Bydlíme nahoře na kopci v uličce kde bydlí povětšinou samí místnáci. Po cestě z autobusu, když odbočíme z hlavní ulice, potkáváme pokaždé ty stejný pejsky a kočičky co jsou napůl toulaví, ale neskutečně miloučcí. Ve stínu terasy si hrají děti, večer po setmění chlapy spiklenecky hážou kostkama, smějí se na nás a volají "buenas noches". Pokoj máme v surferským doupěti, kde je dalších pět pokojů k pronájmu a tak jsme tu mezinárodní sebranka. Vedle nás bydlí potetovanej Švýcar, co sem jezdí z nostalgie už třetím rokem, z druhé strany má pokoj roztomilá gay dvojice z Kanady. Jsou to koťátka a jeden z nich se spálil na slunci tak, že i moje kůže brečela. Pak je tu od včerejška holka z Ameriky, co pracuje v centru přírodní medicíny, ptala se mě jestli lev, co ho mám na tričku je moje duševní zvíře a těším se až mi poví víc o ayahuasce, což je zdá se její hlavní obor.
Celé to má pod palcem Carlos, kudrnáč co s Tomem vypadají jako bratři. Je to celoživotní surfař a tak nám dává rady a ukazuje nám videa jak správně pádlovat a chytat vlny. Živí se tím, že učí lidi surfovat a tak nějak to má vlezlý pod kůží, to mentorování. Nejsem si tak úplně jistá jestli o ty záplavy rad stojíme, najednou se ze zábavy stává složitá věda.
Chce si s Tomem vyměnovat bord a včera nás vzal na jinou pláž, než kam běžně chodíme. Byla to docela výprava. Nejdřív jsme jeli autem s jeho kámošema, co kolem nás projeli zrovna když jsme šli na bus. To byli zase další surfeři s prknama na kapotě, tak jsme jeli opravdickým surferským autem, jako z filmu. Všichni kluci byli kudrnatý s blond melírem, aby vypadali jako Rob Machado, tak mi to přišlo maličko úsměvný. Jak se stylizujou do svýho idola. Navíc stejně nejvíc jako Rob vypadá můj Tom, tak co.
Celé to má pod palcem Carlos, kudrnáč co s Tomem vypadají jako bratři. Je to celoživotní surfař a tak nám dává rady a ukazuje nám videa jak správně pádlovat a chytat vlny. Živí se tím, že učí lidi surfovat a tak nějak to má vlezlý pod kůží, to mentorování. Nejsem si tak úplně jistá jestli o ty záplavy rad stojíme, najednou se ze zábavy stává složitá věda.
Chce si s Tomem vyměnovat bord a včera nás vzal na jinou pláž, než kam běžně chodíme. Byla to docela výprava. Nejdřív jsme jeli autem s jeho kámošema, co kolem nás projeli zrovna když jsme šli na bus. To byli zase další surfeři s prknama na kapotě, tak jsme jeli opravdickým surferským autem, jako z filmu. Všichni kluci byli kudrnatý s blond melírem, aby vypadali jako Rob Machado, tak mi to přišlo maličko úsměvný. Jak se stylizujou do svýho idola. Navíc stejně nejvíc jako Rob vypadá můj Tom, tak co.
Surfeři nás vysadili na silnici, v kopci za zatáčkou. Pak jsme sešli schody za dalším surferem, kterej nám přidělal na boardy takovou desku (říká se jí traction pad), aby nám během jízdy neklouzala zadní noha. Je dobrý, to na surf přidělat co nejdřív, než se materiál promačká. Tenhle týpek má plnou ložnici prken a jsou to takový jeho dětičky. Aspoň se k nim teda tak chová. Carlos mi od něj vybral jeden bord kterej bych mohla zkusit, místo toho svýho. Přijde mu totiž že jsme si koupili prkna moc malý. Tak jsem z toho byla maličko v rozpacích, protože když jsem viděla jak berou ty surfy do rukou jako poklady, trochu jsem se obávala abych s tím půjčeným náhodou něco neudělala. Mě když se řekne že mám na něco dávat pozor, tak to nedopadá vždycky dobře. Už když jsem si board vynášela z pokoje na denní světlo s vědomím, že nemám hlavně do ničeho narazit, tak se mi to dvakrát stalo. No, nějak se to přešlo.
