Sešli jsme po tajné místňácké stezce, mezi loukami až dolů na cestu.
Tam jsme potkali Argentince kteří vyrazili chvíli před náma, ale vraceli na hlavní cestu, díky zkratce jsme je předběhli. Smáli jsme se na sebe, bylo to milý a trochu srandovní, to naše věčné potkávání se.
Jak jsme šli níž a níž, kolem nás houstnul les a oteplovalo se. Postupně jsme ze sebe schodili všechny svetry ve kterých jsme zpod sněžné hory vyrazili až jsme byli skoro jenom v tričku.
Viděli jsme kolibříka, seděl uplně v klidu na keři kousek od nás. Ve svahu rostly divoké orchideje a kvetly stromy. Kolem nás vznikaly mraky a v dálce za našimi zády se tyčily k obloze sněžné hory. Jak jedinečná kompozice.
Všude lítali nevídaní hebouččí motýli a vzduch voněl těžkou vůní pralesa.
Jak je možné, že včera jsme si sáhli na sníh a mrzli jsme v horské vánici, zatímco dneska jdeme v tričku, kolem nás je duhové spektrum květin, keřů, stromů a vzduchem se míhají kolibříci?
Proměnlivost přírody mi brala dech a nepřestala mě fascinovat.
Cesta byla pořád dolů, na osmi kilometrové trase do další vesnice jsme měli sestoupat 1300 výškových metrů.
V době oběda jsme dorazili do vesničky Chaullay. Měli jsme štěstí, pět minut poté co jsme se schovali pod střechu restaurace začalo pršet. Objednali jsme si rýži s vajíčkem, těšila jsem se na změnu oproti čínským polívkám a těstovinám.
Plánovali jsme dneska dojít do horkých pramenů, měly být někde v další vesničce, v Collpapampě.
Argentinka nám je doporučila. Ptali jsme se na ně našeho číšníka, ale ten jenom kroutil hlavou a vysvětloval že je před dvěma lety smetla velká voda. Achjo. Škoda, škoda.
Chvíli po nás dorazili do restaurace i Newyorčany, se kterými jsme se také během dopoledne několikrát potkali. Vypadali docela zníčeně a nadšeně se chytli možnosti jet další den ráno colectivem do Santa Teresy a putování tady tedy ukončit.
My jsme po obědě pokračovali dál. Aspoň ještě kousek do další vesničky. Tam bylo podél hlavní, vlastně jediné cesty, několik nápisů nabízejících kempování. Ale všude bylo prázdno. Začalo pršet a tak jsme čekali na cizím pozemku, kde měl být kemp, pod střechou až déšt ustane. Nikde nikdo, vydala jsem se na průzkum. Pamatovala jsem si že o pár domů zpátky seděla růžová babička co nás zdravila. Šla jsem se jí zeptat zda-li o něčem neví.
Nakonec jsme zakempovali rovnou u této rodiny na zahradě.
Babička nás pozvala k sobě domů na kafíčko. Bydlela jednoduše, skromně, se svým bratrem v jedné místnosti. V malém kamenném domečku nebyla podlaha, jen udusaná zem, nejspíš neměli ani elektřinu. Kuchyň představoval roh pokoje kde plápolal oheň. A příprava kafe vypadala následovně: hrnečky naplnit horkou vodou a pak do každého nalít po centimetru černé kávy z hrnku který měla bokem. Byla to taková černá voda s vůní kávy.
Byli jsme štastní že sedíme u ohně, pijeme teplý nápoj a vidíme autentický život peruánské vesnice. Ve světnici běhalo na volno deset morčat. Pili ze země kávu kterou pán omylem převrhnul a jedli drobky housek které všichni ke kávě přikusovali.
Morčata tu ale nechovají pro zábavu, jako mazlíčky. "Cuy", jak se pečenému morčeti říká, je místní kulinářská specialita.
Po kávě nás růžová babička vzala do spíže která očas slouží i jako obchod a tam jsme si koupili citrony a zázvor na čaj a vajíčko do polívky.
Kromě staré paní a starého pána tu bydlí ještě její dcera Primitiva s devítiletým synem. Primitiva nám ukázala svoje výrobky - pletené šály, čepice, čelenky, brašny... Dívala jsem se jak tká látku a nemít už tak těžkej batoh, určitě bych si s sebou něco odnesla.
Než jsme si mohli začít vařit, ještě bylo potřeba vyklepat hrnec zpátky do hrncové podoby. Cestou totiž došel ke zranění. Asi jsem ho někde zalehla když jsem se z posledních sil svalila na zem.
Délka trasy podle mapy.cz : Huairaspampa - Collpapampa 10 km (Tomův telefon naměřil 17 km)
převýšení : 1440 metrů dolů, 376 metrů nahoru
No comments:
Post a Comment