Cartago 2/2. Farmářský trh, jeptišky, San José a kříštalové bizardnosti.

Městskej výlet uletěl jako vítr. Teď už jsme v tropickym pralese, kterej voní přesně jako tropickej pavilon v zoo. Viděli jsme tukana a opice s bílým obličejem a aguti, ty chodí na kompost na zbytky melounu a šlupky od banánů. A dneska ráno přiletěl na mandlovník před naším domem duhovej papoušek Ara! Než vám budu vyprávět o západech slunce v oparu rosy a o bujnosti přírody deštnýho pralesa, je potřeba doplnit chybějící dílek našeho příběhu. Zbývající část o Cartágu a San José.

Druhý den jsme se šli s Tomem projít. Byli jsme na farmářském trhu, ten byl nádhernej, úplně velkolepej, tolik barev až oči přecházely. Obrovský areál a všude stánky s pestrobarevným zbožím. Ještě žádný trh mě tak neuhranul svojí nepřeberností. Není mi  akorát jasné, jak se tu dokážou všichni zemědělci uživit, když jakékoliv zboží prodává dalších 50 konkurentů, ale nějak to asi funguje. Ostatně, my jsme za tu chvilku taky stihli mít svého osobního prodejce. Všichni na nás pokřikovali a hulákali, tahali nás k svému stánku, tenhle pán snad jako jedinej ne a navíc nám byl sympatickej, vypadal přívětivě a né že nám dá přemrštenou cenu. Koupili jsme si u něj výborný banány, sladký, přesladký, úplnej div světa, hrášek na louskání, ovoce jménem carambola, který vypadá na řezu jako hvězdička a je super kyselý, ale do smoothie je to nenahraditelný energizer,  co nakopává do života taky vodní jablko a dostali jsme jako dárek dvě minimini manga - ty jsou úplně to nejlepšínejsladší, jsou jako med. 

pro detailnější procházku mezi barvama chutí video tu

Pak jsme bloumali městem a procházeli se obchůdkama. Zjistili jsme že co se elektroniky týče, tak je to s Kostarikou bída. Sháněli jsme plastový obal na GoPro, většinou vůbec nevěděli o co kráčí a celým obchodem se neslo jako tichá pošta "camera especial gopro", když se nebozí prodavači snažili zjistit jestli některý z kolegů neví o co jde. Podobně to bylo, když jsme se ptali na čtečku. Poté co mě v jednom elektru odkázali do knihovny, jsem to definitivně vzdala a rezignovala jsem. Strará čtečka je pasé a já mám tedy o stimul míň a nemůžu si stěžovat jak mě knihy odvádí od mě samotný. Jojo, bacha na přání. 

Louskáme si hrášky u ruin a čekáme na Bětu. Pak se vítáme, fotíme, a jdeme se toulat ve třech. 

U baziliky bylo zrovna setkání jeptišek, přišly pozdravit Boha na nebesích. 

Ztratili a zase jsme se našli ve stejných ulicích Cartága a v Běty sousedství jsme hledali kde si dáme jídlo, ve školní kantýně to bylo cítit kuřetem a v Sodě se nám smáli, že teda bez masa nic nemají. Takže Walmart, aspoň byla exkurze po Běty světě kompletní. Dali jsme si tam supr levný gallo pinto s pečenýma plátanos, koupili jsme si mini rum a giga limonádu a šli jsme k Bee na byt. Tam jsme se seznámili s Kevinem a dalšíma ajťákama a pouštěli jsme si navzájemn vtipný národní videa a hudbu. Z českého výběru nejvíce zabodoval Leoš Mareš v bílém kožichu. Z kostarikánskýho výběru otřesností vede asi tenhle typ

https://www.youtube.com/watch?v=oYlaMmQt-8s "A cachete" je vzácná hláška která se používá, když je něco fakt dost dobrý. No a tohle věru není. Tak pokud chcete zmírnit dojem z místní hudby zkuste tohle https://www.youtube.com/watch?v=A6Uxw-XBgPY a nebo tohle https://www.youtube.com/watch?v=ocSkvwehHY4

Tom pak odjel spát domů, a já jsem zůstala u Bětu. První noc, co jsme tu byli od sebe. 

