Salkantay trek. Den šestý. Houpačkovej sen a Ztracené město Inků v dálce

Ráno nám naše paní hostitelka uvařila domácí kávu vypěstovanou přímo pod domem. Kolem  proudily skupinky a zastavovali se na zřejmě už několikátou ranní kávu. Dostalo se jim prezentace kávových bobů, ukázky pražení a odcházeli s batůžkama plnýma kávových zrn.

Zabalili jsme stan a batohy a vyrazili jsme taky vzhůru.
Zezačátku je stoupání vcelku pozvolné ale postupně kopec vyostřuje svoje hrany a dostat se až na vrchol bylo pro mě dost psychicky i fyzicky vyčerpávající. Poslední metry už to se mnou zase cukalo, ale nakonec jsme to po nespočtu pauz s energetickýma tyčinkama a nádhernýma výhledama, společně zvládli.

Cestou jsme potkali nejúžasnější houpačku světa. Kostrukce působila trochu rozpačitě. Když se jí rozhodnete věřit, zhoupnete se nad propastí. Pro mě to ale byl jeden z nejúžasnějších momentů v životě. Miluju houpačky, hodně dlouhý obzvlášť. A na téhle jsem si připadala jako pták. Nedívala jsem se dolů pod sebe, ale na hory proti mě. Lítala jsem! Absolutní sen.

Připomnělo mi to, že za každým úsilím stojí odměna, ikdyž třeba zrovna jiná než ta očekávaná.

Když jsme se totiž vyškrábali nahoru, do nádherného mračného pralesa kde byly pokroucené tropické stromy porostlé mechama, ocitli jsme se doslova v mračném lese. Neboli v mraku.

Vyhlídka za kterou jsme se sem tak usilovně plahočili neexistovala. Chtělo se mi hystericky smát a nebo brečet.

Zkoumali jsme mapu, vraceli jsme se zpátky a hledali jsme kde bude nejlepší čekat a doufat že se mraky rozeženou. To jsme si totiž slíbili. Že budeme čekat zkrátka tak dlouho jak bude potřeba.
Prošel kolem nás průvodce s rodinou a říkal že níž jsou ruiny a že tam je vyhlídka. Šli jsme tedy tam.
Vyhlídka byla, ale pořád jenom na mračna. Sedli jsme si, já jsem trucovala.

Když tu se obloha přesně v místech kde stojí Machu Piccu vyjasnila. Bylo to jako nějaké kouzlo. Tom říkal že to asi Inčtí Bohové dlaní rozehnali mraky. V tu chvíli jsme tomu možná i věřili.

Ten pohled mě dojal. Ztělesnoval všechno to úsilí kterým jsme prošli. Odměnou byl pohled na div světa. Město v mracích obejmuté horami. Bylo to pro mě mnohem silnější než pak doopravdy být na místě a procházet se mezi ruinami Ztraceného města Inků.

Machu Piccu se pak ještě několikrát schovalo v mlze aby se po chvíli zase ukázalo. Uvařili jsme si polívku a pak přišli naši obblíbení Argentinci.

Sestup dolů byl nekonečný a podobně úmorný jako vyškrábat se nahoru. Po cestě jsme potkali ještě jednu boží vyhlídku.

Fotili jsme se ze všech úhlů a pak jsme se dál kutáleli dolů z kopce až na úplné dno údolí, k burácející řece.

Dole už jsme neměli sílu ani mluvit, z posledních sil jsme se plahočili do Hydroelektriky, vlakové zastávky před Machu Piccu pueblo. Kolem nás projížděli mikrobusy se skupinkama. Nepřála jsem si nic jinýho než se taky nechat odvézt.
Bolely mě nohy, ramena, chodidla. 6 dní v horách zanechalo své šrámy.

V Hydroelektrice jsme chvíli zmatkovali a unaveně hysterčili. Stál tam poloprázdnej vlak a my jsme se na něj snažili koupit lístek. Ze záhadných důvodů to ale nebylo možné. Jeden strážce pořádku se mi tam snažil radit, ale mě přišlo že mi vůbec neradí a tak jsem na něj byla protivná. Pak mi to bylo líto.

Po pěti dnech v lese jsme se ocitli v lidském mraveništi. Ten šok, náraz na realitu, s náma trochu zacloumal.
Vlak odjel bez nás a tak jsme si koupili lístek na vlak co měl jet za 2 hodiny a šli jsme na oběd.

Jídlo nás vzpružilo. Na internetu jsme si vybírali kde budeme ve městě spát. Do oka nám padl luxusní hotel Jaya. Hlavně kvůli výřivce přímo v ložnici. Rozhodli jsme se, že se tam zajdeme zeptat na volný pokoj osobně, většinou je to totiž levnější než přes booking.com, který si za zprostředkování účtuje. Koupili jsme si ještě slavnostní pivo a seděli jsme s ním u kolejí.

Ještě jednou kolem nás prošli Argentinci. Jako spousta lidí, nejeli vlakem, ale šli do města pěšky, podél kolejí. Ty vlaky jsou totiž strašná zlodějina. Jsou to snad ty nejdražší dráhy na světě. Za 10 kilometrů si tady naúčtují 30 dolarů.
Nám to ale za to stálo. Neměli jsme energii jít další desítku kilometrů a k tomu po cestě vystoupat dalších 500 metrů. Cesta podél trati nám ani nepřišla jako moc lákavý trek.
Jinak než vlakem nebo pěšky se do podhradí Machu Piccu dostat nedá

Vlak to byl hezký. Měl částečně prosklenou i střechu, jel pomalu, vyhlídkovou rychlostí a tak jsem křoupala giga kukuřici co nám stevard rozdal a dívala jsem se nahoru na špičky hor a do větví stromů.

Udivovalo nás jaké davy kolem těch kolejí jdou. Začínali jsme mít obavy jestli seženeme v pohodě lístky nahoru na Machu Piccu. Nekoupili jsme si je předem protože jsme nevěděli kolik dní nám cesta zabere. Argentinka nás vyděsila když nám řekla že když si kupovali lístky oni, tak ty na Huayna Piccu už byly vyprodané a tak jdou jenom na tu druhou horu. A až asi pozítří..

V Machu Piccu pueblo jsme tedy rovnou zamířili do kulturního centra kde se měli dát lístky koupit na místě. Pán za přepážkou tam moc vlídnosti nepobral, asi už měl po celém dni dost roztodivných dotazů. Nicméně nám řekl že zrovna nefunguje systém a že máme přijít další den ráno. Že lístky jsou, ale jen na odpolední tůru. Šli jsme se ještě zeptat do infocentra hned vedle. Paní nás nejdřív hned odkazovala zpátky, že lístky se prodávají v kulturním centru. Ale pak se nad náma slitovala a prozradila nám, že nám může lístek koupit elektronicky, at přijdeme další den, až bude mít banka otevřeno a že nám s tím pomůže. Spokojeně jsme odešli směrem k našemu luxusnímu hotelu kde jsme s nadšením zjistili že když platbu bydlení řešíme až na místě, ušetříme oproti bookingu třetinu ceny.

Čekal na nás pokoj s privátní výřivkou a postel ozdobená růžemi.

Délka trasy : mapy.cz - 11km (podle Tomovýho telefonu 20 km)

převýšení : 1166 metrů stoupání, 1481 metrů klesání