Dneska ráno jsme si museli přivstat, byla před náma dlouhá cesta a tak jsme si nemohli dopřát luxus pomalého rána. Plán bylo k večeru vylézt až na kopec s vyhlídkou na Machu Piccu a další ráno mít nejdokonalější výhled.
Tom je ranní ptáče, než jsem se nadála, už ze mě stáhnul spacák. Pro jistotu, abych se do něj rozespale zase neskulila, ho rovnou i zabalil.
S rozedněním je i tady, na hranici tropů zima a tak bez spacáku nešlo svítání bojkotovat. Navíc místní kohout začal kokrhat o sto šest, inu začala jsem dělat snídani. A v sedm už jsme byli na trase.
Podle vrstevnic na mapách.cz to vypadalo že 13 kilometrů do vesničky la Playa bude celou dobu z kopce. Nebylo to tak.
Šli jsme trasou která vedla lesem, druhá cesta vede paralelně po silnici. Nevím jak tam, ale u nás v lese to bylo jednou nahoru, pak zase dolů a takhle celou dobu.
Nahoru, nebo dolů, cesta to byla nádherná. Šli jsme kolem spousty potůčků, pod náma šuměla divoká řeka. Potkali jsme několikery vodopády. Skoro vždycky když naší cestu protkaly blýskavé průzračné vody, udělali jsme si pauzu. Voda je léčivá.
Skály se ve sluníčku leskly jako stříbro. Celé hory tu totiž jsou ze slídy. Jako malá jsem tyhle kamínky obzvlášt ráda nacházela, vždycky jsem si myslela že jsem našla poklad. A tady byla ze slídy celá skála. Nádhera.
V hlubinách lesa se zelenaly kapradiny, rostly tu lány lesních jahůdek, ve stromech zpívaly pestrobarevní ptáčci a želbohu, žili kolonie krvežíznivých komárů kteří po sobě nechávaly krvavě rudé skvrny a jejichž štípance mě mučily další týden.
Na svačinu jsme došli do nádherného kempu Winaypocco. Bývalo by bylo lepší dojít včera až sem, měli bychom cestu lépe rozvrženou, říkali jsme si. Kemp Winaypocco je na krásném místě nad řekou u políčka s granadilama.
Granadily jsou momentálně Tomovo nejoblíbenější ovoce a já zase miluju prohlížet si jak kvetou. Dali jsme si granadilovou zmrzlinovou dřen a nejlepší avokádovej sendvič světa, hladili jsme si kočičky a pejsky, kterých tu žije celá tlupa. Vyhřáli jsme se a pak jsme šli zase dál.
U kempu jsme potkali další dva sympatický putovníčky, hipíka v batikovaném tričku s lenonkama, jak ze šedesátých let a usměvavou holku. Povídali jsme si a pak jsme je nechali, ať nás předejdou, cesta byla pro nás všechny moc úzká.
Granadily jsme pak dál v lese viděli viděli růst i nadivoko. Jako popínavé liány visely jejich oranžové plody z větví stromů.
Kiosků s občerstvením bylo v tomto úseku cesty ještě několik. Aspoň jsme si mohli dosyta užít výborná máslová avokáda v housce.
Cesta do la Playi nám nakonec zabrala půlden. Když jsme se tam konečně dopotáceli, neměli jsme ani pomyšlení škrábat se dneska dalších 600 metrů vzhůru na vyhlídku na Machu Piccu.
Místo toho jsme si zašli na kávu do kávové plantáže, kde jsme zároveň i viděli výrobu kávy v procesu. Zrovna byla sezona, semínka kávy se rubínově červenala na kávových stromech a pán na sluníčku sušil právě omytá fermentovaná zrna. (Když se červená kávová kulička rozloupne jsou v ní dvě dvojčecí semínka v kluzkém obalu a ten se právě musí ze zrna vodou smýt, to je proces zvaný fermentace který kávě dodává aroma a charakteristickou chuť)
Káva byla výborná, koupili jsme si pár gramů do zásoby. A šli jsme dál. Ve vesnici Sahuayco jsme si dali oběd.
Pak nás čekal poslední úsek k úpatí hory kde jsme dneska chtěli výpravu ukončit. U silnice jsme potkali medový obchůdek. Koupila jsem vzorek zeleného kokového medu, med s přídavkem pylu a větší balení obyčejného medu do našeho zázvorového čaje.
Podél cesty byly všude vysoké kávové stromy obsypané červenými zrníčky. Vypadalo to že je snad plantáž opuštěná. Vášnivě jsme debatovali o tom jaká je to škoda a jak by šel udělat marketing okolo lokace těchto zanedbaných plantáží. Káva z Machu Piccu, no to by byl přeci trhák!
Konečně jsme došli k odbočce na horu Llactapata z jejíhož vrcholu je za jasných dnů vidět slavné město Inků, Machu Piccu. Tahle světová vyhlídka byla náš zítřejší cíl.
Spát se dalo klidně už tady, ale my jsme si chtěli ze zítřejšího stoupání kousek ukrojit a dojít alespoň do posledních kempů v kopci, ještě dvě stě metrů nahoru.
Měli jsme ale ještě čas a tak jsme se rozhodli ochutnat další domácí kávu. A koho jsme u stolu v kavárně nepotkali? Seděli tu naši milí Argentinci, popíjeli svoje typické metéčko a v televizi sledovali mistrovství světa ve fotbal. Smáli jsme se, vyprávěli si zážitky a slíbili si, že zítra se určitě potkáme na vyhlídce.
Finální úsek byl nádherný. Procházeli jsme kávovými plantážemi, viděli jsme místní lidi jak kávu zpracovávají. Se všema jsme se zdravili, žijí tu milé lidé.
V půlce stoupání nás zastavila jedna paní, ptala se kde spíme, a odkázala nás na svůj kemp. Slíbila, že nám udělá plátanos k večeři, tak jsme neprotestovali a šli jsme směrem k jejímu kempu Inca Purina. Na pozemku nikdo nebyl, ale my jsme věděli že jsme vítaní. Na šnůru na prádlo jsme pověsili plachtu od stanu aby se vysušila v posledních paprscích slunce, uvařili jsme si těstoviny s rajčatovou omáčkou a užívali jsme si klid a pohodu.
S tmou se paní vrátila a uvařila nám slíbené banány. Zatímco jsme na ně čekali, zlobil nás její vnuk. Chtěl si jenom hrát, ale my jsme po celém dni putování neměli na žádné hraní energii. Chlapeček mi počmáral jednu stránku bločku, snědli jsme vařené plátanos a usnuli jsme jako koťata.
Délka trasy : 17 km (mapy.cz), (podle Tomového telefonu 23 km)
převýšení : 742 metrů nahoru, 1439 metrů klesání
No comments:
Post a Comment