O všímavosti a o tom, co vlastně celý ty dny dělám.

Dny míjejí. Občas těžko říct jestli je středa nebo čtvrtek, pondělí nebo úterý. Definujeme čas jinak než jsme byli zvyklý. Nevybavím si, kdy naposledy jsem zapomínala na to jaká je část týdne a nebo kdy mi bylo jedno kolik je hodin. Jediný důležitý mezníky jsou 11 dopoledne kdy se vracím za Tomem a vařím nám oběd a pak až půl třetí odpoledne kdy vyrážíme k pláži. Mezitím mi stačí sledovat hodiny sluneční.

Co vlastně celé ty dny dělám, ptá se mě postupně vlastně každý.

Popravdě snažím se toho dělat co nejmíň. Nehnat se a nedokazovat (komu vlastně?) jak jsem činorodá a čím vším dokážu zaplácnout den. Zklidňuji se a snažím se nepodléhat impulzům, vnějším ani vnitřním. Omezuji čas na počítači, utíkám z internetu. Snadno se mi totiž stane, že očima připoutaná k obrazovce kdovíjak uvíznu v časové smyčce a topím se někde mezi facebookem, hudbou, videama a různorodýma článkama. 

Zjištuji jak málo toho o sobě vlastně vím, jak jsem se naučila neřešit důležitý věci a zabývat se malichernostma. Otázky jako co chci vlastně v životě dělat, co si přeji, co potřebuji, co je pro mě důležitý mají zatím jen zdánlivé odpovědi s abstraktními obrysy. Uvědomuji si některé svoje negativní návyky, obranné a útěkové reakce, který mě akorát skrze podvědomí nekonečně vzdalují od mě samotný. Krok za krokem, zkouším si žít jinak, nově. Neobviňovat se, nepodléhat naivním představám, ale spíš se snažit pochopit, hledat příčinu prožitků. Je to jako přeučovat vadné držení těla. Člověk je naučenej nějak sedět, stát, pohybovat se. Už vlastně nepřemýšlí o tom jak poskládat klouby a zapojit svaly, všechno je to zautomatizované. A najednou, pokud chce žít zdravěji, má být neustále ve střehu a soustředit se. Je to sakramentská dřina vymanit se z takového, tisíckrát zopakovaného a přivlastněného, začarovaného kruhu. Ale zdá se mi to jako důležitá součást dospělosti. Vyvinout se do sebepoznání.

Kdoví proč, občas zachytím tenzi, úzkost někde mezi hrudníkem a břichem, asi to bude v bránici. Přitom proč? nic špatnýho se mi neděje. Asi nějaká osvojená odpověď na nezpozorovatelný emoční tlaky.

Jenže toho mám dost. Už nechci podléhat náhodným afektům a chaosu. Četla jsem tolik seberozvojových knížek až mi občas přišlo, jako bych byla teoretickej odborník na život. Protože u mě samozřejmě všechny ty rady co jsem rozsévala kolem sebe nefungovaly. 

Konečně jsem začala osmitýdenní kurz všímavosti a je to krásná cesta. Mám k tomu s sebou i knížku a je tam spousta pravd a pěkných cvičení. Konečně technika jejímuž jazyku rozumím, né návod na život s x bodama který zaručeně nosí štěstí.

Tak třeba jím všímavě hrozinky i banány a brambory a užívám si jak vlastně chutnají. Kolik tun jídla už jsem snědla a nemám na ně žádný vzpomínky? Hrozinku co jsem si ze všech stran prohlídla, proti světlu i se všema jejíma stínama. Očichala a prostě se vůči ní chovala jako kdybych nikdy nic takovýho ještě neviděla. Tu si pamatovat budu.
Taky se válim na pláži a soustředim se na to jak leží na zemi moje tělo. Nemyslete si, není to jen tak. Pořád mě vyrušuje spousta náhodných myšlenek, obav jestli mi někdo nekrade kolo, plánů, jaký si vezmu šaty na všechny svatby kamarádů co mě čekají nebo co budu vařit, nápadů na boží rýmy co pak dávno neznám, nutkavejch chutí se někde poškrábat nebo prostě něco v hlavě posuzovat a rozebírat. Zásadně né životně důležitý problémy. Všechny tyhle vzruchy odfukuju jako mraky na obloze a snažim se zklidnit mysl jako jezero a pak se soustředim na dýchání, rozložím si ten automaticky proudící koloběh života na menší a menší dílky a do toho šumí oceán a přicházejí a odcházejí vlny a občas to je veliká krása a chvíli opravdu na nic nemyslim a jen si tak s oceánem jsme. Každej podle svýho tempa. V takových chvílích mě prostoupí obrovskej klid a vděčnost. Všechno najednou dává smysl a uplně jasně si sama sebe uvědomuji. Jakobych prohlídla mlhou, sáhla si na duši. Tady a teď.

