V sobotu jsme od rána žili tím co nás odpoledne čeká. Spíš jsme ani nemohli dospat.
Kdyby mi někdo před lety řekl že se jednou podívám na jižní polokouli, do Peru, a dokonce na tak světové místo jako je Machu Piccu, asi bych mu nevěřila.
A najednou ten den nastal. Neuvěřitelné.
Měli jsme lístky na odpolední turnus, tedy od 12:00 do 17:30. Paní co nám prodala lístky na autous nám poradila at vyrazíme brzo. Třeba v 10:30. Byla to dobrá rada. Přišli jsme v 10:50 a už před náma byla pořádná fronta. Trvalo to tak deset autobusů a půl hodiny času, než jsme se dostali na řadu.
Lidský had za námi se pořád natahoval dál a dál. S naší pozicí jsme na tom byli teda ještě dobře. Monstroznost tohohle turistickýho molochu mě trochu svírala ale spíš jsem se hrozně moc těšila. Líbilo se mi jak se všichni kolem nás těšili, éter fronty pulzoval očekáváním.
Když jsme jeli nahoru, všichni se dívali kolem na ty nádherné hory do jejichž výšin jsme točivými serpentinami stoupali. To, v jakém prostředí je Machu Piccu usazené, je podle mě velký díl jeho celkového kouzla. Jsou to absolutně nádherné, dokonalé hory. Místo pro život si Inkové vybírali prvotřídně překrásné (a vůbec né náhodné).
Nahoře, kde nás autobus vysadil jsem se docela zhrozila. Tolik lidí! Místo nějaké organizované fronty zde byl spíš dvacetiproudý chumel, který se tlačil ke vstupu.
Další lidi (z ranní skupiny), kteří měli zážitek naopak už za sebou se řadili ve frontě z druhé strany zpátky na autobus. Všude bylo plno průvodců kteří se nás snažili dostat pod svá křídla, svolávali své skupiny podle různých názvů...
Doufali jsme že ta poslední čtvrhodina rychle uteče a dostaneme se z toho davového šílenství někam kde se bude dát líp dýchat.
Ve frontě před vstupem jsme potkali dva Čechy od Klatov. Zrovna jsi si stěžoval na nekonečnost toho úmorného čekání když se vedle nás ozvalo "Taky z Čech?"
Povídali jsme si a než jsme se nadáli, byli jsme všichni vevnitř, za bránou. Bratranec se sestřenicí ze Šumavy měli domluvenou skupinu, my jsme šli jen s knížkou. Rozloučili jsme se a šli jsme dál, už zase jen spolu, ve dvou.
Nechali jsme se vést proudem ostatních, lesem do kopce. Zrovna když jsme si říkali, jestli jsme se náhodou nevědomky nenapojili na trek na Machu Piccu montaňu, otevřelo se před náma prostranství s tím nejznámnějším výhledem na Machu Piccu.
Nekonečný horizont špičatých And, řeka Urubamba dole v údolí a dokonalé město orámované nekonečnem teras, chráněné štítem jedné z nejfotogeničtějíších hor světa, tenhle výhled prostě nemá konkurenci.
Až na ty davy, záplavy, povodně lidí. Všichni bláznili, všichni jančili, všichni šíleli. Asi bylo proč. Poprvé se před náma všema ukázalo legendární Ztracené město Inků. Ale po chvíli mi v tom rozvibrovaném přelidněném ovzduší začalo být nepříjemně.
S tímhle lidským faktorem je hlavně během hlavní sezony třeba bezvýhradně počítat. Na Machu Piccu je prostě tolik lidí že většinou areálu proplujete s davem.
Těšila jsem se na magii místa. Že budu sedět na kamínku a v tichu meditovat nad bájnou minulostí.
No to uplně nešlo. U většiny archeologických památek bylo pořád narváno. V některých úsecích jsou ještě jacíci "střážci proudění" kteří pořád popohání lidi aby neblokovali a šli zase dál.
Tenhle fenomén je hlavně u rituálního kamene zvaného Intihuatana. Cesta je zde úzká a je pravda, že je to tam potřeba trochu řídit aby další zájemci neuvízli na schodech.
Intihuata je posvátný kámen který sloužil jako sluneční hodiny nebo Incký kalendář. Inkové stavěli Intihuatany na spoustě míst. Ale Španělé pak většinu těchto kamenů zníčili, měli z nich strach, symbolizovali pohanskou víru kterou pohrdali.
Machu Piccu Španělé nikdy neobjevili a tak zde tento vzácný kámen zůstal netknutý.
I na tak lidsky frekventovaném místě jako je Machu Piccu jsme si ale dokázali najít klidná místa. Bokem od hlavní cesty.
Sedli jsme si, v klidu se nadechli a užívali si tu světovou podívanou. V prostoru ruin domů Slunečních panen bylo mnoho uliček. Je to tam trošku labyrint a tak se lidi rozkutálí.
