Den v pralese

Ještě než vás vezmu po nitce představivosti na výlet do tropického deštného pralesa, pojďte se podívat do Quepos - městečka dole pod kopcem.
Do Quepos jsme jeli v pátek odpoledne stejným autobusem kterým jezdíme na pláž, akorát v opačném směru. Vystoupili jsme o chvilku dřív a prošli jsme si město a obchůdky. Dostala jsem nový blok. Je vyrobený z banánovýho listí a na přední straně má kostarický symbol svobody. Tím je Resplendent  quetzal, pták který nedokáže žít v zajetí. Je nádherně zbarvenej a celej jedinečnej. Taky jsme potkali lenochodí zeď.

Pak už byly čtyři a začal farmářský trh. Byl to snad zatím ze všech kostarických trhů ten nejkrásnější. Takové pohodové, příjemné prostředí. Nejdřív jsme si to celé dvakrát obešli, popíjeli jsme kokosy a vybrali jsme si nejsympatičtější prodejce, od kterých co nakoupíme. Pak jsme udělali finální utrácecí kolečko. Celkem tam bylo tak třicet stánků, spousta prostoru a krásná lokalita u promenády nad oceánem, hned vedle přístavu. Po nákupech jsme večeřeli právě koupený domácí uzený sýr s palačinkovýma tortilama a dívali jsme se jak do západu slunce vyjíždějí loďky.

Krása. Ani to nevypadalo, že jsme ve městě. Nad náma pískali ptáci, ve výhledu nekonečná obloha a moře, zprava kontury hor a zleva kopec obsypanej tropickýma stromama. Batohy jsme měli naplněný ovocem a zeleninou na celý další týden. Procházka městem s touhle tíhou nepřicházela v úvahu. S první tmou jsme jeli zpátky domů. Tam jsme definitivně zabrali ledničku (první den jsme měli místa tak půl regálu a po týdnu trumfujeme - ovládli jsme chladící prostory!).
Máme manga, melouny, ananas, papáju, rajčata, papriky, cibule, čerstvý špenát, sýry, zvláštní pudinkovou buchtu, rozmarýn, yuku a léčivé koření od stánku s přírodní medicinou. Od holistických doktorů máme konkrétně kurkumový kořen, kakaové boby a kousky zvláštního stromu Hombre Grande. Vaří se z nich čaj pro detoxikaci a zbavení parazitů a každý indián má kousek v lékárničce, kdyby ho uštknul had. A jako dárek jsme od nich ještě dostali kousek dalšího stromu, větívku Mozote, která se měla oloupat a dát spolu se šlupkou přes noc do vody. Ráno jsme měli gelovitou tekutinu, Tomovi to připomínalo aloevera džus, mě ještě něco trochu jinýho. Večer pak už uběhl jako voda.

Spala jsem neklidně, plná očekávání. Vždyť zítra půjdeme do pralesa!

A už je tu sobota. Snídáme a zkoumáme mozote drink. Připravujeme oběd na cestu - deset tortil a jdeme na autobus do národního parku. Bylo kousek po sedmé ranní a u pokladen už byla fronta přírodovědců i obyčejných turistů. 
Máme vstupenky, odmáváváme prodavače vody a průvodce co nabízí své produkty a služby. U kontroly ukazujeme naší svačinu. Naštěstí nám jídlo nesebrali. Ale některé potraviny se do parku nosit nesmí. Třeba brambůrky a tak. No později jsme zjistili proč.

Prales je nádhernej. Uhrančivej. Stromy jsou do nebe vysoký, všude se pnou šlahouny rostlin, zelené lístky spolu soupeří o místo na slunci. Kořeny se proplétají. Mravenci v zástupech utíkají po kmenech. Vzduch je hutný, těžce se dýchá. Vlhko se sráží, les voňí. Les tě pohlcuje. Zapojuje všechny smysly. Zbystřuje civilizací ochablou existenci. 

Oči přecházejí, těkají, hledají v chvějících se korunách stromů, v listech spadaných na zemi pohyby, záblesky tropického života. Sluch se topí v hudbě ptačích serenád, v neutichajícím neustálém šumu hmyzu, v šustění větví. Kůže, náš nějvětší orgán dýchá, absorbuje, vzpomíná na dřívější, původní život. Hutná vůňě tě uzemňuje, uzemňuje ego.

prales

tíží

uzemňuje

ego

díky bohu za to

že příroda je ukazatel, směrovka do středu země ve mě

vědět kam jít pro odpověď je stejně důležité jako dokázat se zeptat

a nezapomeň

(když se na chvíli zastavíš, víc toho pak uvidíš)

možná ti (pak) v záblesku klidu

napoví

pták, list,  motýl v letu

geometrie dechu listoví

možná strom tlející na břehu oceánu

možná koloběh měnící se oblohy

možná mantra v centru květu

rytmus tvýho srdce

zastrčená bolest

a nebo 

větru 

neutichající šelest

odpovědí je mnoho. a vlastně jedna jediná. záleží z jaké perspektivy se na ní dívá. Notuju si, a vlastně moc nepřemýšlím. Nechávám věci aby se děly. Snažím se spíš splynout s tím tak moc známě neznámým prostředím. Loudám se a doufám že nepotkáme moc lidí. Sbíráme odpadky, nějakou chybou v genomu se stalo, že někdo ani tady nepocituje matku přírodu a chová se jako pán světa. Po něm ať přijde potopa. Takový mám nejradši.

