Salkantay trek. Den třetí: 4630 metrů nad mořem!

Den třetí. Výstup do mraků, zdolání rekordu a nejkrásnější vesnička.

Ráno, když jsme se pakovali, vlezli nám do stanu tři malý děti, našli si bonbony, vzali si je jakoby nic, ani nepoděkovali a pak jsme nemohli najít peněženku. Nakonec byla pod karimatkou, uf.
Kolem nás pořád chodili skupiny s průvodcema a tak jsme nikam nespěchali. Chtěli jsme mít čistý výhledy bez lidí.

Okolo deváté už byli všichni v mracích a tak jsme nasadili krosny a šli jsme vstříct nejvyššímu bodu v našem dosavadním životě.
Cesta byla náročná.

Vystoupat 100 metrů v serpentinovitém úseku zvaném sedm hadů bylo velkou výzvou, ale nikam jsme nespěchali. Čekal jsi na mě za každou zatáčkou. Za to jsem byla vděčná, že jsme šli spolu.

Dobíjeli jsme energii hrozinkama a zkamarádili jsme se s Newyorčanama co vedle nás na dnešek spali a s Argentincema, co šli taky na vlastní pěst. Argentince jsme pak potkávali každý den až do konce výletu. V jedné zatáčce jsme viděli jak spadnul koník s příliš naloženým hřbetem. Bylo to smutný a strašidelný. Kdyby spadnul na opačnou stranu mohl se klidně z úzké cesty zhroutit dolů ze srázu. Po cestě nám vůbec bylo těhle tahacích konů líto. Často vypadaly vyčerpaně, neodpočatě, někteří kulhali a pořád se trmáceli nahoru a dolů v tomhle tak neskutečně obtížném terénu, naložení vším co si sami lidi neunesli. Čím dál míň nám byly skupiny a jejich moresy sympatické.

Po sedmi hadech se terén trochu rozvlnil a stoupání bylo pozvolnější.

Za zatáčkou se pak ukázala majestátná hora Salkantay. Potkali jsme pasačku krav. V takové výšce!

Před posledním stoupáním jsme poobědvali vedle sněhových mechů. Začalo mírně sněžit a Salkantay zmizel za bílou mlhou.

Nasadila jsem igelitovou pláštěnku a vyrazili jsme zdolat náš životní rekord. Šlo se mi obtížně, vystoupat těch posledních 200 metrů vzhůru bylo v tomhle převýšení celkem záhul. Špatně se mi dýchalo, žvýkala jsem koku a sto šest a šli jsme pomaličku, krok za krokem, až jsme nakonec stáli na vrcholu.

Lézt po horách mi v mnohém přijde symbolické k životu samotnému. Zdoláváme vrcholy a údolí. Vždycky krok za krokem. A ikdyž je zpočátku cíl daleko, kroky se sečtou a nakonec jsme tu. 

Výhled na horu se díky počasí nekonal a protože mrzlo až praštělo a my jsme byli zpocený a uřícený, rozhodli jsme se nečekat zda se viditelnost projasní a zahájili jsme sestup.

Ještě že jsme s sebou měli trekové hole. Na sestup (ale i předtím na výstup) se výborně hodily. Prsty mi mrzly. Bolelo to tak moc, prvních sto metrů dolů jsem probrečela. Ty jsi nemluvil, mlha ti ukradla zasloužené výhledy a proto aby jsi byl v bílé tmě jsi se na horu neškrábal...Nálada v našem týmu byla chvíli celkem připodobnitelná k okolnímu počasí.

Když jsme unikli z nejpalčivějšího mrazu, nakonec jsme v té mlze našli zalíbení. Melancholická krajina schoulená v mracích jako v mléce, žlutočervené mechy a obrovské monolity podél cest měly své pohádkové kouzlo.

Bavilo mě prohlížet si ty náhlé proměny krajiny. Z kamenných hor, ze sněhové bouře, jsme klesali do tepla, začaly se objevovat stromy a dole u vesničky už lítali motýli.
S motýlama to umím. Jeden se do mě zamiloval, trochu jsi na něj žárlil. Držel se mý špinavý rukavice a já mu dechem sušila křídla. Chtěla jsem pro něj koupit sladkej džus aby se z cukrové kapky posilnil, ale nakonec se spokojil s rozkvetlým keřem.

Po dešti se ukázala ducha. Byla tak blízko, viděli jsme oba dva její konce. Zázrak!

došli jsme do vesničky kde se ti moc líbí

jsou tu hobití zelené hory a taky jedna sněžná s vatou mraků okolo ostré špičky

hodnej pán nám pronajal kousek podlahy u sebe v rozestavěné chýši

Podlahu jsme sdíleli s Argentincema, které na stejné cestě odchytil chvíli před náma. Popíjeli maté a v tichu jsme se společně dívali na hory které objímaly louku na které jsme spali. Noc byla teplá a klidná. Vůbec nefoukalo.

ráno prší

zrníčka na hladině kávy nejsou

vybral jsi je

nad políčkama se válí mlha

cvičila jsem jogovou pozici hory 

naproti k nejkrásnjší hoře co znám

líp jsem se jí poklonit nedokázala

Po snídani jsme se ještě dlouho dívali okolo sebe. Myslela jsem na místní lidi, takhle sedávají den co den a sledují proměnlivost krajiny. Chtěla bych takhle zestárnout. Tady s touhle sněžnou horou, klidnou, stálou.

Tisíce posledních fotek a jednu vzpomínku uložit do očí a jdeme dál. Dolů, do tropického pralesa

Délka trasy podle mapy.cz : Salkantaypampa - Huairaspampa: 9 km (Tomuv telefon naměřil 18 km)

Převýšení : 618 metrů nahoru, 880 metrů dolů