Archeologové se domnívají že v této části Machu Piccu bydlely mladé dívky a tkaly zde látku určenou pro slavnostní události.
Chodit někde se skupinkama není nic pro nás. Zase jsme všude kolem sebe slyšeli jak průvodci svým svěřencům dávají 10ti minutovky na fotku a hned je ženou zase dál...
Bylo super mít s sebou knižního průvodce. Díky tomu jsme se dozvěděli o specifických částech města víc detailů. Koupili jsme ho v Machu Piccu pueblo za 30 solů. Byla to malá knížka co se vejde do kapsy, díky ní jsme měli o areálu mnohem ucelenější obrázek.
Fascinující mi přišli různé astrologické vychytávky. Třeba velké kruhovité misky, které když se naplnily vodou tak možná sloužily jako zrcadlo noční olohy. Kosočtverečný kámen který ukazoval přesně na jih i na všechny další světové strany. Sluneční chrám do kterého dovnitř na posvátný kámen každý rok na letní a zimní slunovrat zasvítí první sluneční paprsek. Sluneční hodiny Intihuatana...
Sledovat čas bylo pro Inky zásadní pro řízení zemědělství a odobí setby a sklizní. Myslí se, že spousta chrámů sloužila také jako pozorovatelna noční oblohy.
Zemědělské terasy které celé město obklopují zajištovaly že Machu Piccu bylo soběstačné. Terasy jsou zároveň oporou města, chrání ho před přívalem vody z hor. V období deštů dopadne na Machu Piccu velké množství vody. Podzemní drenážní struktura teras zajištuje že se voda valící z hor vsákne a nezaplaví město. Inkové byli mistry co se rozvodů vody týče. Tímto podzemním systémem zařídili že bylo dostatek vody v celém areálu a zároveň chránili město před erozí.
Proti erozi a sesuvům půdy chrání město také spodní 80ti patrové terasy, které přesně kopírují tvar hory. Struktura teras je tak v absolutní harmonií s krajinou. Domy jsou proti zemětřesením chráněny tím, jak jsou postaveny. Kameny do sebe přesně zapadají, ale mají různé tvary. Když přijde zemětřešení kameny na sobě "tancují" a když se země uklidní, dosednou přesně tam kam patří.
Po návratu jsme se dívali na jeden dokument o Machu Piccu a tam mluvili o tom že 60 procent výstavby je neviditelný protože je pod zemí. Zajištuje stabilitu prostoru. Machu Piccu je v oblasti kde jsou častá zemětřesení (rozléhá se nad dvěmi zlomovými deskami), ale je vybudováno tak, aby vydrželo stát navždy.
Silně mě oslovil posvátný obrovský kámen opracovaný přesně ve tvaru hor které se za ním tyčí do nebe.
Incké stavby v sobě vždy měly spirituální podtext, duchovno bylo neoddělitelnou součástí jejich životů a tak se odráželo i na prostoru který obývali.
Tři okna v jednom z nejslavnějších místních chrámů symbolizují tři světy, svět živých, svět mrtvých a svět bohů. Domy se zdobily spirituálními symboly. Incká kultura byla ve všech svých aspektech duchovní.
Pro Inky byla nesmírně důležitá samotná pozice Machu Piccu. Stavby chrámů a také posvátné kameny směřují přímo proti uctívaným vrcholům And. Hory byly pro Inky ztělesněnými božstvy. Machu Piccu je postavené na dokonalém místě, kde se protínají vektory mnoha významných vrcholů.
Celý areál je protkaný cévami vodních rozvodů. Jeden aquadukt u Chrámu Kondora je dodnes zásobován vodou z horského pramene. Přísun vody je vnitřními složitými mechanismy kontrolován tak, aby vody vždy přitékalo dostatečné, ale né příliš velké množství.
A vedle všech detailů připomínajích dávnou slávu a sofistikovanost Incké kultury mě absolutně zasáhl rozměr města. Jenom projít ho trvá několik hodin.
Kameny jsou dokonale opracované a stavby jsou monumentální. Machu Piccu absolutně přesahuje mé chápání.
Jak dokázali něco tak dokonalého vybudovat v takové výšce, v prostředí které je velice náročné na
život?
Tišila jsem v sobě tyhle rozhořčené otázky na které stejně moderní člověk nedokáže najít odpověd.
Raději jsem na sebe nechávala působit magii místa, nechat se okouzlit Machu Piccu je tak snadné.
Fascinují mě nové a nové poznatky které se o něm dočítám. Dimenze tohoto dávného světa jsou nezměrné a tolik ještě je (a snad navždy zůstane) neobjasněno.
V části kde měly být komnaty samotného Inky jsi mezi kameny potkal činčilu. Smáli jsme se, že je to možná jeho reinkarnace.
No comments:
Post a Comment