Odoláváme křiku a nátlaku taxikářů a nastoupujeme do busu. Zapínáme offline mapy na telefonu a sledujeme, jestli se cestou přibližujeme k puntíku, kde by mělo být naše bydlení. Přibližujeme, je to dobrý.
Zachranujem kufr, čicháme vzduch, hledáme lenochody ve větvích. Pak jedeme městem, vidíme kluky co v parku hrajou na bubny a fotbalovej stadion. A najednou - náhle neplánovaně vystupujeme z busu. Konečná zastávka, to mě v tom zasněném vnímání maličko překvapí. Ale v pohodě, nikdo na nás nespěchá, řidič se dokonce usmívá. Naučený zrychlení tepu je tu jaksi nepatřičný. Nojo, ale zvyk je železná košile a já jsem vyrostla v kraji kde se za zdržování nadává a troubí.
Zasáhne nás teplej vzduch. Uplně se v něm koupou naše měsíčním pobytem v ČR vymrzlý klouby. To by bylo něco pro babičky.
Napadá nás, že zima vlastně není nic pro starý lidi. Možná pro žádný lidi. Jasně, je to takový přirozený zpomalení tempa, náznak že má člověk trávit víc času v klidu a odpočívat. Zbožnuju naše čtyři roční období. Proti nim nic. Ale ta zima do kostí...?
Hned na zastávce roste nevídanej strom a poupata nebo plody? velký jak pěsti leží všude kolem na zemi. Zvedám jeden a zkoumám ho. Je plnej tepla a těžce voní. Když v tom na nás začnou mluvit domorodci a zajímá je, jestli nechceme poradit nasměrovat. Ukazujou kde je stanoviště taxi, ale to my nechceme. Nejsme žádný ořezávátka. Zvláštní, sami by si taxíka na ten jeden kilometr nevzali, ale nám ho nabízej. Ale tak je to asi všude. Turistický zvyky no. Ověřujeme si aspon náš tip na odbočku a vyrážíme. Cestou míjíme spoustu restaurací, co se všechny jmenujou Soda. Ze stránek o Kostarice, co jsem si je ještě doma četla, vím, že to je označení pro levnější variantu restaurace a těším se až odhodíme zátěž a do jedné z nich půjdeme.
Kolem nás jezděj karamelově opálený Kostaričané. Dívaj se na nás jak na přírodní úkaz, jak v dlouhejch nohavicích a s pohorkama táhneme kufry sloních rozměrů. Adresa našeho bydlení je celkem hlavolam, neznačej tu ulice tak jako jsme zvyklí my, třeba Vinohradská, Teplická nebo Děčínská. Tady je to popis na tři řádky typu - 200 metrů severovýchodně od lékárny, vpravo od velkýho stromu a dál v tomhle stylu.
Bloumáme kolem a nakonec voláme hostiteli, že jsme někde poblíž. Je to trošku zapeklitá domluva s naší mini znalostí španělštiny a jeho tak stejnou úrovní angličtiny. Čtyřikrát opakujeme hospitl než on zvolá ááá hospital! A už pro nás jede, nakládání kufrů do jeho limuzíny není žádná malina, ale nakonec to společnými silami zmáknem. Parkujeme, vítá nás pejsek s modrejma očima a paní domu. Pokoj je takovej jakštakš. Místo pohor beru žabky, místo kalhot šatičky a jdeme se toulat do města.
Soda jídelny fungujou jako takovej bufet kde stačí ukazovat prstem na to co se vám líbí a ať je toho pak jakkoliv moc, vždycky to zřejmě stojí stejně. V prvním krámu neměli nic vege, ale v dalším už nám paní servírovala zelený fazolky s mrkvičkou a rýži, pečený brambory, smažený plátanos (takový jiný banány), velkou hroudu guacamole a rajčata. K pití maracuja limonáda a po jídle ještě kafe. To celý za 130 korun na jednoho.
Další na řadě bylo najít zmrzku pro mě a mladej kokos pro Tomíka. Zmrzky byly všude kolem ale já si jí chtěla dát někde v klidu a tak jsem vytrvávala a odolávala. Cestou jsme potkali vietnamskej obchůdek. Přišlo nám to srandovní, člověk přeletí půlku světa aby zjistil že co se týče večerek, funguje to tam stejně. Na ulicích se lidi usmívaj a když chytěj očí kontakt pozdraví.