Ráno moc nedávám to vstávání v šest, užívám si pomalý začátek dne. Pratahuju si záda rozbolavělý z matrace co prostě není futon a zmlácený ze surfu. Tak v sedm vylezu. Pak udělám snídani, ovesný kaše s tropickým ovocem. Sbalim batůžek a jedu na zrezivělým růžovým kole k oceánu, tam si maluju co zrovna vidim, to mě baví, dokážu se díky tomu soustředit v jednu chvíli na jednu konkrétní věc.

  

Čtu si na co mám chuť - zrovna teď Poslední stupeň důvěrnosti od Klímy a Základní formy strachu od Riemanna. To první je o farářovi a postavách z jeho života a jsou tam skvěle vykreslený charaktery, až neskutečně životný. To druhý je kniha co hledá paralely mezi nitrem člověka a chováním naší země ve vesmíru. Gravitaci, odstředivou sílu, otáčení kolem vlastní osy i revoluci - otáčivý pohyb kolem slunce. Všechny tyhle čtyři impulzy a zákonitosti autor převádí na psychologický stavy. Je to hustý. Zjednodušující ale až mrazivě sedící. A baví mě drobky z psychoanalýzy.
Vlastně jsou všude kolem nás klíče k vyřešení čehokoliv. Skrze nespokojenost člověk zjistí co je třeba změnit, aby měl to co chce. Skrze sny může číst jako v knize sám v sobě. Někdo třeba vidí souvislosti i  v symbolech v přírodě. Jako bychom měli k dispozici všechno co potřebujeme.

Tak dvě knížky týdně mi přijde dobrý skore. Jo, ještě si čteme s Tomem Pět jazyků lásky a za to mám z nás velkou radost.

Taky píšu. A né jenom svoje celoživotní deníkový ventilační terapeutický výlevy. Pomaličku sbírám příběhy do knížky pohádek. Zkouším takový formát nějak uchopit. Nemám s tím sice žádné zkušennosti a moc nevím jak na to, ale baví mě to. Lepím dohromady snový myšlenky a neviditelný příběhy a užívám si objevitelskou cestu světem dětských očí. Možná budu jednou odvážná a kousek vám ukážu.

Učíme se s Tomem každý den španělštinu. Pojmenováváme zvířátka a jídlo a navzájem si předvádíme naučený věty typu "gata bebe leche". Schválně jestli se mi taková věta bude někdy hodit a nebo jí zařadim na věčnost k "jugaré al ajedrez" a "cultivaré arroz". Tak jako tak, nás to baví a to je hlavní. Odpoledne surfujeme. Zrovna teď spekulujeme jakej dostanu board. Napětí visí ve vzduchu. Dneska budu zkoušet recyklovaný surfík pro mě na míru dovezený z vedlejší vesnice. Tak jsem na něj zvědavá.

Testujeme nový recepty, třeba banánovej chleba, pečený a pak smažený plátanos s třinovým cukrem a skořicí, tortily! na nekonečně způsobů, ovocný pitíčka..

Kdykoliv můžu, ráda sleduji přírodu. Pomalu se znám s elegantníma vosama co chodí pít vodu z umytých mokrých talířů, zdravím se ptáčkama z blízkého okolí, obdivuji stromy v květu.

Dneska jsme taky viděli jít po elektrických drátech tři opičí mámy s miminama na zádech, a o hodinu později, když jsme jeli na banány, už se stmívalo, tak po stejným drátu šlo jiné neznámé zvíře. Vypadalo jako malý prasátko s dlouhým nosem, tak nevím co to bylo. Napadl nás tapír, ale nějak mi nesedí že by tapír chodil jako provazochodec po kabelech vysoko ve vzduchu. Kdoví. Ráda se dívám i na stromy ve větru, na vážky, na kočku co se labužnicky drbe o zem, na psa co je s kostí v jiný realitě. Povídám si s Tatiánou o tom, jaký je to žít na Kostarice, co vypozorovala o místních lidech, kam spěje planeta a jak lidem chybí morálka.


Na dobrou noc, dobré ráno, dobrou chuť posílám ještě jedno vlnobití se slunečníma kulisama.