíkem a máváme mu na vzdalující se pevninu. 

Přijde mi to nějaký zvláštní, že jedu od něj pryč. Nějak mi to nedává smysl. Mává ještě jedna slečna vedle mě, taky asi svýmu chlapci, tak jsme v tom spolu. Je taková tajemná, má zvláštní tetovačky a sluší jí to. Loďka uhání, vítr mi zvedá sukni. Kolem uší už mám radši omotaný tričko, ať mě nebolí. Mám jedno nějaký nastydlý. V přístavu si nás odlapí odchytávač, poznal nás podle samolepky a nasměruje nás k autobusu na letiště. 

Jedém. Z klimatizace vedle mě kape voda. Na letišti si mámy úspěšně nechají odbavit kufry. Motáme se a hledáme, kam dáme můj kufr do úschovy. Všude mě ale odmítaj, že taková služba tu není k mání. Je mi vedro, mám hlad a těžkej batoh na zádech a otravnej kufr jako prudící přítěž. Už jsou dvě odpo a já jsem neměla oběd. To zavání průšvihem. A než se vymotáme, ze snad nejhezčího letiště co znám do města, chvíli to zabere. Pak se motáme dál, jedním a druhým směrem. Týpek v autě s koženejma sedačkama zastavuje a mluví něco zmatenýho na mámu.  Kdoví jaký měl záměry. Konečně usedáme v restauraci, ale na oprýskaním jídelním lístku jsou fakt divný jídla typu polévka z kuřecích vnitřností, salát z ledvin a vegetarianskýho zhola nic. Někdo z místních ale vyrozumí naší situaci a odporoučí nás do vedlejšího stravovacího zařízení. Tam si nějak rukama nohama objednáváme smaženou rýži se zeleninou. Mě donesli jako jediný, rýži i s krevetama. Zákon schválnosti nebo nevím. Vaří tam ale skvěle a moje máma má na poslední chvíli zvednutej apetít natolik že si nakonec objednává ještě nudlovou polévku co viděla u hostů z vedlejšího stolu. 

Opět se potvrdila zásada, že čím je místo ušmudlanější a takový, že se skoro bojíte sáhnout na ubrus, tím je jídlo lepší. Jo a ten ubrus musí být plastovej. To je další poznávací znak, té nejlepší a nejlidovější a nejtypičtější thajské kuchyně. Já jsem si dala ještě odměnovou zmrzku a přeslazenej ledovej čaj. V marketu si nakupujeme zásoby na další cestu, fotíme se u podivnýho obchůdku s bytostma z kovu. 

Tomova mamka odkládá pod lampu zbytek voňavky, kdoví co je s ní teď dál. Kdo si jí vzal. Možností je hned několik. Nebo rovnou nekonečno.

Na rozloučenou si dáváme největší kokos za celou dobu. 

Pak ještě zmatky, nějak jsme se na tom letišti jedné ulice zamotaly,  zvláštní květinovej strom a už se loučíme a jedu do přístavu. Mamky měly ještě dvě hodiny čas do odletu. Tom už byl na novém místě - na pláži Sai Nuan. Čeká na mě v mini domečeku, kde je jenom postel přes celej pokoj. Noc tu stojí  v přepočtu 300 kč, takže na měsíc je to 10 000 kč. Levnější bydlo v Thajsku, v ráji, než v Praze na okraji, někde na sídlišti. Zábavné, že? No, ale než se vedlě něj svalím na matraci, ještě to chvíle bude.

V přístavu hraje pěkná hudba a slunce má zrovna krásnej odstín a všechno je takový žlutozlatý a lidi se líně usmívají. Když jdeme po molu k loďce, přeletí nám nad hlavou, úplně nízko přistávající letadlo. Mávám lidem do nebe. Zřízenec mi nepomůže s kufrem, nevím na co tam teda stojí. Tak mu česky nadávám a už sedím v první řadě a kolem si sedá další mládež. Co samozdřejmě zase vystoupí na Ko Phanganu, na naší první zastávce. Dnes podruhé ve stejném přístavu, srandovní. Já ale nevystupuju, a jednoho námořníka to tak překvapí, až se mě ptá : "Flowers dont go to party?" Nene, vážně ne. Loď se vylidní, na Ko Tao nás jede sotva tucet.  

Jdu z kabiny ven a dívám se na mraky a na bílou pěnu pod náma a občas se mi z toho motá hlava a někdy napůl usnu a pak se zase dívám kolem na mizející kopce a širou mořkou pláň a píšu si s dědou o tom jak v Čechách vztekle kvetou stromy a vyhlížím delfíny a pomalu se stmívá a obloha je tmavě modrá a modřejší až černá. Po dvou a půl hodinách vystupujeme a odloví mě taxikář a jedu zase na kapotě. Jsou to kopce jak hrom, když mě veze nahoru, držím se pevně aby mě nevysypal. Když jedeme z kopce, držím se pevně abych nepřelítla přes karosérii. Cesty mizérie a prach. A s Tomíkem i píšeme, tak ví že už jsme skoro u něj a vyzvedne si mě a už jsme zase spolu a všechno dává smysl. Bydlíme rozkošně. V domečku na nožičkách, s dřevěnou houpací sítí, mezi valounama a kousíček od nás je pláž. na véču Pad Thai a spinkám jako bejby.