Všechno, celej ten ruch a šum má v sobě takovou zakotvenost v přítomnosti. Všechno je tím hmatatelným vzduchem jaksi víc na dosah.
Šli jsme podél hlavní ulice aby jsme se dostali někam zhruba do centra. Moc se mi ale líbily boční klidný uličky. Spousta barevnejch keřů a romantický klenby stromů lákaly na změnu směru a přehodnocení plánu.
Nikde tu nejsou přechody, rozvodový kabely od elektřiny nejsou krytý a visej tak někde v úrovni očí. Lidi žijou zdá se všichni společnej život, přízemní domečky maj otevřený okna. Vidíme lidem do kuchyní i do ložnic. Holky nosej mini kratásky a maj pořádný zadky. Pejsi tu jsou trošku jiní, potkali jsme několik co vypadali trošku jako kůzlata, maj krátkou srst a zvláštní oči.
Jak jdeme dál, město začíná bejt živější. Hudba hraje nahlas, auta troubí. Lidi seděj před domama ve stínu a pijou piva z plechovek. Pohyby mají zvláčnený pohodou. Najednou je před náma zvláštně vypadající bílej trojúhelníkovitej kostel a hlučný stromový náměstí s dětským hřištěm. Jdeme blíž, v altánku předvádí taekwondo tým nacvičenou sestavu a kolem choděj organizátoři sobotního programu a vybíraj drobný.
Ptáci zpívaj, ale takovým vyšším pronikavějším chechotem. A já konečně vidím tu specialitu co si dám. Chvíli teda zvažuju, protože lidi před stánkem i paní co prodává, vypadaj všichni jako soudci. Tak se bojim, abych se nezměnila taky v sud, hned jak tu podivnost pozřu. Zvědavost je ale silnější.
Je to v kelímek plnej ledu, co je přelitej červeným sirupem, posypanej sunarem, zasypanej dalším ledem se sirupem a salkem a na vrch marmeláda okořeněná hřebíčkem. Uff, no je sláďo šílený, ale závislácky dobrý. Hrdinsky to dojídám a jdeme dál.
Pořád nám chybí ten mladej kokos. Ptáme se několika prodavačů ovoce a zeleniny co jen tak s dodávkou stojej u cesty. Kokosy nemaj, ale nasměrujou nás tam, kde s nima ráno někoho viděli. To mi přijde sympatický, obchod jsme jim neudělali, ale pomůžou. Nic, nic, nic. Kokosy nikde. Ale míjíme nádherný, velikánský stromy, nejradši bych je šla všechny objímat, jsou úctyhodný. Zapadá slunce, celá obloha oranžově zlátne. Je to dramatická, tak jasná scéna.Slunce je tu obrovský, rovníkový a jeho síla má velikej dosah.
Taky jsme si prohlídli místní velkoobchod. Chtěli jsme si dát víno, ale nemaj moc velkou nabídku a jsou tu velký fronty, tak odcházíme. A tu, konečně vidíme velkej krám ovocezelenina. Kupujeme kokos za 15 korun a celej zelenej pomeranč co nevypadal zrale ale přišlo mi divný že je tak ve velkym všude maj a tak jsem ho zkusila. Nebyl dobrej. Usmíval se na mě dorosteneckej prodavač. Měl magnetický oči, to bude místní Casanova. Pijeme kokos, radujeme se a pomalu se vracíme domů. Doufala jsem že cestou narazíme na tančírnu samby. Na noční život je ale ještě moc brzo, vždyt teprve zapadlo slunce! Utahaný celým dnem plným dojmů a vjemů usínáme asi v 9 večer - to není žádná hanba - doma v Čechách je čtvrt na čtyři ráno. Hlavou mi běží jak má tak náhle, najednou den úplně jinej rozměr. Jak si člověk něco představuje, podle fotek si maluje jaký to tam někde v dálce asi je, a pak když tam doopravdy je, dává to všechno reálnej konkrétní smysl. Dopadá na mě relativita času - vždyt i Silvestr se kvůli časovýmu posunu slaví všude na světě v jinou chvíli. Variabilita možností, životů. Svět, to je ta nejkrásnější učebnice a jak vypadá ta stránka co právě čtu, to zase příště :)!
No comments:
Post a Comment