Právě teď ale jedno nádherné TEĎ probíhá. Za oknama se modrá nebe, fouká rovníkovej zlobivej vítr co vrže dveřma a lehtá ve vlasech, zelenohnědne oceán stromů - tak jedinečnejch - maj sloní kůži, nebo visej v provázcích dolů od koruny, nebo jsou stočený ze dvou kmenů a jsou spirála, maj širokánský klenby a voní, tak intenzivně, tak moc. Jako posekaná tráva, prudký slunce, exotický koření, těžká vůně květů a pokaždý něco tajemnýho co neumím pojmenovat. Taky tu jsou květinový pole fialkovejch popínavejch trav. Jsou to pohledy jak z pohádky. Zrovna tu začalo období sucha, po vydatnejch deštích je všechno plný života. Za dva, tři měsíce to tu ale prý je úplně jiný, všechno sežehne obrovský slunce a ta stejná krajina působí jako jinej svět - říkala paní co u ní bydlíme. Od té jsme taky dneska dostali k snídani fazole s rýží a koriandrem, místní tradiční jídlo. Asi se to brzo naučím vzhledem k tomu, že během včerejšího nákupu jsme zjistili že máslo je dražší než olivovej olej a celou cestu domů jsme se pohoršovali nad tím, jak je možný že dvě rajčata stály víc než dvě manga. /tak to sice nakonec nebylo, ale stejně je tady všechno kromě luštěnin a fazolí zbytečně drahý - kokos na pláži, co ho zrovna někdo sebral ze země stojí stejně jako jeho brácha se samolepkou, že je taky odtud, u nás v zasněženejch Čechách u vietnamců v obchodě. Během ranní běhoprocházky jsem ale pod zmíněnejma palmama jeden krásnej čerstvej zelenej mladej kokos našla, tak třeba budou další dny stejně úspěšný.
Bydlíme v domě poskládaným z lodních kontejnerů, většina obytnýho prostoru je situovaná venku. Tam právě ted sedí Tom a dva chvilkový sousedi z Kanady, co taky objížděj svět a jsou si tam, kde zrovna chtěj.
Za oknama se toho tolik děje. Včera jsme viděli víc zvířat než se často podaří v celý Zoo, když mají zvířata mrzutej den a schovávaj se. Tady jsme cestou z pláže viděli opičí strom - spoustu maličkejch i větších opiček jak žijou a tak přirozeně se vyznají ve větvích a listech. Inu, je to jejich domov. A vždyť to je taky to co je dělá opicema. Ale pokaždý když vidím zvíře v jeho čistý přirozenosti, v jeho svobodným projevu, tak mě tahle bezprostřední nepředstíraná dokonalost okouzlí a udiví. V tomhle si lidi udělali maličko zmatek....co je pro nás takhle typické? Kdy jsme tak moc sami sebou že vypadáme tak dokonale, tak samozřejmě jako ryba ve vodě, opice ve větvích, pavouk když plete síť, nebo kočičí hřbet když se číča zrovna protahuje? Odpověd nevím, tak jí nechám viset ve vzduchu, třeba se jí někdo z nás nadechne a bude mu zase všechno dávat smysl. Taky jsem potkala záhadnýho podvodního tvora co jsem ho přišlápla a on mě pak štípnul, bylo to jako malý hádě, a bolelo to jako bodanec od vosy...A pěkně mi to ukázalo, že když se člověk moc bojí, nakonec se mu ty jeho strachy splněj. Takže když jsem šla do vody podruhý, opakovala jsem si jako mantru, že jsem v bezpečí a nemůže se mi nic stát abych odehnala myšlenky na oceánský neznámo. A když jsem přestala našlapovat jako baletka jenom konečkama palců a nadskakovat hrůzou co to zase mám pod nohama při každý mušli a kamínku. Když jsem se na chvíli nechala přesvědčit že všechno je tak jak má bejt, ukázala se mi hned třikrát za sebou ve vlnách co mě předběhli a lámaly se u břehu nádherná duha. Na vteřinu - mrkneš a je fuč, ale byla tam, nádherná, sedmibarevná.
... a taky jsme viděli ještěry co se prali v prachu u silnice, a pak po pár hodinách dalšího co si vykračoval do křoví. Ptáčky s ocáskem jako sukýnkou, pak neskutečně smutnou scénu jak rybář u břehu chytil malou rybu, sundal jí z háčku a hodil jí na písek. Jen tak, ať uschne žízní. Zasáhlo mě to jak blesk. Jak může? Kdyby jí /aspoň/ ušetřil těch nekonečně dlouhých sekund do konce a milostivě jí zabil.
nu, stává se. v masnym průmyslu né tak ojediněle. Ale vidět to z první řady bolelo.
Ze zvířecího světa to asi bude prozatím všechno. Joo! vlastně, ještě za náma večer přišla žába na verandu, byla úplně v klidu, s jemnou kresbou na hřbetu, srdíčko jí tak prudce tlouklo a na prstech měla kolečka jako přísavky. Kolem lustru nám lítal noční motýl. Je tu plno vážek. Né všude, ale jako roj si hlídaj vzdušnej prostor s asi specifickejma podmínkama.
Oceán je teplej tak akorát. Není to ani čaj ani tuhnutí krve v žílách. Taková teplota že jdeš směle dál.
A co ještě o nás? Děláme si smoothie z melounu co je rudotmavorůžovej, papájy jako med, ananasu co nám za jednu noc provoněl pokoj, banánů co jsou spíš oranžový než žlotobílý a manga co je skoro levnější než rajče. Mixér rozseká i led, takže je to pak taková zmrzlinová snídaně/svačina/oběd/večeře. Vstáváme v 6, slunce vychází možná ještě o kousek dřív, tak ať máme světlo co největší část dne. Taky je to takhle najednou nějak přirozenější. Že by nás doháněly přírodní hodiny a všechno začínalo dávat smysl? Uvidíme. Jdu vařit oběd, zelený fazolky na cibulce a rýži.
tady máte ještě jednu flow písničku
https://www.youtube.com/results?search_query=suffocation+crystal+castles - pro konkrétnější vibrace časoprostoru. ale k tomu by jste si ještě museli zapnout klimatizaci a dejchat tenhle exotickej vzduch a vůbec, jde se totálně vcítit do příběhu? do nálady? občas mám z knížek pocit že to jde. ale to je velkej um. Ale jelikož nemám na práci nic co by mě víc bavilo, budu to trénovat, slibuju.
No comments:
Post a Comment