Cesta na konec světa.

Ale aby nechyběl začátek, přece jenom jsme se sem nepřifoukli přenášedlem, dodám ještě ten. 

  Cesta byla dlouhá. Delší než je dlouhej den. Vstávali jsme ve 3:50 a já jsem běhala jako křeček v kolečku a adrenalinem napumpovanej mozek nebyl schopnej udržet víc než jednu položku k nezapomenutí.  Jak už to ale před odjezdem bývá, položek bylo víc. Z čehož zase stoupala nervozita, jak jsem si během tikajících hodin snažila vybavit, co že jsem si to ještě chtěla sbalit, protože den předtim jsem na to byla líná. 

Můj milej táta, co se nabídnul že nás na letiště odveze ať nemusíme uprostřed noci řešit taxíka, šel dolů startovat auto a víme jak to u nás doma je s odjezdama. Vteřiny jsou drahé a v rámci touhy po co nejhladším průběhu se čas svrkne jako plastelína a nakonec jsme dole stejně vždycky pozdě. No dobrý, nějak se to promlčelo a jedemee. Po výtahu první transport dnešního dne. Na letišti byla i v tuhle dobu kupodivu velká řada lidí zrovna u naší přepážky. Před náma stál ale pán s pramenem vlasů omotaným kolem uší a tak jsem zvažovala z jakých důvodů se tím někdo ve tři ráno, doma u zrcadla zabývá. Řada zmizela, avšak my jsme stáli jak sloupy ještě další snad půl hodinu, kdy se čekalo až se ověří že naše letenky byly zaplacený. Telefonáty, čekání a tak dál. Se studentagency je prej vždycky problém. Ověřeno, boarding, vzlet, přistání. V pohodě průběh. 

A jsme v Dusseldorfu, kupujeme polštář za krk, sprejuju na sebe parfémy, mažu milionovej make-up, převleču se na záchodě do tepláků se slonama a už nás volá strážce pořádku, skoro ho neslyšíme, maj ztlumený repráky a americké osazenstvo kolem nás mluví dost nahlas. Po několikátém vyvolání ale nějak zdešifrujem heslo "passangers from Prague" a už je tu první výslech, kam jedeme, proč a z jaký části Prahy jsme. Pak nám lípne na zadní stranu pasu samolepku a tím nás označkuje, že dobrý. 

Z letu do Ameriky si pamatuju spoustu svačin, neustálej přísun kelímků který záhy vyhazujou aby nám za hodinu rozdaly další. Jojo, jedeme do Mekky konzumu, zvykej si, říkám si. No, ale pak nastává panika z toho, že nám rozdali lístky na vyplnění, kde se mimo jiné ptaj jestli s sebou nemáme jídlo, no, ale to my máme - spoustu hrozinek a ořísků a pistácií a samý dobrý věci. Po poradě s letuškama, který nás vystrašili tim, že lháře v Améru nemaj rádi a že by nás mohli poslat domů jestli u nás to jídlo najdou, do sebe začnu sunout všechny ty mňamky. Je to docela výzva.

Přetláskaná jako balvan vystupuju z letadla a je před náma další přestup. Letadlo nabralo cestou zpoždění a tak se nám zkracuje doba k dobru. To stihneme, to stihneme, říkáme si. Běžíme aby jsme předběhli lidi co vystoupili před náma, aby jsme byli na imigračním hotoví co nejdřív. To ale ještě nevíme co nás tam čeká. Je to řada která už tam čekala hodiny před náma. Je to had s asi 7 zatáčkama, v každý tak 100 lidí. Hustý. No a celý to řeší jeden úředník, co je delikátním příslušníkem svého druhu. Viděli jste film Zootropie? Jestli jo, víte o na kterou scénu ted narážím. Každej pohyb - od poškrábání na hlavě, zvednutí papíru, kliknutí do počítače, obtisknutí razítka - všechno je jako zpomalenej ironickej film. A my máme 50 minut na přestup. Nemožný, ale možnost že nám to uletí nebereme jako variantu. Tak se rozhoupu a odhodlaná vysvětlovat každýmu v řadě v jaký jsme situaci a ptát se všech jesti nás pustí, dostanu první facku od ženy přímo před náma, která má prý jen o 20 minut víc než my. A tudíž, nás nepustí. Dobrý no, tudy cesta nepovede. Tak seberu odvahu předběhnout spoustu lidí tím že se zeptám vybrané osoby vedle nás, avšak o hada napřed. Yes, pustila nás, pak ještě dvakrát a jsme na dosah od úřady. Jeho pohyby se ještě zpomalujou, potím se i v merino tričku. Dostáváme znuděný pokyny beze slov k obtisknutí prstů do snímače otisků. Razítko.

