Včera jsem si spálila nohy, když jsem šla vítat novej den a lovit kokosy na pláž a pak jsem se dostala do časový smyčky sledováním vln oceánu a bylo mi zatěžko si nakrémovat lejtka. Rudou kůži jsem před spaním namazala bambuckým olejem a pak mě Tatiána (to je paní u které bydlíme) poučila o tom, že olej takový stav jenom zhorší. Olej je přece na smažení, horkou kůži tudíž ještě víc rozpálí. Vzala mě ke květináči, uřízla pruh aloe, ukázala mi jak s ní pracovat a už jsem si vyživovala kůži chladivým gelem. A do toho jsem ještě celkem rozlámaná z vln. Dneska jsem proto nešla běhat ani procházet pláž jestli v noci nespadly nějaký nový plody. Dneska rozjímám.
Budík začal hrát jako každej den v šest hodin. Pomalý vláčný ráno. Snídáme mangový lasí - shake ze sladkýho manga, jogurtu a mlíka co se nám od včerejška chladil v lednici. A teď už sedím na balkoně a pozoruju okolí. Je teprve devět ráno. Zvláštní jak dokáže být den dlouhej, když se člověk rozhodne využít celou jeho světelnou dobu. Zrovna křižuje oblohu pták s víc jak metrovým rozpětím křídel. Je to král výseku oblohy před mýma očima.
Sem tam projede po silnici auto se surfama na kapotě. Papájy dozrávaj na stromě na dosah ode mě. Chudák strom, horní listy má očesaný. Tatiána říkala že za to můžou opice. Den před naším příjezdem viděla opičí mámu s miminem na zádech jak si pochutnávaj. A tak je nechala. Neměla to srdce rušit tu mírumilovnou scénu majetnickým chráněním zahrady. Opice jsou celkově fajn sousedi, ve 4 ráno začnou budíček svým typickým vřískáním. Vždyť se taky jmenujou vřeštani, tak asi aby nedělali ostudu svýmu jménu. Dneska jsme je konečně slyšeli. Je to pořád zvláštní pocit, žít uprostřed přírody která se o tolik liší od té naší. Fascinovaně sleduju ve větru se vlnící větve stromů, keřů, špičky trav. Je to tanec pralesa, oslava sounáležitosti. Všechno tu má svý místo. Příroda je pohlcující. Zamilovala jsem se už do tolika barev květů, který potkáváme po jednokilometrový cestě k oceánu. Vždycky se ve vteřině zastavim a pozdravim tyhle krásný kamarádky. Bleděmodrou esenci oblohy a Detaily posedlou krajkářku.
Ale květin je tu dalekonásobně víc. Představujou se různě, po svým. Ostýchavě, náhle. Podle toho jak pozorně se dívám kolem. Určitě vám brzo zase povím o dalších voňavých princeznách.
Taky už jsme viděli nečekanou spoustu zvířátek. O pár z nich jsem se již zmínila. Žabku na terase, ještěry v prachu u silnice, opičky ve stromech, krále oblohy, oceánský pigáro - tyhle všechny už z vyprávění znáte. Tak do rodiny se přidala ještě ještěrka, co každý večer chytá na sklěněných dveří balkonu komáry. Pěstujeme si jí, je to doslovná symbioza, ale pořád je ještě plachá a uteče když nás zaregistruje. Na dveře z druhý strany zase občas příjde pan Větívka. Má vymakaný mimikry, ale Tom ho včera našel a už netrpělivě čekáme kdy se zase ukáže. Taky jsem včera viděla zelený papoušky a dokonce jsem stihla vyfotit dalšího ještěra co si to chrastil suchým listí u silnice.
Bydlení je báječný. Je to vlastně jen pár lodních kontejnerů poskládaných vedle sebe a na sobě. Stěny jsou jenom okolo spacího pokoje, koupelny a záchodu, zbytek je venku. Má to pár much, který by se daly vyladit. Třeba, že do plechu se nedá vrtat, takže už nám spadla tyč na záclonu, a není tu těsnění, takže když ráno moc dupeme, spáči v kontejneru pod náma vstávaj nechtěně brzo (ale to neděláme). Výhody jsou ale boží. Třeba to, že když vařím nebo umývám nádobí, dívám se u toho do stromů a do daleké zeleně. Hnedka je to příjemnější činnost. Máme houpací sít, a celej obývací pokoj a kuchyň je v otevřeným prostoru. Je to úžasnej koncept. A tak směle plánujeme naší vlastní konstrukci, vyvýšenou jurtu, dům v koruně stromů, maringotkovou ložnici a zahradu jako domov. Jsou to moje oblíbený sny. Prodává se tu spousta parcel a tak když se procházíme, díváme se kolem a očima stavíme ideální pohádkový domovy.
Voda je tu vzácná a každej musí mít svojí zásobu. Tady je takovej velikej barel, na (nevimkolik) litrů. Ale nijak nás to neomezuje. Naopak, jsem vlastně podvědomě ráda, že mě to donutilo se nad spotřebou vody definitivně zamyslet. Voda je přece dneska už vzácná všude. Klidně by se místní praktiky mohly převést do zbytku světa, kde se nad tím zatím není zvykem pozastavovat. Sprchujeme se rychle, hlídáme jestli záchod neprotýká, když si čistíme zuby a myjema nádobí hlídáme aby voda netekla pronic za nic.
Záchody jsou tu taky labůžo. Kdysi, když se stavěla kanalizace, udělali moc úzký trubky. Je to problém, všichni to ví, ale nic se s tím nedělá a tak už léta házej toaleťák do koše a né do mísy. Naštěstí se to aspoň denodenně vynáší.
Od devíti ráno už se toho hodně událo. Prohlížela jsem si jaký erasmus+ projekty jsou zrovna k mání v době kdy budu v Čechách. Zase mě láká to vystoupení z komfortní zony a týden intenzivních kamarádství. Poslechla jsem si celý nový album Kings of Leon. Cvičili jsme s Tomem každodenní rozcvičku, aby tělo ustálo ten náhlej příval pohybu. Surf je fakt náročnej sport! Rozlouskli jsme mačetou další kokos. Tatiána říkala že kokosy jsou plný překvapení. No, takhle tenhle měl v sobě zkvašenej kokosovej jogurt. Mňamka. Hodila jsem ho co nejdál za plot. Druhej co jsme načali měl ale boží dužinu, kterou jsem rozmixovala s ledem a vznikla super osvěžující zmrzka. Takový zdravý eskymo. A teď už pomalu půjdu vařit oběd. Plánovala jsem, že zkusím tradiční místní jídlo, fazole s rýží a divokým koriandrem. Fazole co jsme ale koupili byli plný broučků a tak máme jednoduchou variaci na čínu.
O a čem příště? Původně jsem si to psaní chtěla rozdělit na kapitoly - surfování, jídlo, fauna, flora, bydlení. No a dneska vznikl takovej mišmaš, tak sama uvidím jak to dopadne zítra. Ádios
No comments:
Post a Comment