Měsíc utekl jako voda. Je fuč a já zase balím kufry, vyvařuju abysme se zbavili zbytků jídel (konečně jsem dělala palačinky! podle hrnkovýho receptu a byly božíí). Chodim sem a tam, odnikud nikam a jsem odjezdově nervozní. Poslední den je v něčem stejnej jako první. Chceš toho stihnout co nejvíc, nápady se míhaj před očima a čas tiká. Ještě jednou se projít tou a tou cestou, pozdravit krajinu, obtisknout si do paměti oblíbená místa.
Je to možný, že už je za náma 30 tropických nocí a slunečných dní?
Tolik mi toho bude chybět. Růžovoprůhledný ještěrky, co nechodí na svetlo ale objevují se až s tmou a pískají jedna na druhou a možná i na nás (kdoví co by nám asi chtěly říct). Opice, který jde občas vidět z kuchyně, jak skáčou z větve na větev a ráno vřískají když je něco nazlobí (vařilo se mi tak královsky s výhledem do stromů). Orlové, plachtící letci, pokaždé překvapující svou velkolepostí, svým rozpětím, když se objevují v zorném výhledu nebes. Ještěrovití leguáni, malý dinosauři, chytající hřejivé paprsky a šustící podél cest. Nekonečně modré nebe. Procesí stromů a jejich překvapivé proměny. Horoucí slunce co se z něj přes poledne motá hlava. Vlnky, pokaždé jiné. A poklady na břehu, nepřeberné množství krás.
Také těch pár lidí co jsme se s nima stačili skamarádit. Olga - pomocnice z surfshopu kde jsme strávili tolik času nás na rozloučenou objímala a říkala že je to zvláštní, že se jí bude stýskat, už si na nás zvykla, pokaždé když jsme šli kolem tak jsme si mávali. Janet - surfová profesionálka co vždycky uměla poradit a dávala nám slevy a dárečky a spoustu zajímavých slov. Paní z mini obchůdku se kterou jsme trénovali španělskou slovní zásobu co se jídla týče a co už když nás viděla hlásila jestli má banány. Tatiána, naše nejmilejší hostitelka, co nám tolikrát pomohla a byla skvělá za každých okolností. Servírka z El Pointo - mají to nejlepší karibský jídlo, která se s náma smála jako kdyby nás odjakživa znala a hýřila vtipem, jediná svého druhu. Takhle boží číšnici jsem snad ještě nezažila. Všechno, všichni mi to budou tolik scházet. Rychle jsem si tu zvykla a ani jsem si toho nestihla všimnout. To až teď, když se blíží odjezd se na mě kupí tíha odjíždění.
Ale zase je pravda co řekl Tom dnes později, když jsme spolu byli na večeři. "Když cestuješ, máš pak mnohem víc míst na který se můžeš vracet." A jelikož to řekl kluk co se loni dvakrát vracel na Madeiru, protože se mu tam prostě tolik líbilo, nepodléhám panice z rozlehlosti světa. Ani pocitům, že než navštívíme všechno další co nás láká, na návraty nám nezbyde čas. Proč odškrtávat další a další střípky světa? Klidně se místo honu po různorodosti můžeme vracet, tam kde nám bylo fajn. Navíc takovej návrat v sobě skrývá zajímavej rozměr. Člověk se vidí očima přítomnosti, takovej jakej byl, tam někde, tenkrát dřív. Když jsem se loni po dvou měsících který byly delší než jak krátké dva měsíce mohou být, vracela z cest domů na Vánoce, byla pro mě Praha plná nečekaných průhledů. Viděla jsem svojí rodinu úplně jinýma očima, z odstupu vnitřních změn které se možná staly. Viděla jsem lásku, dřív zakrytou nepozorností každodenní všednosti.
Návraty odkrývají hodnotu. Kde jsme denodenně zapomeneme vidět kouzla. Tam, kam se s radostí vracíme, můžeme najít víc než se navenek zdá. Na místech kde jsme prožili něco silného, totiž kousek nás zůstává a pokaždé když se tam vracíme, se s touto svojí částí znovu setkáváme.
Ale od úvah zpátky sem, do dneška. Dnes pro mě totiž půjdeme koupit bord. Zvažovala jsem dva favority, buď a nebo, a pak zase znova dokolečna dokola. Žádná snadná volba.
Nakonec jsme spolu s Tomem vybrali tenhle boží bord. Je to model Fish, od Kostarikánskýho shapera, co si říká Wooster, velikost 6,0. Cena se tolik nelišila, od druhého hlavního favorita. To byl surf se super filosofickým backroundem - byl recyklovanej z rozbitejch prken. Ale tenhle má lepší tvar, do budoucna by měl být použitelnější. Až se naučím pořádně jezdit rovně, rychle si stoupnout a tak tak tento bude dobrej i na zatáčky. Je to pro mě asi kapánek větší challange než ta recyklovaná loďka. Ale jelikož šlo o surf co budu mít napořád, byla to rozumnější volba Budu si pilovat techniku a ááá už se na něj tak těším, jsem zvědavá co jsme to vlastně vybrali. Je co nejpodobnější tomu co mi ze všech nejvíc vyhovoval, tak snad se brzo zkamarádíme. Nemůžu uvěřit tomu, že už mám svůj bordík. Konečně nebudu skákat z jednoho surfu na druhej, to se vlastně těžko pozná, jestli to je surfem nebo váma, ploutvema, vlnama nebo čím vlastně že vám to zrovna nejde. Nebudu muset řešit že mám půjčenej bord, že bych teda měla jezdit, ať se to využije když se to platí. Bude to prostě úplně jiný surfování. Juchů.
Jsem na sebe pyšná, za měsíc intenzivního vlnobití jsem se dostala na takovýhle milý číslo.
Mám toho ještě spoustu na srdci, brzo ještě napíšu něco celkově o našem pobytu na Playa Grande a taky o cestě za Bětuškou do Cartága, kde zrovna teď jsme. Mám ale hlad a venku to žije, tak si jdu dát mango a papáju a chvíli se ještě před obědem toulat a okukovat středoamerickej městskej život.
Pura Vida amigos!
No comments:
Post a Comment