Víkend plnej kouzel

Zrovna se válím v posteli, místo peřiny tu máme tenký prostěradlo a duny písku co jsme postupně nanosily z pláže. Zase se učíme žít s pískem. Ještě ale nejdu spát. Mám večerní šaty a věnec a sluší mi to. Čekám až se všichni vykoupou a půjdeme na večeři. Spontáně jsme jí domluvily v autě cestou z výletu. Jdeme my s Tomem, (ten si zrovna na telefonu vybírá jakej si koupí zítra surf a je rozmarnej z toho celýho dlouhýho dne) pak Tatiána možná i se synem Izákem, jestli ho odtrhne od videoher a Marcelo z Bolívie, co je na dva dny náš Costa Rica puravida soused. 

Tatiána nás dneska vzala na její oblíbený pláže. Jeli jsme přírodníma silnicema. A podle toho to taky vypadalo. Práší se tu fakt hodně. Celý zahrady kolem cest jsou šedivohnědobílý. Lidi bydlející podélcest mají prý dojednoho alergie. No nedivim se, mě štípaly oči ikdyž jsem byla zavřená v autě. A všude jsou výmoly. Skoro jsme se neslyšeli, jak auto kodrcalo po dírách, kamenech a kořenech. Míjeli jsme motorky a kola s většinou víc než jedním pasažérem, mávali na nás a smáli se. 

Marcelo vyprávěl o Bolívii, o tom jak se tam ujal vlády prezident co je zároveň hlavní šéf kokainovýho kartelu. Ale zvolili si ho lidi sami - hlavně indiáni protože má stejný kořeny jako oni a to se jim líbilo. Taky o tom jaký jsou u něj doma zvířata, že jednou viděl pětimetrovou anakondu, ale že jaguáři a pumy se před ním zatím schovávaj. Vyprávěl i o tom, jak lidi choděj (nebo spíš nechoděj) do práce jenom dokud nedostanou výplatu a pak že je tam už znova nikdo nevidí. To se Tatiána smála že tady - na Costa Rice je to stejnej příběh. Že víkend je vlastně od čtvrtka do pondělí. A tak dál jsme si vykládali o tom jak je svět barevnej a různej. My jsme ukazovali fotky sněhu a vyprávěli o čtyřech ročních obdobích. O evropský architektuře a kultuře. Vyměnovali jsme si imaginární recepty národních jídel a pití a bylo to fájn. Takovýhle povídání mám ráda.

Viděli jsme krásný místa. Pláže tady v okolí jsou známý tím, že na ně chodí želvy klást vajíčka. A jelikož teď je jejich období, byly na několika místech vidět širokánský cesty od ceánu, na vyvýšený speciální přírodní pískový valy. Ty želvy musí být obrovskýý, byly to lajny tak metr a půl široký. Dívala jsem se do vln jestli tam nebude nějaká želví hlava vykukovat nad hladinou, ale Tatiána říkala že je na to ještě brzo, že začínaj kontrolovat míru světla až těsně před západem slunce. 

Taky jsme u jednoho jezírka/louže sledovali celý společenství maličkejch krabů poustevníčků v různobarevnejch schovkách. A viděli jsme proslulou pirátskou pláž. Písek byl v jejím okolí zvláštně cihlovočerveně zbarvenej, tak jsem si představovala jak je to ještě pozůstatek z dávnejch pašeráckejch krvavejch bitek. A taky jsem chtěla najít ukrytej zlatej poklad, ale jediný co jsme našli byl svítivě červenej zakutálenej míč. Jo a taky pár igelitovejch odpadků a z toho byla Tatiána smutná. Říkala že se stává, že želva když vidí takovejhle igeliták ve vodě, myslí si že je to medůza a sní to a pak to s ní není dobrý. Z takovejhle příběhů mě postihne náhlá neúcta k lidský rase. Jsme občas zvláštní arogantní bytosti. 

Pak jsme se cestou zpátky ztratili vysoko na kopci, když jsme se vraceli k pláži u který jsme parkovali. Mně se rozbily moje osmiletý sandálky, ale snad to ještě půjde zašít. 