12.5

Dnešek byl nádhernej. Zrovna sedím na terase, kolem mě je tma a šumí déšť a moře.

Dopoledne jsem byla nějaká rozbitá. Nedoopočinutá. Přece jenom jsem celej včerejšek procestovala a vůbec spousta zážitků čekala na zpracování. Ale jak už to v mém životě chodí, prostor na zpracování nebude, zaplní ho další závěje dějů. A tak jsem vstávala s tíží. Na snídani jsem si dala nudlovou polívku, to byla docela vzpruha. Tom byl celej natěšenej na šnorchlování, tak šel napřed, prozkoumat terén. Já jsem se líně válela a četla jsem si v průvodci, co jsme ho zadáčo dostali. O zvířátkách co tu jsou,o stromech, o rybách, o plážích. Pak mě udýchanej Tomík šel vyzvednout, že viděl žraloka a spoustu zvláštních korálů. A vůbec, že ho to samotnýho nebaví. To mě dojmulo, a tak jsem si nandala čočky. Byla to docela operace, ponevadž jsem nevědomky čistejma rukama sáhla nejdřív na pražený arašídy a pak do toho oka a pálilo to jako čert. No děs. Díky bohu to přešlo a tak utíkáme s ploutvema dolů a do vody. A je to zase jinačí krajina. Voda má báječnou viditelnost a vidíme až na dno ikdyž je to už dávno hloubš než stačíme. Kolem kamenů jsou zvláštní rybky. Zase jinačí než jsme dřív potkali. A viděli jsme dokonce i rejnoka. Středně velikýho, plachtil si tak vodou, nádhera. Byla jsem z něj úplně vedle, že jsem ho ani nestačila vyfotit. Asi jsme ho vyplašili, když jsme přišli mezi jeho temný skály. Došnorchllovali jsme až na vedlejší pláž. A tam jsme si dali oběd. Je to dokonale romantický místo, mezi obroušenejma skálama, na kuřích nožkách, nad modromodrým mořem. Kolem nás pískalo ptáče, učilo se lítat a skákalo dokola našeho stolu. Maličký, sotva opeřený, se žlutým zobáčekem. Vždycky se celej zapýřil až se mu zvedalo chmýří na hlavě. Fascinovaně si prohlížel svět ,spoustu toho kolem sebe dost možná viděl poprví a byl to ňůňa. Po O si taky prohlížíme okolí. Hned za restaurací, už je zase moře. Ten ostrůvek je tak maličkej, že je z druhý strany než jsme připlavali, zase vidět voda. Pak už se plavíme zpátky a vidíme korály placatý, velikánský jako stoly. A rybky a hejna a barvičky. Podvodní svět mě nikdy nepřestane udivovat. Jak je nad hladinou ta masa vody anonymní a pod vodou hýří životem. Fotky jsme pořídily, ale bohužel opět zklamala kamera GoPro a asi definitivně nefunguje, takže smůla.

Kafíčko, ikdyž nescafé. Čtu si v síti a pak jdu přecejenom na průzkum. Neberu si boty, myslela jsem si že si dám jenom někde palačinku nebo nějakou sváču. Ale nakonec jsem došla až do přístavu. A byla to krásná procházka. 

Cestička pralesem, podél pobřeží a velikejch vyhlídkovejch kamenů a bungalovů. Viděla jsem stonožku a motýly, slyšela jsem hmyzí serenády a kolem voněl prales. Lidi se mě cestou ptali, kam až jdu, bez těch bot. Bosá v pralese, nevídané. Ale moc lidí jsem nepotkala, právě že je to tu takový božsky odlidštěný.

Přístav je naopak plnej ruchu a lidí a líbí se mi.

Spousta loďí a námořníků co odpočívá na písku. Trh s dobrotama. Lákali mě dortíky, ale nakonec jsem koupila jenom obří trs banánů, manga a nějaký sláďo ať má Tom co mlsat. U nás v divočině není ani jeden krám, trošku nepraktické. Ale jídlo je v restauraci stejně tak levný, že je to vlastně fuk. Stejně bysme si nevařili, nevyplatí se to a užíváme si to jejich jídlo co to jenom jde. Ještě si kupuju ledovej čaj, tentokrát si ho prozíravě objednám bez cukru a pak už spěchám abych to stihla domů zpátky, do západu slunce.