Oceánské asociace.

V červnu loňského roku si na Madeiře poprvé zkusil jaký to je pocit, sjet vlnu, a od té chvíle má můj kluk novou vášeň - oceán, vlny a surfování. Do té doby mu takzvanej stav flow přinášela hlavně jeho práce - programování. Je skvělý, když někoho práce baví, tak jako Toma. Obdivuju jeho každodenní sílu vstát v 6 ráno, otevřít notebook a vrhnout se na to. Důvod proč vstáváme tak brzo je ale mimo to, že takhle je ideálně přítomný české a americké pracovní době a že tedy může bez problémů komunikovat s kolegama z obou světadílů i ten, že pak notebook ve dvě odpoledne zavírá, balíme surfy a jdeme na pláž. Vstáváme když se rozednívá a se západem slunce na nás jde únava. Máme 12ti hodinový světelný den a cyklus spánku a bdění jako zvířatka.

Křehkost posedlosti jedním tématem, jednou činností, může být pro člověka snadno zhoubný a zničující. Praha, a v současné chvíli asi témeř jakékoliv místo které je daleko od oceánu, pro Toma z dlouhodobého hlediska není zdravé prostředí. Pokud se teda nechce upracovat. A kdo by to chtěl?

O surfování se traduje že vzbuzuje závislost. Zdá se, že se to stalo i nám. Slovo "závislost" nemá, celkem odůvodněně, dobrou pověst. Je ale něco zdraví škodlivého na tom milovat výzvy, sebepřekonání a nemít nikdy dost?

Není to sport, kde by jste cokoliv získali zadarmo. Nic kromě vlastní energie vás nedostane za příbojové vlny. Nic nenahradí neustálé opakování a pilování techniky. Nic jiného než tisíce pádů vás nenaučí vybalancovat svůj střed. Hledání správného načasování. Odhadování kdy je třeba dát tomu ještě jedno maximum, zabrat a pak už budetete na vlně a bude to bájo.
Postupně nabíráte sílu do rukou abyste v rychlosti dokázali zvednout svoje tělo. Jo, v tu stejnou chvíli kdy máte vlnu v zádech a nakopává vás to dopředu. Častokrát, než se vůbec rozkoukám, co se děje, vlna je pryč a já jedu po pěně ke břehu.
A zase zpátky, do té správné hloubky, zkoušet to znova. Spoustakrát to nedáte, logicky. Něco zkrátka nevyjde. Mimo vše výše zmíněné, záleží totiž taky v jaké úrovni té vlny jste. Jestli už se valí barel vody a nebo vlna teprve nabírá sílu a chytá ten správný tvar. Občas, když vidím co za masu vody se před mýma očima zvedá k nebesům a podepírá zapadající slunce, zatajim dech, chytnu board a připravim se na náraz. Někdy se ani připravit nestihnu a dělám ve vodě kotouly.
Mít strach z vody a surfovat prostě nejde dohromady. A aby to bylo ještě zapeklitější, nikdo vám tak úplně nevysvětlí jak na to. 

Nikdo jiný, než oceán. 

Se všemi nesnázemi (možná trochu i díky nim) je to ale krásnej sport. S obdivem sleduji profi surfery na vlnách kousek ode mě. Sice jsem krátkozraká, ale jejich ladnost nejde přehlídnout. V tom spojení člověka s živlem je něco neskutečnýho. Nenechá mě to v klidu. Žene mě to do vody. "Co kdyby tam najednou byla dobrá vlna? Ještě jednou, pro dobrej pocit z jízdy a půjdu na břeh." říkám si, no a pak se to povede, adrenalin v krvi a z vody se mi nechce zase z opačnýho důvodu.

Na začátku, když se surfováním začínáte máte ten největší a nejtěžší surf. Zpravidla každý se chce dostat co nejdřív na menší a menší čísla. Menší surfy se vyrábějí z jiného materiálu. Jsou lehčí, takže nejste uplně umordovaný, než je vůbec dotáhnete na pláž. Ve vodě se s nima líp manipuluje a taky to líp vypadá.
Pak pomalu postupujete vždycky tak o dvě desetinný čísla níž a učíte se na tom menším kousku plastu neztratit rovnováhu a upádlovat vlnu. Čím je surf menší, tím je ale zase těžší se na vlnu dostat. Už vás nevezme s sebou jenom protože jí stojíte v cestě. Proto maj surfaři tak hezký ruce - pádlujou a pádlujou. Aby to ale nebylo tak snadný, není každej surf dobrej na každou vlnu. Existují boardy na performance - tríčky a machrovinky, surfy stabilnější. Pomalejší, rychlejší. Stačí si jen vybrat.
Jak se zmenšují prkna se kterýma člověk chodí na pláž, přibývá lehkost. Už s sebou netáhnete kilometr od surfshopu board jako kráva, co když zafouká, obrátí vás to po směru vánku a zaberete celou silnici. Už si neztrháte ruce ješte než jste - teprve! na pláži. Jo, když člověk surfuje, je možná docela fajn mít auto. Na druhou stranu, včera jsem si konečně půjčila lehký surf, velikost 6,6 a celou cestu jsem oslavovala svůj pokrok. Písek pod nohama a najednou nepotřebuji pít, svačit, ležet a nabírat sílu po náročný výpravě. 

