Hvězdice na pobřeží tančí ve vlnách. Pětinohá baletka tak dokonale sladěná s čímkoliv co by jí překvapilo. Kutálí se, propíná se ve směru převalující se vlny. Malinkaté rybičky v přírodním akváriu ve skalách čekají až dorostou. Trénují formace a jejich reflexy jsou jako blesk. Krabi s mořskejma šnekama malují v písku abstraktní geometrické obrazy. Zenový mistři co budou zítra hledat lepší křivky, lepší prostorové uspořádání. Ale není kam spěchat, mají přeci stále se obnovující plátno - pobřeží jako lesklé zrcadlo. Mušle a její dokonalá spirálovitost. Vyšperkované detaily přírodních architektů. Vodou zvýrazněné barvy zelenkavých, oranžových a hnědorudých kamínků se zvláštníma značkama od korálů. Pro koho asi skrývají zprávu? Písek hebkej jako mouka a zahřátej jako parafín léčí zapomenuté prochladlé výběžky na kostech. Sleduji otisky chodidel a usuzuji postavení kyčlí lidí co tu šli přede mnou. Odhaduji pohyb jejich páteře. Hledám souvislost pohybů sama na sobě. Hraju si s pírkem od mořskýho dravce. Chytám vzdušný proudy a představuji si že mám taky křídla jako pták. Pozoruji slunce na jeho dráze oblohou. Když zapadá, pokaždé se mi sevře srdce. Čas se zpomalí. Předtím než se dotkne hladiny, po okrajích vibruje. Zvětší se, zhmotní v barevnou koláž. Jsou to nádherné scenérie. Playa Grande je na západy prvotřídní hlediště. Jeden západ slunce byl neonovej, další zase vypadal jako tenhle květ.
Vlny šumí, burácí, zlobí, dovádivě si hrají. Pokaždé jsou jinačí, pokaždé překvapující. Sleduji je očima z pláže. Vnímám je celým tělem když se učím odhadnout ten správnej okamžik a chytit jí. Tu vlnu co se spolu zkamarádíme a podaří se mi na ní vybalancovat pád a ustát její sílu. Pár už se jich našlo. Zvykám si na oceán. Odháním strach a přesvědčuji srdce, že je lepší se nebát. Že strach mi tu není k ničemu. Z oceánu pocházíme, buď přítomná, instinktivní a bezstarostná. Obávala se hvězdice že uvízne na písku a spálí jí slunce? Zdálo se že bere život takovej jakej je.
A tak pátrám po podstatě. Ve vášni slovního sebevyjádření mi uletělo pírko od Ewelíny. Šamanskej dárek, symbolika datla. Zklidnuji oči, tak moc navyklé hledat neustálý příjem podnětů, zaměstnávající mysl, vytěsnující smysly. Učím se rozpoznat získané a sobě vlastní - reakce. Není to cesta turisticky značená. Ale jediná opravdová. Občas se ztratím v bouřce, v prázdnotě. Občas jsem slepá. Ale snažím se si vybavit jaký to je, to nárazový vteřinový satori. Kdy všechno dává smysl a odpovědi jsou zřejmé.
Taky si všímám protikladů. Sídel boháčů, kvůli kterým padá prales. Nepotřebný důkazy, čeho vlastně? Rozčiluju se nad zašmodrchaností arogance a egocentrismu. Nutkavá potřeba křičet hasne v uvědomění vlastních nedokonalostí. Vydesinfikuje touha po čistotě zakořeněné sebedestruktivní tendence?
A vedle toho všeho, uprostřed, naše nekonečná utopie. Sníme, diskutujeme, definujeme. Pomáháme si, odpouštíme si, vaříme si, vodíme se za ruku. Filtrujeme vesmír a pomaličku sbíráme stavební kameny, ty které se nám oběma líbí. Jsou to vážný věci i příběhy do pohádek. Mytologie nás dvou. Hladím ho když usíná se setměním a obdivuju jeho obrovský srdce, vytrvalost a sílu. Protože díky němu se mi děje tahle nádherná přítomnost.
No comments:
Post a Comment