včera jsme sem dorazili až s tmou. Cestovali jsme asi 12 hodin což je na 300 kilometrovou vzdálenost docela výkon. Ale vlastně to nebylo tak zlý. Kousek po sedmé ranní jsme vyrazili z Playa Grande jedním ze dvou busů co tamtudy za celej dlouhej projedou. Jeli jsme na konečnou, do Santa Cruz, kde jsme měli hodinovou pauzu. Prohlížela jsem si domorodce, povídala jsem si s Američanama v důchodu co jezdí už pátou zimu trávit do tropického klimatu. Koupili jsme si místní kokyna a už jedemé. V buse jsme si asi třikrát přesedali jako správný blázni. Nejdřív z jedný strany na druhou abysme viděli kdyby někdo otevíral zavazadlovej prostor, potom pod lepší klimatizaci, pak zase zpátky. No sranda. Pohodlíčko, z černý díry nad hlavou na nás funí studenej vzduch a vyrážíme. Dost mě nadchlo že měl autobus otevírací okýnka. Né ale takový ty mini nahoře, co mají čeští dopravci, tady se dalo posunem otevřít uplně celý okno. Boží. Celej busík větrá a frčíme. Tom si cestou vyřizoval nějaký pracovní záležitosti a já jsem koukala jak se měnil reliéf krajiny. Mám i malý video.
Po pěti hodinách tohohle kina jsme dorazili do San José. Cestou jsme viděli třeba tři mladíky sedět na železničním mostě nad propastí, různý prodavače podél cest, řeky ve kterých jsme v tom zrychleným záběru hledali krokodýly, hory který mě tak lákaly...
V hlavním městě jsme si dali sváču - gallo pinto aneb fazole s rýží - můžu se potom utlouct. A zkoumali jsme jestli jet do Cartaga busem nebo vlakem. Tom našel všechny informace a finální rozhodnutí bylo na mě. Já, a zodpovědnost. No takže to dopadlo tak, že jsme ještě v taxíku měnili směr jízdy.
Ze San Jose jsme toho moc neviděli - autobusový terminál a pak akorát výhled z okýnka auta, ale na to aby město stihlo udělat dojem to stačilo. Je tam spousta božích grafitty, jedna posprejovaná zeď byla tak krásná, že jsem se ptala našeho řidiče, co to je za dům. Celý to vypadalo jako nějaký centrum mladýho umění, ale taxikář se na mě jenom nechápavě díval a pak řekl že to je prostě nějaká zeď. Hmm, hezká. Husím krokem jsme popojížděli zasekaným centrem a tak jsem si mohla detailně prohlídnout i prvotřídního bezdomovce. Klidně by se mohl ucházet o hlavní cenu v zaprášenosti a roztrhanosti. Kolem nás pořvávali prodejci papájy, auta se kdovíjak zvládla zorganizovat a za chvíli jsme vystupovali na vlakovém nádraží. Tam byla k vidění celkem dobrá bizardnost. Lidi stáli ve frontě čítající tak 500 kusů. Stáli dokonce i venku podél zdi budovy. Průvod tam řídil pán v červeným triku s pár asistentama a rozděloval ty co nevěděli kam jít nebo narušovali stabilitu čekajícího organismu. Nasměroval nás do fronty na Cartágo a tak jsme se poslušně zařadili nakonec - tak 100 metrů od prvního člověka, a to jsme tam byli půl hodiny předem! No, možná ještě že tak, protože cca za čtvrt hodiny říditel oznamoval nově příchozím, že můžou jet až vlakem v šest. Dostali jsme ochutnávku čipsů a pak jsme se cpali do vlaku. S dvěma kuframa, kdy jeden z nich má rozměry sloního loďáku a se surfama, který taky nejsou moc ohebný jsme se snažili držet pohromadě, ale akorát jsme tak způsobovali pozdvižení, když se do vlaku snažili nacpat další pasažéři. Volali do oken, ať se posuneme a naši spolucestující na ně volali zpátky že to nejde, že tam je surf a kufry. Nakonec se jeden kufr usadil na sedačku a uvolnil tak místo pro dalších pět lidí a jeli jme dál.