 A běžíme, cestou se nás ptá jedna žena, proč utíkáme. Další security check, lidi viděj kapky potu na čele, pouštěj nás beze slov, přejou hodně štěstí. Checkujou znovu notebook, nelíbilo se jim že byl ve stejný krabici s telefonem. Běžíme dolů, tam čekáme na vlak! a jedeme na zastávku E, kde má konečně být náš gate a naše letadlo. Pořád máme deset minut. Přibíháme, totálně vyprahlý a zmožený a žena za pultem nám bezcitně oznámila že nemůže otevřít bránu k letadlu, že nic co by jí k tomu přesvědčilo neexistuje, že už nám letadlo prostě uletělo. Ikdyž tam stálo, zaparkovaný. Přímo před náma, akorát že za sklem. 

No, nějak jsem v sobě potlačila nutkavé agresivní pohnutky začít kolem sebe kopat a hystericky brečet. Napila jsem se z fontánky, vystáli jsme si frontu k další paní za přepážkou, ta nám dala srandovní taštičku plnou mini verzí kartáčku, pasty, deodorantu, a různejch balzámů a zubních nití. Během čekání na tuhle legraci se udál krátkej rozhovor s dobíhajícím Čechem co s náma letěl už z Prahy a po našem vzoru předběhl frontu a dobíhal spoj do Kita v Ekvádoru, nakonec to taky nestihl, tak jsme chvíli řešili co dál. Jeho osud neznáme, rozdělili jsme se. My jsme si zabookovali hotel, protože spát na letišti se dvěma batohama plnejma macbooků a fotáku a telefonů - to by z toho byla bezesná noc a tu už jsme měli jednu za sebou. Hotely byly drahý všechny. Tak když už, tak rovnou Hilton. Dopravili jsme se vlakem na zastávku T. Tam jsme bloudili labyrintem výlezů a hledali jsme kde je zaparkovanej náš Uber. Při třetím kolečku nám někdo řekl k hotelům jezdí zadáčo kyvadlovej bus. Tak jsme do jednoho, doufajíc, že to bude ten správnej nasedli a připojili se do konverzace lidí co se neznali, ale mluvili spolu jak kámoši od školky. 

 Hotel byl krásnej, snobskej a s velkou postelí. Dali jsme si vanu, která se napouštěla jak vany v lázních, nebyl to kohoutek, ale spíš hřídlo. Usnuli jsme  hned jak se v Americe setmělo a spali jsme sladce asi 11 hodin. Pak jsme si dali Hilton snídani, vajíčka s divnou kulatou bagetou, ovoce, koláčky a já jsem si vyrobila nejvíc dobrou vafli ve vaflovači se všema sypáníma co byly k dispozici. Naložila jsem si toho moc, takže jsem to všechno nakonec nesnědla. Na mě docela nevídaná věc. Konzum mě pohlcuje?

Další bus a další lidi co se po minutě znaj. Letiště. A na letišti obchůdky. Kupujeme reprák, o tisicovku levnější než ten stejnej v Čechách. Bude se hodit až budeme chtít naplnit éter pohodovejma vibracema. Potřebovali jsme ho, ale stejně mi přijde že jsme marnotratní. To ten americkej vzduch.  Letíme. Vedle nás sedí Ital co už 20 let lítá pokaždý na devadesátidenní víza na pláž kousek od tý naší vyvolený. Ukazuje nám fotky s divokým medvědopsem, co se mu nastěhoval na terasu. Taky nám vyprávěl, jak potkal jednou během rybaření ve 4  hodiny ráno velikýho žraloka a jak byl úplně v klidu a to mu zachránilo krk a potom zas, jak viděl obrovskou želvu plakat, když jí nějakej arogantní turista natáčel s bleskem jak rodí vejce ve tmě. Vě tmě, to znamená né ve dne. Nechtěla u toho mít světlo. A tyhle smutný želvy pak prý v oceánu umíraj. Hrozný.

 Přistáváme, další imigrační, kupodivu rychlovka. Sken batohů, že nevezeme pesticidy a další neřádstvo. Pořizujeme ještě přímo na letišti místní simku za dollar s internetem 15 dollarů za 1Gb, ať jsme online kdyby bylo třeba. Procházíme uličkou slávy, kde na nás spousta místních španěloindiánů mává cedulema a nabízí pseudo výhodnej odvoz kamkoliv si kdo přeje. Hmm, výhodnej! Za rohem jsme našli zastávku plnou místnáků kam po chvíli přijel busík co nás za jeden doláč odvezl až do centra Libérie. Třicetkrát levnějš než nabízeli ty křiklouni, slušný! Akorát dostat můj megagiga kufr po nevídaně příkrejch schůdcích byl oříšek. Sedli jsme si dozadu, kde bylo místo i na zavazadla.  Jedemee, otevřený dveře větraj a já poprvý cejtim jak voní tahle horká země. V prudký zatáčce Tomův kufr chytá smyk a letí směrem ke dveřím. Naštěstí má můj kluk pohotový reflexy a právě včas zasáhl a kufr v letu zachytil. Ve městě si nás hned všímali další lokální obyvatelé a radili nám kudy k našemu ubytování, které jsme měli zaplacené už od včera.

A o tom, jakej byl první den v Latinské Střední Americe zase příště.