Tom královsky prošel cestou od začátečnickejch surfů, přes všechny možný menší délky až k tý svojí vyvolený. Od 7,6 k 5,6. Dvě čísla, hodiny tréninku, ale stálo to za to. Cca před týdnem si koupil první board a ten mu dělá radost od té doby každý den. Nový surf se jmenuje The New Flyer, od výrobce Channel Islands, je to populární model. Jeho volume je 25. "volume" je číslo který vznikne když se dá dohromady délka, šířka a tlouštka a každýmu surferovi vyhovuje volume jiná. Parametrů je hodně. Záleží na vaší výšce, váze, tělesný konstituci, ale i na vzájemný chemii. Pro mě je to pořád magie podobná tomu jak si v Harrym vybírala hůlka svýho majitele. 

Možná ale znáte ten pocit, když jste si poprvé zkusili nové běhací boty, jinou motorku nebo kolo či lyže a najednou vám ten sport šel znatelně líp. No tak Tomova krevní skupina co se surfů týče byla odhalena a je teď nejštastnější na světě, že má konečně svůj kousek. 

Až se vyjezdim, budu taky mít svůj. Hodně se mi líbí surfcycled filosofie. To jsou prkna recyklovaný z rozbitejch surfů a vyrábí je majitelé právě toho našeho surfshopu. Ty jsou vůbec hodně fajn. Od paní už máme recept na banánovej chleba, dává nám místnácký typy a vždycky nějaký dáreček.
No, ale než se dostanu na velikost pod 6,0 což je tak asi úroveň kdy je surfer aspoň nějak vyprofilovanej a vyplatí se do surfu investovat, chvilku si počkám. Zatím jsem na 6,6 a je to boží. Vyhovuje mi to mnohem víc než předchozí surf - 6,8, ten byl na mě zbytečně těžký.
A proč vůbec stojí za to, dostat se pod 6.0? V zásadě, v tu chvíli už se člověk neučí vybalancovat menší a menší velikosti, ale spíš hledá tu úroveň co mu tak nejvíc sedne. 

A na závěr, co všechno pro mě surf znamená? Je to sport co ve mě zatím vzbudil nejvíc emocí. Pozitivních i negativních. Na Kanárech v Las Palmas jsem se rozčilovala jak je kolem mě moc lidí a bála jsem s kým, to do sebe napálíme. Radovala jsem se víc než z vánočního stromečku, když jsem si poprvé stoupla a jela jsem na vlně déle než tři vteřiny. A raduju se pokaždý, když se mi podaří si s vlnou sednou a užít si jí. 

Smějeme se na sebe s Tomem, když červánky barví nebe a my jedeme po bříšku na zbytkový síle obří vlny. Moje oblíbená vzpomínka je z Lanzarote. Zapadalo slunce a ve vodě už nikdo nebyl a my jsme ve stejnou chvíli chytli tutéž vlnu a jeli jsme vedle sebe. Sdíleli jsme nadšení, rychlost a energii.
Výhledy se občas naskytnou báječný. Nekonečný obzor oblohy a oceánu splývá někde v dálce. Slunce sklánějící se k vlnám. Mám moc ráda ty chvíle, když je slunce nízko a ve vlnách se odráží jeho jas. Tady na Costarice tak vznikne, taková jantarově zelená záře. Kopce a krajina viděna z jiné perspektivy. Užívám si tu různorodost světa pohledem z vln.

Občas mě to flustruje, občas se vztekám, občas mám strach. Ale nejvíc ze všeho to miluju.
Někdy se mi stane že si večer lehnu do postele, zavřu jsem oči a moje tělo jako by bylo zpátky ve vlnách. Vzpomíná na vlnící se vodu, pohupující se oceán. To se pak krásně usíná.
Nedocenitelné je pro mě to, že jsem v absolutním kontaktu s přírodou. Z oceánu pocházíme. A já se k němu tak ráda vracím. Oceán, moře a voda všeobecně, má na mě odjakživa nenahraditelně uvolnující a zklidnující vliv.

Nechat problémy světa plavat, rozpustit starosti, omýt duši od emočních nánosů. Věřím tomu, že voda je léčivá. A zkamarádit se s ní natolik, že budeme jedno. To je můj sen.