A našla jsem zvláštní skořápku, která byla uvnitř sametově ostnatá. Ale prý je to dráždivý a dělá se z toho vyrážka. Nojo, jsem nepoučitelnej sběrač. Pak jsme se potápěli. Já ve svojí nový boží soupravě od ježíška. Viděla jsem rejnoka! 

Maličkatýho, ale týjo! A prý jsou tu v okolí i veliký, černý s bílejma skvrnama, ale to až dál v oceánu. Marcelo chtěl pořídit podvodní fotky, ale jeho avizovanej vodotěsnej telefon to nedal a tak je ted bez spojení se světem. 

Cestou zpátky jsme udělali velikej nákup. Máme teď spoustu ovoce a zeleniny a sýrů. U kasy si pak člověk přijde jako největší boháč a rozhazovač, když podává desetitisícový bankovky za nákup jídla na týden. Nojo, to jsou ty slabý měny. 

Jsem ráda že jsme ušetřili, protože místní mini obchůdek má pobřežní ceny a taky, že si můžeme pro změnu uvařit třeba brokolici a nebo cizrnu. (Teď zrovna máme na plotně fazole do speciálního tradičního receptu gallo pinto (ochucená rýže s černýma fazolema), jedí to tady k snídani. Tak jsem zvědavá jak se nám to podaří.

Víkend jsme měli plnej zážitků. Loučili jsme se s Willem a Jane z Kanady, poznali jsme Marcela z Bolívie. Byli jsme na ranním lovu kokosů - našli jsme jich plnou krosnu! Jeli jsme na výlet na kolech, a cestou jsme potkali týpky s mačetama, spoustu zaprášenejch zahrad a koupili jsme si skořicový koláčky a divnou místní superpotravinu - semínka chan. Brouzdali jsme se pět kilometrů dlouhou pláží, vyhlíželi jsme krokodýli v zátoce přes kterou vás vezme za jeden dolar převozník. A dva, asi neinformovaní jedinci se tou řekou procházeli jakoby nic! 

Jako vlastně každej den, už týden v kuse, jsme surfovali a jsme čím dál víc spojený s oceánem pupeční šnůrou. Povídali jsme si s paní ze surfshopu o tom jak se tu mění poměry. Že vedlejší vesnice Tamarindo se stává rezortovym produktem Američanů, kterejm se zalíbil "puravida" život a tak se rozhodili ho vydrancovat. Svejma penězma si vybudovali sídlo svejch chutí. I když tam předtím nikdy nebyly drogy - teď jsou, protože tenhle druh turistů je vyhledává. I když tam nikdy nebyly šlapky, teď už se pro jistotu sami u cesty nabízej. Konkuruje si tam 30 surfshopů. A klidně se může stát, když si konečně od někoho půjčíte zamaskovanej rozlámanej surf za 5 dolarů na den, tak pod záminkou, že vám mezitím co budete ve vodě pohlídá věci - záhy všechno zmizí. A jediný co zbyde je ten rozbitej surf. Smutně jsme poslouchali tuhle deziluzi, která se rozrůstala v očích mladý holky co se svým manželem vyrábí recyklovaný surfy z odpadků a rozbitejch prken. Nojo, svět se mění podle gusta majetnejch. 

Ale! Viděli jsme opět opice a opičátka. A tentokrát jsme s sebou měli i foták. Takovýhle to jsou myšky.

Vždycky když se vracíme ze surfu, a já jsem z vody utahaná jako kotě a mám hlad jako vlk, Tom se mi směje, že určitě jestli tam zase budou opice, přestanu mít hlad a budu fascinovaně stát a hleděd aspoň deset minut. Nojo, má pravdu. Příroda je lék na všechno, i na hlad.

V sobotu na vrchu kopce jsem potkala rodinu dravejch ptáků.

Malovala jsem si magickej strom a jeho vílu. 

Utrhla jsem si kyselej pomeranč a kokosovej ořech přímo ze stromu. A tak míjej dny. Všechny barevný a jedinečný. Opice si povídaj zatímco se houpu v síti. Zrovna jsem dostala mraženou hořkou přírodní čokoládu od Tatiány. Vy máte večer, my budeme obědvat. (už dávno není večer a neválim se v šatech v písečný peřině). Teď si jdu číst, Huxleho Konec civilizace a nebo Barvu kouzel od Prachetta. Tak dobrou.