Pak jsme bosí a já i bez brýlí vyrazili k pláži. Carlos nám totiž řekl, že cokoliv si v písku necháme, tak je dost velká pravděpodobnost, že to už nikdy neuvidíme. Že i sandále jsou risk, asi místo s populárním loupěžnickým gangem. Tak radši následujeme jeho rady. A jsme tu, u vody. Jelikož tenhle spot je river mouth - tedy v místě kde se to oceánu vlévá řeka, musíme nejdřív přebrodit kalnou téměř stojatou stoku. Carlos nás nabádá ať si dáváme pozor kam šlapeme, že tam jsou ostrý kameny a straší nás s infekcema. Dobrý no, tohle surfování je teda docela dobrodružství!
Dobře to dopadlo, jsme bez zranění a konečně můžeme do vln. Carlos hupne na bord a pádluje a rázem je daleko a Tom už se mi pomalu taky ztrácí v obzoru. Takhle daleko pd břehu jsem ještě nikdy nepádlovala, tak mi to není úplně příjemný. Bolí mě ruce a začínám trošku panikařit, že jsem tam najednou docela sama. Pak už jsem ale u kluků a říkám Carlosovi, že jako jsem dost daleko a že se bojim když nestačim (to jsem si kontrolovala, že nestačim). No a Carlos skočí do vody a má jí někam po prsa, tak mě to vyvede z paniky a jsem v poho. Co se hladiny vody týče, dalo by se říct že jsem na břehu. Chytím pár vln, pravda je, že jsou skvělý. Dlouhý a tak akorát velký. Ale jsem vyřízená z toho pádlování. Je to pěkná dřina se tu dostat dostatečně daleko. Navíc jsem tak deset minut pádlovala proti nějakýmu proudu, takže jsem vlastně stála na místě. Ještě před západem slunce se vracíme z vody, brodíme se zpátky řekou.
Carlos nám pak cestou k tomu kamarádovi co u něj máme věci vypráví o receptech z nezralýho manga, jak se dělá sladkokyselá omáčka a manga na slano a další jídlo co si nepamatuju, a že mango je vlastně takový jablko tropů. A že letos je úroda velkolepá, každej strom, i v našem sousedství je jima totálně obsypanej. Ukazuje nám jinačí strom na kterým roste carambola a pro jistotu mi celou cestu nese board, abych asi do nečeho zase nenarazila. U kámoše čistíme surfy od tý říční vody. To že my samotný jsme ulepený je, zdá se vedlejší. Omýváme je jako miminka a mě čím dál víc přijde, že jsou tyhle vášnivý surfeři svým způsobem dost podivný.
Nemaj ženu, celý dny spekulujou o surfování, dívají se na videa profíku a tak. Takovej uzavřenej svět. Bordy jsou v pořádku zabalený a a my ulepení šlapeme do krpálu a pak ještě dálavu po silnici. Zrovna nám musel ujet bus, čekáme tam na zastávce půl hodiny. Mám hlad jako vlk a tak v hlavě vařim a servíruju si dobroty. Očichávám květ co jsem cestou našla a bus nikde. Pak je tu, jedeme, dopotácíme se domů, pak ještě na nákup a když jsme konečně doma a Tom mi nese tortilu k véče, usínám během její konzumace.
Celej další den nás všechno bolí, tak slavnostně odpočíváme a já odpočívám ještě dneska. Holt je znát že jsme si neudělali rozcvičku a že to byl pořádnej zápřah.
Manuel Antonio ale není jenom o vlnách. Je to božský místo. Nikdy nezapomenu na první večer kdy jsme tu byli. Sešli jsme serpentýnama dolů z kopce, cestou mě uchvacovaly velkolepý tropický traviny, s nádhernou geometrií a s jako deštníky velikýma listama. Co vrstevnice, to nové vůně, všechna ta tíha vzduchu, tepla, srážející se vody. Vůně chlorofylu a exotických květů, feromony zvířat. Voňavka tropů. Před očima se nám otevírají nové a nové výhledy na nekonečnej oceán. Mraky chytají světlo níž a níž se sklánějícího slunce. Vítr občas zavane a připomene tu dálku ve které jsme se ocitli. Hraje si si vlasama a lehtá na kůži. Je to tanec, zakletí smyslů. Konečně jsme u vody a dojmy vrcholí. Pláž z obou stran objímá prales, větve stromů se natahují až daleko nad písek. Z lesa se valí mlha srážející se vody která je zapadajícím slunce zbarvená do světle růžova. Růžová mlha, no viděli jste to někdy? Voda je teplá, písek pod nohama jemnej, vzduchem lítají parašutiti tažení za lodí. Obloha i moře je ocelověmodročervánková. Svačíme manzana de aqua, další specialitu z trhu a louskáme hrášky.