Postupně se nám ukázaly někteří obyvatelé pralesa. Viděli jsme modrýho motýla jako dlaň, třepotal se, kličkoval vzduchem jako zajíc na poli a, najednou byl pryč. Taky žlutočerného  a oranžového plochokřídlého motýla jsme viděli. Obrázek zbyl ale jenom po tomto tulákovi hnědookém co nás přišel navštívit do obýváku. 

S lenochodama to bylo dobrodružství. Bydlí docela vysoko, v korunách stromů a moc se nehýbou. Takže já jsem viděla po většinou jen flek, a s dalekohledem jsem se zase nedokázala dost dobře zoorientovat ve které části stromu zrovna jsem. Až pak konečně na jedné zapadlejší trase jsem ho zaostřila a viděla docela zřetelně. Nádherná stvoření. 

Konečně se mi podařilo vyfotit leguána. Chrastil listím kousíček ode mě a vyhříval se na sluníčku. Jsou jako dráčci a mini verze dinosaurů. Nepřestanou mě fascinovat.

Na pláži uprostřed parku bylo taky spousta zábavy. Zdržovalo se tam během celého dne hodně lidí. Lidí se svačinama. Takže se stávalo a my jsme to viděli z první řady u našich plážových sousedů, že se připlížili mývalové a kradli lidem jídlo. Vedlejší role našeho divadla hrál pár, šli se spolu koupat do vody a mývalové čekající na svojí příležitost už na nic víc nečekaly a vzali si zelenou igelitku se sušenkama a opalovacím krémem a utíkali do keřů. Holka se sice ještě stihla rychle vrátit a s jedním mývalem se o tašku chvíli přetahovala, mýval ale prudce škubnul, utíkal za svým kumpánem a tam se s ním pral o lup. Kluk si pak sebral akorát ten opalovací krém, který mývaly kupodivu nezajímal a zbytek dne byli s holkou o hladu. 

No, co jsme tak viděli po cestě pláží na břehu pralesa, nebyla to ojedinělá událost. Tady jsme taky viděli opičky úplně zblízka. Skoro se daly pohladit. Houpaly se na větvích a skákali mezi listama. Válely se a odpočívaly na stromových lehátkách a když se někdo nedíval, vzali mu třeba pitíčko co si odložil na dřevěný stolek, utíkaly do lesa a tam pily džus brčkem jako by to byla ta nejpřirozenější věc. Taky pozovaly na fotky a vůbec na sebe strhávaly pozornost veškerého lidského publika. 

Mohli bysme říct že už nás opice tolik nevytrhnou? Vždyť je pro nás celkem běžné vidět jako první věc ráno po probuzení opičí tlupu utíkající přes plechové střechy našich sousedů. Nedalo, vždycky bude velikej zážitek, být vedle nich tak blízko.

V pralese se nám s opicema stala jedna děsivá a zvláštní událost. Vláčeli jsme se zrovna do prudkýho kopce na vyhlídku a Tom chtěl sebrat láhev kousek od dřevěného můstku po kterém jsme šli. Mezi stromy se začalo něco dít a sem tam bylo mezi hustou zelení vidět opice, utíkaly nahoru, přímo směrem k nám. Jedna vřeštěla jako by se něčeho lekla. Stáli jsme a sledovali, co se bude dít. 

Opice náhle skočily z lesa přímo na dřevěný chodník, kousíček vedle nás a začaly cenit zuby a křičet. Vyháněly nás, ukazovaly že to je jejich teritorium, nebo, jak říkal Carlos později večer, když jsme mu náš příběh vyprávěli, nás chránily, třeba před hadem, co se tam mohl schovávat? Těžko zpětně soudit. Ale každopádně to byl netradiční divnej zážitek. Byly vážně blízko a budily strach. Nedalo se kolem nich jen tak projít.
Místo nahoru na výhlídku jsme to teda otočili a šli jsme zpátky dolů a pak na malinkatou pláž, kde jsme byli dokud vlny nepřevzaly veškerej pískovej prostor. To už bylo stejně po třetí odpoledne, oceán má přesné hodinky a tak jsme se začaly pomalu vracet k hlavní bráně, zpátky do společnosti restaurací, domů a lidí.

Den v pralese se chýlil ke konci. Cestou jsme ještě potkali holku co hladila malinkou kytičku úplně u země a jí se pak zavíraly lístky.  Taky jsem si to musela zkusit. Bylo to jako pohladit vzduch. Kolem nás, podél cest, byly velikánský listy tropických trav a tak jsem si představovala jestli na nich spí hadi, jakoto říkala jedna průvodkyně kolem které jsme zrovna šli. Byl to den delší než jinej. A před náma byla ještě celá velkolepá neděle. Ale on tom jak jsme sebrali odvahu a stopadesát doláčů a šli jsme lítat vzduchem pod padákem, o tom vám povím zase příště.