Proud lidí nás rozdělil. Seděli jsme od sebe tak půlku vagonu a věci jsme měli tak po různu mezi sebou. Trošku mě to znervozňvalo, ale lidi byli moc milý a pomáhali nám. Vláčku bylo tak sto let a kodrcall se jako kdyby jel po silnici. Nevykolejili jsme se, ale zato jsme narazili do auta. Prý je to tu celkem častý, na téhle trase se to stává tak jednou denně. Moc nechápu jak je to možný, vlak dělá takovej randál, že je slyšet kilometr daleko. Racionální vysvětlení na to asi není. Lidi prostě neřeší, někteří evidentně ani svoje životy. Po tom co jsem viděla jak užívají bazénku aka krokodýlí zátoky pro vodní hrátky svých dět. Nebo prvotřídního stínu přímo pod palmama v jejihž korunách se komýhají kokosy jako medicinbály pro celodenní piknik...možná už se není čemu divit.
Maličko matoucí a nevyřešený je to tady, co se vody týče. Včera na předávce tak nějak slabě tekla. Dneska přes poledne voda žádná. Ještě že jsme měli pár kapek našetřeno v lahvích. Ale stejně, asi budeme brzo pít mlíko. Toho máme jěště litr. A nebo vyrazíme do ulic. Snad už Tom brzo dokliká.
A jak to bylo po příjezdu dál? Hladový jsme vyrazili do nákupního centra do giga supermarketu. Po mini obchůdku v Playa Grande kde měli celkem omezenej výběr jsme byli jako utržený ze řetězu a prohlíželi jsme si co mají v kterým regálu a nakoupili jsme (na to že jsme tu na tři noci) spoustu jídla. Pak jsme chvíli přemlouvali unavenou Bětu ať přijede a juchů! Zázrak. Viděly jsme se takhle neuvěřitelně daleko. Byla to další taková snová situace, jako když jsme s mámou náhodu v Lisabonu na hradě potkaly Martinu, kterou znám právě v Portugalska. Náhodou. V Praze na sebe nenarazíme a pak bumbác. Tyhle chvíle mě maličko vytrhují z reality a moc se neorientuju v prostoru. Přežila jsem to stejně jako ty hradby Lisabonskýho hradu. A pak tradá a pily jsme piňacoladu a bylo to fájn unavený večerní posezení.
Spali jsme tak pět hodin, všichni pěkně vedle sebe. A už bylo šest ráno a vyprovázela jsem Bee na vlak. Zrovna svítalo a rozespalá obloha se styděla za tu trošku červánků. V narůžovělé mlze se rýsovaly obrysy hor a já jsem si vzpomněla jaká to je krása bydlet v údolí. Na Ústí to byla moje moc oblíbená věc, ty výhledy. Šly jsme po avenidě a čím víc jsme se blížily k nádraží, tím víc se kolem nás vynořovali lidi spěchající vlastními směry. Ruch! Po měsíci v klidné vesnici s pár domama docela svěží změna. Na rohu jsme viděly chlapy s kohoutama přivázanejma na provázku, kohoutí zápasy?! To se vážně někde děje?
A sekáč! Do kterýho jsem hned po obědě šla a nakoupila jsem si plnou tašku. Tomovi jsem řekla že jdu pro jednu věc. No a ehm donesla jsem si kusů rovných deset. Nojo, nojo já vím, že se mi tak líbil ten minimalistickej přístup a "you only need less", ale najednou jsem seděla na zemi a povídala si s místňačkou Dominikou. Nakupuje věci zalevno a prodává je pak s přirážkou na internetu a tak mi to tak moc něco připomínala že jsem si užívala ten starej důvěrně známej pocit lovení pokladů a posuzování a promýšlení jak se to a to bude dát kombinovat. Povídaly jsme si o všem, s limitací slovíček na který jsem si vzpoměla. Dominika odešla se svým pytlem plným úlovků. A já jsem další půl hodinu probírala svůj nález, nakonec jsem udělala kompromis, vyřadila jsem všechno co mi přišlo že tu nevyužiju a je to. 300 korun a mám dvoje plavky, stejný počet sukní, pohádkový šatičky, ujetý triko se lvem! další triko jako ušitý pro Costaricu a sametovou sexy lambádu. Myslim že jsem zase na chvíli nasytila svojí potlačenou nakupovací vášeň.
No comments:
Post a Comment