Procházíme pláží a užíváme si to vytržení proběhnutým zážitkem. Vybíráme kam na véču a Tom pak na foursquare našel restauraci maličko bokem, tak jsme šli kousek ztemnělým pralesem a pak jsme si dali casado a piňacoladu s mojitem za poloviční cenu. Navíc tam měl Tom modrou auru. Zpátky jsme jeli busem. Jezdí tu každou chvíli.
V neděli jsme šli s Carlosem na pláž, všude kolem byly davy lidí, taky kolem nás jezdil vodní skutr, zvedaly se do vzduchu padáky s lidma a na břehu skotačili děti, takže ze surfování toho moc nebylo.
Každý ráno nás prochází přes náš dům opičí tlupa, vřískají a skáčou po plechových střechách, tak máme přirozený budíček. Dneska jsem měla štěstí a viděla jsem zblízka zrzavou opičku louskající mandle kousíček ode mě. Tom má takovýhle štěstí každý den, je to ranní ptáče a za to má tuhle odměnu. Taky jsme viděli dva lenochody, jednoho dalekohledem z terasy v koruně stromů, dalšího na zastávce autobusu. Oba nám ukázal Carlo, má už vytrénované oko. Díky němu jsme spatřili i papouška Ara, opět kousínek od nás, v koruně mandlovníku co ho máme na dvorku. A během procházky na pláž tukana. A abych nezapomněla, na kompost chodí aguti na odřezky ananasu a další sladkosti. To jsou moje oblíbený myšky. Fotku máme ale zatím jenom s nejroztomilejším psím zlobidlem. Tenhleten čumák se za náma chodí tulit.
Taky jsme našli boží kavárnu, prý tam mají nejlepší kafe v celý Costarice, prohlašoval znalecky Carlos - milovník kávy. Dneska jsem tam byla Tomovi pro zrnkovou kávu a už jí mám od něj namletou a přichystanou. Jdu si jí užít, ať mi nevystydne, to by byl hřích. Po víkendu dám vědět jakej byl národní park a farmářské trhy a další dobrodružství. Tak si ho taky jak se patří užijte. Ahooj
Dobře to dopadlo, jsme bez zranění a konečně můžeme do vln. Carlos hupne na bord a pádluje a rázem je daleko a Tom už se mi pomalu taky ztrácí v obzoru. Takhle daleko pd břehu jsem ještě nikdy nepádlovala, tak mi to není úplně příjemný. Bolí mě ruce a začínám trošku panikařit, že jsem tam najednou docela sama. Pak už jsem ale u kluků a říkám Carlosovi, že jako jsem dost daleko a že se bojim když nestačim (to jsem si kontrolovala, že nestačim). No a Carlos skočí do vody a má jí někam po prsa, tak mě to vyvede z paniky a jsem v poho. Co se hladiny vody týče, dalo by se říct že jsem na břehu. Chytím pár vln, pravda je, že jsou skvělý. Dlouhý a tak akorát velký. Ale jsem vyřízená z toho pádlování. Je to pěkná dřina se tu dostat dostatečně daleko. Navíc jsem tak deset minut pádlovala proti nějakýmu proudu, takže jsem vlastně stála na místě. Ještě před západem slunce se vracíme z vody, brodíme se zpátky řekou.
Carlos nám pak cestou k tomu kamarádovi co u něj máme věci vypráví o receptech z nezralýho manga, jak se dělá sladkokyselá omáčka a manga na slano a další jídlo co si nepamatuju, a že mango je vlastně takový jablko tropů. A že letos je úroda velkolepá, každej strom, i v našem sousedství je jima totálně obsypanej. Ukazuje nám jinačí strom na kterým roste carambola a pro jistotu mi celou cestu nese board, abych asi do nečeho zase nenarazila. U kámoše čistíme surfy od tý říční vody. To že my samotný jsme ulepený je, zdá se vedlejší. Omýváme je jako miminka a mě čím dál víc přijde, že jsou tyhle vášnivý surfeři svým způsobem dost podivný.