Miloučcí ajťáci mi půjčili matraci a deku. Bětu má fájn spolubydlící. Ráno jsme si volali s holkama z Čech, to bylo kouzelný setkání na dálku. Pak jsme se prošly městem, Bětu odjela do školy na hodinu malování. My s Tomem jsme si dali tortily a po druhý odpoledne jsem jela do San José vyzvednou Bětu ze školy. Tom zůstal doma, po včerejšku měl toho městskýho světa dost a cesta do capital ciudad ho nelákala. V buse jsme se na sebe smáli s cestovatelským chlapečkem a svačila jsem ovoce od farmáře. Chvíli jsme stáli v zácpě, ale jak se zdá stihli jsme to za rekordní čas. Bětu říkala, že někdy trvá původně 45minutová cesta klidně dvojnásobek času. Zrovna totiž opravují úsek silnice, je snížená povolená rychlost a jsou úzký cesty. Super kombinace. Když jsme dorazili, měla jsem chvíli navíc tak jsem nespěchala a sledovala jsem život kolem sebe. Na náměstí kultury mi holubí muž nabízel kukuřici abych je krmila z ruky. Lidi se jich tu neštítej, ale chodí se jima obklopovat. Aspoň některý. Třeba tahle rodina kterou jsou potkala měla zdá se mi z holubů rozmanitej dojem.

Pak jsem sledovala barevnou fontánku a koupila jsem si křištál od nádherný světelný Rebeky. Nabízela, že mi kámen přidělá na šnůrku, ale už jsem neměla moc času a navíc se mi líbil jenom tak, do ruky. Je to kámen co magneticky přitahuje, pohlcuje světlo a barvy a celej září. Musela jsem ho mít.

S Bětu jsme šli do super antikvariátů, kde mezi knihama visely korzety. Do uličky koloniálních domků,  kde jsme si hrály na sousedky. Do parku před růžovou školou metalu, s nádherným stromem a s tanečním altánem kde to rozjížděl roztomilej drag queen. Potkaly jsme obrazy na zdech a zvláštní lidi. Třeba hustou holku s podvazkama co šla za ruku s dvěma klukama zároveň! Ztratily jsme se v čínský čtvrti, kde nebylo víc než tři čínský obchody. V turistický uličce jsem si koupila batikovanej přehoz na pláž a pouzdro na pastelky.  Cestou jsme fotily absurdity co se jinde nevidí.

Absurdity.

A pak, když jsme šly na náměstí hledat kamínkovou holku, protože jsem si rozmyslela, že bych přece jenom chtěla křištál přidělat na provázek, tak jsme jí čirou náhodou potkaly jak si jde na náhodný ulici ve městě. Zvláštní, ale super hustý setkání. Vzala nás na náměstí demokracie, kde byla spousta jejích kamarádů a kde byla  pak později show s vypravěčema vtipů.

Bětu se to zrovna hodilo do foroty, protože má ve škole ateliér, kterej má projekt lokalizovanej do téhle oblasti a předtím si všichni mysleli že to tam je mrtvý a nikdo tam nechodí. Všichni kolem nás všechno sdíleli, neznámej kluk si nabídnul salát z mojí misky a další mi dával ochutnat lízátko co zrovna cumlal, vůbec to byl takovej malej festival.  Rebeca mi zdrátovala kamínek a vyprávěla mi spoustu zajímavejch věcí kterým jsem moc nerozumněla. Nojo, další motivace naučit se konečně pořádně španělsky. Ale mám od ní typy jak se dostat zadarmo na Envision. Bohužel jsem někde v procesu měla špatnej email a tak mi nepřišly instrukce jak jim tam pomáhat a tak smůla. Deset tisíc za festival nedám. Ale jelikož je Manuel Antonio kousek od Uvity, možná se tam v týdnu vypravím a zkusim se podhrabat pískem jak mi radila.
Jelikož už začínalo být pozdě, rozloučili jsme se s kostarickejma kamarádama a šli jsme na bus. Na véču jsme si koupily tři druhy brambůrků, ani jedny nebyly z brambor, ale z juky a plátanos a k tomu bombon plnej lásky a překvapení. Daly jsme si jednu dopravní zácpu a už jsme se loučily a šly každá svým směrem.

Další den už jsme s Tomem měli namířeno do nejoblíbenějšího národního parku mísťnáků, dál na jih, blíž k rovníku, opět k pobřeží. V San Jose, vedle terminálu, kde jsme čekaly na bus, byl další farmářsý trh. Nakoupila jsem tam kurkumu a ředkvičky a ostružiny a malinký banány a sáček plnej mini papriček (který nebyly jen tak ledajaký paprikový mimina - pálí jako ďas!). A jak to bylo dál? O prvních dnech v Manuel Antonio zase příště.