Nemaj ženu, celý dny spekulujou o surfování, dívají se na videa profíku a tak. Takovej uzavřenej svět. Bordy jsou v pořádku zabalený a a my ulepení šlapeme do krpálu a pak ještě dálavu po silnici. Zrovna nám musel ujet bus, čekáme tam na zastávce půl hodiny. Mám hlad jako vlk a tak v hlavě vařim a servíruju si dobroty. Očichávám květ co jsem cestou našla a bus nikde. Pak je tu, jedeme, dopotácíme se domů, pak ještě na nákup a když jsme konečně doma a Tom mi nese tortilu k véče, usínám během její konzumace.
Celej další den nás všechno bolí, tak slavnostně odpočíváme a já odpočívám ještě dneska. Holt je znát že jsme si neudělali rozcvičku a že to byl pořádnej zápřah.
Manuel Antonio ale není jenom o vlnách. Je to božský místo. Nikdy nezapomenu na první večer kdy jsme tu byli. Sešli jsme serpentýnama dolů z kopce, cestou mě uchvacovaly velkolepý tropický traviny, s nádhernou geometrií a s jako deštníky velikýma listama. Co vrstevnice, to nové vůně, všechna ta tíha vzduchu, tepla, srážející se vody. Vůně chlorofylu a exotických květů, feromony zvířat. Voňavka tropů. Před očima se nám otevírají nové a nové výhledy na nekonečnej oceán. Mraky chytají světlo níž a níž se sklánějícího slunce. Vítr občas zavane a připomene tu dálku ve které jsme se ocitli. Hraje si si vlasama a lehtá na kůži. Je to tanec, zakletí smyslů. Konečně jsme u vody a dojmy vrcholí. Pláž z obou stran objímá prales, větve stromů se natahují až daleko nad písek. Z lesa se valí mlha srážející se vody která je zapadajícím slunce zbarvená do světle růžova. Růžová mlha, no viděli jste to někdy? Voda je teplá, písek pod nohama jemnej, vzduchem lítají parašutiti tažení za lodí. Obloha i moře je ocelověmodročervánková. Svačíme manzana de aqua, další specialitu z trhu a louskáme hrášky.
zapadající slunce v pěti vteřinách k vidění zde.
Procházíme pláží a užíváme si to vytržení proběhnutým zážitkem. Vybíráme kam na véču a Tom pak na foursquare našel restauraci maličko bokem, tak jsme šli kousek ztemnělým pralesem a pak jsme si dali casado a piňacoladu s mojitem za poloviční cenu. Navíc tam měl Tom modrou auru. Zpátky jsme jeli busem. Jezdí tu každou chvíli.
V neděli jsme šli s Carlosem na pláž, všude kolem byly davy lidí, taky kolem nás jezdil vodní skutr, zvedaly se do vzduchu padáky s lidma a na břehu skotačili děti, takže ze surfování toho moc nebylo.
Každý ráno nás prochází přes náš dům opičí tlupa, vřískají a skáčou po plechových střechách, tak máme přirozený budíček. Dneska jsem měla štěstí a viděla jsem zblízka zrzavou opičku louskající mandle kousíček ode mě. Tom má takovýhle štěstí každý den, je to ranní ptáče a za to má tuhle odměnu. Taky jsme viděli dva lenochody, jednoho dalekohledem z terasy v koruně stromů, dalšího na zastávce autobusu. Oba nám ukázal Carlo, má už vytrénované oko. Díky němu jsme spatřili i papouška Ara, opět kousínek od nás, v koruně mandlovníku co ho máme na dvorku. A během procházky na pláž tukana. A abych nezapomněla, na kompost chodí aguti na odřezky ananasu a další sladkosti. To jsou moje oblíbený myšky. Fotku máme ale zatím jenom s nejroztomilejším psím zlobidlem. Tenhleten čumák se za náma chodí tulit.
Taky jsme našli boží kavárnu, prý tam mají nejlepší kafe v celý Costarice, prohlašoval znalecky Carlos - milovník kávy. Dneska jsem tam byla Tomovi pro zrnkovou kávu a už jí mám od něj namletou a přichystanou. Jdu si jí užít, ať mi nevystydne, to by byl hřích. Po víkendu dám vědět jakej byl národní park a farmářské trhy a další dobrodružství. Tak si ho taky jak se patří užijte. Ahooj
No comments:
Post a Comment